„Chci pět dobrovolníků!“ Kex doslova vpadl do společenské místnosti. Ruku zvedli všichni. „Dax, Ramirez, Viko, Kara, Jil-li!“ rázně ukazoval Kex a jmenovaní se okamžitě zvedali. „Zbytek je součástí zajišťovacího týmu. Běžte se připravit, dobrovolníci sraz na taktickém můstku v deset nula nula! Rozchod!“ Kex se otočil a odběhl chodbou. „Tak copak nás asi čeká?“ Ramirez vykročil jako první. „Co asi?“ Kara na něho udělala obscénní gesto. „Pohněte zadkama!“ okřikl je Dax a vyrazil do chodby. Ostatní ho kvapem následovali. „Takže, pánové…“ začal Kex, „a dámo,“ doplnil o okamžik později, s pohledem upřeným na Karu, „máme tu menší problém.“ Zhoupl se v křesle a klepl na ovládací políčko terminálu. „Sem něco takovýho tušil,“ zavrčel Viko a vytáhl z pouzdra na botě dlouhý nůž a začal si čistit nehty. Kara do něho zlomyslně šťouchla. „Ty vždycky něco tušíš…“ Ohnal se po ní, ale ona bleskově uhnula. „Tůdle, nůdle!“ udělala na něho dlouhý nos a vycenila zuby. „Chováte se jako děcka,“ okřikl je Kex a zabodl prst do holoprojekce soustavy. „Tohle je ten náš problém.“ Jeho ukazováček byl tak půl centimetru od modrozelené planety, čtvrté oběžnice místní hvězdy. „Planeta. Modrozelená. Hnusná.“ okomentoval situaci Jil-li, Nevi, který se s ničím nikdy moc nepáral a jehož věty byly povětšinou jednoslovné, o to však trefnější a výstižnější. Upřel pohled na Karu. Ta mu odpověděla vypláznutím jazyka. „Teď hned?“ podivil se naoko Jil-li. „'Sem někde nechal podpůrný prostředky. Lidská samička je přeci jen jinačí sousto, než samička Nevi!“ Rozesmál se pisklavým hlasem. Kara kontrovala řadou obscénních gest. „Tak dost!“ okřikl je Kex a prudce vyskočil na nohy. „Nemáme čas na vaše srandičky!“ „Ano pane!“ odvětili oba téměř unisono. „Oficiálně se jedná o VX-25.02, neoficiálně o Mirandu. A neptejte se mě, kdo dal planetě tak blbý jméno. Objevena před padesáti lety, klasifikována jako MG1+. Ekosystém planety zhruba na úrovni pozdního pozemskýho terciéru – teplo, vlhko, spousta všelijaký havěti a žádná inteligentní forma života. Podle ekologů je ekosystém ve stádiu klimaxu a jeho budoucností je jedna velká stagnace. První dlouhodobej výsadek na planetu provedli T'varai, ale jejich imunitní systém se nedokázal adaptovat na místní podmínky. Pak přišli lidé, kteří na tom zpočátku nebyli o moc líp, ale část se přizpůsobila a přežila první pekelný roky. Před třiceti lety byla na planetě zřízena stálá lidská kolonie čítající asi tak pět set dobrodruhů – povětšinou sebevrahů. Tady ten mrňavej bod na oběžný dráze je retranslační stanice.“ „Žádnej satelit?“ zeptal se Dax. „Žádnej, přisvědčil Kex. „Tahle soustava je vůbec divná. Šest planet terestrickýho typu a ani jedna nemá satelit. Vlastně se dá říct, že celá soustava je pěkně vyluxovaná, nikde ani smítko.“ „Divný,“ prohodil Viko a vrátil nůž do pouzdra. „Jo. Astrofyzici tvrděj, že soustava nejspíš prošla něčím, co nějak odstranilo všechny málo hmotný objekty.“ Kex se ušklíbl. „Kecy,“ zareagovala pohotově Kara. „Věděj prdlajs a tak jen mlžej. Prostě vědátoři. Těm se nedá nikdy věřit.“ „Snad po nás nechtěj, abysme vypátrali, co to něco je?“ navázal Ramirez. „Ne,“ odvětil rázně Kex. „Spadli jsme do ještě větších sraček. Před měsícem se totiž ta retranslačka zbláznila a poslala něco, z čeho se všichni na velení málem zcvokli.“ „Jasnej hárdvérovej problém!“ vybuchla Kara. „Měli tam poslat partu opravářů a ne nás!“ „Z tebe nikdy dobrej stratég nebude, Karo!“ povzdychl si Kex. „Stanice byla naprogramovaná tak, aby celej měsíc shromažďovala neprioritní zprávy z kolonie a jednou za měsíc je v jedný relaci odvysílala. Do tý poslední relace bylo všechno v pohodě, pravidelný hlášení a sem tam něco důležitýho. Jenže při poslední relaci přišlo přes třicet tisíc zpráv! A aby toho nebylo málo, tak má poslední zpráva časovej kód odpovídající zhruba dvěma tisícům let dopředu!“ „Počkat, chceš tím říct, že jsme dostali zprávy z budoucnosti?“ zeptal se nevěřícně Ramirez. „To tvrděj na velení.“ „Fajn, kdo příští rok vyhraje závod kolem Velký díry?