Enoja se také brzy zabalila do pokrývek a se synkem v náručí usnula. Frazzeta ještě prověřila čenichem vzduch, a opatrně aby neprobudila Kerrta, si položila hlavu na tlapy a usnula, jak se na správného vlka patří, na jedno ucho a jedno oko.
IV.
Byl krásný, teplý slunečný den a on se procházel pšeničným polem, hladil zlatavé klasy a s chutí vdechoval tu natrpklou vůni dozrávajícího obilí. Pohlédl směrem k farmě a šťastně se usmál. Na velké oplocené pastvině se prohánělo stádečko nádherných koní. Byla to ušlechtilá zvířata, za které šlechta platila vysoké ceny.
Okolo domu se proháněli dva malí hoši na ponících a odněkud zaznělo hlasité bučení krávy. Z komína farmy stoupal kouř. Dveře se znenadání otevřeli a v nich stála jeho žena s dcerkou, sotva pár týdnů starou, v náručí a v jedné ruce držela džbán.
Vykročila k němu a prošla hejnem slepic, které se vyplašeně rozutekli. Došel k ní, políbil ji, a když si od ní vzal džbán, napil se sladkého, vychlazeného nápoje, který tolik miloval. Ovocný sad rostl hned za domem a z ovoce uměla jeho žena připravit skvělý nápoj.
Jemně pošimral dcerku prstem na drobném hrudníčku, čímž vyvolal na jejím obličejíku úsměv, který odhalil bezzubé dásně. Spokojeně se usmál a pohlédl do zelených očí své ženy. Najednou rodinnou idylu přerušil uširvoucí skřípavý řev.
*********
Kerrt vyskočil na nohy a tasil meč. Frazzeta též vyskočila na nohy a vrazila do svého pána tak prudce, že málem upadl. Skřípavý řev neustával, ale dokonce sílil. Enoja také byla na nohou, tvářila se vyděšeně a tišila plakajícího tarranta. Enojin kůň, přivázaný k železnému kruhu, který byl zapuštěn ve skále, se vzpínal a divoce ržál. Kerrt k němu doběhl a uklidňoval jej. Po nějaké době příšerný řev ustal.
„Co to, zatraceně, bylo!“ vykřikl Kerrt. „Wyvern,“ zavrčela Frazzeta v odpověď. „Co?“ vyjekl její pán. „Ty jsi se asi moc nebavil s vlky-veterány, co?“ vrčela vlčice. „Ne, proč?“ udiveně se ptal Kerrt. „Kdybys se občas zastavil ve vlčích ubikacích a dal s nimi řeč, dozvěděl by ses nejrůznější užitečné věci. Wyvern je tvor hodně podobný drakům. Veteráni jim říkají dračí bastardi. Je to pitomé, neustále hladové zvíře, které má hlas, jako když otvíráš železná vrata, jejichž panty nikdo neolejoval sto let.“ udílela lekci z přírodopisu.
Kerrt pokýval hlavou a opatrně, s mečem v rucem, vyšel ven. Rozhlédl se, ale původce skřípavého řevu nikde neviděl. To ale nic neznamenalo, rušitel jejich spánku se mohl v tichosti skrývat mezi hrboly na vrcholku průsmyku, do kterého je zahnala vánice, a který byl dosud zahalen v noční tmě.
Vrátil se zpátky a oznámil jim, co zjistil. „Už nesněží a svítat bude za pár hodin. Měli bychom se ještě trochu prospat. Zítra nás čeká těžká cesta.“ dodal s úsměvem.
Náhle si vzpomněl na svůj sen, po kterém ani nevzdechl, když je vzbudil ten řev. Zašklebil se, protože si na něj nedokázal pořádně vzpomenout. Jen neurčitý pocit štěstí mu připomínal obsah snu. Když znovu usínal, mihla se mu před očima tvář ženy z toho snu. Byla až nápadně podobná Enoje. „Byl to jen sen,“ zamumlal a potřásl hlavou, než na křídlech spánku odlétlo jeho vědomí. Chvíli po něm usnuli i ostatní, jen kaštanový hřebec doširoka roztahoval nozdry a divoce koulel očima.
