Po slavnostní korunovaci a svatbě krále Aragorna Elessara s elfí paní z Roklinky krásnou Arwen. Skončilo i velké dobrodružství společenstva prstenu a samotná válka o Jeden prsten.
V nejlepším přátelství všichni společníci navždy zůstali, nakonec se srdečně rozloučili a odebrali se do svých domů a rodních krajů.
I Legolas Greenleaf se vrátil do rodného Temného hvozdu a však moc dlouho v něm opětovně nepobil, protože v srdci ho po moři svírala velká tíže. Tak se rozhodl a s tou to touhou, častí svého věrného elfského lidu, odešel do Gondoru, kde se v usadil v Ithilienu,
aby byl trochu blíž k vysněnému širému moři. Zde si založil svůj nový domov na rozlehlé pasece nedaleko krásného vodopádu. Hodně po zdejším hlubokém lese chodil a často býval i na lovu.
Z Ithilienu to do Minas Tirith bylo jen pár hodin jízdy na koni a tak jezdíval na návštěvu ke svým přátelům králově Arwen a králi Aragornovi. Čas od času se tam i s přáteli ze společenstva prstenu potkával a o tom, jak se jim teď daří si s nimi rád rozmlouval. Chodívali dlážděnými ulicemi bílého města, mezi již nově opravenými vysokými domy a v nových zahradách královského paláce či na lavičkách kolem Bílého stromu posedávali.
I král Aragorn Elessar svého přítele elfa Legolase v jeho novém domově občas navštěvoval. Většinou k němu zabloudil při zpáteční cestě od knížete Faramira a jeho ženy Éowyn. Někdy se při návratu do Minas Tirith jen na chvíli krátkou zastavil, aby přátelsky pozdravil Legolase v jeho elfském domě. Jindy u sklenky dobrého vína s elfem v rozmluvě déle poseděl, přenocoval a druhý den s ním na lov do hvozdu vyjel. Král s Legolasem a několika elfi z jeho družiny sem tam ulovili zvíře, ale většinou se pak už jen po zeleném hvozdu s kapradím proháněli.
Kromě pochůzek Ithilienským hvozdem a lovu měl Legolas ještě jednu zálibu. Na břehu velké řeky Anduiny si ze zdejšího dřeva pěknou šedou loď stavěl, aby jednoho dne, až přijde jeho čas s ní vyrazil po proudu řeky za hlasem vln, co ho již dlouho vábí a touhu svou velikou po moři tak uhasil. Přes vody temné a širé by pak stále v před unášen byl a přeplavil by se daleko na západ až do Valinoru.
Jednoho krásného slunného dne si Legolas sám do lesa Ithilienského vyjel na lov na svém koni Arodovi, kterého dostal od Eoméra z Rohanu. Vzduchem vlahým po modré obloze nad svou hlavou viděl šedého ptáka vysoko v oblacích letět. Rychle na záda sáhnul, svůj luk Galadhrim do ruky vzal a k nebi jej namířil. Na letící volavku vystřelil šíp stříbrný s rudými letkami.
Šíp hbitý, jak blesk protnul čirý vzduch a za ním byl slyšet jen tichý svištivý ruch. Elf zahlédl, jak byl šedý pták zasažen střelou a pak z nebeských výšin padal dolů, až někam na lesní zem.
Legolas se vydal po jeho stopě, směrem kam měl pták dopadnout, aby našel sestřelenou kořist, svůj dnešní skromný úlovek.
Když však přišel na mýtinu, kde měla být skolená volavka, místo ní tam našel ležet v bezvědomí elfí dívku v šedavě modrých šatech. Krásná, sličná a v hnědorudých vlasech jí zářila zlatá spona ve tvaru pírka. Avšak z levého ramene jí trčela Legolasova stříbrná střela s rudými letkami.
Legolase při pohledu na ni u srdce velmi zabolelo a nešťasten z toho byl, neboť vůbec nechápal jak mohl jeho šíp minout svůj cíl. On jehož nazývali nejlepším a nejobratnějším mistrem luku,
který má vždy přesnou a neomylnou mušku i pevnou ruku. Že by ho šálí jeho bystrý zrak? Vždyť viděl jak volavka zasažena byla a k zemi padla. Místo ptáka tu leží raněná dívka. Rychle k ní přikleknul a hmatem zjistil, že stále je ještě živá, i když její srdce slabě, téměř neslyšně bije v hrudi. Tak dívku zraněnou na bělouše Aroda opatrně vyzvednul a spěšně ji odvezl do svého domu nedaleko vodopádu.
Do hostinského pokoje jí odnesl a položil na měkké lůžko. Pro elfského ranhojiče kvapně poslal, aby ji i hned ošetřil. Léčitel i se všemi svými nástroji, mastmi a bylinkami během chvíle přispěchal a dal se pohotově s velkou zručností se do ošetřování raněné elfky. Osudný šíp z ramene jejího vyjmul s menší komplikací, odstranil ho pryč a mohutné krvácení pracně za okamžik delší zastavil. Ránu pak pořádně vyčistil, léčivou mastí místo pomazal a poranění jí opatrně obvázal bílím čistým obvazem. Hlavu jí jemně podložil měkkým polštářem
a teplou dekou z ovčího rouna ji pak přikryl. Dívka byla v obličeji nepřirozeně zesinalá a popelavě bledá, i na elfskou bytost se zdála být její pokožka málem ledově chladná.
