Starry nights city lights
Coming down over me
Skyscrapers and stargazers
In my head
Ještě kousek.
nenechá trpět takhle bolí prosím bolí to prosím všude krev bože proč tohle nejde bolí to prosím pomoz mi prosím ještě kousek no tak ta krev bolí tolik mrtvá bolí pomoz mi konec chci konec prosím ať už to skončí
Všude kolem byla tma. Před ní, za ní, nad ní, pod ní. Neviděla vůbec nic. Ta tma byla i v ní. Nejspíš.
Ještě kousek.
Proč jen to musí tolik bolet? Pokaždé, když se pohnula, v mozku jí vybuchl rudý granát bolesti a zalil celé její tělo jako obrovská nezastavitelná přílivová vlna. V životě nezažila takovou bolest. A něco uvnitř, co pod tou vší bolestí a hrůzou zůstalo stále ještě při smyslech (a to i když to byla ta pesimistická část její osobnosti, ta, která po nocích šeptala, že příšery přeci existujou a všechno dopadne nejhůř, jak jen to půjde), říkalo, že už větší ani nezažije.
Koneckonců, ta milá slečna v černém a věčným úšklebkem na rtech, dáma, která na ní horečně mluvila i přes ty rudé květy v její hlavě, přeci jen měla pravdu.
oči moje oči
Pod rukama měla chladné kameny chodby, až na to, že vůbec nebyly chladné. Možná někde pod tím vším, ale ne tady, protože byly kluzké něčím teplým, do čeho se jí bořily prsty. Neměla ani tušení, co to je, ale usilovně doufala, že to není to, co si myslí.
bože můj ježíši
Zoufale si přála dostat se z té teplé břečky, ale pohyb jí stál příliš mnoho bolesti. A stejně to vypadalo, že to svinstvo je všude okolo. Všude. Jako ta tma. Kdyby aspoň věděla, v čem se to tady válí. Kdyby věděla... přála si vědět, i když ta pesimistická slečna v ní říkala, že kdyby to opravdu mohla vidět, zemřela by rovnou. Naprosto bez šance.
Proč jen to dělala? Měla ho poslechnout.
ať už to skončí
Šustění. Pak takový vlhký, mlaskavý zvuk. Zastavila se ve své marné snaze dostat se dál a chvíli poslouchala, ale žádný další zvuk se neozval. Temnota kolem ní rudla úměrně s tím, jak se snažila soustředit a bolest narůstala. Pořád se nic neozývalo. Posunula se o kus dál a zastavila se, když jí v hlavě rozkvetl další purpurový květ.
prosím
***
Are we we are, Are we we are
The waiting unknown
„Máme tu problém, Carrie.“
Podívala se na něj jako kdyby se právě zbláznil, odněkud vytáhl brokovnici a s divokýma očima jim začal vyhrožovat střelbou. Za jejími zády Sean protočil oči k nebi a když Mike viděl ty dva nepřátelské, pochybovačné obličeje, něco uvnitř ho začalo nutit, aby začal ten svůj rouhačský názor obhajovat. Zatvrdil se, aby to neudělal, mlčel a zíral na ně.
Z kuchyně vyšla Moira, nesla si hrnek kafe, celozrnný rohlík a obvyklý cynický výraz. Podívala se na něj. „Jaký problém?“
„Žádný,“ řekla Carrie a otočila se k Moiře. „Mike jen hledá problémy tam, kde nejsou. Prostě si nechce přiznat, že to jde. Jen tak.“
„To není pravda!“ bránil se Mike.