Ráno Kerrta probudila tvrdá rána do hlavy, následovaná pulsující nolestí. Otevřel oči a nad sebou spatřil stát Frazzetu. Vzápětí mu došlo co se stalo. Frazzeta, o kterou se po násilném probuzení, v noci znovu opřel, vstala a on se udeřil hlavou o tvrdou podlahu jeskyně.
„Tos udělala schválně,“ vykřikl a sáhl si dozadu na hlavu. Zjistil, že mu tam narostla boule jak holubí vejce a zaúpěl bolestí, když se jí dotkl. „Jo, protože jsi spal jak dřevo. Nešlo tě probudit,“ zavrčela znechuceně vlčice. Enoja byla již vzhůru. Rychle snědli několik soust chleba a sušeného masa, než vyrazili na další cestu.
Zjistili, že jsou v labyrintu menších kaňonů a strží. Byla náhoda, že Frazzeta nějakým zázrakem trefila až do jeskyně. Kdyby jeskyni nenalezla, bylo víc než jisté, že by tu zabloudili a zemřeli. Trvalo několik hodin, než se dostali zpátky do hlavního průsmyku, kterým cestovali, a kde je chytila sněhová vánice.
Frazzeta se brodila po kolena ve sněhu. Zanechávala za sebou dvě hluboké brázdy, ve kterých se plahočil Enojin kůň. V pozdním odpoledni se před nimi ve sněhu objevily stopy.
Kerrt seskočil ze hřbetu své vlčice a jal se je zkoumat. To co zjistil se mu pranic nelíbilo. Vrátil se zpátky a naskočil zpátky.
„Co je to?“ ozvala se Enoja.
„Stopy staré pár hodin. Pět koní a pět chlapů. jsou někde před námi.“ mrzutě odpověděl Kerrt a bohapustě zaklel. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Cítil nebezpečí a nechtěl nic riskovat. Zvlášť, když k Alcotaru zbývaly tři, maximálně čtyři dny. A pět chlapů, schopných všeho, to už byla pořádná přesila. Obličej se mu zachmuřil a pohled ztvrdl.
Za zatáčkou vlčice překvapeně zavrčela a zastavila. Kerrt nemohl uvěřit svým očím. Několik desítek metrů před nimi stálo v řadě pět jezdců. Byli to ti samí, které nechali projet dole před průsmykem. Kerrt zaklel a Enoja polekaně vykřikla. Věděli, že musí dopředu, cesta zpět pro ně neexistovala. Bývalý voják se bleskově rozhodl a pobídl vlčici do kroku. Enoja se pomalu vydala za ním.
„Nelíbí se mi. Smrdí jako stoka,“ sykla tiše Frazzeta. „Mě se taky nelíbí, ale musíme projít.“ zašeptal její pán v odpověď.
Za pár okamžiků byli napolovic cesty ke skupince. Pět chlapů s tvrdě řezanými, špinavými a zarostlými obličeji se na poutníky mlčky dívalo. Kerrt zastavil a vykřikl. „Co po nás chcete? Nechte nás projet.“ Bandité se jako na povel rozchechtali. Snažil se navenek uchovat si klid a jasnou hlavu. Jen plamen hněvu v očích prozrazoval co cítí.
„Co chceme,“ vykřikl jeden z lapků, mohutný chlap s jizvou od nože na čele. „Chceme zlato, stříbro, šperky, vaše zbraně, toho koně a tu ženskou, aby nám nebylo smutno. Toho haranta si můžeš nechat.“ Při poslední větě ledabyle mávl rukou. Ostatní se znovu rozchechtali.
Kerrt vyvalil oči. Takovouhle drzost nečekal. Za sebou uslyšel heknutí, jak Enoja prudce vydechla úžasem nad posledním požadavkem. Kouknul se po ní a spatřil, jak střídavě rudne a bledne. Otočil se zpátky na bandity, a když viděl ty jejich drzé, smějící se ksichty, cítil jak se v něm zvedá mohutná vlna vzteku.