Tep měla velmi slabí, téměř nenahmatatelný a dech mělký neslyšný, pro normálního smrtelníka, jen stěží postřehnutelný, takže by se mohl klidně domnívat, že již nežije.
Nejdřív se nevědomky třásla silnou zimnicí, pak zas málem hořela nesnesitelnou horečkou.
Horečka ve střídavých návalech přicházela a odcházela, tělo i spanilé čelo potem chladným měla zbrocené.
Legolas u ní ve dne i v noci starostlivě sedával, opečovával ni a střežíval její klidný spánek. Na lůžku u ní bděl a stále hleděl na tvář té dívky. Moc dobře znal spanilou krásu elfských žen a jejich jemné, milé a líbezné tváře. Tahle však byla krásná a přesto úplně jiná, měl pocit, že z ní vychází jakási skrytá vnitřní záře. Přestože ji našel oděnou do těch obyčejných prostých šedavě modrých šatů. Velmi jí to slušelo a stejně, jako kdyby byla oblečena do vznešených panských hávů. Vlasy měla ve zvláštním odstínu zrzavě hnědé s rudými odlesky, jak pozdní zapadající slunce, jenž probleskuje mezi šarlatovými červánky. A ty oči, které zatím jen na okamžik pouhý zahlédnul, něž opět upadla do hlubokého snění, byly zelenomodré a jiskrné, jak lesní studánka v mechu za rozednění.
Její měděné vlasy opatrně z obličeje odhrnul stranou, aby čelo horečkou zpocené jí vlhkým hadříkem opláchnul. Pramen neposlušných delších hnědorudých vlasů za roztomilé špičaté ouško zasunul, a povšimnul si tenké jizvičky, co se táhla z jejího čela nad pravým obočím až ke spánku.
Nejspíš to byla památka na nějaké starší zranění, ale o tom, jak k němu přišla, jen sama milost Valar ví.
Když u jejího lože v hostinském pokoji takto vysedával a do spanilého obličeje dívky se zalíbením hledíval. Pochopil najednou, že jeho svět se změnil a on ve svém elfím srdci zvláštní chvění pocítil, které dosud neznal. Po mnoha dlouhých letech co na výpravy se vydával, po lesech chodil a sám neustála byl, při pohledu na ni po lásce nekonečné a potom někoho nadevše milovat zatoužil.
Šest dní poté co ji zraněnou z hvozdu přivezl a léčitel ji ošetřil, se její zdravotní stav zlepšil a horečka konečně úplně ustoupila. Přestala horečně a nesmyslně blouznit, mysl se jí vyčistila,
stín, jenž nad ní vysel se rozplynul a sedmí den se probudila. Odpolední slunce proudilo otevřeným oknem do místnosti a na pobledlou dívku ležící v pokrývkách na lůžku zasvítilo.
Krásné a přitom tak zvláštní oči zelenomodré ospale otevřela, postavu a obličej neznámého elfa před sebou uzřela. Sličnou, vysokou, ztepilou a pružnou elfskou postavu vlastnil, jasné modré oči, vlasy plavé a do šedostříbrného kabátce byl oděn. Překvapeně na něj ještě rozespalýma a zamlženýma očima hleděla a pak melodickým hláskem tichým a zastřeným k měnu pravila.
"Kdo jste pane? Kde jsem se to ocitla? Co se mi vlastně stalo?" Zmateně se rozhlížela, vstát se pokusila a v rameni ji zabolelo.
Legolas opatrně a něžně ji do přikrývek na lůžku zpět zatlačil, aby si lehla a odpočívala jí poradil a pak se zdvořile představil.
"Uklidněte se má paní, ležte a odpočívejte. Neboť jste byla vážně zraněná." řekl. "Za což se vám nyní upřímně omlouvám, neboť to byla vina má." dodal omluvně. "Jmenuji se Legolas Greenleaf a jsem syn Thranduilův z Temného hvozdu a vy se teď nacházíte v mém novém domě v Ithilienském lese. Zde v mém domě jste již šest nocí a sedm dní. Pomalu se zotavujete ze svého zranění." Provinile sklopil pohled svých nebesky modrých očí k zemi, v této chvíli se prostě jen tak nedokázal dívat na ni.
V zelenkavém sametovém plášti do něhož jí služebná převlekla, vypadala tak nevině, bezbranně a neuvěřitelně křehce. Podvečerní vlahá bríza vanoucí otevřeným oknem si lekce pohrávala
s jejími lesklými a hedvábně jemnými vlasy. Pak opět zrakem svým se na ni podíval a na její jméno se zeptal.
"Jak se jmenujete má paní? Odkud pocházíte, smím-li být tak smělí?"
Elfí dívka se maličko na lůžku zavrtěla a zhluboka se nadechla, aby mu na jeho zvídavou otázku odpověděla.
"Jmenuji se Annún, jsem dcera Nathangila stavitele měst a pocházím od pramenů řeky Luny ze severní části Středozemě od pohoří Ered Luin."
"To je dost daleko od Ithilienu." zkonstatoval Legolas. "Jak jste se ocitla zde, tak vzdálena domovu?" Zeptal se udiveně a zvídavě poté co mu řekla odkud vlastně pocházela.
"Poslední dobou hodně cestuji a nějaký čas jsem strávila v Imladris, pak v Lothlórienu
a odtud jsem se vydala na cestu k moři na pobřeží Belfalas v Gondoru." vysvětlila mu.