“ Kex pokrčil rameny. „Asi ten, kdo do ní nespadne. Špatně's to pochopil, Ramirezi. To nejsou zprávy z naší budoucnosti, ale z budoucnosti Mirandy. Možná. A možná taky ne. Zatím se jim nepodařilo nic rozluštit. Zprávy jsou nějakým způsobem zakódované. Proto nás sem poslali. Máme se podívat, jak to tady skutečně vypadá!“ „No to potěš!“ hvízdl Jil-li. „'Sme zkrátka nejlepší široko daleko,“ utrousil lehce ironicky Dax. „Kexi, máme problém!“ ozval se z interkomu nezaměnitelný hlas Oriho, T'varaiského inženýra. Viko doslova nadskočil leknutím. „A do prdele. Tak ven s tím!“ Kex se sklonil k terminálu a stiskl několik kláves. „No – ehm… Asi by ses sem na to měl jít podívat…“ „To mi to nemůžeš říct?“ „E… ne.“ Kex se postavil a sevřel levou ruku v pěst. „To nám ještě scházelo…“ utrousil a ukázal ke dveřím. „Jdeme!“ Ori je ve stísněném prostoru vědecké sekce uvítal kyselým úsměvem, což v jeho podání značilo, že situace je opravdu vážná. Na obrazovce za ním se v temnotě vesmíru vznášela retranslační stanice. „Mám u ní jednu sondu,“ otočil se k obrazovce a jeho kostnaté prsty spočinuly na terminálu. „Je s podivem, že ještě funguje,“ pokračoval a prsty se mu za hlasitého cvakání míhaly po klávesách. Stanice zmizela a objevil se detail jejího pláště. „Část pomocných solárních panelů, jediné místo, které nechrání deflekční pole. Všimněte si, jak jsou ty desky flekaté. To je projev dlouhodobého radiačního namáhání.“ „Jak moc dlouhodobýho?“ zeptal se Kex. „Řádově stovky až tisíce let.“ „Docela chabej důkaz,“ zaprskal Jil-li. „Vím, že prahnete po nevyvratitelných důkazech,“ nenechal se Ori vyvést z rovnováhy, „a tak jsem vám jeden takový opatřil.“ Na obrazovce se zobrazilo modré spektrum. „Teoretické radiační spektrum atomového reaktoru stanice, korigované časem spuštění a třiceti roky, po něž má být stanice na orbitě. A tohle,“ modré spektrum bylo přeloženo červeným, výrazně odlišným, „je skutečné spektrum zaznamenané před půl hodinou. Odpovídá teoretickému spektru v čase T0 + 2050 let.“ „A do prdele!“ zaklel Kex. „Tak jsem si pořád říkal, jakou si z nás někdo dělá prdel… a… kurva!“ „Mayersi!“ otočil se čelem k interkomu. „Na příjmu,“ ozval se šéfinženýrův hlas z reproduktoru. „Kolik sond ještě máme?“ „Deset dálkových, čtyři komunikační, tři špiclovací a jednu s automatem pro sběr vzorků. Osmnáct celkem.“ „Chci mít všechny venku! Co nejdřív! Pokrej mi s nima celou soustavu i tu zasranou Mirandu!“ „Problémy, Kexi?“ „Problémy?“ ušklíbl se Kex. „Ne! Jsme po krk ve sračkách!“ „Takže jako obvykle. Mám ti předat jejich řízení na můstek?“ „Ne. Máš je na starosti. A máš velení. Já jdu dolů.“ „Ay, ay, sir!“ Kex se otočil zpět k Orimu. „Ještě něco, co bysme měli vědět?“ Ori zavrtěl hlavou. „Vezmu si na starost podrobnou analýzu dat ze sond, výsledky vám budu posílat přímo po taktickém kanále.“ „Výborně. Kdy budeme mít první údaje z povrchu?“ Ori mrkl na displej a stiskl několik kláves. „N45 už je na orbitě a P2 vstupuje do atmosféry.“ Na obrazovce se objevil rozmazaný obraz povrchu. Ori si chvíli hrál s ovládáním. „A je to,“ zamručel a zvětšil obraz. „Podle dat z posledního starého snímkování se právě díváme na základnu.“ Zvedl hlavu a podíval se na obrazovku. „Vážně?“ zeptal se jízlivým tónem Ramirez. Kamera totiž zabírala kilometry čtvereční savany, na níž nebyla jediná stopa po osídlení. Ori přepnul záznam a zastavil obraz. Jeho prsty se rozeběhly po terminálu a počítač začal povrch překrývat souřadnicovou sítí a topografickými údaji. Většina sítě byla zelená, jen tu a tam se objevily nevýrazné červené enklávy – tam, kde původní informace nesouhlasily s nově získanými. „Shoda 98 procent,“ konstatovali počítač i Ori současně. „Kuuurva!“ vydechla Kara. „Kde je teda ta základna?“ Kex přešel k obrazovce a zíral na obraz. „No, na úklid měli přeci dost času,“ utrousil a ukázal na červené enklávy. „Čím se to liší?“ „Povrchovou morfologií,“ odpověděl Ori. „Nic výrazného. Rozdíly do dvou metrů, maximálně.“ „Jdeme se na to mrknout,“ rozhodl Kex. „Dej dohromady všechny dostupný data a ještě před startem nám je pošli. Odlet ve dvanáct nula nula. Rozchod!