„Ale je. Jsi jen-“
„Sklapni, Carrie!“ okřikla jí Moira. Zatvářila se jako uražené dítě, kterému někdo právě hrozně křivdí a složila si ruce na hrudníku. Moira kývla na něj, aby pokračoval, a znovu zopakovala: „Jaký problém?“
„Totiž...“ Najednou, když k tomu konečně dostal příležitost, nevěděl, jak to říct. Moira ho pozorovala tmavýma očima. „Zdá se, že když to uděláme... když zlomíme čas, tak se něco uvolní. Ještě nevím co, ale vypadá to, že... že to něco je.“
„A to je všechno?“ vyprskla Carrie. Rozhodila rukama a v tu chvíli vypadala jako postava z nějakého špatného filmu – příliš teatrální a nepřirozená. „Něco, co se uvolní? Já ti řeknu, co je to něco. Blbost! Úplná blbost.“
Je závislá, pomyslel si Mike. Zašli jsme až příliš daleko a ona se na tom stala závislou. Miluje to. Neuvěří mi, dokud jí to nezabije.
Tenkrát nevěděl, jak blízko je pravdy a když Carrie konečně uvěřila, on už byl po smrti.
***
This dirty town was burning down in my dreams
Lost and found city bound in my dreams
Ještě kousek.
oči moje oči co mi udělali s očima
Snažila se nevnímat tu šílenou bolest, ale nešlo to. Bylo to jako snažit se přehlédnout slona uprostřed prázdné pouště, kterého jste navíc měli přímo před očima. Nepřehlédnutelné. Taková hrozná bolest. V její hlavě.
Zastavila se. Potřebovala to zjistit. Musela.
Jednou rukou nahmátla stěnu, o kterou by se mohla opřít, několikrát se zhluboka nadechla a pak se začala pomalu vytahovat do sedu. Její hlava přitom hlasitě naříkala, ale ona se jí snažila přesvědčit, že to bude v pořádku; ještě kousek a bude si moct od té bolesti na chvíli oddechnout.
Uklouzla v té věci na podlaze, svezla se podél stěny zpátky na podlahu a uhodila se do hlavy. Bolest na sebe nedala dlouho čekat; přihnala se, připravená jí zabít, agónie se zuby a drápy, které jí zabořila do mozku a se sadistickým uspokojením se v něm vrtala. Bylo to tak hrozné, že se nedokázala ovládnout a nahlas zaječela – nebo spíš začala ječet, protože když už jednou otevřela pusu, nedokázala přestat. A ta bolest se navíc zvyšovala – do takových nadpozemských výšin, že už to dál nešlo a ona ztratila vědomí.
***
And screaming
Are we we are, Are we we are the waiting
And screaming
Are we we are, Are we we are the waiting
„Vlastně jsou mrtví.“
Carrie ještě pořád měla ten nedůvěřivý výraz, jako kdyby se jí někdo bezdůvodně snažil sebrat oblíbenou hračku. Sean vypadal stejně, jen v trochu menší míře a Moira se na něj napjatě dívala, v očích měla obavy – o to, co by se jim mohlo stát a strach – strach z toho, že budou muset přestat. I ona byla závislá. Vlastně, když nad tím přemýšlel... to byli všichni.
„Když zlomíme čas, něco se změní. Navždy. Mysleli jsme si, že je to bez rizika... ale není. Je to jako... nevím jak to vysvětlit.“
„Zkus to,“ pobídla ho Moira s tou svou napjatou tváří a pokusila se usmát... ale nevyšlo jí to. Vylezl z toho podivný pološkleb, který se mu vůbec nelíbil. Ani trochu.
„Myslím si... když zlomíme čas a někdo přesně v tom okamžiku zemře, v té vteřině, do které přicházíme... pak ucítí tu možnost, že je otevřený zlom a je schopný jím projít do naší doby. A většinou taky projde.“
„To si myslíš,“ řekla Carrie a on jí náhle nenáviděl za tu ironii v jejím hlase, za to, že mu nevěřila ani půl slova, které říkal. „A teď to ještě dokaž, Mikey.“
Vrhnul na ní ošklivý pohled a ona se usmála; ten, kdo jí neznal by ten úsměv nejspíš považoval za upřímný. Jenže on jí znal. Věděl, jak úžasně umí Carrie hrát úplně všechno, když chce, jak krutá umí být. A navíc se dostávala do jedné ze svých nálad, do těch, v kterých snadno zranila lidi kolem sebe a navíc si to vůbec neuvědomila.
