Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Cesta

Naše průzkumná loď se z důvodu zatím neznámé poruchy v naváděcím systému srazila s velkým asteroidem. (Možná jsem měl halucinace z vyděšení před srážkou, ale zdálo se mi, jako bych na asteroidu viděl obrovského pavouka s lidskou hlavou, kterému pronikavě, červeně, blikaly oči a pod ním se skvěl nápis WELCOME TO NOTHING. To však během okamžiku zmizelo.) Vzájemná rychlost byla velká, ale naštěstí loď přečkala srážku úplně nepoškozená, avšak mnohem hůře se ovládala a navíc byla vychýlena neznámo kam. Po půl hodině tohoto letu však termický a gravitační „radar“ odhalil planetu, která se zdála být podobná Zemi, a na kterou jsme přímo mířili. Rozhodli jsme se loď pomocí ještě fungujících trysek nárazových iontových motorů navést na oběžnou dráhu a potom se nějak pokusit o přistání. Náhle v protisměru prošel záblesk a my jsme ucítili slabé brnění na našich tělech. Za pár okamžiků se to zopakovalo a z místa, kde se měla nacházet planeta, zářil kužel silného bílého světla a loď začala zrychlovat směrem k němu. Silně se rozezvučel alarm. Ze všech displejů palubní desky blikaly jak pominuté nápisy „FATAL ERROR“, „HIGH DANGER“, „DAMAGE“ a podobné optimistické věci. „Co se děje? Co to je?“ vyhrkl jsem. „Vůbec nevím. Že by nás pohlcovala černá díra? Zkontroluj přístroje a dělej něco, sakra!“ zoufale vykřikl Shar. Loď zuřivě nabývala na rychlosti, ne přímo úměrně s časem, ale snad exponenciálně. Nic se nedalo dělat. Nic jsem neslyšel, jen takový vysoký pronikavý tón, jehož výška pořád stoupala, takže to za chvíli přešlo do ultrazvuku a já jsem jen cítil, jak mě z toho brní hlava. Nakonec všechny přístroje „zmrzly“, na displejích se zobrazovalo něco jako záblesky výbuchů, a my jsme už ani neviděli, jak se pohybujeme, a jestli se vůbec pohybujeme. Všechno tak hrozně splývalo. Vytřeštěně jsme se jen dívali před sebe, beze slova, bez myšlenky, bez citu. Na nic víc jsme se nezmohli. Potom najednou… Moje vědomí se úplně vypnulo, asi jako když se restartuje počítač, a já jsem si také vypnutí svého vědomí neuvědomil, ale uvědomoval jsem si, že si tento fakt neuvědomuji. Začal jsem od „píky“ a v mé mysli se postupně skládaly: bod, úsečka, čtverec, krychle, … a tak dále (asi to pro čtenáře bude nepředstavitelné, ale já jsem skutečně viděl to další). Náhle jsem proniknul celou touto nekonečnou řadou (ano, opravdu jsem celou svou představou obsáhnul nekonečno, a to ne jen tak, jak si běžně nekonečno představujeme a uvažujeme o něm, což jsou jen víceméně metafory, zde jsem to skutečně procítil) a spustil se obraz a zvuk. Po chvíli nastartovaly i čich, chuť a hmat, ale nepřicházely od nich žádné informace. Byl jsem v jakémsi tmavém tunelu, a pohyboval jsem se jím vpřed bez vlastního přičinění. Dýchat jsem mohl, ale žádný odpor vzduchu jsem necítil. Po jeho obvodu problikávaly jen proužky slabého bílého světla. Konec tunelu jsem nedohlédnul. Myšlení ani pocity se ještě neaktivovaly, měl jsem pouze vědomí vlastní existence. Takže jsem si tedy ani nepoložil otázky „Co se stalo?“, „Kde to jsem?“ a „Kam to jedu?“, neptal jsem se ani po Sharovi. Podíval jsem se na hodinky, avšak ručičky byly podivně rozmazané po celé ploše, a na digitální displeji zářily všechny body. Když jsem chtěl zjistit polohu, oznámilo mi to, že nemá žádný údaj. Zvláštní, ale čas jsem vnímal. Za pár chvil mě vnější síly začaly zpomalovat, až jsem úplně zastavil, a prudce mě vrhly zpátky. Podařilo se mě udělat salto a pak jsem viděl, že jsem z tunelu vyletěl do světlejší prostorné místnosti a přistál na podlaze. Vstal jsem a zahlédl Shara. Ležel na podlaze s vytřeštěnýma očima. „Share. Jak ses sem proboha dostal, člověče?