"A kvůli mé zbloudilé střele jste svou započatou pouť dokončit nemohla a málem i přišla mou vinou o život." zkonstatoval opět. "Odpočívejte a buďte mým hostem paní, až se zotavíte, snad by jste mi mohla odpustit ten neodpustitelný omyl, jenž jsem udělal." řekl provinile. Pomalu ze sedu z jejího lůžka vstal a ubíral se ke dveřím do pokoje. Stanul mezi ni my a než vyšel ven, ještě se na ni znovu zadíval. Vypadala unaveně a ospale, jako by ji těch pár vět úplně vyčerpalo,
ale přesto na něho promluvila a to co mu řekla ho trochu potěšilo.
"Počkejte prosím Legolasi, musím vám ještě tohle říci." zadržela ho slovy a pak pravila. "Já se na vás přece vůbec nezlobím, proto není nic co bych vám měla odpouštět." Příjemný hlas měla ospalí a zastřený velkou únavou, víčka s dlouhými řasami jí klesali a tvář měla stále bleďounkou.
Hezky mile se na ni ze dveří usmál a popřál ji dobrý a příjemný spánek.
"Pěkně, spokojeně se vyspěte a sílu novou načerpejte. Ať mocní Valar při vás stojí a dopřejí klid vašim snům. Já se sem vrátím, až se opět probudíte, má paní Annún." Poté pryč z pokoje odešel a zavřel za sebou vyřezávané dveře.
Annún si opět hlavu na polštář měkký položila a usnula hned, jen co oči zavřela.
Jak dny utíkaly, elfí dívka Annún se velice pomalu uzdravovala, odpočívala ve svém pokoji a nových sil postupně nabírala. Často po malebné zahradě Legolasova domu chodívala
a na terase dřevěné v proutěném křesle sedávala. Bolavé zraněné levé rameno stále bolelo. Nemohla jej pořádně používat, tak zesláblou ruku v bílém šátku zavěšenou nosila. Neboť se držela mimo jeho společnost, Legolas jí často z ústraní ze zvědavosti potají pozoroval a o tom kdo je, nebo co je vlastně ta elfí dívka zač velice usilovně přemítal. Protože stačilo, aby se zdravou rukou usychajícího keře či stromu dotknula a stromek nebo keř se opětovně zazelenal a větvička se pod kvítky ohnula. Vypadalo to jakoby s jejím něžným dotykem přicházelo samo jaro, když se jí pod rukou vše znovu zelenalo a pestrými květy rozkvétalo. Pouhým svým fouknutím dokázala svíce nejen zhášet, ale i zářícím plamenným světlem je opětovně rozsvěcet. Divoká lesní zvěř místo, aby se jí bála a pryč utíkala, bez bázně k ní blíž přicházela a ona je po kožíšcích hladívala.
Byla posmutnělá, tichá, společnosti se vyhýbala a málokdy se s ním bavila. Většinou se s Legolasem jen pozdravila, pár zdvořilých slov pronesla a dál mlčela.
Jednou k večeru, když po společné večeři Annún na terase sama seděla, zahlédl ji Legolas, jak dechem svým bez problému svíci na stole zažehnula. Pak zraněnou ruku zavěšenou v šátku na krku vyndala a vzala do prstů sklenici co na stolku vyřezávaném stála. Jenže nemocná paže ji zradila a stále poslouchat ji nehodlala. Místo, aby sklenku do výše zvedla, tak se jí z prstů vysmekla a voda z ní se po desce rozlila.
Ramenem jí v tom okamžiku projela ostrá bolest a Annún se s bolestným syknutím pravou rukou za něj chytila. Sklesle, naprosto rezignovaně a nešťastně hlavu na šíjí krásné dolů sklopila a po vlasech ji pohladila záře posledních rudých paprsků zapadajícího slunce. Vlasy hnědavě rudé jí zářili stejnou barvou, jako mělo slunce, když šlo večer spát. Legolasovi bylo jasně, že jméno Annún, které znamená západ slunce jí zkrátka rodiče museli dát. Naprosto ji vystihovalo. Přistoupil k ní pomalím tichým lehkým elfím krokem a klidným i když trochu zastřeným hlasem pravil.
"Mrzí mě, že jsem vám to zranění způsobil má paní. Vidím, že i když se to zranění podle lékaře hojí dobře, tak přesto vás to neustále bolí."
Podívala se na něj smutně z proutěného křesla, kde právě teď seděla a hlasem přívětivým řekla.
"Netrapte se tím již milí Legolasi a dál už si nic nevyčítejte. Nebyla to tak úplně jen vaše vina, to co se mi onehdá ve hvozdu událo. Tehdy váš šíp neminul cíl, jak jste si myslel. Protože já byla to ptačí stvoření co se nad vámi vznášelo." pronesla na vysvětlenou. "Měla jsem mít víc rozumu a být mnohem opatrnější, když jsem přes Ithilienský les v podobě ptačí letěla." dodala Annún.
Vstala pomalu z proutěného křesla a přes terasu k zábradlí přešla. Legolas na ni v té chvíli zaraženě, téměř nechápavě hleděl a pověděl otázku, co již nějakou dobu v hlavě měl.
"Řekněte mi, kdo vlastně jste má tajemná paní? Pokud vám ovšem nevadí, že jsem tak velmi smělí?" zeptal se jí. "Neznám nikoho ze vznešeného elfského rodu, jenž by na sebe uměl vzít ptačí či jinou zvířecí podobu." dodal.
V zelených sametových šatech u zábradlí ozdobného zády k němu stála, pak se zhluboka nadechla, zpět čelem k ně mu se obrátila a pravila.