“ Výsadkový modul padal k zemi jako kámen. Kex chtěl být dole co nejdříve a tak se rozhodl zatížit kompenzátory akcelerace až na maximální únosnost. V jeho podání řízeného sestupu to byl naprosto rutinní postup. Ramirez s Daxem mezitím dumali nad posledními záznamy a volili místo pro přistání. Nakonec se shodli na nevýrazném návrší, kde původně stála komunikační anténa základny. Modul dosedl a počítač zahájil analýzu prostředí. Chvíli bylo v kabině napjaté ticho a u jednotlivých položek kontrolního seznamu zhasínaly červené kontrolky. Nakonec zhasla i poslední a všichni úlevně vydechli. Analýzy automatických sond byly potvrzeny, výsadku nehrozilo žádné přímé nebezpečí. „Konečná, všichni ven!“ Kex odjistil pušku, nasadil si helmu a vyrazil ke vznášedlu. Vrata nákladového prostoru se pomalu otevírala a vpouštěla dovnitř vzduch ostře vonící po travinách. Kex se ušklíbl, za sebou totiž zaslechl prskajícího Vika. „Bacha na to, aby tě ten kyslík nezabil,“ otočil se k němu, s úsměvem od ucha k uchu. „Je ho tu celejch třicet procent!“ „Se nedivím, že první kolonisti zařvali,“ poznamenal kysele Viko, naskočil do vznášedla a usedl k řízení. Jen co se vrata úplně otevřela, byl jako první venku. Průzkum nejbližšího okolí místa přistání jim zabral skoro dvě hodiny a jak se postupně scházeli u modulu, bylo na jejich tvářích vidět, že nepřinesl nic nového ve srovnání s dálkovým průzkumem. „Si myslím, že jsou v prdeli. Všichni,“ zamručel Viko a svalil se do trávy. „Lítám tu jako šašek a co z toho mám?“ „Prachy,“ odpověděli Kara a Jil-li současně. „Přijde mi, jako by si z nás někdo dělal prdel. Ať mi nevykládaj', že tuhle planetu někdy někdo kolonizoval. Nebo že tu udělali byť jen jedinej výsadek,“ přidal se Ramirez a svalil se vedle Vika. „Necejtim nohy… A to je tu prej jen třičtvrtě gé!“ Dax s Kexem se vrátili jako poslední a ani oni nehýřili nadšením. „Kdybych toho už neměl za sebou tolik, tak řeknu, že si velení vymyslelo pěknou boudu,“ zaprskal Kex a vztekle kopl do trsu trávy. „Máte někdo něco novýho? Něco, co bysme už nevěděli? Hm?“ Odpovědí mu bylo sborové zavrtění hlavou. „Do prdele…“ „Já jo,“ ozval se na vnitřním okruhu Ori. „Povídej…“ „Podívejte se k těm kopcům před vámi.“ Jediný Kex se podíval určeným směrem, ostatní jen zvedli oči v sloup. „No?“ zavrčel výhružně Kex. „Jsou tam dva vrcholy. Vidíš je?“ „Jo.“ „Fajn. Na dvaceti stupních je tam ještě jeden, ne moc výrazný.“ „Když to říkáš…“ „Trochu jsem přitlačil na pilu a podařilo se mi vyhrabat utajená data z prvního lidského výsadku. Je tam jeskynní systém. Byl to cíl jejich první mise na planetě.“ Všichni zpozorněli. „Utajený data?“ podivil se Ramirez. „Jo. Signatura přísluší nějakému doktoru Vorokovi, vedoucímu expedice.“ „Sere se to,“ zaprskal znechuceně Jil-li. Kara jen přikývla. „Zjistil's o něm něco?“ zeptal se Kex. „Jo. Jeho složka není tajná. Obyčejný vědátor. Studoval nějakou biodiverzitu či co. Jedna věc je na jeho zprávě moc divná. Utajený je jen cíl mise a veškerá telemetrie!“ „A výsledek mise?“ „Seznam toho, co v těch kopcích roste a leze. Nic víc.“ „O těch jeskyních ani zmínka?“ „Správně.“ „Přestává se mi to líbit,“ poznamenal Viko, zvedl se a podíval se směrem k vrchovině. „Mně taky,“ přisvědčil Kex. „Co na to velení?“ „Pro ně to bylo ještě větší překvápko než to kvantum podivných zpráv,“ zasmál se Ori do mikrofonu. „Instrukce jsou takový, že máme pokračovat. Opatrně. Na cestě jsou posily.“ „A do prdele!“ zakleli Viko s Ramirezem unisono. „Tajnej vojenskej výzkum! A navíc soukromej!“ „Jaký posily?“ chtěl vědět Kex. „Nevi mají ob dva sektory křižník. Náhodou poletí kolem a náhodou se zastaví.“ „Tak to jsme v ještě hlubších sračkách, než jsem si myslel,“ povzdechl si Kex a hodil pušku na zem. „No nic,“ rozhodl se po chvíli, „pošli mi sem dolů vybavení na průzkum podzemí, půjdeme se tam mrknout. A vyprášíme jim kožichy. Netáhli jsme se sem přeci jen tak, pro nic za nic!“ „Víš co mi nejde na rozum?“ začal Ramirez, zatímco seděli na zemi a čekali, až jim modul dopraví výstroj. „Proč posílali ty zprávy? Proč je ten reaktor stanice starší? Proč tu nic není, když tu předtím 30 let prokazatelně byla kolonie?“ „Vím já?“ pokrčil rameny Kex. „Říká se,“ začal Jil-li a všichni se k němu okamžitě otočili. „Říká se, že byly pokusy sestrojit aktivní bránu.