“ „Rád tě vidím, Logu. Nebudeš mi věřit, ale ten světelný kužel, který nás chytil v lodi, se pořád rozšiřoval, až nakonec pohltil vše okolo mě. Byl jsem jen sám já a to světlo. Jasnější než tisíc sluncí. I já jsem se stal světelným paprskem a pohyboval se rychlostí c. Vzhledem ke všemu možnému, samozřejmě. Pohyboval jsem se takto současně dopředu a dozadu. Ale to nebylo všechno. Potom „universum“ okolo mě zkolabovalo do reálného časoprostoru, v němž je tato místnost. Zde jsem se nacházel ve všech možných polohách, současně. Neuvěřitelné, ale všechno opravdu bylo tak. Jednou jsem se vážně zamyslel, a hned nato se tahle superpozice zhroutila, a byl jsem tam, kde jsem teď. Ty si padal ze shora vedle mě“. „Ty vole“, ulevil jsem si. „Ale s tím neuvěřitelným nejsi úplně sám. V bezvědomí, které jsem si uvědomoval jako vypnutí všech myšlenkových pochodů, jsem si představil všech nekonečno prostorových dimenzí, mentálním zrakem jsem splynul se samotným nekonečnem – a dokázal jednu věc, že nekončí. Po obnovení vědomí postupným zapínáním složek vnímání jsem se octnul asi v nějakém časoprostorově izolujícím tunelu. Zpětný ráz mě vyvrhnul sem za tebou.“ „Poklona andělu bizarnosti. Co více jsme si mohli v životě přát! Že?“, slavnostním tónem opáčil Shar. „Na jednu stranu jsem rád, že už stojíme pevnýma nohama na pevné zemi“. trochu jsem ho uzemnil. „No jo, ale teď jsme už zase v třírozměrné euklidovské realitě, a do našich myslí se bohužel hrnou znepokojivé otázky, jako kde to vlastně jsme, jak jsme se sem dostali, a co s námi bude. Radši bych nemyslel.“ „To je fakt. Tak řekl bych, že jsme asi někde v nitru té planety… Kde je vlastně naše loď?“ „Jestli jsme v minulosti, tak bude teprve vyrobena“, řekl Shar se sarkastickým úsměvem. Pokračovali bychom v diskuzi dále, kdyby nás nevyrušilo silné cvaknutí a slabé zasténání. Rozhlédli jsme se kolem. Byla to místnost prázdná kruhovitého půdorysu se stěnami, které sem tam trochu prosvítaly. Celkově to vytvářelo dojem jako něco mezi jeskyní a moderní laboratoří. Zvláštní ovšem bylo, že strop byl úplně uzavřen, a přitom jsem přesvědčen, že jsem ze stropu sem spadnul. Po detailním prohlédnutí jsme na stěnách zahlédli Na stěnách Nyní jsme provedli různá fyzikální měření. Radioaktivita byla na normální, bezpečné úrovni. Teplota nějak okolo 18°C. Začala zde být celkem strašidelná atmosféra. Pořád se ozývaly nějaké rány, šramocení a podivné hlasy, nebo co to bylo, a zahlédli jsme spoustu blesků. Po chvíli jsme si všimli, jako by kolem nás pohybovaly nějaké stíny. „No nazdar, to už vypadá, jak nějací duchové. Nebojíš se trochu?“, zeptal jsem se Shara. „Hm, duchové, to bych nejdřív musel vědět, co to vlastně jsou ti duchové. Tady ty světla a zvuky může bejt cokoli, a zcela jistě to má fyzikální podstatu. A já se ti ani nějak nebojím, jsem ochotný prožít všechno možné. Nebojím se ani smrti, vždyť stejně k tomu jednou všichni dojdeme a třeba to bude velmi zajímavé a vzrušující, co víš? Nic nevíš…“ Tato slova mě velmi oslovila a pořádně překopla některé mé názory a ideály. Nato se zničehonic z všech těch nesmyslů zformovala jasná červená šipka, zakroužila nad našimi hlavami a vydala se směrem k jedné stěně. Následovali jsme ji, ať už měla jakékoli důvody. U stěny byla malá škvíra, kterou jsme dříve nezpozorovali. Protáhli jsme se jím, a ocitli se v dlouhém potemnělém tunelu jakoby v jeskyni. Šipka nás dovedla až nakonec, kde jsme vystoupili z tunelu a ocitli se v obrovském komplexu prostorných místností. Šipka pořád svítila a vedla nás dál. Další cesta byla velmi složitá a nebudu ji detailně popisovat. Bloudili jsme pro nás chaotickou změtí různých chodeb, místností a dalších nepojmenovatelných prostor. Celé to připomínalo komplex vědeckých laboratoří a možná i jakési město. Všude byly nějaké podivné předměty rozličného tvaru a velikosti z neznámé hmoty, některé různě svítily. To mohly být různé přístroje a zařízení, ovšem asi už dlouho nefunkční a nepoužívané. Nikde žádná forma života, jen ty skřeky a záblesky, ale ty nás provázely pořád a nic nám neudělaly, tak už jsme se nad nimi nepozastavovali. Napadlo mě, že se jedná o nějaké mrtvé podzemní (nebo kde to vlastně je) město, které kdysi obývala nějaká vyspělá inteligentní civilizace, která ale už vymřela, nebo