"Jmenuji se Annún, takže jméno moje již znáte, však Legolasi vy se určitě na něco úplně jiného ptáte. Máte pravdu, že je tu něco, co jsem vám neřekla. Ta věc, kterou jsem před vámi zatajila, když jste se mě prvně ptal byla, že jsem dcera Valinorské elfí čarodějky Annamár a stavitele měst Nathangila." odpověděla mu po pravdě.
"Nikdy jsem o nikom toho jména neslyšel a ani jsem nikoho z vašeho rodu jsem ještě neviděl. Znám pouze Lothlórienskou paní světla Galadriel, co umí vládnout mocí zvláštních elfích kouzel. O nikom jiném jsem dosud ve Středozemi nevěděl." řekl Legolas a pomalu za ní přistoupil k dřevěnému zábradlí.
"Ani se nedivím, můj rod zde ve Středozemi není moc znám, protože já se raději než čarodějkou spíš léčitelkou nazývám. Znám sice pár jednoduchých zaříkadel a kouzlo co mě v ptáka promění,
avšak v tomhle má zvláštní čarovná moc výhradně netkví. Moje magická schopnost spočívá v bylinkářském, léčitelském umění a ve znalosti léčivých rostlin, lektvarů a v zázračném uzdravování." vysvětlovala mu Annún. "Komukoliv jinému bych tuto ránu hned lehce a bez problému zahojila, ale sama sobě nevyléčím téměř žádné zranění, spíš bych si svým umění jen ublížila" odpověděla mu nejupřímněji a čekala jak zareaguje na její slova, která teď vyřkla.
"To je mi opravdu nesmírně ze srdce velmi líto, že nemáte moc sama sebe uzdravit, ale nemějte obavy náš ranhojič je vskutku dobrý, uvidíte brzy to přebolí." ujišťoval ji Legolas.
"Pojďte paní Annún a zpět svého do křesla se pohodlně posaďte. A řekněte mi, proč jste tak smutná a něco o sobě a svém životě mi nyní vyprávějte." požádal ji.
Od zábradlí terasy ji k proutěnému křeslu doprovodil a sám se u stolu posadil do druhého křesla, co stálo na proti ní. I elfka Annún se pohodlně do svého křesla usadila a smutný příběh svého dlouhého života mu začala vyprávět.
"Můj otec s námi do Středozemě před mnoha vzdálenými lety připlul z Valinoru, neboť byl požádán o pomoc při stavbě Gondolinu a rád to přijal. Dlouho jsme tam otec, matka, já a můj starší bratr žili a dokonce se tam i mé dvě mladší sestry narodily. Matka tam ve městě založila první domy uzdravování a já jsem jí tam pomáhala a léčila společně s ní.
Když nastal začátek druhého věku společně s otec jsme se přestěhovali do Eriadoru, kde jako stavil měst asistoval při stavbě a založení Šedých přístavů a Lindonu. Nějaký čas jsme všichni společně v Šedých přístavech přebývali a moc jsme si oblíbili toto město na pobřeží moře v zálivu Luny. Zde se má mladší sestra Elenna zamilovala do elfského námořníka Hildara. Poté co si jej za muže vzala, tak společně s ním odplula za moře do Valinoru. Věděli jsme, že pouze následovala hlas srdce a odešla se svou životní láskou, přesto se nám po ní stískalo a všem nám zde neustále velmi chyběla.
Pak když veškeré práce v přístavu i v Lindonu, kterou tam otec měl skončili, tak jsme se na severu v malém údolí u řeky na úpatí hor Ered Luin usadili. Můj otec Nathangil s mým bratrem Tindhorelem a s našimi věrnými elfy, jenž nás z Šedých přístavů následovali. Postavili v údolíčku u řeky novou elfskou osadu s malou tvrzí v níž byl i dům uzdravování. Dlouho jsme tam šťastně v poklidu, bez problému a mírumilovně se všemi žili, já a má nejmladší sestra Nifredil jsme naší matce Annamár pomáhali.
Však vůbec nic na tomto světě netrvá věčně, ani dny míru a klidu. Začali k nám častěji chodit zranění a proudili další zástupy zbídačeného lidu. Neboť tehdy opět z ničeho nic povstal temný pán Sauron a znovu začal ten krutý a nelítostný válečný hon.
Hory, lesy, vysočiny i údolí už nebyli bezpečné pro nikoho a naše osada i tvrz museli být dobře opevněné. Poskytovali jsme útočiště všem těm co ho potřebovali, ať to byli elfové, půlelfové, lidé či dokonce trpaslíci."
Na chvíli krátkou se odmlčela a zamyšlená nad vzpomínkami se zahleděla na rozlehlé hvězdné nebe nad svou hlavou. Tmavá obloha krásná, ba přímo kouzelná byla a na ní paní Varda své hvězdné lucerny rozsvítila. Legolas si přisunul své křeslo blíž k ní, aby lépe viděl její zamyšlenou tvář, jenž měla ozářenou plamen svíce stojící na stole. Po džbánku ruku svou na táhnul a do dvou číší nalil víno. Pak naplněnou číši Annún nabídnul a ze svého poháru trochu upil.
Ona si křišťálovou číši od něj vzala zdravou rukou a též se rubínově červeného lahodného vína napila. Legolas jí s velkým zaujetím poslouchal, byl velmi zvědav co bude následovat dál.
Křišťálovou číš na stolek vedle sebe položila a ve vyprávění o svém osudu pokročila.