“ Viko si povzdechl. „Říká. Taky jsem to slyšel. Byla by to odpověď na pár otázek. Ale rozhodně ne na všechny.“ „Co je aktivní brána?“ zeptala se Kara. „Brána, do který nic nemusíš strkat, vezme si to sama. Takovej vesmírnej vysavač. Představ si to jako regulovatelnou černou díru.“ vysvětlil Viko. „Fajn. Tím vyluxujeme planetu a třeba i celou soustavu. Ale pochybuju, že způsobí zestárnutí reaktoru o dva tisíce let. A pošle zprávy z nějaký budoucnosti,“ namítl Ramirez. „Říkal jsem, že to není odpověď na všechny otázky,“ ohradil se Viko. „Připravte se, jdu na přistání,“ ozval se Ori. Všichni zvedli hlavy k obloze. „Sednu s modulem kousek dál od vás. Nechci z vás udělat placky.“ „Dík,“ zabručel Viko a sklopil si hledí. Ostatní ho následovali. I s plně naloženým vznášedlem jim cesta k vrchovině nezabrala víc než hodinu. Kex se rozhodl vykašlat se na jakékoliv utajení, tvrdil, že pokud tam někdo skutečně je, už o nich stejně ví. Ústí tunelu do podzemí našli na první pokus. „Zdá se, že slovo maskování je pro ně naprosto cizí,“ ušklíbl se Viko, seskočil na zem a s taktickým tabletem v ruce se několika přískoky ocitl u skály. Vhodil do tunelu dálkově řízenou sondu a chvíli napjatě sledoval displej. Nakonec se sám pro sebe pousmál a zvednutým palcem potvrdil předchozí domněnky. Vzali si veškeré potřebné vybavení, zajistili obranný perimetr automatickými bezpečnostními prostředky a vyrazili do temnoty podzemí. Přestože byl tunel značně prostorný a skutečně vypadal jako vyražený, nepodařilo se jim najít žádné důkazy svědčící pro jeho nepřirozený původ či dodatečné úpravy za pomoci techniky. S dalšími metry se sice jeho prostornost poněkud zmenšila, ale dojem nepřirozenosti zůstal. Postupovali opatrně a jako Ariadninu niť za sebou zanechávali signálové přenašeče umožňující jim spojení s Nautilem na oběžné dráze. Náhle se před nimi doslova otevřela ohromná prostora. Paprsky Vikova a Ramirezova skenovacího laseru se přestaly pohybovat. „Spousta předmětů před námi,“ ohlásil Viko. „Navrhuju použít lampy s nízkým výkonem a zesilovače záření. Dokud nezjistíme, co to je.“ Kex přepnul na zesilovač a rozhlédl se kolem sebe. „Vypadá to jako krystaly. Nějaký hranatý krystaly.“ „Krychlová soustava,“ poznamenala Kara a přešla k blízké hromádce kostek. „Celkem dobře vykrystalovaný…“ Opatrně se dotkla kostky tenkou mikrosondou. „Pevná struktura,“ odečetla z displeje. „Podle toho, jak tu jsou naházený, něco vydržej. Myslím, že si na ně klidně můžeme posvítit.“ Dax byl první, kdo rozsvítil reflektor na své helmě. „Co to, kurva, je?“ sklonil se nad průhlednou kostkou a přiložil multifunkční sondu k povrchu. Kontrolka aktivity analyzátoru chvíli blikala a pak se na displeji objevil výsledek: Neidentifikovatelné „Nemůžu to identifikovat,“ ozvala se odkudsi zleva Kara. „Já taky ne!“ Jil-li. Kex namířil anténu k ústí tunelu, jímž do jeskyně vstoupili. „Ori?“ „Jo, slyším. Ale moc mi to zatím nedává smysl.“ „Je tu nějaká jeskyně. Poměrně velká. A povaluje se tu spousta podivnejch průhlednejch kostek.“ Kex zamířil objektivem kamery na jednu z nich. „Za moc to nestojí, můžeš přidat trochu světla?“ Kex zapnul ruční reflektor a namířil kužel světla na kostku. „Lepší. Vypadá to jako vyrobený.“ „Taky si myslím. Uvnitř jsou nějaký kuličky.“ „Zkoušeli jste ji rozbít?“ „Ne.“ „Tak to ani nezkoušejte!“ „Je to všem jasný?“ „Jasný!“ odpověděli všichni. „Fajn. Přibliž mi to a udělej i pár záběrů z různých úhlů. Zkusím si tu s tím pohrát.“ Kex několikrát kostku obešel a když byl Ori spokojen s množstvím i kvalitou záběrů, vyrazil za ostatními dál do jeskyně. Po sto metrech postavil na zem další přenašeč signálu a otestoval spojení. Zatím drželo. Dali si pauzu v mělké prohlubni u stěny. Všichni už měli zapnuté ruční reflektory, ale ani to nestačilo, aby osvětlili celou jeskyni a udělali si tak optickou představu o její velikosti. Čísla z dálkoměru byla jen čísla, pro představu naprosto nedostačující. „Těch kostek tu jsou mraky,“ poznamenal Ramirez. „A ve všech jsou kuličky,“ dodal Dax. „Stejný,“ doplnil Jil-li. Kex se na něho podíval. „Jak stejný?“ „Všechny. Úplně stejný.