„Je mi líto.“ Řekl doktor. „Ale nemůžu udělat více.“
Zamrkala, aby zahnala slzy. „To – to už nikdy – nikdy nebudu – vidět?“ nenáviděla ten zlomený a plačtivý hlas, který jí však neopustil po dobu čtyř dnů.
„To nemůžu říct jistě – ale pravděpodobně nikdy neuvidíš lépe než teď.“ Řekl tiše doktor.
Do očí se jí vehnaly slzy.
Opřela si hlavu o kolena; nechtěla, aby ji někdo viděl plakat.
Doktor Loan se smutným povzdechem povzbudivě sevřel ruku. „Vévoda tě nechce propustit. Zůstaneš s námi. Všechno se časem spraví. Uvidíš.“
„Spraví?“ vzlykla. „Jak se všechno spraví? Znovu uvidím? Někdo mi zázrakem vrátí zrak?“
„To nejde.“ Doktor vstal a rozčileně přešel ke dveřím ve stanu. „Nedokázal to ani Werytea. Je mi líto.“
S uslzenou tváří vzhlédla. „Líto?“ opakovala zlomeným hlasem. „Jak moc je vám mě líto? Jsem jenom další mrzák.“
Doktor se zhluboka nadechl. „To nejsi. Nejsi jenom jedna z mnoha. Pamatuj si to.“
„Jděte.“ Vzlykla a pak zaječela. „Běžte pryč a konečně mě nechte!“
Doktor se znovu nadechl, ale po chvíli ticha porušeného pouze občasným vzlyknutím Loanerany opustil stan.
Chvěla se zimnicí, která jí sužovala nitro.
Nikdy už neuvidí nic jiného než stíny a nejasné siluety. Nikdy už neuvidí co se kolem ní děje. Zůstane odkázaná na něčí milosrdenství. Zůstane v táboře tehdy, když ostatní budou v bitvě a zůstane i tehdy, když se z ní vrátí s vítězným pokřikem. Zůstane v tomto táboře uvězněná jako v kleci.
Rozplakala se.
„Proč já?“ mumlala s hořkostí v hlase. „Proč? Co jsem udělala špatného?“
Rukama si objala kolena.
Vzpomínala. A její vzpomínky letěly daleko.
Vybavila si všechno z její rodné vsi. Pestré jarní kvítí a mírné podzimní květy nazlátlých zvonečků. Vzpomněla si na své rodiče, kteří jí opustili poté, co zjistili, že je prokletá.
Ve vzpomínkách viděla celý svůj život jako by byla před smrtí.
A pak si uvědomila, proč jí vévoda nemůže propustit.
V její smlouvě je jasně napsáno, že dokud neodslouží šest let v boji anebo v jiné práci pro vévodu, nesmí ji vévoda propustit bez žádosti napsané její rukou.
Projela jí vlna hněvu a bolesti.
Nechci být jenom nějaký mrzák! pomyslela si vzdorně.
Pomalu si lehla a přetočila se na zdravý bok.
Pak se tiše zasmála.
„Ano, podat vévodovi žádost?“ ušklíbla se ironicky. „Přejděme to, že nevidím a klidně mu ji dám.“
Otřela si hřbetem ruky slzy.
Nezůstanu jen tak nečinně ležet! rozhodla se v duchu.
Před stanem kdosi přešel a nakoukl dovnitř. „Jak se máš?“
Jak se mám! pomyslela si vztekle a znovu jí projela vlna hněvu. Jak se asi můžu mít, když je ze mě mrzák? Jak se asi cítím? chtěla zaječet, ale nakonec jen šeptla. „Jde to.“
Kdosi vešel do stanu a posadil se jí na postel. Cítila, jak se zhoupla.
„Já jsem kapitán Liaonn.“
„Loan.“ Odpověděla a zavřela oči.
„Chceš spát?“ zeptal se kapitán.
Souhlasně broukla.
„Já – myslel jsem, že by jsi uvítala nějakou společnost. Nemocní jsou vždycky rádi.“ Poznamenal kapitán.
V krku jí narostl velký knedlík.
Nemocní. Je jenom jedna z mnoha ať doktor tvrdí co chce.
Polkla slzy a sevřeným hlasem hlesla. „Jsem unavená.“
Kapitán zůstal ještě chvíli sedět, ale pak vstal a se starostlivým vzdechem opustil stan.