"Bylo to ve Třetím věku, rok 3019 dvanáctého března, v ten den jsem ještě netušila, jak bude budoucnost hrozná. Večer předtím než nastal pro mě ten nejstrašnější a nejsmutnější den, přijel do našeho domu uzdravování velmi vystrašený muž na koni. Říkal, že se o svou milovanou ženu a nenarozené dítě hodně bojí, protože jí není dobře a v nesmírně velkých bolestech začíná rodit. Neváhala jsem ani chvíli a na koně svého jsem spěšně nasedla,
za doprovodu onoho muže jsem se rychle vydala na pomoc rodičce.
Sama milost Valar při ní v té těžké chvíli stála a zemřít ji nenechala, díky za včasné pomoci byla žena v pořádku a krásná holčička se jim narodila. Protože již pozdní noc temná a bezhvězdná venku byla, nabídli mi abych u nich v domě do rána přenocovala. Přijala jsem jejich pozvání a poklidně se vyspala.
Již za brzkého úsvitu jsem na cestu domů, do tvrze vyrazila, ta rudá zář, která na východě byla nic dobrého nevěstila. Koně svého černého jsem k většímu spěchu popohnala, neboť ve mě neustále neblahá zlá předtucha narůstala. Když jsem k naší osadě s tvrzí konečně dorazila,
velká krvavá bitva u opevnění i za ním již zuřila. V noci když jsem u porodu těžkého asistovala, tak naši tvrz horda zrůdných skřetů napadnula. Pobídla jsme koně do rychlého cvalu a z kopce jsem sjela směrem ke kamennému říčnímu brodu.
Vytasila jsem malý cestovní meč co mi daroval můj bratr, abych si cestu mezi skřety do obléhané tvrze probila. Branou jsem jak vítr projela, až na nádvoří tvrze jsem se dostala
a tam mého věrného oře do hrudi zasáhla skřetí sekera.
Kůň pode mnou zakolísal a k zemi bez života padl. Chtěla jsem rychle seskočit, aby mě svou vahou nezalehnul, jenže v té chvíli se mi o sedlo sukně šatů zachytila a já na kamennou zem vedle mrtvého koně tvrdě dopadnula. Při nečekaném dopadu jsem si levou ruku nešikovně zlomila, žebra nárazem si pochroumala a kotník bolestivě vymknula. Na kamenné dlažbě mezi padlími elfy, skřety i lidmi jsem se ocitla a když jsem svůj pohled směrem k domu uzdravování stočila. Viděla jsem jak mé rodiče skřeti salvou černých šípů na schodišti zasypali
a zraněné do hlavní budovy, která byla celá zachvácena plameny je zahnali. Vchodové dveře pak skřeti mohutným trámem zablokovali a mí nebohý rodiče tam v zuřícím požáru za živa uhořet nechali.
S žalostným výkřikem jsem se pokusila na nohy ze země vstát, ale v té chvíli mi musel jeden ze skřetů holí do hlavy ránu silnou dát. Bolest nesnesitelná mě úplně ochromila, kolena se mi opět podlomila a vše kolem mě nejdřív mlha a pak neproniknutelná temnota obklopila.
Když jsem se z bezvědomí probrala, hlava mi bolestí tupou příšerně třeštila, rozmazaným zrakem jsem se rozhlédla a věděla jsem, že krutá řežba již skončila.
Okolo mě bezvládná těla, bez života na rudou i černou krví zbrocené zemi ležela. Z domů se stále valil černý dým a všude bylo mrtvé ticho. Já tam mezi nimi seděla a hleděla na tu spoušť.
Hlava se mi stále točila, přesto jsem namáhavě a neohrabaně vstala. S bolavou nohou klopýtavě kulhala přes nehybná těla a hledala jsem své sourozence.
Po delší chvíli jsem našla svého bratra, Tindhorel tam pod hradbami ležel, jeho zelený kabátec byl nasáklý krví a pět černých šípů v měl hrudi. Tvář spanilou, co jindy tak usměvavou míval, teď v ní popelavě bledý byl a plamen života v jeho elfím srdci, již dávno na dobro dohořel."
Při té vzpomínce se Annún několikrát vzlykavě nadechla a po tváři sličné jí první slza teplá dolů z oka sklouzla. Legolas jí podal bílí kapesníček a ona ho od něj přijala, slzy si utřela a dál ve vyprávění svého příběhu pokračovala.
"Přestože jsem sama zraněná a trochu zmrzačená byla, dál jsem všude po osadě i tvrzi hledala svou sestru Nifredil. Pochroumaná vyvrknutá noha mě stěží vzpřímeně držela,
zlomená ruka, žebra a rána tržná na hlavě mě hodně bolela. Pomalu kulhajíc jsem mezi padlími procházela a však nikoho živého v nich nenacházela. Došla jsem až do matčiny milované bylinkové zahrady a tam jsem spatřila ležet Nifredil pod okrasnými keři.
Mezi podupanými a zpustošenými záhony léčivek jsem prošla, tak rychle jak jen to bylo v mích silách možné jsem k ní došla. Poklekla vedle ní a zjistila jsem, že stále ještě na živu byla,
ale z boku jí zubatá skřetí dýka trčela a ona velmi silně krvácela.
Ač jsem se hodně snažila a všechen svůj léčitelský um použila, život co jí postupně opouštěl jsem sestře Nifredil už nezachránila. Měla jsem pocit jakoby mi bolest nesmírná na kusy srdce zvala, když Nifredil, má malá sestřička v náruči mé umírala.
