„Tati, kdy už tam budeme?“ zeptala se malá dívenka svého otce.
„Brzy,“ odpověděl jí její otec se zamyšleným výrazem. Nejspíše přemítal, kolik utrží za svou řezbářskou práci. Trošku přitáhl opratě, když se vůz rozjel z kopce dolů a koníci měli chuť mu pomoci.
„A koupíš mi na trhu korálkový náhrdelník?“ znovu se ptala dívenka.
Usmál se. „To víš, že ano,“ odpověděl.
Dokonce ani tichý mladík, kterého řezbář cestou vzal na vůz, se neubránil úsměvu. Dívenka si toho všimla, přeskočila z kozlíku mezi vyřezávané talíře, vidličky a sošky bohů a dlouze se zadívala na pocestného. Muž si na truhle, na které seděl, kousek poposedl a uvolnil tak místo pro slečnu. Ta na něho pořád upírala šedivá kukadla. „Tak se posaď, princezničko,“ usmál se na ni a ukázal na místo vedle sebe. Dívenka doslova protančila mezi dřevem a sedla si vedle něho. Pohladil ji po dlouhých zrzavých vlasech. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se a podívala se mu do očí. Jeho oči byly ocelově modré.
„Zaein,“ odpověděl a také se zeptal: „a ty?“
„Alena.“
„Alenka? Hezké jméno.“ Chvíli vedle sebe seděli mlčky. Zaein se ponořil do vzpomínek. Do vzpomínek na jinou Alenku, která se ani Alenka nejmenovala, ale vypadala docela podobně jako ta, co vedle něj seděla.
Z přemýšlení ho vytrhl hlas Alenčina otce: „Álo, pojď na chvilku ke mě!“ Alenka se nenechala dlouho pobízet a skočila zpátky za tatínkem.
Zaein chvilku poslouchal štěbetání sedmiletého děvčátka, které jelo poprvé do velkého města. Zadíval se na nádherně modré nebe a znovu se pohroužil do vzpomínek. Kolébán plynulou jízdou povozu a podzimním sluncem pomalu usínal.
Z polospánku ho vzbudilo šero, když vůz vjel do lesa. V Zaeinovi zabouřil neklid. Pro jistotu zkontroloval, že má k pasu připnutý meč, dýku v botě a několik vrhacích nožů na popruhu, který držel toulec a malou kuši. Ten kdo ho viděl z dálky by si nikdy nepomyslel, že je kromě samostřílu něčím ozbrojen. Dokonale šitý plášť dělal své. Teď však plášť sundal a demonstrativně vzal do rukou nataženou kuši, připravenou k výstřelu. Řezbář se ohlédl a vylekal se. Uklidnil ho ale mladíkův úsměv a ujištění, že má jen špatný pocit z tmavých lesů, které se rozprostíraly na jih od Treboru. Nebylo žádným tajemstvím, že v lesích řádí bandité.
Zaein stál hrdě na voze, představoval dokonalý cíl. Odnikud však nezasvištěl šíp, ani se na řezbářův vůz nevrhlo malé komando, které by ho obralo o všechno co měl, zabilo ho a kdoví co by udělalo s jeho dcerou, i když byla ještě tak mladá. Možná to bylo respektem k mladému muži, který stál jako socha. Socha s hrdýma, bystrýma očima, krátkými slámovými vlasy a ostře řezanou tváří. Tmavě hnědý kožený oděv dával tušit velkou sílu a ohromnou hbitost. Možná to bylo tím respektem, možná tím, že v okolí cesty žádní bandité tou dobou nebyli. Nikdo nemůže tvrdit jistě ani jedno, ani druhé. Řezbář si každopádně oddechl, když vyjeli z lesa a ocitli se před branou města.
Zpomalil, když se zařadil do pomalu postupující fronty vozů různých obchodníků před bránou a pohlédl vzhůru. Pohled na Trebor ho pořád fascinoval. Jeho dcera vedle něj hlasitě vydechla ohromením.
