Oslnivé ranní světlo se lámalo přes čiré sklo jednoho z několika podivných objektů na vysokých poličkách postavených podél kruhové místnosti. Mezi širokou dvojicí oken stál veliký malířský podstavec s bílým plátnem, který jen čekal, až se na něj nanese barva a nadaný malíř vytvoří mistrovské dílo.
V místnosti bylo ticho. Jemný prach poletoval v úzkých pruzích světla a ve stínu zdí se pomalu vytrácel. Atmosféra v místnosti snad nemohla být v tuto dobu lepší….
„Cože?“ zazněl zvučný hlas od kulatého stolu uprostřed pokoje, který v zápětí doplnila rána pěstí do dřeva, „U Ballandiël, tohle nemůže být pravda!“
Jediná postava v místnosti se zvedla, a s kusem pergamenu v ruce začala přecházet po pokoji sem a tam. Byl to asi třicetiletý muž s hustými hnědými vlasy. Jeho oči měly stejnou jantarovou barvu a celkově působil až hrůzostrašně vznešeným dojmem.
Chvíli se procházel po místnosti s očima upřenýma na úhledně napsaný dopis v rukou. Zkusil pergamen stočit, jakoby hledal nějaké známky nepravosti, ale pak jej zase rozvinul a četl zprávu znovu.
Za okamžik se ozvalo tlumené zabouchání na masivní dveře.
Muž v pokoji se zastavil a pohlédl tím směrem. „Vstupte!“ zavelel svým hrubým hlasem a jedno dřevěné křídlo se pootevřelo.
Dovnitř vpochodoval silný muž oděný v tenké kožené vestě. U pasu se mu houpal těžký meč a na zádech měl pověšený kulatý štít. Zůstal stát u dveří, jakoby se bál králova hněvu, který na něj měl každou chvíli dopadnout jako těžké kladivo trpaslíka. „Troufám si říct,“ začal, „že už jste naši špatnou novinu slyšel.“ V jeho tváři se objevil podivný úšklebek. „Nemám pravdu?“
„Něco mi vysvětli, Ergile!“ Král začal překypovat vztekem. „Jakto, že jsi se mi nezmínil o tom, že před týdnem zmizelo kdesi v pustině osmdesát mých nejlepších mužů?“ Výhružně zvedl pravici s dopisem. „Copak jsem jasně neřekl, že musíme počkat?“
Bojovník se přikrčil jako štěně, které očekává pohlavek od svého pána, ale neustoupil. „Pane, já to nechápu…,“ řekl a podíval se na své nohy, jakoby tam viděl nějaký text, který mu měl v téhle svízelné situaci pomoct, „naši vojáci měli strategickou výhodu a těch nepřátel nemohlo být tolik.“
„Skutečně jich nebylo „tolik“, „ řekl král a postoupil blíž k vojákovi, „byli pouze dva.“ řekl už tišším hlasem, ale dost nahlas aby ho poddaný slyšel.
Voják na něj upřel pohled plný otázek….
„Celý jihozápad země plení dva draci“ oznámil mu král zase nahlas a zamával mu pergamenem, který stále ještě držel v ruce, před očima, „tenhle dopis mi právě poslal král Innús. Tyhle, tyhle…“ král hledal vhodné slovo, „ tyhle nestvůry pálí jeho města v jižních hvozdech a po nás chce, abychom mu pomohli v boji proti nim….“
„Jak je to možné…?“ vyhrkl bojovník ještě dřív než ho stačil jeho pán zarazit, „copak nevymřeli draci už před tisíci lety?“
„No to je na tom právě to nejhorší: nikdo neví odkaď se vzali….“
„A copak se elfové nedokážou ubránit sami?“ pokračoval voják další otázkou, „ vždyť jsou to nejlepší střelci z celého Maëronu.“
„Innús se v dopise o svých stavech nezmiňuje.“ Král se nadechl a otočil se k poddanému zády. Pomalu přešel k oknu a rozhlédl se po nekonečném moři, které se rozprostíralo stovky metrů za kamennými hradbami města. V ulicích panoval jako každý den běžný zmatek a shon. Všichni lidé žili svým bezstarostným životem. Proč zrovna já tady musím čelit takovým těžkým rozhodnutím? zeptal se sám sebe král a povzdychl si.
„Jako velitel městské gardy máš moc i nad Inglöriony?“ zeptal se král svého návštěvníka i když znal odpověď.
„Ano.“
„Pak tedy buď tak hodný a pošli dva nejspolehlivější k jezeru Dagrad, aby nás informovali o všech novinkách. Nevím, jestli můžu Innúsovi v téhle svízelné situaci věřit.“
„Spolehněte se, pane!“ zazněl hlas vojáka a po chvíli se ozvalo bouchnutí dveří.
Muž se otočil. Byl zase sám.
***
Slunce se pomalu sklánělo k hornatému obzoru. Jeho záře dodávala světlým mrakům narůžovělý nádech a věštila dalšímu dni krásné počasí.