Pak se Loanerana znovu rozplakala.
***
„Je to těžké.“ Povzdechl si Liaonn o několik dní později. „Jsem velitel a nemůžu tady jen tak sedět a čekat, zda ještě uvidí nebo ne. Chybí mi voják a to pro moji skupinu není dobré. Nemůžeme začít cvičit v normálním sestavení – a ani cvičit ve dvojicích.“
Vévoda se zamračil. „Cvičení v oslabení je jenom výhodné. V bitvě jsou také mrtví nebo zranění. Nyní mají bažanti možnost naučit se jak se v takové chvíli pohybovat a na co si dávat pozor.“
„Ano.“ Přikývl kapitán. „Ale nejsou schopni utvořit zcela běžnou formaci. A to je podle mého názoru docela závažné.“
„Co tím chcete naznačit?“ vložil se do rozhovoru Werytea. „Chcete ji jen tak odepsat?“
„Pochopte mě.“ Rozhodil kapitán rukama. „Nejsem Všemohoucí abych dokázal za tak krátkou dobu výcviku naučit bažanty úplně všechno - zvláště v tak oslabeném počtu. Neschází jenom ona. Chybí mi dalších šest vojáků. A to se nacvičovat moc nedá. Teď se mi vrátil z ošetřovny jeden neopatrný bažant a nedokáže zapadnout do výcviku – už teď máme skluz a jestli mi tam hodíte ještě tu dívku – nedokážu je včas naučit vše potřebné pro přežití.“ Na chvíli se odmlčel a zatvářil se ztrápeně. „Je mi jí líto, ale kvůli tomu, že byla neopatrná, nemůžu ohrozit celou jednotku.“
„Neopatrná?“ vytřeštil Werytea nevěřícně oči. „Jak neopatrná asi mohla být, když se jí do cesty postavil nově zrozený démon?“
„Neměla tam co dělat.“ Pokrčil rameny kapitán. „Neměla povolení volně se pohybovat po městě. V takové chvíli lze její zranění přičíst pouze neopatrnosti. Je to jenom její vina, že teď leží na ošetřovně. Už jsem jí zajistil místo na návrat do Jarostova – tam se o ni postarají místní. Nic víc už doopravdy udělat nemůžu.“
„Takže ji odepíšete.“ Usmál se Werytea jízlivě. „Proč kolem toho chodíte jako kolem horké kaše? Přiznejte se kapitáne.“
„Tak dost!“ okřikl Weryteu vévoda. Rukou si prohrábl šedivějící vlasy a upřel na kapitána chladný pohled. „Je stále pod mým velením kapitáne. Pokud jste se rozhodl jí vyloučit ze své jednotky, měl jste mi to oznámit. V tomto případě jste to byl vy – kdo porušil mé zákony.“
Kapitán sevřel rty a přikývl. „Omlouvám se, pane.“
Vévoda mávl rukou. „Ale zřejmě máte pravdu. V Jarostově se o ni postarají lépe než my.“ Řekl ztrápeně.
Pak se otočil k Weryteovi. „Nechci ji jen tak odepsat, ale co se stane jestli na náš tábor zaútočí? Nedokážete ochránit tábor – Weryteo. Chceš aby ji někdo zabil? Nevidí – byla by moc snadným terčem.“
Mág rozezleně vstal ze židle. „A co lidi v Jarostově? Co kněží? Chtějí ji do svého středu – vévodo – chcete Vy riskovat, že ji do konce života uvězní? Co budete riskovat Vy a co já?“
„Je skoro slepá.“ Namítl kapitán. „Mrzáky nepřijímají.“
„Ale je taky – mocná!“ zavrčel Werytea. „Mocné přijmou i kdyby leželi na smrtelné posteli. Je jim jedno v jakém je stavu. Jim záleží jenom na tom, jak pro ně bude kdo prospěšný.“
Vévoda si povzdechl. „Weryteo – ty víš, že s tebou většinou souhlasím, ale teď má pravdu kapitán. Bude lepší, když odejde. A nesnaž se mě přemluvit, abych to nedělal.“
Kapitán souhlasně přikývl a letmo se usmál.
Náhle vzduch prořízl jasný a ostrý tón.