Zaein, který se věnoval zapínaní pláště a hledání batohu, ve kterém měl pár svých drobností konečně také vzhlédl. Nutno uznat, že málem vydechl stejně jako Alenka. Rozlehlé město s mohutnými hradbami a nádhernou, ebonitově černou věží, která při každé bouřce přitahovala blesky a kde sídlil místní čaroděj.
Ve chvíli, kdy povoz zastavil před hostincem U Zlomené hole se Zaein rozloučil s Alenkou a jejím otcem. Z měšce, který měl u pasu, dal řezbáři zlatou minci. Muž poděkoval Zaeinovi tolikrát, že to ani nešlo spočítat. Vždyť za zlatku a půl chtěl prodat svou téměř celoroční práci. Zaein se jen šťastně usmíval, když odcházel. Alespoň jednou poslouží jeho peníze dobrému účelu... „A Alenka dostane vytoužený náhrdelník,“ pomyslel si a usmál se.
*****
Zaein se proplétal mezi vozy a poté zabočil do malé postranní uličky, kde tušil zastrčený hostinec. Vešel do výčepu a stoupl si před pult. „Pivo,“ řekl.
Hostinský úslužně nalil půllitr a postavil ho před cizince s pronikavýma šedivýma očima. Nevěděl proč, ale ten pohled v něm vzbuzoval neklid. Zaein v klidu popíjel pivo a poté se zeptal „Máte volné pokoje?“
„Nemáme,“ zalhal majitel. Toho chlapa ve svojí hospodě nechtěl.
„Nemáte?“ zopakoval Zaein s údivem. „No co se dá dělat,“ řekl a vytáhl dvě zlatky. Krčmář se na ně zadíval. Zaein se zeptal s nádechem posměchu v hlase: „Pořád nemáte?“
„Jistěže máme jednu útulnou místnůstku pro šlechtice,“ zvítězila v hospodském chamtivost. Posměch v cizincově hlase přeslechl.
Zaein se nechal zavést do svého nového bydliště, přijal od něj klíč a dal za pronájem slíbené dvě zlatky. Těžko se mu jich vzdávalo. Mohl je dát třeba Alence, nebo jejímu otci. Vždyť... Vždyť tady ten hamižný parchant si je nezaslouží. „Stejně jako si je nezaslouží někdo jako já,“ zašeptal.
„Co jste říkal?“ staral se hned hostinský.
„Nic,“ odpověděl tvrdě Zaein.
Odemkl a otevřel si dveře. Ovanula ho vůně pečlivě větraného a uklizeného pokoje. Vešel dovnitř. Ve skromné vázičce u postele bylo dokonce i nějaké polní kvítí. „Tohle určitě nedělal on,“ pomyslel si.
„Mohu Vám ještě nějak pomoci?“ otázal se úlisně výčepní. Zaein se lekl, nevšiml si, že vešel do pokoje s ním.
„Ne,“ odsekl Zaein.
„Pokud byste cokoliv potř...“ začal majitel krčmy.
„Zajisté se obrátím na Vás,“ přerušil ho Zaein a gestem ho vykázal z pokoje. Hned, co nevítaný pronajímatel odešel a zavřel za sebou dveře, Zaein zamkl a sundal si batoh a plášť. Pootevřel okno a vyhlédl ven. Doléhaly k němu hlasy z trhu, vyvolávání obchodníků, že právě jejich zboží je to nejlepší. Výhled měl jen na stěnu domu před ním. Vedle jeho okna vedl okap a kousek pod ním byla střecha. Pokud by seskočil, tak by se nejspíš nezranil. Nehodlal to ale, alespoň prozatím, zkoušet. Zatáhl závěsy.
Z batohu vytáhl malou truhličku. Schránka nikde neměla žádný otvor, jen na jejím víku byl ponechán železný kruh o rozměru několika centimetrů. Rozepnul si vestu a vytáhl zpod ní amulet, který nosil na krku. Byla na něm vyobrazena kuše a dýka. Přesně zapadl do železného kruhu a víko odskočilo. Uvnitř bylo několik lahviček. Zaein pečlivě vybral tři z nich a zase truhličku zavřel. Uložil ji zpátky do batohu a opět si pověsil amulet na krk tak, aby nebyl vidět. Batůžek opatrně uložil do truhly, která se v místnosti nacházela a na chvíli si zdřímnul.