“ „Kexi? …íš mě? …xi?“ Kex před sebou chvíli šermoval směrovou anténou. „Kexi?“ „Jo, slyším. S každým dalším metrem je to horší a horší. Už teď jedu na osmdesát procent výkonu. Co máš?“ „Nebude se ti to líbit!“ „Nelíbí se mi to od tý chvíle, co jsme vstoupili do soustavy! Ven s tím!“ „Dám ti Mayerse. Tohle je moc složitý i na mě.“ „No to potěš!“ povzdechl si Ramirez. „Přepněte si hledí na plnou senzoriku.“ Kex klepl do přepínače a obraz zmodral. Mayers do něho vzápětí promítl model kostky. „Jil-li má i nemá pravdu. Ty kuličky jsou i nejsou stejný. Dobře se na ně podívejte – šest menších v řadě za jednou větší. Jsou barevné, ale ne stejně ve všech kostkách – tedy těch, které jste zatím viděli – a ne ve všech kostkách jsou v řadě. Spočítal jsem poměry velikostí, rozmístění a tak. Ty kostky představují modely této soustavy v různých časech. Absolutně přesné modely!“ Kex prudce vydechl. „'Si si jistej?“ „Naprosto! V téhle soustavě mi lítá jednadvacet sond. Troufám si tvrdit, že je to nejlíp prozkoumaná a zmapovaná soustava široko daleko!“ „Dobře.“ Kex se snažil srovnat si myšlenky. „Představuje to pro nás nějaký nebezpečí?“ „Nemyslím…“ „A když kostku rozbijeme? Třeba náhodou?“ „Nevím. Rozhodně bych to ale nezkoušel. Nevíme, z čeho jsou a k čemu slouží.“ „Fajn. Tahle jeskyně má jen jeden vstup, takže se vracíme. Cestou sem jsme minuli odbočku. Mrkneme do ní. Zatím to ale vypadá, že tu nikdo nic nekalýho neprovádí. Na senzorech ani stopa po někom jiným kromě nás.“ „Budu pokračovat v simulacích. Mayers konec.“ Odbočka vedla do další jeskyně plné kostek. Ani ne po dvaceti metrech objevili ve stěně ústí dalšího tunelu. Po sto metrech museli zastavit. „Nemáme už žádný přenašeče,“ oznámil Viko. „Dál musíme táhnout optiku.“ „Jak jsme daleko?“ zeptal se Dax. „Už víc jak půl kilometru. Ale počítal jsem s tím, takže jsem vzal tři cívky vlákna a dostatek zesilovačů signálu a spojek.“ „Výborně,“ pochválil ho Kex a lokl si vody. „V okamžiku, kdy nám dojde i tohle, tak to balíme a necháme průzkum někomu jinýmu. Ori? Slyšíš mě?“ „Celkem dobře.“ „Jsme na bodě L0-550. Nechám tu zesilovač; přecházíme na optiku, takže se signál trochu zlepší.“ „Rozumím.“ „Kexi?“ Viko poklepal kapitánovi na rameno. „Pauza!“ křikl Kex do tmy a otočil se. „Problém?“ Viko přikývl. „Zbejvá posledních tři sta metrů.“ „Do prdele!“ zaklel Kex, zvedl si hledí a hřbetem ruky si setřel z čela pot. „Další jeskyně!“ hlásil zepředu Ramirez. „Viko si jen povzdechl. „Kolikátá už? Dvacátá?“ „Kex si sklopil hledí a prohlédl si mapu. „Jednadvacátá. A pro nás poslední.“ „Bože!“ ozval se náhle výkřik Kary. Viko s Kexem se okamžitě rozběhli za hlasem. Zahnuli doprava a ústí tunelu zalila matná zelenkavá záře. Kexův detektor záření varovně pípl, ale na displeji se neobjevilo žádné varování. Oba málem vrazili do ostatních, stojících v ústí jeskyně, jež byla zdrojem záře. Přesněji, její obsah. Viko zamrkal, zvedl si hledí – a vytřeštil oči. Jeskyně byla doslova napěchovaná kostkami. Byly všude, vyskládané jedna na druhé v dlouhých řadách kam až oko dohlédlo. Kostky ale nebyly zdrojem záře, tím bylo cosi za a pod nimi. Teprve teď si Kex všiml, že všichni vlastně stojí ještě v tunelu. I podlahu jeskyně tvořily kostky a nešlo poznat, jaká je vzdálenost mezi hranou ústí a první souvislou plochou kostek. Ramirez už pod sebe mířil laserovým dálkoměrem. Chvíli zuřivě mačkal tlačítka ovládání, pak se otočil k ostatním a jen pokrčil rameny. „Tahle hračka je mi k ničemu. Nemá někdo ultrazvuk?“ „Na to pozor!“ ozval se Ori. „Pořád neznáme materiál kostek. Ultrazvukový puls by ho mohl narušit.“ „Když tomu nevadí laserový paprsek…“ „Nezkoušel bych to,“ nedal se Ori. „Dobře, dobře,“ vložil se do diskuze Kex. „Co navrhuješ?“ „Vlákno!“ Viko se prodral dopředu, odvinul delší kus optického vlákna, natáhl ruku a pomalu ho pustil. Zmizelo kdesi v hlubině. Opatrně ho vytáhl zpátky a namotal na cívku. „Konečná!“ Kex kývl na souhlas. „Pokračovat dál je jasná sebevražda. Ať už to je co chce, není to nikoho od nás. Nějaký připomínky?