Táhlo na šestou hodinu večer a pomalu se stmívalo. Hustě sněžilo a počasí nikoho nelákelo k procházce. Jen blázen by v tomto nečasu hledal venku živou duši, ale i přesto tu však jeden muž kráčel. Pevně zabalený v teplých dekách s holí v ruce se belhal těžkým terénem na dohled od posledního svobodného města Kruman. Ban, starý chrámový kněz nyní již přezdívaný poutník jihozemí se musel co nejdříve dostat do města. Měl zde naléhavý úkol… Šel sám, jen se svým psem Likem a postupně ho začínala čím dál tím víc přepadat nervozita. Chtěl dorazit za světla, ale to se už momentálně nezdálo možné. Nebyla to jednoduchá cesta a Ban měl v nohách už mnoho kroků. Konečně však stál necelý kilometr od svého cíle a pohlížel na majestátnost tohoto města. Tomu pohledu se nic nevyrovnalo. Světla čtyř hradebních majáků zářila do dálky na každou světovou stranu, aby nikdo nezbloudil. Nejvyšší severní, zdobený zlatě. Jižní, zdobený stříbrně, západní bronzový a východní vyrobený z cínu. Všechny čtyři vycházely z městských hradeb, které se daly nazvat jednoduše mistrovským dílem. Na první pohled vypadaly stroze a obyčejně, ale na ten další si člověk povšimnul preciznosti každého zákoutí a hlavně podivného rýhování na každé zdi. Nikdy se nikdo nedopátral k čemu měl vzorek sloužit. K okrase určitě ne, ale vzhledem k tomu, že toto město postavili v dávných dobách, nikdo neznal záměr autora. Za hradbami se rozkládala chudinská část města města. Zde stály malé domky, stáje a čpavé výčepy. Po ulicích se tu potloukali zpití otrapové, žebráci a toulaví psi. Jen jihovýchodní okraj města obmývalo moře. To byl snad jediný nezkažený kout sídla pyšných hlupáků. Vonělo to zde rybami, slanou vodou a poctivou prací, jaku si tu vydělávali chudí rybáři. Cudinská část postupně přecházela ve čtvrť poddnskou plnou lepších stavení, obchodů a kvalitních hostinců. Následovaly domovy úředníků a vysoce postavených lidí ve vládě. Jejich domy přetékaly přepychem, ale také hamižností a pokrytectvím. Nakonec, uprostřed města, stála největší chlouba Krumanu. Královský palác. Tolik zlatých sošek a ozdob jste v životě pohromadě neviděli. Těch kudrlinek, sloupků a veřejí. Taková nádhera se opravdu jen tak nevidí. Ban si prohlížel město a znovu ho napadlo, že je škoda, jací jsou zde vládci. Toto město, ač je stále svobodné, stejně jednou propadne zlu. Nemají šanci se ubránit…
Za chvíli došel k branám města a mocně na ně zabušil. „Kdo je tam?“ ozval se hlas vojáka za branou. „Ban! Mám na dnešní noc zaplacený hostinec.“ Zalhal trošku chrámový kněz, protože pravý důvod jeho příchodu nemohl prozradit. Městská brána zarachotila a ztěžka se otevřela. Voják, který stál právě na stráži se jmenoval Miken a přátelil se s Banem od počátku knězova působení v Krumanu. Teď ho bujaře pozdravil: „Vítej, Bane! Přemýšlel jsem, kdy nás zase poctíš svou návštěvou? Kde ses toulal?“ Lil se z něho vodopád otázek a nebyl k zastavení, dokud jeho pozornost neupoutal Banův pes Liko. „Čau, Liko! Tak tys také běhal po světě? No jo, ty starej brachu…“ sklonil se aby ho podrbal za uchem. Ban toho využil, rychle zahuhlal nějakou výmluvu, hvízdl na Lika a zmizel. Kruman měl mnoho obyvatel a proto pro Bana nebylo lehké dostat se do domu, kde se tajná schůze konala. Asi čtvrt hodiny se prodíral hustým davem. Když se konečně dostal do části města, kde žilo jen málo lidí, musel asi dvacet minut hledat cestu mezi úzkými zapadlými uličkami. Sem tam narazil na nějakého žebráka, nebo opuštěné dítě. Ban se nemohl moc dlouho dívat na Lika, jak se snaží pomoci každému psu, kterého potkali. Rychle pospíchal klopíc hlavu co nejvíce k zemi, aby nemusel dýchat ten odporný puch. A Tak, když se dostali do rybářské čtvrti města s mnohými přístavy, nemohl ani jeden z nich skrývat svou úlevu. Všude to krásně vonělo rybami a Ban by si rád trochu vydechl po ostré chůzi chudinskými uličkami, ale moc dobře věděl, že by tím ztratil čas. Přesto neodolal a zhluboka se nadechl čerstvého mořského vzduchu. Zastavil se, přivřel oči a chvíli jen tak stál čelem na sever – směrem kterým ležela jeho rodná země Nisaj. Liko zakňučel a zatahal Bana za plášť. Už ho záblo a chtěl být co nejrychleji ve dvoraně s ostatními bratry.