Celý se napjal, až se Frazzeta zachvěla a rysy mu ztuhly. Bandité zvážněli a sáhli po zbraních. „Táhněte k čertu parchanti. Od nás neuvidíte ani špetku zlata. Maximálně tak tři stopy chladné oceli mezi žebra. Takové chudinky, pětiřadí šermíři začali dělat ramena a myslí si, že před nimi každej uteče. Cha, vás se leknu tak za týden,“ plival ze sebe Kerrt a jeho hlas přetékal vitriolem.
Bandité znejistěli. Kdo je ten chlap? ptali se sami sebe. Tahle by se před přesilou naparoval jen blázen nebo chlap, který se cítí silný v kramflecích. Podle oblečení ho typovali na hraničáře či nějakého lovce, ale také to mohl být potulný mág v oblečení, které neodpovídalo jeho stavu. Brzy to z nich ale spadlo. Jejich obličeje zbrunátněli vztekem.
„Mohlo to jít po dobrém, ale když nechcete, tak si to vezmeme po zlém. A je mi jedno jestli vaše kosti budou ohlodávat mrchožrouti,“ zaskřípal, hněvem zrůzněným, hlasem lapka, který prve přednesl jejich požadavky. „Váš problém. poteče vaše krev,“ s předstíraným smutkem zavrčel Kerrt a odvrátil se od nich.
„Až vyrazí proti nám, zkusíme prorazit. Pojedu první a ty za mnou. Musíš se držet těsně za námi. Překvapíme je,“ zašeptal rychle k Enoje. Přikývla s vážným výrazem ve tváři.
„Teď,“ zaječel Kert a pobídl Frazzetu. Vyrazila jako blesk a hned za nimi běžel Enojin kůň. „Chtějí prorazit! Na ně!“ zařval vůdce banditů.
Obě skupinky se k sobě rychle blížily. Frazzeta se natočila a do jednoho z koní narazila plecí. Byla to tvrdá srážka, že Kerrt málem sletěl z Frazzetina hřbetu. Kůň, do kterého vlčice vrazila, srážku neustál a se zoufalým ržáním se zřítil na zem. Žuchnutí koňského těla na zem bylo doprovozeno ostrým výkřikem bolesti jezdce, kterého jeho kůň přimáčkl k zemi a rozdrtil mu nohu. Frazzeta proběhla skrz blokádu jezdců, ale na sněhu jí podjely nohy a těžce se svalila na zem.
Kerrt stačil seskočit, takže nedopadl jako nešťastný bandita. Enojin kůň se prohnal mezerou, kterou vytvořila Frazzeta a zastavil se kousek od nich. Pádem otřesený Kerrt zařval: „Padej! Dohoníme tě. Uteč!“ Enoja vykřikla: „Ne! Já tě tu nene…“ „Vypadni!“ zahřměl Kerrt.
S úlevou pozoroval jak pobídla koně a prchá od místa srážky. Ohlédl se po Frazzetě, která stále bezvládně ležela na zemi a srdce mu sevřela ledová pěst strachu.
„Vy dva,“ ukázal vůdce banditů na své dva nohsledy, „padejte za ní. Chci ji živou.“ Vybraní bandité projeli okolo Kerrta, který uskočil stranou, aby jej koně nesrazili a nepodupali. Zaklel, až se hory zelenaly. S tímhle nepočítal. Tasil meč a vykročil k zbylým banditům. Pokud přežije tamty dva vyřídí taky.
„Teď chcípneš ty bastarde,“ zavrčel bandita, tasil meč a pobídl koně. Kerrt sledoval, jak se na něj bandité řítí a připravil se. Poté vší silou ťal po předních nohách jednoho koně. Tvrdý náraz ho otočil a Kerrt spokojeně sledoval, jak se kůň zřítil na zem a jeho jezdec vylétl vysokým obloukem ze sedla a zůstal ležet. Kerrt doufal, že si zlomil vaz.
Černovlasý vůdce banditů seskočil z koně a se vzteklým řevem se na Kerrta vrhl.