„Nemůžu to dokázat,“ přiznal a vrhnul pohled na Moiru, zoufalý a prosící o pomoc, ale ona tam jen tak stála a dívala se do stěny a jindy hladké čelo měla plné vrásek, jak přemýšlela. „Ale měli bychom přestat. Alespoň na tak dlouho, abych mohl zjistit, jestli jsou nebezpeční. Jestli jsou schopní tady něco udělat.“
„Jasně, že jsou,“ podotkla Carrie jedovatě. „Třást šatníkem, courat se po schodech a chrastit řetězy. To přeci duchové dělají. Nebo ne?“
„Nech toho, Carrie,“ okřikla jí Moira, ale její hlas zněl tak zamyšleně a líně, že okamžitě věděl o tom, jak to napomenutí bylo zbytečné. Carrie si z toho nebude dělat vůbec nic. Proč taky? Ta vůdčí stránka Moiry, ta, která je všechny nutila poslechnout, co řekne, teď byla pryč. Nebo alespoň dost daleko, aby to bylo vidět.
***
Forget me nots and second thoughts
Live in isolation
Když se probrala, ještě pořád byla naživu. Brala to jako malou osobní prohru.
Nechtělo se jí už ani trochu do sedání, potom, co se jí stalo s hlavou, když spadla, ale věděla, že to musí zkusit. A i kdyby, bude se muset otočit na záda, aby zjistila, co se s ní děje. To přeci musí ne? Byly to její oči. A ty se nacházely na obličeji.
Nebo měly nacházet.
bolí
Zatnula zuby a opět se pokusila posadit, za dunění a řezání a vřískání té šílené bolesti uvnitř hlavy, o které věděla, že přijde, ale stejně na ní nebyla připravená. Copak je možné se na takovou věc připravit? Ne. To nikdy.
proč to nemohli skoncovat zatímco jsem byla v bezvědomí proč proč jsou tak krutí proč bože pomoz mi
Nemohla uvěřit tomu, že se jí to podařilo, protože to bylo příliš zázračné. Když se její hlava ocitla v klidném stavu a nehýbala se, bolest se trochu stáhla, ale ne moc; ta bolest byla divoká kočka, uměla být klidná, ale i kdyby jen tiše předla, bude mít v očích vždycky šílenství a touhu po krvi. Byla ta kočka, která vystrkovala a zatahovala drápy (velmi velké a velmi ostré drápy) podle toho, jestli Carrie byla hodná holka nebo ne.
A to máš z toho, Carrie. Že neposloucháš.
Byl to Mikeův hlas, který se jí ozval v hlavě a ona tiše zaúpěla zoufalstvím. Nedokázala pochopit, proč tohle dělají. Proč jí prostě jen nezabijí, stejně jako ostatní.
Ale ani my ostatní to neměli v pohodičce, Carrie, promluvil opět Mike v její hlavě, jeho hlas byl napůl racionální a napůl šílený, protože v něm tančila bolest, kterou zažívala. Taky jsme pěkně trpěli, víš. Nemysli si, že máš něco extra.
„Jdi pryč,“ zašeptala sotva slyšitelně a přitom se vyděsila vlastního hlasu. „Táhni.“
Mike uraženě zmlknul. Věděla, že se nejspíš brzy vrátí; on, nebo Sean nebo Moira. To bylo jedno. Ale teď tu nebyl ani jeden z nich. Díkybohu za to.
Několikrát se zhluboka nadechla, i když to bylo těžké a bolelo to. Nejspíš ten dech bude potřebovat. Hodně potřebovat.
Nadechla se ještě jednou, pro jistotu, a zvedla ruce k obličeji. Dlaně měla těžké a prsty neobratné a tak nejdřív nahmátla nos, i když se chtěla dotknout rovnou očí. I když... možná to bylo dobře, no ne? Přesunula ruce na tváře a pak je pomalu sunula vzhůru k očím.