“ Nikdo se neozval. „Takže shoda,“ oznámil Kex. „Ori? Spoj se s velením a oznam jim, že z pravomoci velitele mise prohlašuju tuhle soustavu za uzavřenou podle Smlouvy o nevměšování Galaktické Charty. Pošli jim všechny naše záznamy z mise.“ „Neznámá inteligentní forma života?“ ověřoval si Ori. „Ano. Článek dva, odstavec šest. Z mého pohledu je to jasná věc.“ „Rozumím. Navazuji spojení…“ „Takže, pánové a dámo, pro nás to skončilo. Sbalíme si fidlátka, uklidíme po sobě a vypadneme.“ Všichni si úlevně vydechli, otočili se k jeskyni zády a pomalu vykročili do tunelu. „Kexi? Máme tu problém!“ Mayersův hlas probral kapitána z mírné letargie. „Že mě to nějak nepřekvapuje,“ zavrčel otráveně. „Do soustavy vstupují čtyři lodě!“ „Čtyři lodě? Měl se tu stavit jeden Neviský křižník…“ Kex mrkl na chronometr. Zamrkal a podíval se ještě jednou. Displej oznamoval, že jsou v podzemí již dvaadvacet hodin. „Ten mezi nimi rozhodně není! Dostávám kódy jiných lodí. Sakra… Nejsou v databázi! Kdo to, kurva, je?“ „Mayersi! Co se tam, sakra, děje? Ori? Slyšíš mě?“ „Do prdele!“ zaklel Viko. „To nám ještě scházelo!“ „Mayersi?!“ „Kexi, vůbec netuším, kdo to je!“ Z Mayersova hlasu čišela hysterie. „Klid, Mayersi!“ okřikl ho Kex, ale i on se stěží ovládal. Chvátali tunelem tak rychle, jak to jen šlo. „Co přišlo za ty kódy?“ „Nerrakam, Vittoma, Kwa-ia, Lrynne… Už je mám na obraze. Připojím to na váš hlavní kanál… Bože! To jsou kolosy!“ Kex málem zakopl, když se na displeji zobrazily lodě vstupující do soustavy. „Jsou to naši!!“ Po Mayersově výkřiku Kexovi zalehlo v uších. „Jsou to Konfederační lodě! Třída Porta Galactica, tonáž čtyři tisíce megatun – proboha! Jsou to portálové lodě! Kexi, oni vystupují přímo ze subprostoru!“ Kex se ohromením zastavil. Zíral na lodě neschopen jediného slova. Portálová loď byl zvláštní typ plavidla, na jehož vývoji se podílely Nevi, T'varai a lidé společně. Jeho hlavním znakem byla část oblouku vyrůstající ze střední části lodi do prostoru – modifikovaný hyperprostorový konvertor. Dvanáct takových lodí v přesné konfiguraci oblouků dokázalo uvnitř kruhu otevřít hyperprostorový pulzar, jímž mohly být transportovány jiné lodě, orbitální stanice a řada dalších věcí. Tady evidentně stačily jen čtyři, každá loď totiž nesla gigantický čtvrtoblouk obklopený přízračnou modří. „Kexi! No tak!“ Kex zamrkal. Jil-li do něho znovu strčil. „Dobrý, trochu mi zalehlo v uších,“ zamumlal značně nejistým hlasem Kex. Uvažoval, jestli má Mayersovi říct pravdu. Že neexistuje třída Porta Galactica, že Konfederace by ani nedokázala takové lodě postavit. Nakonec to zavrhl. „Kolik zbejvá k povrchu?“ „Ještě tak dva kilometry,“ zaslechl Vikův hlas. „Myslíš že chystaj' výsadek, Daxi?“ „Je to možný.“ „Naše šance?“ „Proti nim? Nula nula prd.“ „Souhlas,“ přidal se Jil-li. „Tvoří konverzní formaci!“ Oriho výkřik všemi otřásl. Zastavili v malé jeskyni a prudce oddychovali. „Co teď?“ zasípala Kara a opřela se o stěnu. „Dáme si pauzu. Potřebujeme nabrat síly,“ odpověděl Kex a vytáhl z náprsní kapsy tablet. „Jsme tu docela na ráně,“ poznamenal Ramirez. „Tunel – díra – tunel – díra – tunel… Stačí jim jen jít za nosem.“ „To ani není třeba,“ ozval se Kexův hlas odkudsi zleva. Kara jako první tím směrem namířila reflektor. „Srandičky si nech na jindy,“ zavrčela a vypnula reflektor. „Jaký srandičky?!“ Kex zvedl hlavu od taktického tabletu aby byl vzápětí oslněn čtyřmi výkonnými výbojkami. „Kurva, Kexi, neblbni! Před okamžikem jsi byl támhle…“ začal Ramirez a vzápětí se prudce otočil ke středu jeskyně, pušku v rukou. „Co 'si zač?“ Kužel Jil-liho reflektoru zamířil na Kexe stojícího asi dvacet metrů od nich. „Kex. Přestaňte blbnout!“ „Já jsem Kex!“ vykřikl pravý Kex a také on namířil pušku na svého dvojníka. „Že by pán domu?“ nadhodil Viko. „Běží vám čas,“ poznamenal dvojník a přešlápl. „Sejmi ho,“ zavrčel Jil-li a odhalil zuby. „A přijdete o možnost záchrany. Vůbec ses nezměnil, Jil-li.“ Dvojník si byl jistý sám sebou. „To vypadá na pat,“ zhodnotil šance obou stran Dax. „Ori? Mayersi?“ Kex zkusil spojení. Bylo hluché. Dvojník jen pozvedl ruku. Mezi prsty svíral optické vlákno. „Ty hajzle!“ zasyčela Kara a odjistila pušku. „Sejmi ho.“ Ramirez se připojil k Jil-liho variantě řešení problému. „Bylo to nutné. To, co chci říct, je určeno jenom vám.