Hrabě Janov zahájil svůj útok.
***
S trhnutím se probudila.
Nechápala, jak mohla usnout, když do stanu pořád někdo chodil – zvláště kapitán Liaonn. A každou návštěvu s ní mluvil spokojeněji.
Začínala mít pocit, že je rád, když se její stav nezlepšil – dalo by se říci, že je mnohem horší.
Opatrně se posadila.
Nyní ji přesunuli do speciálního stanu na kraji tábora. Do stanu pro ty, které vévoda ve své armádě nechce.
Když se to dozvěděla, málem se rozbrečela vztekem a bezmocí. Už se smířila s tím, že do války nebude moci zasáhnout, ale nyní ji chtěli vyhodit úplně. Kdo by koneckonců chtěl mít v armádě slepou holku?
Slyšela soucit v hlase všech, kteří ve stanu přebývali s ní.
Zvláště Anarien s ní mluvila jako s malým dítětem.
Byla to kapitánka nejúspěšnější skupiny vojáků ve vévodově armádě; v předminulé bitvě ji však zranil Unnův kněz a od té doby se její stav nezlepšil.
Levou ruku měla stále nepohyblivou v místě, kde se jí dotkl a nikdo nevěděl, jestli bude moct chodit.
Loanerana nenáviděla ten soucitný tón, jakým s ní mluvila, ale měla ráda její společnost.
Anarien ji bavila historkami ze svých prvních týdnů v armádě.
Byla historicky první ženou vojákem ve vévodově armádě. A také ji podle toho v armádě přivítali.
Anarieniny příběhy Loan nechávaly zapomenout na její vlastní utrpení a měla pocit, že i kapitánka si s ní ráda povídá.
Ve stanech se také seznámila s mladým ošetřovatelem. Jmenoval se Rion Tehemor a před tím, než se přidal k vévodovi, býval pěvcem na vévodově dvoře.
Ráda poslouchala jeho vyprávění o světě, který pravděpodobně nikdy neuvidí.
Dořekl jí celý příběh o Weryteovi a vládcových verbířích, seznámil ji s východními příběhy o statečnosti Irona – velkého bojovníka za spravedlnost, kterému bylo dovoleno vejít mezi polobohy.
Radil jí, jak se pohybovat, když se setmí a ona nevidí.
Zezačátku po něm několikrát vyjela, ale pak zjistila, že jeho rodiče také neviděli a začala ho poslouchat. Ihned jí ubylo modřin a šrámů a zjistila, že se jí zbystřil sluch, hmat i čich.
Každý den čekala, až k ní přijde a s dychtivostí malého dítěte ho obeznamovala se svými úspěchy.
Až o dva dny později zjistila, že se z nich stali přátelé – a potěšilo ji to. Nikdy by nečekala, že se s mrzákem bude někdo chtít přátelit.
Občas k ní zašel i za setmění a zpíval jí staré příběhy.
Když se ho zeptala proč, zasmál se a řekl, že nevidí jeho výraz – pro který vlastně odešel z vládcových služeb. „Vypadám jako bych žvýkal cibuli a česnek smíchaný s trpkým vínem.“
Nicméně jeho hlas zněl nádherně a Loanerana před sebou často viděla vidiny mocných měst postavených z mramoru a zdobených křišťálem a drahými kovy. Viděla mocné mudrce a moudré krále, statečné rytíře a hrdé šlechtice, viděla slávu minulých let – a poznala, že války nejsou jenom o dobru a zlu, ale jsou plné strachu a nenávisti, beznaděje, bezmocnosti a odporu.
„Rudý kvítek sklání hlavu, smrt dýchá po polích,
Pozvedněme zašlou zástavu, ať rozezní se znovu smích.
Bílá lilie – jako sníh je bílá, jako záře hvězdy na nebi,
Naděje nám svítá – pozvedněme rudý kvítek.
Zvedněte své hlavy – synové rodu Irona!
Je čas bojovat za svou svobodu, za svou čest!
Bojujme za rudý kvítek, za svou dávnou slávu!
Smrt obchází naše domy, plíží se k nám po polích,
Je čas pozvednout hrdě hlavu, stát, hledět jí vstříc.
