Zelené pláně. Úžasné místo se svěží trávou, vždy ozářené sluncem. Severně od nich se do výšky tyčí velké Bílé hory, ze západu se táhne pás Temného lesa, na východě za Dračím pohořím, se rozkládá nehostinný kraj plný močálů, pouští, nebezpečných hájů a zrádných řek, a daleko na jihu za všemi osadami, městy, vesnicemi a trpasličími doly se do dálky rozlévá moře. Někdy klidné jako beránek, jindy běsnící jako podvedená žena. Právě do něj se vlévá řeka Zurina, která stéká z Bílých hor a protíná pláně jako jizva na jinak dokonalém těle.
Dnes jsou však Zelené pláně místem smrti a bolesti. Zem je poseta těly mrtvých i raněných, elfů i trpaslíků, skřetů i orků, lidí i mágů a křišťálová řeka přinášející úlevu v dobách sucha je zkalena krví mnohých bojovníků a rytířů. Smrt je k sobě povolala všechny bez rozdílu rasy, skutků postavení.
I mě volá.
Krkavci a supy křižují oblohu. Čekají ve větvích, stromy jich jsou plné. Někteří již dosedli na svou oběť. Vlci nedočkavě číhají při krajích lesa. Hladově pozorují mrtvoly. Po kruté a dlouhé zimě se teď konečně dosyta nažerou. Marně je ti co přežili odhánějí, jsou po vyčerpávající bitvě na pokraji sil a brzy přestávají. Hody počaly.
Ležím na krví nasáklé hlíně. Bolest mě zaplavuje jako divoká bystřina vylitá z koryta. Zmáhá mě únava po boji. Z rány na čele mi vytéká krev a lepí vlasy, z levé paže vystřeluje bolest- zřejmě je zlomená, ale největší vinu na mé smrti má ten meč. Meč, který mi zajel mezi žebra těsně pod srdce a jenž byl následně vytrhnut, aby mi uťal hlavu. Nepovedlo se mu to, jeho pána zasáhl alespoň tucet elfích šípů.
Ležím tu dlouho. Je mi chladno. Šaty se lepí k tělu. Zbroj těžkne. Pozoruji krkavce na rudé obloze. Východ slunce. Jím začíná den a končí noc, tak jako můj život. Pár těch černých poslů smrti se sneslo vedle mě na trpaslíka. Znám ho. Je to velitel klanu Izulgů. Jeho jednotka byla velmi silná, škoda jen, že nepřátelská. Zadumaně mrtvého pozoruji, jeho tvář. Jeden z krkavců mu začal vyklovávat oko. Snažím se ty bestie odehnat, ale stěží pohnu prstem.
Slyším kroky. Někdo přichází. Ptáci se rozletěli pryč. Hlas. Volá nějaké jméno. Nerozumím mu. Kroky zrychlily. Zastavily se až u mě. Otáčím hlavu, abych se podívala kdo to je. Nade mnou se sklání elfka. Její hebké světlé vlasy mi dopadají na tvář.
,, Ne!“ zasténá. ,, Ne! Ryxz, ne!“ šeptá a pláče. Nechápu co chce. Trhá si rukáv a přikládá mi látku na hruď. Chce zastavit krvácení. Snažím se jí odsunout ruce, ale bolest je větší. Nesmím se hnout. Chraplavě promluvím:,, Je to zbytečné.“
,, Ne, ne!“ vrtí hlavou.
,, Ajdelial.“ zašeptám. Ano, tak se elfka jmenuje. Vzpomínám si. Také už vím, že Ryxz jsem já. To je mé jméno- Ryxz. Jsem dcerou bohatého kupce, jsem ta co vyvraždila svou rodinu, ta co prošla výcvikem hodným krále, ta co sjednotila staré národy proti Pánu z východu, ta co nikdy neprohrála- až teď. Ničeho co jsem za svůj život nelituji, snad až na jednu věc- věřila jsem, důvěřovala a to se mi vymstilo. Byla to zrada a on zaplatí.