“ „A to ti máme jako věřit?“ Kara se ušklíbla. Dvojník se k ní otočil a vysypal ze sebe kvantum informací. Kara zrudla a sklopila zrak. „Řekla mi to sama Kara, protože věděla, že mi nebudete věřit. Kdo další?“ „Já,“ ozval se Ramirez. „A jestli se spleteš, je po tobě.“ Dvojník se opět předvedl a Ramirez se jen zmohl na přihlouplý výraz. Sklonil hlaveň. „Kurva, je to fakt pravda. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Nikdy!“ „Co ty, Kexi? Neposlechneš si svoji pikantní historii?“ Kex si odplivl. „Tak ven s tím.“ Dvojník začal, ale Kex ho po chvíli zarazil. „Jo, moje minulost je pestrá. Dobře, sice tomu moc nerozumím, ale ty 'si já. To je fakt. Takže – jak se dostaneme z těchhle sraček?“ Dvojník si promnul bradu. „Dostaneme vás zpátky do vaší skutečnosti.“ „A kde jsme jako teď?“ uchechtl se Viko. „V jedné z kostek.“ „Blbost,“ utrousil Dax. „Budete mi věřit, když se vám to pokusím vysvětlit?“ „Možná.“ „Tahle planeta je artefakt neznámé civilizace, manipulující s časem. Problém je v tom, že nikdo neví, jak přesně funguje. Ví se jen, že to nějak souvisí s těmi kostkami. Jsou dvě teorie – jedna říká, že kostky jsou produkt, něco jako zmražená skutečnost. Druhá říká, že je to pozůstatek neznámého procesu, možná odpad představující nějaké nepovedené skutečnosti. Já se přikláním k druhé teorii. Jen se podívejte na ten bordel kolem.“ „Kecy,“ přerušil dvojníkův proslov Jil-li. „Jo, taky si myslím,“ přisadil si Kex. „Podívej, je nám líto, že jsme vás votravovali. Mysleli jsme si, že je tu někdo od nás. Teď se sbalíme a vypadneme. Nechceme žádný problémy, jasný?“ „Ale já vám říkám pravdu!“ zaprotestoval dvojník. „Jasně. A já jsem tvoje jednovaječný dvojče,“ ušklíbl se Kex. „Odchod!“ Dvojník na ně konsternovaně zíral. Kex se před ním zastavil, nechápavě zavrtěl hlavou a sebral mu optické vlákno. „Nic ve zlým, ale mohli jste mě nakopírovat líp. Takový hadry bych na sebe nikdy nevzal,“ prohodil jen tak mimochodem a následoval skupinku do tunelu. Během několika sekund doběhl Vika a vrátil mu vlákno. Ten si ho okamžitě připojil do vysílačky. „Ori? Slyšíš mě?“ „Viko, co tam, kurva, vyvádíte? Neměl jsem žádný spojení!“ „Vypadla nám optika. A měli jsme takovou menší návštěvu.“ „Koho?“ „Asi místní,“ odvětil Kex. „Nakopírovali moji podobu, trochu nám vycucli vzpomínky a taktně nám vysvětlili, že máme hejbnout zadkama.“ „No tady nahoře jsou hotový manévry.“ „Čekal jsem to. Spoj se s tím Neviským křižníkem a řekni jim, aby se tady za žádnou cenu neukazovali! Nehodlám kvůli jedný pitomý planetě rozpoutat galaktickou válku!“ „Rozumím. Ještě něco?“ „Jo, ukliď po nás a připrav modul k okamžitýmu startu. Jakmile budeme na palubě, chci okamžitě nahoru.“ „Jasně.“ Viko zpomalil až se dostal Kexovi po bok. „Trochu jsem uvažoval,“ zamumlal. Kex si všiml, že má odpojený mikrofon. A sakra, pomyslel si a také si ho odpojil. „Povídej…“ „V celý týhle misi je spousta děr. Je to jeden velkej cedník.“ „Taky mi to tak přijde.“ „Divnej systém. Stanice starší, než má bejt. Neexistující základna. Tajná mise prvního výsadku o který neví ani na velení. Tyhle kostky. Ta velká jeskyně. Lodě ve vesmíru.“ „Místní to tu mohli vyčistit, když naši udělali něco, co je … probudilo. Popudilo. Já nevím…“ „Pořád je tady ta stanice.“ „Jo. Ta nám do toho nějak nepasuje.“ „Víš, co si myslím? Že jsme ve virtuálu na nějakým trenažéru. Trochu na nás zapracovali a teď sledujou naše reakce.“ Kex se zamyslel. „Hrome. Tohle mě nenapadlo. Bylo by to možný? Takhle realisticky?“ „Asi jo.“ „V tom případě nemáme moc možností.“ Kex si znovu zapnul mikrofon a na displeji hledí si zobrazil mapu. „Jaká je situace nahoře, Ori?“ „Na něco čekají.“ „Jak jinak. A Nevi?“ „Pořád to zkouším, ale žádná odpověď.“ „No to nám ještě scházelo…“ „Poslední kilometr!“ ohlásil vpředu Viko. „Už žhavím motory,“ povzbudil je Ori. „Co naše vybavení venku?“ zeptal se Ramirez. „Uklizený a naložený. Včetně sond. Zbýváte jenom vy.