*****
Začalo se stmívat, když Zaein sešel do výčepu. Rychle se najedl a hodil krčmáři měďák. Poté vstal a šel ven. Proplétal se tmavými uličkami, jakoby se ve městě narodil. Blížil se k náměstí, kde trhovci pomalu přestávali nabízet své zboží. Schylovalo se ke každoroční oslavě, na kterou přijížděli všichni řemeslníci z okolí. S výjimkou Raswe, nejbohatší a nejváženější z nich. Tento rok byla donucena přijet, jinak by ji řemeslníci již neuznávali. Zaein zrychlil. Vplížil se do jednoho z domů, který ohraničoval náměstí. Tiše otevřel dveře pokoje, ze kterého měl nádherný výhled na oslavu. Rychle přešel k oknu a podíval se ven.
„Pchá, prý nejlepší nájemný vrah,“ ozvalo se mu za zády. Trhnul sebou. „No, no, žádné prudké pohyby. Hezky zahoď ten samostříl a pomalu se otoč,“ znovu se ozval dráždivý ženský hlas.
Poslechl a zahodil samostříl. Děkoval bohům, ve které nevěřil, že mu poslali do cesty tak dobrého krejčího plášťů. Zároveň ty bohy proklel, protože zapomněl prohlédnout místnost. Otočil se.
„Rozumný chlapec,“ řekla mu vysoká, na krátko ostříhaná žena, která na něj mířila kuší. Někdo tedy Raswe varoval, že ji budou chtít zabít, bojovnice jistě patřila k členům její osobní stráže.
Pomalu sklonila kuši. To byla poslední a největší chyba v jejím životě. Bleskový pohyb Zaeinovy ruky k jednomu z vrhacích nožů a rychlý hod do hrudníku ženy, která se zmohla jen na malé pozdvihnutí samostřílu. Zaein ji nezabil, stále chroptěla, když dopadla na podlahu a už zvedala hlavu a kuši, aby ho zabila. Vrhl znovu, tentokráte mířil na hrdlo. Nechybil. Vytryskla malá fontánka krve a ruka se samostřílem ochabla.
Klidně přišel k mrtvé a vytáhl ji z krku a hrudi vrhací nože. Zblízka byla velice pohledná. Pokud by ji nemusel zabít, vážně by uvažoval, že ji svede. Rodinu sice nemohl riskovat, ale... Nějak by se to možná vyřešit dalo. „Jo, to je život,“ zamumlal.
Zvedl svůj samostříl a kleknul si k oknu. Měl dokonalý výhled. Raswe seděla v čele hodovní tabule a na kolenou ji sedělo nějaké dítě. Zaeinovi se trošku třásly ruce. S tím počítal, proto si vzal elixíry. Vytáhl jednu z křišťálových lahviček z kapsy a vypil ji. Další elixír si položil vedle sebe. Třetí by nejradši zahodil, ale nemohl.
Znovu zamířil na Raswe. Teď ji na kolenou sedělo jiné dítě. Zaein ho poznal. Byla to Alenka. Sklonil kuši. Nedokázal střílet s vědomím, že by mohl zasáhnout i ji. Nevěděl proč. Možná za to mohla podobnost s jeho bývalou láskou, které by nikdy neublížil? Nebo by nikdy nezabil dítě? Nevěděl to. Uvědomoval si ale, že není bezcitný vrah. Jak to? Co ho změnilo? To také nevěděl. Alenka konečně odběhla. Zamířil a střelil na Raswe. Jakoby šipka letěla věčnost. Pomalý let a pomalá gesta hodovníků. Šíp se zabodl přesně do srdce Raswe. Zaein trefil. Znovu zabil, zabil z nejnižších pohnutek, kvůli penězům.
„Jestlipak už má Alenka svůj vysněný náhrdelník,“ pomyslel si, když si dával samostříl na záda. Zamrazilo ho. Jak mohl na něco takového myslet zrovna teď? Jak to, že mu zase na někom záleží?