Bojujme pro svobodu nás i budoucích, bojujme za lilii,
Jenž svou čistotou skví se na polích krve;
Pláče pro nás – pro rod Ironův.“
Nevěděla proč, ale tuto píseň si oblíbila nejvíce.
Vždy když ji Rion zpíval, měl podivně ochraptělý hlas a při posledních slovech se mu lámal hlas.
Byla to smutná píseň – to jí bylo jasné od první chvíle, ale proto jí vyhovovala.
Rion se jí nesnažil rozveselit poťouchlými písničkami do hospody, ale ukázal jí, že nejen ona trpí.
A donutil ji přemýšlet.
Mnohé věci se jí ukázaly v jiném světle a mnohému porozuměla. Nyní se Loan její příchod do armády nezdál jako skvělá věc. Začínala svého rozhodnutí litovat a poslední dobou byla ráda, že ji vévoda posílá domů.
Skoro.
Posadila se na posteli a opatrně přehodila nohy přes její okraj. Zcela jasně slyšela troubení – ale nevycházelo z jejich tábora. Neznělo jí povzbudivě a vytušila, že nastanou potíže.
Do stanu někdo vpadl. „Vstávat! Útočí na nás! Vstávejte!“
Ve stanu a všude kolem ní se náhle všechno rychle pohybovalo.
Zmateně naklonila hlavu na stranu.
Někdo ji prudce vytáhl za ramena a přehodil přes ni teplou deku. „Ty jsi ta co nevidí?“ zeptal se kdosi zadýchaně.
Přikývla a chtěla dodat, že tak slepá zase není – hlavou jí přitom proběhlo, že je to docela slušný černý humor.
„Tak pojď.“ Vybídl ji hlas a neznámý pomocník ji vlekl stanem. Pokaždé, když o něco zakopla, tiše zaklel a Loanerana si připadala hrozně nemotorná.
Zrudla až ke konečkům vlasů.
Všude kolem sebe cítila podivný kouř. Tábor se jí před chvílí zdál neuvěřitelně hlučný, nyní však ztichl.
Ticho před bouří. pomyslela si a trochu zalitovala, že také není vojákem.
I když jí Rion otevřel oči, stále chtěla bojovat. Vévoda je čestný muž a nikdy by své vojáky nezavlekl do něčeho zlého.
Nyní si připadala jako ovce na porážce.
Deka jí sklouzla z ramen na zem, ale nikdo si toho nevšiml – a Loanerana nechtěla dělat další potíže.
Kolem ucha jí něco zasvištělo a kdosi za ní zachroptěl. Okamžitě se sklonila.
Šipky nebo to, co létalo vzduchem, ji nyní míjelo o pouhé milimetry. Bála se pohnout, ale věděla, že zůstat na místě je holá sebevražda. Jednou se do ní strefí. A raději umře s vědomím, že se o útěk alespoň pokusila a nezůstala stát jako předloha pro nějakou sochu.
Její ruku stále svíral pomocník a když se mu pokusila vymanit, stiskl ji tak silně až slabě vyjekla.
„Nehýbej se!“ sykl na ni.
Nechápala, proč se všichni chtějí nechat zabít, ale ona tady rozhodně zůstat nechtěla.
Trhla rukou a vyprostila ji z jeho sevření.
Další šipka přiletěla do míst, kde před chvílí měla ruku.
Pomocník zaklel.
Okamžitě se vyškrábala na nohy a nejistě se rozeběhla do míst, kde tušila les. Stan stál docela nedaleko – jak alespoň mohla tušit podle šumění listí v noci.
Neměla ale tušení, kam až se s pomocníkem dostala.
Tiše zaklela, když o něco zakopla a . Sehnula se, aby zjistila o co a sotva se toho dotkla zaječela.
Dotkla se nějakého člověka; teplá mazlavá věc na její ruce musela být krev.
Roztřásla se a snažila se od mrtvého dostat co nejdál. Zakopla ale o další tělo.
Nakonec se pohybovala po kolenou a rukama před sebou opatrně šátrala.
Převracel se jí žaludek.
Byla vděčná, že nesnídala, ale i tak se občas zastavila a nasucho zvracela.
Po chvíli, která ji připadala jako celá věčnost, se Loanerana zastavila, aby se nadechla.
„Loan?“ slabý hlas se ozval kousek nalevo od ní. Natočila tím směrem hlavu. „Loanerano.“
„Rione?“ málem se jí zastavilo srdce.