“ „Super,“ vyprskl Kex a strčil si do pusy poslední tabletu s výživným substrátem. Už byl na nohou příliš dlouho a fyzické vyčerpání se začínalo projevovat. Odhadoval, že ostatní jsou na tom podobně. Nejvyšší čas vypadnout, než někdo nechtěně udělá nějakou pitomost. Doslova se dopotáceli na palubu modulu a většina z nich se svalila na podlahu už v nákladovém prostoru. „Ori, je to na tobě. Vem nás nahoru. Fofrem!“ zafuněl Kex a svezl se do pilotního křesla. Rozsvítil se indikátor kompenzátoru akcelerace, zaburácely motory a modul vystřelil k obloze. Minuty se vlekly a Kex uvažoval o nejschůdnějším řešení situace. Nejlepší bude zdrhnout tak rychle, jak to jen půjde. Nebylo to poprvé, co Kex ustupoval – a rozhodně to nebude naposledy. Při kontaktech s neznámými inteligentními formami života často platilo: kdo ustoupí, vyhraje. „Mám vás na paprsku,“ ohlásil Ori. Kex si na monitoru ověřil, že gravitonový generátor pracuje na nominální výkon a teprve poté se opatrně postavil. „Kolik ještě?“ „Tak deset minut. Fakt mi to nechceš usnadnit?“ „Jestli chceš, abych to do Nautila nabořil, tak mi to řízení klidně předej,“ odsekl Kex. „Jó, už jsme se dlouho nevysekali!“ ozval se Ramirez a chraplavě se rozesmál. „My chceme ohňostroj! My chceme ohňostroj!“ začali skandovat Kara s Vikem a Dax se k nim po chvíli přidal. Kex se ušklíbl. Však ona vás ta sranda přejde… Sešli se o čtvrt hodiny později na můstku Nautila. „SACu, zobraz taktickou analýzu situace!“ vydal Kex rozkaz hlavnímu počítači lodi. Taktické displeje ožily a zobrazená data jen potvrdila ústup jako jedinou možnou volbu. „Volají nás,“ ozval se Ori od navigace. „Na obrazovku.“ „Vidím, že už jste připraveni,“ konstatoval Kexův dvojník z můstku jedné z lodí. „To si, kurva, nemůžete nakopírovat někoho jinýho?“zaprskal vztekle Kex. Dvojník odbyl jeho otázku mávnutím ruky. „Dobře poslouchejte. Otevřeme subprostorové okno a vy jím musíte projít na druhou stranu jako první! Rozumíte? Žádné zdržování! Musíte projít před planetou! Energie budete mít tolik, že vás to samo vyhodí do hyperprostoru a dál už víte, co dělat. Nějaké dotazy?“ „Jo,“ ozvala se Kara. „Kdo jste? Kdo doopravdy jste?“ „Já jsem Kex. Má ještě někdo něco na srdci?“ „To nemůžeme prostě jen tak odletět?“ zmohl se na otázku Ramirez. „Ne. Běží vám poslední minuta této skutečnosti. Šťastnou cestu.“ Dvojník zmizel a na obrazovce se objevil zářící prstenec portálu. Kex prudce vydechl. Okamžik zíral do prázdna, ale pak opět získal kontrolu nad situací. „SACu, plný výkon motorů, kurs … ven ze soustavy! Spočítej koordináty pro skok a aktivuj konvertory. Jakmile budeme mimo dosah těch lodí, přejdi do hyperprostoru.“ „Rozkaz kapitáne.“ Všichni upřeli zrak na obrazovku. Obraz byl stále stejný, jen prstenec změnil barvu z modré na fialovou. „Letíme?“ zeptala se opatrně Kara. „Negativní.“ „Důvod?“ „Ta energetická struktura nám vysává většinu energie!“ vykřikl Ori a vztekle udeřil do terminálu. „Co myslíš?“ Kex se otočil ke Kaře sedící u ovládání konvertoru. „Řekl jsi jim, co je čeká?“ Kex zavrtěl hlavou. „Měl jsem … pocit … že jsem to skutečně já.“ „Jeho rozhodnutí bylo ustoupit. Vypadá to, že jsme se konečně trefili.“ „A když ne?“ „Jednou to musí vyjít. Jinak bychom tu nebyli.“ „Jdeme na to…“ „Rozkaz, kapitáne!“ Kara přitiskla dlaně na rozhraní a zavřela oči. Vesmír na obrazovce na okamžik zamrzl, poté se zkroutil do mnohodimenzionální šroubovice, jež se vzápětí zhroutila do bezrozměrné nicoty. Kdesi v hlubinách země, v jedné z nespočtu ohromných jeskyní, bylo nekonečné ticho na chvíli porušeno hlasitým zvonivým chrastěním. To z podivného útvaru složeného z průsvitných, zeleně zářících krystalů, spadla na hromadu pod ním kostka a strhla s sebou menší lavinu tisíců a tisíců dalších kostek. „Chci pět dobrovolníků!“ Kex doslova vpadl do společenské místnosti. Ruku zvedli všichni. „Dax, Ramirez, Viko, Kara, Jil-li!“ rázně ukazoval Kex a jmenovaní se okamžitě zvedali. „Zbytek je součástí zajišťovacího týmu. Běžte se připravit, dobrovolníci sraz na taktickém můstku v deset nula nula! Rozchod!“ Kex se otočil a odběhl chodbou. „Tak copak nás asi čeká?“ Dax vykročil jako první. „Co asi?“ Kara na něho udělala obscénní gesto. „Pohněte zadkama!“ okřikl je Ramirez a vyrazil do chodby. Ostatní ho kvapem následovali. © Inuyasha, 2006 |