Pro mě to představa strašná, ba přímo otřesná byla, že já jako jediná jsem ten hrozný masakr přežila. Všude kolem mě, kam jsem pohlédla byla jen samá spoušť a nad osadou i tvrzí vysel temný stín smrti v ten den. Skřeti bez milosti všechny ženy, děti i muže do jednoho vyvraždili
a všechny naše domy do kamenných základů vypálili.
Chtěla jsem své milované sourozence pohřbít a náležitě uctít jejich zbytečně předčasnou smrt.
Byla jsem však vysílená a sil jsem v sobě na to už neměla, neboť zaschlá rána na čele se opět otevřela a začala krvácet. S těžkým, žalem zarmouceným srdcem jsem se na cestu odtud vydala. Sice má poranění nebyla vážná, přesto dál jak za hradby mi dojít nedovolila. Noha, ruka, žebra i hlava zkrátka úplně vše mě ukrutně bolelo, měla jsem pocit jakoby mi tělo v jednom velkém ohni hořelo. Za branou jsem se ke studené zemi sesunula a velmi jsem si přála,
aby si i mne milosrdná paní smrt k sobě na věčnost vzala.
V tomto zbědovaném stavu mě Elrondův posel Meinar našel, který se zrovna vracel se svou elfskou družinou z Forlindonu do Roklinky. Vůdce družiny Meinar svým společníkům přikázal, aby těla skřetů snosili na velkou kopici a pak je všechny spálili. Zbylé padlé, elfy, lidi i trpaslíky dal přinést k řece, kde je potom pod kamennými mohylami s náležitou úctou pohřbili. Sám mě poté na svého hnědého bujného koně vysadil a vyrazil na cestu do Imladris se zastávkou v Arnoru.
Co přesně následovalo dál, to už mi známo není, neboť při cestě jsem opět upadla do bezvědomí. Na rychlém koni mě cestami dlouhými vezl až mě do Imladris po necelých třech dnech dopravil. Zde se o mne mistr Elrond postaral, zlomeninu napravil, všechny rány ošetřil a tělesné mé neduhy uzdravil.
Však na čele mi už jizva na vždy, jako vzpomínka zůstala, abych na ten hrozný den mého života nikdy nezapomněla. Tělo jsem sice úplně vyléčené a uzdravené z ran měla, ale má duše potom hrozném zážitku stále ještě velmi churavěla. Všechna radost ze života, co jsem měla mě zcela opustila, každou noc mou mysl trýznila strašná noční můra. Já se noc co noc s bolestným výkřikem plným hrůzy a celá zpocená budila, znovu usnout už jsem nemohla a tak jsem raději v pokoji bděla. Když mistr Elrond po čase, jenž jsem u něj strávila usoudil, že již dostatečně zdravá a silná na další cestu jsem. Malou elfskou družinu v čele s Meinarem se mnou vypravil, aby mě bezpečně doprovodili až v Lothlórienskou zem.
Jedině tam má duše bolestí trýzněná mohla uzdravena být, od temnoty, jenž ji pohlcovala očištěna a najít opětovně svůj ztracený klid. Nějakou dobu jsem přebývala u dvora vznešené paní Galadriel, ale i potom co už jsem svou duši měla zcela vyléčenou, smutná jsem byla pořád. Stále jsem po návratu do Země neumírajících a Valinoru toužila a svou sestru Elennu opět po dlouhých letech jsem vidět chtěla. Tady ve Středozemi bych už nedokázala šťastná být, není tu nic a ani nikdo pro koho bych zde chtěla žít.
Nedávno mi paní Galadriel prozradila novinku, že ze Šedých přístavů bude vypravena poslední loď do Valinoru. Nabídla mi, abych se k její elfské družině přidala a společně s nimi do přístavu v zátoce Luny cestovala. Byla jsem její nabídkou velice poctěna, ale s díky jsem odmítla a vlastní cestou jsem se do Šedých přístavů na pobřeží vydala.
Chtěla jsem se po své ještě s touto zemí naposledy rozloučit, tak vyřkla jsem zaklínadlo co mě ve volavku proměnilo. Jako pták jsem se vzduchem volně a svobodně vznášela a nad Středozemí, mým druhým domovem jsem kroužila.
Zrovna jsem k hučícímu moři v Belfalaské zátoce letěla, kde bych znovu pohlédla na zpěněné vlny, jenž se tříští o pobřeží. Pak směrem do Šedých přístavů podél pobřeží jsem letět chtěla,
abych se tam na poslední loď na západ do Valinoru nalodila. Když jsem však nad lesem letěla vaše stříbrná střela mě k zemi srazila a já již do přístavu v zálivu řeky Luny nedorazila.
Teď už nemám jak bych se domů na západ dostala, když poslední šedá loď mistra Círdana pryč odplula." dokončila své vyprávění.
"Nyní milí Legolasi již celý můj životní příběh znáte a snad teď pochopíte, proč jsem tak smutná." pronesla. Kapesníčkem si utřela uslzené zelenomodré oči a pak se z číše opětovně vína lahodného napila.
Legolas ze svého křesla náhle vstal a pak udělal pro Annún nečekanou věc. Na hlazenou dřevěnou podlahu terasy před ní na kolena pokleknul a prsty levé ruky se něžně jizvy nad jejím pravým obočím dotknul. Celou délku jizvičky jemně, lehce, jak vánek obkreslil a po tváři bledavé, která byla vlhká od slz ji pohladil. Její pravou ruku do své velké, přesto něžně ruky vzal
a hluboko do jejích zelenomodrých očí se jí zadíval.