Došla k místu, kde měly být. Jenže tam nebyly.
Zaječela, částečně šokem a částečně bolestí, když nečekaně strčila prsty do prázdných očních důlků, velkých a mokvajících, a strhla ruce do klína.
Bylo to šílenství, šílenství, neměla oči! Co po nich zbylo, bylo žalostné; dvě černé díry do obličeje, veliké a bezedné jako vesmír. Možná byly lemované krvavou nití. Pro efektivitu.
bože můj bože moje oči tolik to bolí tolik protože mám tu lebku kolem rozdrcenou, ach bože mám jí rozdrcenou a ty kousky se mi dostaly do těch prázdných důlků a proto to tak bolí
Seděla u té stěny, ruce měla v klíně a Bolest, její věčná společnice se jí líně přehrabovala mozkem. Dýchala rychle a třásla se a chtěla umřít, pokud možno okamžitě a bezbolestně, ale někde uvnitř ní už klíčila jistota, že tak to tedy určitě nebude. Snažila se nevnímat tmu kolem. Snažila se nemyslet na to, jak jí na okamžik vězely prsty ve vlastních očních důlcích, snažila se udržet si ty poslední zbytky zdravého rozumu u sebe. Cítila to, že začíná blbnout, jak tomu říkal Sean, blbnout z bolesti a strachu, a brzy bude úplně šílená a možná se na ně i hloupě usměje, až přijdou. Přeci jen... to, že v její hlavě ještě před chvílí promlouval Mike toho bylo důkazem.
ať už to skončí
***
Heads or tails and fairytales in my mind
Are we we are, Are we we are the waiting unknown
Bylo to jako hrát si s mambou a naivně čekat, že vás nekousne a vy nezemřete. Věděl to a proto nechtěl lámat čas, dnes, a pokud možno už nikdy (i když by mu to chybělo, víc než chybělo), jenže Carrie se mu jen vysmála a řekla, že ona si čas zlomí, kdy se jí zachce a on ani nikdo jiný jí v tom nezabrání. Sean se přidal a nakonec šli všichni... protože když se nic nestalo doteď, proč by se mělo něco vůbec dít? Moira se tvářila rozumně, když mluvila o tom, že kdyby bylo to, co zlomení času uvolňuje (za předpokladu, že připustí jeho existenci) opravdu nebezpečné, nejspíš už by to měli za sebou. A on musel připustit, že má pravdu.
Ale toho divného pocitu se zbavit nemohl. Prostě to jen nedokázal hodit za hlavu, přejít stejně lehce jako Carrie. Ale to nedokázal snad nikdo; Carrie byla výjimečná v tom, jak snadno dokázala zapomenout na nebezpečí číhající v záloze. Někdo by řekl, že byla lehkomyslná, ale to nebyla... Carrie prostě jen nebyla schopná vnímat problémy, které jí nestály přímo před nosem a hlavně, neměly fyzickou podobu. Carrie na tom byla s představivostí dost bídně.
A teď jí pozoroval, jak chodí kolem a těší se jako malé děcko, tvář nedočkavou, s úsměvem, který byl v jejich malém světě nebezpečný. Zachytila jeho pohled a její úsměv se ještě rozšířil; byl to úsměv, který mu říkal tak vidíš, zase jsem vyhrála takovým způsobem, že se to nedalo přehlédnout.
Vyhrála, to možná jo, pomyslel si. Ale co vlastně? Možná sis na týhle pouti vystřelila pěkně krvavou kytku, holka.
Připadal si jako ve snu. Všichni ho jaksi míjeli, každý uzavřený sám sobě a vidící něco jiného, než ten druhý. Vlastně si byli navzájem cizí. Jistě, znali se, zvyky toho druhého by mohli odříkávat nazpaměť, ale jinak se o sebe moc nezajímali. Byla tu ale ta věc, která je svazovala dohromady – závislost. Závislost na lámání času. Možná to ani nebyl sen, v čem byl. Možná to byla rovnou noční můra.