To ne! proběhlo jí hlavou.
„Zmiz odsud Loan. Hledají tě.“ Zašeptal Rion slabě.
Opatrně se plazila za zvukem jeho hlasu. „Nemůžu tě tu nechat!“ vzlykla.
„Zatraceně, Loan, koukej odsud zmizet. Nezabijou nás.“ Zachrčel vztekle. „Hledají tebe – jsou to kněží – Loanerano, prosím zmiz odsud. Nenechej je, ať tě najdou.“
„Ale jsou tu mrtví!“ vyhrkla Loanerana s hysterií v hlase.
„Nejsou mrtví. Ty zranění nikdy nejsou smrtelné – už jsem to zažil. Pamatuješ jak jsem ti vyprávěl o Jionorovi?“
Slabě přikývla a pak hlesla. „Ano.“
„Jsou to jižanské šipky.“ Na chvíli se odmlčel. „Jenom tě uspí. Nezabíjí.“
„Nemůžu tě tady takhle nechat!“
„Loanerano zmiz! Hrabě Janov se spolčil s kněžími Unna – jestli tě najdou, tak nás všechny doopravdy zabijí.“
Po tvářích jí tekly slzy. „Rione – to ne – to po mě nechtěj. To není fér. Jsi jediný opravdový přítel za celý můj život. Nemůžu tě tady nechat napospas – jim.“
„U milosrdné Ferian! Poslechni mě nebo se všem povede ještě hůř.“
Loanerana se doplazila až k Rionovi.
Opatrně se ho dotkla. Na prstech ucítila teplou mazlavou tekutinu. „Jsi zraněný.“
„To ty šipky Loan.“ Šeptl Rion. Ucítila v dlani něco tvrdého. „Vezmi si to, kdyby se něco stalo, pošli to k vládci – rozumíš? Nebo ho předej vévodovi. On už bude vědět, co se s ním má udělat. A Loanerano – při všech příbězích a bozích, které znám, vypadni odsud. Hned.“ Odstrčil ji.
„Rione!“ vzlykla. To přece není fér! Proč zrovna já? Proč já?
„Zmiz!“ hlesl Rion a jeho tělo zvláčnělo.
Strnula. „Rione!“ šeptla a trochu s ním zatřásla.
Ucítila jemné bodnutí v dlani.
Pomalu ji rozevřela, ale pak si uvědomila, že předmět, který dostala od Riona stejně neuvidí.
Otřela si slzy ze tváří špinavou rukou a pomalu se plazila pryč.
Nad táborem zazněl skřek.
Otřásla se a nitrem jí projel osten strachu.
Zvoneček v hlavě se jí rozezvonil jako ještě nikdy a tak nedbala na nebezpečí, vstala a běžela pryč.
Bosé nohy se jí bořily do země nasáklé krví, zakopávala o zraněné, kteří leželi na zemi a křečovitě svírala jedinou hmatatelnou vzpomínku na Riona.
Vyběhla z tábora a ihned ucítila vůni lesa.
Štiplavý kouř zmizel, zato se všude kolem ní vznášely steny zraněných.
Běžela kam ji nohy nesly a ke svému překvapení po pár minutách ucítila pod nohama ostré jehličí.
Modlila se, aby nikde do ničeho nevrazila nebo aby nezakopla.
Půda pod nohama se jí začala svažovat a uslyšela jemné zurčení potůčku.
Klesla na kolena a zírala před sebe.
Rozeznávala v jasném světle nejasné siluety.
„Jenž svou čistotou skví se na polích krve.“ Zaznělo jí v hlavě a pak se rozplakala.
Až nyní pochopila, proč se Rionovi vždycky na konci písně lámal hlas.
Třásla se chladem, který jí prostoupil skrz na skrz.
„Jsem prokletá.“ Vzlykala a vzpomněla si na slova svých rodičů.
Doplazila se po kolenou až k potůčku a namočila si bolavé nohy do ledové vody.
Nepřestávala plakat a nenáviděla se za své prokletí, slabost a nemohoucnost.
Pak ale vstala a s kulháním se vydala pryč.
Nemůže zůstat v blízkosti Unnových kněží.
Alespoň Riona nezklame a poslechne ho.