"Mrzí mne Annún, že milost Valar k vám tak krutá byla, že jste tolik nesnesitelné bolesti ve svém životě vytrpěla. Prosím, odložte svůj smutek stranou a přestaňte se trápit, já totiž vím, jak se můžete do Valinoru vrátit." řekl.
Nechápavě a s údivem v očích na něho hleděla,
"Ale jak? Co tím chcete říci Legolasi?" se ho zeptala.
"Na břehu řeky Anduiny stavím šedou loď a na ní, až přijde vhodný čas na západ přes moře odpluji. Přijměte mé pozvání, a pro mě bude totiž velkou ctí, když budu moci plout ve vaší společnosti do Země neumírajících."
V jejích krásných očích se naděje nová objevila a celá zazářila, když řekla.
"To opravdu myslíte vážně Legolasi?" se nevěřícně zeptala.
"Ano, myslím. Na mou elfskou čest, to vám přísahám a já Annún vždy dodržím slib, který dám."
Radostný úsměv rozjasnil dosud posmutnělou její tvář a něžný pohled v očích jasných jí nečekaně zazářil.
"Velmi vám děkuji Legolasi, za všechno co pro mě činíte. Ani nevíte jak velkou radost jste mi tou nabídkou udělal." řekla nadšeně.
Z náhlého šťastného popudu se k němu naklonila a na spanilou tvář ho něžně a lehce jako pírko políbila. Pouhý její letmí polibek, jenž mu dala způsobil, že Legolas cítil něco co dosud ještě nezažil. Srdce elfské se mu v mžiku divoce na poplach rozbušilo, jak chycený vyděšený ptáček se mu v hrudi třepetalo. Legolasovi jemná červeň líce na okamžik krátký zbarvila,
což se u mužů a obzvláště u elfů, jen tak nestává a ani nevídá. Trochu udiveně se na ni zadíval a pak k ní rozpačitě povídal.
"Annún nemáte mi vůbec zač děkovat, to je to nejmenší co pro vás mohu potom všem udělat."
Když na jeho milou tvář ozářenou světlem svíce hleděla, věděla, že čekání na den jejich odjezdu bude pro ni příjemné. I když by to v té chvíli zásadně nikomu nepřiznala i jí se srdce zachvělo, přitom jak ho na tvář políbila. Po delší chvíli co na sebe jen mlčky hleděli, zvuky noční přírody ten okamžik přerušili.
Legolas se mrštně opětovně na nohy postavil a posadil do svého proutěného křesla vedle ní. Víno jim dolil do křišťálových číší a pak si s Annún na zdravý připil. V tichosti tam společně seděli v sedačkách a na hvězdné nebe nad svými hlavami hleděli.
Tento zvláštní večer mezi nimi mnoho věcí změnil o hodně do té doby nezodpovězených otázek vysvětlil. Tím, že se Annún Legolasovi se svým trpkým a pohnutým osudem svěřila. Obrovská bolestná tíha ze srdce jí spadla a duše její si konečně ulevila. Naděje na návrat domů za moře byla pro ni tím nejlepším lékem a též se Annún nová energie i životní síla do žil zpátky vlila.
Zraněná paže se jako zázrakem rychleji zacelila a ona se mnohem dřív zotavila ze svého zranění.
Smutný stím a chmury co ji trápili z Annúnina obličeje úplně zmizeli, jasně zářící oči, něžný úsměv na rtech a růžové líce je vystřídali. Již nebyla tak jako na počátku nepřístupná a zamlklá. Ale společenská a Legolasovi se už vůbec nevyhýbala. Naopak jeho příjemnou společnost často vyhledávala a o mnohých věcech si s mým velmi ráda rozmlouvala. Po Ithilienském hvozdu i zahradě jeho domu se procházeli, po večerech na terase či u krbu sedali a z knih si předčítali.
Někdy s ním při líbezném zvuku harfy tančila a jindy zas mu písně krásné svým hlasem zpívala.
Když Legolas viděl, jak se rychle uzdravila, tak z vlastní ho popudu ji začal učit střelbě z luku.
Aby si snadněji při tomto sportu procvičila a posílila oslabenou ruku od zranění. Annún byla velmi dobrou a učenlivou žačkou, za chvíli se stala pro ni lukostřelba učiněnou hračkou.
Nakonec Annún věnoval krásnou grošovanou klisnu a řekl, že jí jméno Estel (naděje) dal, když ji elfce předával. Pak se společně na koních po hvozdu i lukách proháněli a někdy i bílé město Minas Tirith při vyjížďce navštívili.
Jindy zase, když Legolas pracoval na své lodi na břehu řeky, tak i na pár dní v kuse býval pryč ze svého domu. Annún se opět léčením nemocných lidí i zvířat, když bylo někdy potřeba zabývala.
Jinak si své dlouhé čekání na Legolasův návrat vyšíváním praporce se zeleným listem krátívala.
Pokaždé když přijel domů od řeky, vždy jí kytičku květů nezapomněl přinést. Každý elf v jeho okolí už dávno věděl, neboť ho moc dobře znal, že se máš Legolas z Temného hvozdu do elfky Annún zamiloval.
Jednou odpoledne se od řeky do obydlí navrátil dříve a velmi se podivil, že ho však nikdo přivítat nepřišel. Zavedl koně Aroda do stáje a pořádně ho ustájil, slámou mu srst do sucha vytřel a vydatně ho nakrmil. Pak se do svého dřevěného domu vydal, aby někde v něm vyhledal elfskou dívku Annún.