Rychle se probral z úvah a vypil druhý elixír. Okamžitě se mu všemi svaly rozlilo teplo a on se najednou pohyboval nepřirozeně rychle. Znovu se propletl uličkami a zamířil zpět do hostince. Po cestě zahodil samostříl a šipky do stoky.
*****
Všude se živě diskutovalo o smrti Raswe a on, vrah, dělal neznalého a poslouchal všechny drby.
„Vrah je už dávno pryč z města,“ tvrdil přesvědčivě jeden z návštěvníků.
„Co si myslíš, ten je ještě někde ve městě!“ křičel druhý.
„Určitě je u starýho Felwera ve věži, na to vsadím krk!“ přidal se třetí.
„A co když vrah je někdo z vás?“ ozval se potichu Zaein. Všichni od stolu kde seděl se na něj podívali. „Motivů máte každý dost, proč by to měla být práce nějakého nájemného vraha? Na kuši máte peněz dost,“ vysvětloval.
Osazenstvo hospody se začalo osočovat, doopravdy měl skoro každý motiv Raswe nenávidět.
Zaein se mezitím vytratil do svého pokoje.
Strávil tam asi půl hodiny když za ním přišla podobně jako on ustrojená dívka. Usmála se na něj a podala mu váček s penězi. Přijal ho a hodil do batůžku. „Mám ti vyřídit, že je pro tebe další práce,“ řekla a dodala: „Pokud ji ale nebudeš chtít, mám se o to postarat sama.“
Už chtěl odmítnout bez zeptání se na detaily, ale nedalo mu to. „O co jde?“ zeptal se.
Dívka se rozmrzele usmála, čekala na povýšení mezi opravdové vrahy již dlouho, zatím pořád dělala poslíčka. Myslela si, že Zaein kontrakt vezme.
„Jde o malé děvčátko,“ řekla.
V Zaeinovi zatrnulo.
„Je asi sedmileté, má zrzavé dlouhé vlasy a šedivé oči.“ dodala.
Zaein na sobě nenechal nic znát. „A cena?“ otázal se.
„Dostaneš 10 zlatek, práce je lehká,“ odpověděla.
„Co je na sedmiletém děvčátku tak nebezpečné?“ vyzvídal.
„Je to dcera Raswe, má právo dědit. Její majetek by tak nepřipadl našemu... klientovi,“ vysvětlila. „Raswe nebyla dobrá matka... Dala ji vychovat nějakému řezbáři. To děvčátko určitě tře bídu s nouzí,“ dodala.
„Přijímám,“ řekl suše Zaein.
„Dobrá, ale já tady zůstanu, něco se mi nezdá. Nezlob se, ale pokud se to nepovede, tak mě cech vyhodí,“ řekla s pochybností v hlase. S pochybností, že to Zaein dokáže. S oprávněnou pochybností. Zaein si zase řekl, že ji nevyhodí, ale zabijí.
*****
Zaein znovu vyšel do ulic. Postavil se do malé uličky u náměstí a přemýšlel. Někde za sebou tušil Cariu, jak se ona členka cechu vrahů jmenovala. Potřeboval si všechno promyslet. Jedno věděl jistě. Nedovolí, aby Alenku zabili.
Z přemýšlení ho vytrhnulo dětské zavýsknutí: „Zejne!“ Byla to Alenka. Na krku měla překrásný náhrdelník, ale oči uplakané. „Stalo se něco strašného, zabili moji tetičku,“ vzlykala Zaeinovi do pláště. Hladil ji po vlasech a ruka se mu svezla k jednomu z nožů. Už svíral rukojeť.
Ohlédl se přes rameno a uviděl Cariu. Nedalo se nic dělat.
Najednou se v něm něco hnulo a nůž vrhl přes rameno přímo na Cariu. Ta, jakoby to čekala, rychle uhnula. Tasila meč a postavila se před Zaeina. Alenka nechápavě sledovala oba vrahy. „Schovej se za mě,“ zašeptal. Alenka poslechla.