A tak zlomili čas. Vypustili to do světa, to, čeho se Mike bál a Carrie nevěřila, že existuje.
A pak přišlo peklo.
Se vší parádou se rozpoutalo všude kolem, v domě, do kterého byste nikdy v životě neřekli, že by v něm mohlo existovat něco jiného než rodina uhlazených, snobských lidí se spoustou služebnic. Možná, že čtyři mladé lidi hrající si s časem, byste ještě zkousli. Ale nespočet zemřelých duší z minulosti? Děkuji, nechci.
Trpěl, když umíral a bál se k zešílení. A myslel na Carrie. Na to, jestli konečně věřila. Jestli je problém, který stál před ní, dostatečně hmotný k tomu, aby ho byla schopná vidět. Doufal, že ano. Carrie nebyla zas tak špatná holka. Občas se chovala jako pěkná mrcha... ale jinak nebyla tak špatná. Vlastně jí měl docela rád. I když mu nevěřila a on možná kvůli ní umíral na podlaze a drahý koberec Moiřiny matky pod ním byl celý promočený krví a v břiše měl díru jako talíř a viděl si na vlastní střeva, stejně jí měl rád.
Proč by ji měl z něčeho obviňovat, když si to stejně odnese taky? Umře. Všichni umřou.
A on nechtěl umírat v nenávisti.
***
The rage and love, the story of my life
The Jesus of suburbia is a lie
Opatrně se sesunula zpátky do té břečky na podlaze, tak, aby se pokud možno neuhodila do hlavy. Nestála o další exploze bolesti, když věděla, že by jí stejně nezabila, nepotřebovala trpět víc, než to bude nutné. Snažila se dál pokračovat v pohybu chodbou, v podřadném plazení po břiše. Nohy měla přeražené, stehenní kosti čistě zlomené kousek nad koleny. Bolelo to, ale ve srovnání s ďábelským mejdanem v její hlavě to nebylo vůbec nic. A i kdyby měla nohy v pořádku... nevěřila, že by její zmučený mozek dokázal koordinovat jejich pohyb.
Tak jak to jde, Carrie?
Zastavila se a kousla se do rtu, když se Mikeův hlas vrátil. Copak nestačila ta šílená bolest?
Nevypadáš dobře, kotě. Kam se poděly tvé modré oči? Někdo je asi potřeboval víc než ty. Nesmíš se jim divit, Carrie. Vždyť si je viděla ne?
Ano viděla. Bledé tváře s černými otvory. Hnaly se k ní a pak odstartovala první nálož té bolesti a ona se propadla do temnoty. A když se probrala, měla nohy pod padlou skříní a všude kolem byla tma a válela se v té mazlavé věci na podlaze.
Vidíš, že si umíš vzpomenout, když chceš. Ach, ty vlastně už nevidíš, že? Promiň.
Už to nedokázala dál snášet. Schoulila se do klubíčka, schovala svoji neúplnou tvář a roztřásla se. Kdyby mohla, nejspíš by plakala. Za co by dál měla bojovat? Za možnost dostat se k hlavním dveřím a pak umřít na jejich prahu? Protože oni jí odejít nenechají. Nikdy.
Šustění. Pak takový vlhký, mlaskavý zvuk. Někde za jejími zády se něco hnulo. Bolest se už nedala vydržet
„Tak pojďte,“ zašeptala.
ať už to skončí
V temnotě se objevily bílé tváře. Viděla je, i když neměla čím.
Její svět, její nebe se nejistě pohnulo na svých pilířích a pak se v prachu a krvi zřítilo, ignorovalo zemi a propadlo se rovnou do pekla.
Ještě kousek.
And screaming
Are we we are, Are we we are the waiting
And screaming
Are we we are, Are we we are the waiting
Are we we are, Are we we are the waiting