se celá přesunula jinam a toto město nechala ležet ladem. Jinak to tedy byl nádherný romantický zážitek procházet těmito místy, obzvláště Shara. Nakonec nás šipka dovedla do podobné kruhové místnosti, ale byla mnohem světlejší, a trochu vybavená. Ze stropu čouhaly dva sloupy zářící modrou barvou jako plazmová koule, a na jedné stěně byla absolutně hladká, lesklá plocha, skoro bez tření. Šipka se na ní zastavila, zhroutila se do jednoho bodu a zmizela. Nato se začaly na stěně objevovat různé body a obrazce. Měl jsem přitom všem zvláštní pocit, jako nikdy jindy v životě. Mohl jsem jednat a myslet podle svobodné vůle, ale přitom jako by na mé myšlenky něco zvnějšku působilo a říkalo jim, co a jak. Tato „pravidla“ byla nevyjádřitelná, ale něco v tom smyslu, jako že nemám sledovat svoje vnitřní zájmy, ale vnitřní zájmy nějaké jiné bytosti. Krásné a depresivní zároveň. Na stěně se zobrazilo několik obrazců a složitých sítí, které se různě střídaly. Nakonec se vše spojilo do jedné svítící koule. Promluvil na nás neznámý hlas. „Teď mi určitě budete rozumět. jsem do vaší úrovně myšlení a vnímání.“ „Ehm, a ty jsi kdo?“, řekli jsme oba spoluhlasně. „My jsme energetické bytosti, žádná hmota, čistá energie, a to, co pozorujete, je částečné promítnutí našich jsoucen do vašeho omezeného časoprostoru“. „Vás je více?“ „Asi takových 10256. To jsou ty hlasy a blesky, co tu pozorujete a velmi se tomu divíte.“ „Svatej fotone, tak tolik není snad ani atomů ve vesmíru. A nemůžete se nám zjevit celí?“ „To není dost dobře možné. Každý bod našeho vědomí je superpozicí rozprostřen ve všech časoprostorových bodech celého 10-ti rozměrného univerza. Připomeňte si superstruny, to je skutečně správná fyzikální teorie. Stručně řečeno, to, co nazýváte „svět okolo nás a uvnitř nás“ je podmnožinou našich stavů. Například: vaše vnímání jde pouze po jediné časové přímce, z minulosti do budoucnosti, a je to pro vás nevratné. My si zde ale z vašeho hlediska můžeme libovolně cestovat dopředu a dozadu. Ale to je jen metafora.“, řekla ta podivná bytost. „HerrGott, tak z toho nejsem úplně moudrej, ale z toho, co tady povídá, tak to jsou prakticky Bohové. Všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomní, tak jak zní jedna z „běžných“ definicí Boha.“ poznamenal Shar. „Opatrně s tímto pojmem. Není nám ani trochu jasné, co si pod ním máme vlastně představit. Jak můžeš tvrdit, že je vševědoucí? Vždyť ani nevíš, co to znamená. A mě ještě zaráží trochu jiná věc. Říká, že je rozprostřen v celém časoprostoru. Ale má někde začátek a konec? Nebo je snad jakoby „věčný“? To by ovšem znamenalo, že je časoprostor nekonečný….“, polemizoval jsem s ním. „Klidně můžeme být Bohy. Ve vaší myšlenkové úrovni tato otázka (pochybnost), jako spousta dalších, nemá smysl. Proč? Jelikož na ní očekáváte odpověď, která by ji přesně vysvětlila. A když ne přesně, tak alespoň s přibližnou přesností, což je ale zase k ničemu. Jistě se také začnete ptát, jestli je toto vše, co vám říkám, pravdivé, a dojdete k tomu, že tuto věc nedokážete nijak zjistit.“ odvětil majestátně hlas energetické bytosti. „Tak jestli mi to dobře dochází, tak se nám snaží vysvětlit základní problém našeho myšlení, proč vlastně nemůžeme uspokojivě vyřešit ty zapeklité otázky o „Životě, vesmíru a vůbec.“ Ani nevíme, co to je „pravda“. Oni přemýšlejí úplně jinak (jestli se vůbec dá říci, že přemýšlejí), než kauzalitním systémem otázka – odpověď, který je pro naše myšlení tak charakteristický. To je ale úžasné. A možná je v tom skryto ještě něco hlubšího.“ řekl Shar. „Vůbec nic vám nedochází. Ale dobrá věc je, že si dokážete představit, že existuje něco, o čem víte, že do toho nemůžete proniknout a přesahuje to vaše možnosti poznání a představ, a že si toto vše dokážete uvědomit.“ POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor:
E-mail: svaty.foton@seznam.cz
Vloženo: 23:11:03  26. 10. 2006


Hodnocení:
4 (2 hlasů)

Komentáře (2)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.