Caria se podívala Zaeinovi do očí a řekla „Byl jsi nejlepší. Nemyslela jsem si, že to vzdáš kvůli nějakému usmrkanci. Proč?“ Potom rychle švihla. Zaein ránu vykryl a pokusil se o protiútok. Narazil jen na Cariinu čepel. S velkými obtížemi odrazil další útok. Úsporně máchnul zleva doprava, míříc na její břicho. V cestě stála její zbraň. V dalších několika okamžicích se jejich meče opět srazily ve vzduchu. „Opravdu nejsi nejhorší,“ zasyčela na něj. Útočila divoce jako kobra. Stěží vykryl ránu, která mu mířila na obličej. Ucítil na tváři pálení jiskřiček, které vykřesala srážka dvou ocelí. A souboj pokračoval.
Dlouho, předlouho ti dva bojovali v zastrčené uličce a všichni, kdo je viděli, dělali, že si jich nevšímají. Dokonce i městská hlídka prošla okolo.
Zaein byl po pěti minutách neuvěřitelně rychlého souboje strašlivě vyčerpaný. Rozhodl se pro risk. Nevykrýval ránu Carie, ale velmi rychle se sehnul a bodnul ji do podbřišku. Risk vyšel, nejspíše proto, že tento trik neučili v žádné šermířské škole ani v tvrdých pouličních hodinách. Byl to Zaeinův vlastní výpad. Caria se zakymácela a spadla na zem. Vykopl jí meč z ruky, svůj zastrčil do pochvy u pasu. Klekl si k ní a viděl, jak jí utíká život. „Protože jsou důležitější věci než peníze. Láska, přátelství, život...“ zašeptal jí do ucha. Z boty vytáhl slonovinou vykládanou dýku.
„Počkej,“ řekla. „Řekni mi... Proč jsi tedy zabíjel, když je život a láska tak důležitá? Zabil jsi určitě mnoho něčích lásek i přátel.“
„Zabil,“ přiznal „Ale snažím se to napravit. Život nikomu nevrátím, ale můžu ho darovat. Třeba tomuhle děvčátku, které by zemřelo rukou jiného vraha. Víš, že když vrah nezabije, jeho poslední oběť je ušetřena?“
„Samozřejmě, že vím,“ špitla. „Teď to už ukonči.“ Poslechl. K tělu vražedkyně se nikdo dlouho nepřiblížil.
Alenka se vystrašeně podívala na Zaeina. Ten ji objal a poslal za tatínkem. Také jí řekl, aby nikomu nepověděla co viděla. Daroval jí život.
*****
Následujícího dne odjížděl z města a měl dobrou náladu. Zachránil ji. Udělal ve svém mizerném životě něco dobrého.
Pobídl koně do klusu a vyjel na jih.
V lese bylo něco zlého. Měl špatnou předtuchu. A neměl samostříl. Popohnal hnědáka do trysku a uháněl po cestě jako smyslů zbavený.
Najednou před sebou uviděl vůz. Leželi u něj dva mrtví lidé. Muž a malé děvčátko. Dívenka ležela kousek dál než tělo muže, hlavou zabořená do trávy. Seskočil z koně a obrátil děvčátko tváří k sobě. Věděl to, už když k vozu přijížděl. Byla to Alenka. Měla šíp v zádech, nejspíše utíkala. Zaeinovi se z očí řinuly slzy. V tom si všiml, že děvče má stále na krku náhrdelník. Klekl si k ní, láskyplně jí ho sebral a strčil do kapsy. Uvědomil si, že by bandité ozdobu dívce nejspíše nenechali. Také je mohl vyrušit. Rozhlédl se po okolí, ale nic podezřelého neviděl. Zrak mu však stále rozostřovaly slzy. Políbil Alenku na čelo a zatlačil jí oči. Zvídavé, šedé oči, které teď byly mrtvé.
Dva šípy, které se mu téměř současně zabodly do zad skoro necítil. Nezemřel hned, ještě se otočil tak, aby jeho tělo nepadlo na Alenku, jako by jí ještě mohl nějak ublížit...