„Já vím, Liko. Už jdeme. Jen jsem si chtěl na chviličku vydechnout.“ Řekl mu konejšivě Ban a vyrazil. Liko ho netrpělivě předběhl a pár metrů před ním už očichával zem a hledal stopy ostatních bratrů. Ban mu rozuměl. Ačkoliv znal cestu do tajné Dvorany nazpaměť, věděl, že Lika baví hledat různé pachy kolem a větřit zda je nablízku zlo či dobro. Stalo se to jejich tradicí, hrou. Hrou, kterou hráli pokaždé když se spolu vydávali na poradu do Krumanu. Pokaždé, když se vraceli zpět.
Liko se za ta léta naučil rozpoznávat pachy zla a dobra. Cítil například, když se octla nablízku magie nebo chuť zabíjet. Kdykoliv jim byl nablízku člověk, zvíře či věc mající některou ze zlých vlastností, Liko ho vždy vyčenichal a včas Bana upozornil.
Teď byl ale spokojený. Neštěkal, nevrčel ani neježil srst. Zahnuli do jedné z uliček a Liko znovu hlasitě začenichal. Pak mírně radostně štěkl a rozběhl se až nakonec uličky. Tam oddaně čekal až ho Ban dojde. Byla to slepá ulička. Končila starou oprýskanou a nezajímavou zdí, ale přesto každý, kdo tudy šel, cítil zvláštní a příjemně laskavou atmosféru. Tajná Dvorana všude kolem sebe vydávala zvláštní poklidnou energii. Energii způsobenou láskou bratří a jejich svorností. Ačkoliv nikoho by ani nenapadlo, co se za ošklivou zdí skrývá.
Chrámový kněz došel ke zdi a přejel po jejím povrchu rukou. Tvrdá a drsná, nepoddajná a vzdorovitá. Měl tuto stěnu rád. Sice nebyla živá, ale na něj působila dojmem, že má v sobě něco, co jí drží a kvůli čemu je stále tak mocná a dobře jim slouží. Zkrátka chuť do života a boje za dobrou věc.
Starý muž se usmál. Aniž by věděl co dělá, smekl před ještě starší zdí svůj klobouk a tiše ji pozdravil. Pak našel na jejím okraji jeden plochý kámena jemně zatlačil. Zeď začala úplně neslyšně ztrácet barvu a měnit se ve velkou osvětlenou místnost. Ban slyšel jak se Likovi zrychlil dech. Cítil, že se za chvíli setká se svými přáteli a nemohl se dočkat. Koneckonců Rol, jeden z Odpůrců, měl velkou krásnou fenu a ta si s Likem velice rozuměla.
Konečně stará zeď zmizela úplně a Banovy se před očima naskytl dojemný pohled na velkou Dvoranu. Byla poněkud prázdná a bez sochařských ozdůbek, ale všude na stěnách visely svícny a celou Dvoranu ozařovaly. Její světlo až oslňovalo každého příchozího.
Ban rychle vešel a jiným kamenem vrátil zeď do jejího původního stavu. Rozhlédl se a úplně na konci rozlehlé místnosti spatřil podlouhlý stůl, kde seděli již všichni bratři. Ale nesedělo jich tam sedm. Bylo jich více. Jeden přibyl. Mladý chlapec okolo patnácti let seděl vedle nejstaršího z rady – Drodena. Ban se rozhodl, že to vyřeší později a šel se s nimi přivítat.