Prošel jej celý, však ať hledal, jak hledal nikde ji nenacházel. Tak se zašel zeptat do kuchyně své hospodyně. Ta mu řekla, že paní se z domu vyrazila již po obědě na vycházku, ale kam jde nikomu neoznámila a ještě se zpět nevrátila. Usilovně přemýšlel o tom, kde by jenom mohla být,
kam jen tak sama mohla na procházku jít. S hlavou plnou obav a trýznivých myšlenek ven z domu vyšel, přes zahradu k lesu zelenému se vydal, aby ji v něm hledal.
Zelený hvozdem spěšně sem a tam procházel, až uslyšel hučení Ithilienského vodopádu. Když na mýtinu travnatou u vodopádu došel, našel ji tam stát na břehu v modravých šatech.
Větřík vlahý si s jejími dlouhými hnědorudými vlasy něžně hrál a háv modravý kolem ní lehce v podvečerním vzduchu vlál. Zamyšleně hleděla na ze skály padající třpytivou záclonu a přes šumící proud křišťálové vody ho ani neslyšela přijít. Přesto jeho přítomnost zde nějakým šestým smyslem vycítila, blíž k sobě jej přistoupit nechala a čekala na jeho další krok.
Opatrně, aby se nevylekala, jí ruku na rameno oděvem zahalené položil.
"Tak tady jsi!" oddechl si zhluboka úlevně. "Dlouho jsem tě všude hledal."
S omluvným líbezným úsměvem k němu hlavu natočila.
"Promiň mi to, že již je tak pozdě jsem vůbec netušila." Pak se k němu obrátila celým svým tělem a do jeho nebesky modrých očí se zahleděla. Po hedvábně měkkých měděných vlasech ji něžně pohladil a pak k ní hlasem zvonivým pravil starostlivá slova.
"To je v pořádku, jen příště prosím, někomu řekni kam jdeš. Abych věděl, kde se sama touláš, a kde vlastně jseš."
Na její tvář od pobytu na čerstvém vzduchu zrůžovělou položil svou dlaň a další větu směrem k ní se starostlivým nádechem v hlase vyslovil.
"Když jsem tě nemohl nikde najít, měl jsem velké obavy zda se ti něco zlého nestalo."
"Vidíš nic se mi není, jen mě dnes vysedávání v domě a čekání dlouhé omrzelo."
Na jeho teplou dlaň, jenž měl přiloženou na její tváři svou malou dlaň přiložila, něžně ji po hřbetu pohladila a pak k němu slova vysvětlení pravila.
"Tak jsem si po obědě malou vycházku do lesa udělala, abych se zde v lesním jezírku u vodopádu vykoupala."
Vážně se zadíval do hloubky jejích zelenomodrých očí a svým zvučným nyní trochu zastřeným hlasem povídal.
"Při pomyšlení na to, že by se ti něco špatného stalo, jsem strach měl a málem mi z té představy srdce v hrudi bolestí pukalo. Nikdy bych si nepomyslel, že má ústa něco takového vysloví. Nejdřív jsem si to přiznat nechtěl, ale teď už vím, že tě Annún vážně velmi miluji."
Pohled vážný mu též oplatila a po tváři ho něžně pohladila.
"Tehdy když jsem řekla, že není nikdo pro koho bych zde chtěla žít, moc jsem se mýlila, ale teprve až později jsem to pochopila. Ani já jsem si to napřed vůbec, ale vůbec přiznat nechtěla,
však postupem času jsem se do tebe Legolasi též zamilovala."
Nesměle a upřímně se přiznala ke své lásce k němu.
Legolas jí po tomto upřímném vyznání vroucně obejmul a s povzdechem, "Ach Annún," ji k sobě jemně přivinul. Ústa svá k jejím růžovým pomalu přiblížil a rty líbezné něžným polibkem svým políbil. Stáli tam společně ve vroucném objetí a ničeho kolem sebe si nevšímali.
Ani hučící vody, šumící trávy, vysokých stromů ve kterých krásní ptáčci šťastně trylkovali. Zlatorudé paprsky zapadajícího slunce dopadali na zamilovanou dvojici a jejich elfí srdce teď ve stejném dávnověkém rytmu lásky pulzovali.
Zamilovanému elfímu páru pobyt zde ve Středozemi rychle utíkal a čas jejich odjezdu se pomalu měsíc co měsíc a rok co rok přibližoval. Svět kolem nich se jim neustále před očima měnil a vládu lidí upevňoval. Až přišlo nové jaro a nastal březen roku 1541 Čtvrtého věku. V této době konečně Legolas dokončil svou šedou loď na břehu Anduiny.
Král Aragorn byl již znaven stářím i životem a k věčnému spánku se uložil. Elf Legolas se při smutečním obřadu v Minas Tirith se zesnulým nejlepším svým přítelem a králem Gondoru Aragornem naposledy rozloučil. Pak společně s druhým dobrým přítelem trpaslíkem Gimlim a svou milovanou Annún na šedý koráb nastoupil. Velkou řekou Anduinou a jejím širokým korytem je až na pobřeží proud rychlí hnal a v zátoce Belfalas si je pak mocný vítr do svých rukou vzal. Na přídi šedé se vlajka se znakem zeleného listu třepetala, jež Annún pro svého milého Legolase vyšila a pro jeho loď mu ji darovala. Bílé plachty se na vysokém stěžni pod náporem mocného větru napnuli a oni společně přes širé velké moře na západ do Valinoru odpluli.