Velké město na okraji Mardonského hvozdu se třpytilo a zářilo jako čiré drahokamy vykopané těma nejlepšíma trpasličíma rukama. Celé město bylo postaveno z bílého kamene, který se v této oblasti hojně vyskytoval.
Po chvíli, když se slunce už nadobro odhodlalo ke spánku za horami, město potemnělo a v precizně vykovaných oknech se rozzářily první ohýnky svícnů.
Širokými ulicemi se hnal neviditelný vánek. Jeho síla nadzvedávala malé kousky kamínků, kterých byly cesty plné, ale ty hned zase padaly k zemi, když se neexistující moc, jakoby švihnutím kouzelného proutku vytratila.
Na zdi jednoho domu se rozhoupala veliká cedule s nápisem: U Tarhose. V půlkruhových oknech se svítilo a zevnitř se ozýval šelest návštěvníků. V hospodě bylo jako každý večer plno.
Za kulatými dubovými stoly seděli samí muži. Každý měl přes sebou korbel napěněného černého piva, které naplňovalo místnost štiplavým chmelovým zápachem. Hustý dým, vycházející z mnoha dýmek v místnosti postupoval ke stropu, kde se jako černý stín draka táhl k oknu, kde v zápětí mizel bůhvíkam.
V místnosti bylo hlučno a proto nikdo nevěnoval pozornost novému hostu. Do výčepu se pomalu vloudala urostlá postava, celá zahalená v tmavé kápi. Hlavu měla skloněnou, aby nehrozilo, že se ji nešťastnou náhodou strhne kapuce z hlavy a ruce v držela v klidu podél těla.
Usadila se v rohu, kde nesvítilo světlo svící a čekala.
Za výčepním pultem stál starý šedivý hostinský. Špinavým hadrem utíral umyté sklenice, a vůbec mu nevadilo, že se na skle objevují tmavé šmouhy. Najednou si všiml nové tváře v pozadí. Ihned se vyřítil směrem k nově příchozímu. Postavil se blíže ke stolu a čekal, až se na něj postava podívá, a sejme si z hlavy kapuci. Nic se však nedělo – neznámý seděl s hlavou skloněnou a vypadalo to, jakoby spal.
„Co to bude?“ zeptal se vysokým tónem hostinský.
Postava se trochu narovnala. Vyšel z ní tak tichý hlásek, že se musel muž víc přiblížit, aby slyšel hostovo přání. „Polévku a tvé nejlepší červené víno. A ať je ho hodně!“ poručila si. Pohodila hlavou na stranu a odhalila špičaté ucho, kolem kterého se stáčely pramínky dlouhých černých vlasů.
„Jak se přejete…,“ uklonil se muž a odkráčel zpátky.
Žena se narovnala a rozhlédla se po lokále. Všichni se náramně bavili a nevšímali si ji. Chvíli všemu pozorně přihlížela a pak si shodila kapuci. Její tvář měla na rozdíl od ostatních světlejší nádech a i rty působily na první pohled jako dvě bledé přímky. Oči byly tmavě hnědé a zorničky nezvykle rozšířené.
Za okamžik se přiloudal hostinský a položil před ní talíř s horkou polévkou, tvrdý chléb a téměř plný korbel voňavého vína. Opět se uklonil a vrátil se na své místo, kde začal znova čistit už tak špinavé sklenice.
Dívka si vzala pití a na jeden nádech vypila téměř polovinu celého jeho obsahu. Pustila se do jídla. Polévka byla chutná, ale chléb už na některých místech začínal pomalu červivět. Nevadilo ji to. Už odmala byla zvyklá na bídu.
Když dojedla a dopila, pohodlně se usadila na dřevěné židli a odpočívala. Její hlava spočinula na opěradle a oči se ji zavřely.
***
Mladá dívka běžela lesem a ladně přeskakovala vyvrácené kořeny na cestě. O kus dál ji následovala další postava. V ruce držela velkou světelnou kouli a paprskem, který z ní vycházel se snažila dívku střelit. Ta si ovšem před svým pronásledovatelem držela značný náskok. Dařilo se ji unikat až do jedné osudné chyby – zakopla o skoro neviditelnou větev a spadla na prašnou cestu.
Její lovec k ní přiběhl a poklekl k ní. Světelná koule v jeho ruce pohasla. „Tak ty jsi mi chtěla utéct, ano?“ zasmál se chladným vysokým hlasem, který nemohl patřit někomu jinému než muži. Vytrhl ji brašnu, kterou měla u boku a vytáhl z ní lesklé černé vejce.
„Ne,“ hlesla a natáhla ruku.
„Příště už škodit nebudeš…“ řekl muž a přiložil dívce svou ruku k čelu: „Zemři!“ přikázal.
***
Žena v hospodě se leknutím probudila. Rozhlédla se kolem. Ostatní se dál bavili a opět ji nevěnovali pozornost. Ten sen byl tak živý, uvědomila si a vstala. Nemůžu ohrožovat své okolí na tak nebezpečném místě.
Přehodila přes sebe svůj plášť a jako jarní vánek zmizela ve dveřích. Nikdo si ničeho nevšiml.
