Když jedné zimní noci cestující dostavníku na pravidelné trase mezi Hradištěm a Port Ahen procitli ze spánku a vyhlédli ven, čekal je mírný šok. Místo skalnatých útesů a poklidné zátoky spatřili pokroucené větve staletých dubů a hroty střel v natažených kuších.
„Tak panstvo, vystupovat!“ ozval se hrubý hlas, „Hezky po jednom a jestli máte něco cenného, nezapomeňte to svěřit do našich rukou! Nechtějte, abychom vás museli prohledávat.“ Jiný hlas:
„Tak tady je máš Ricardo, jen vyfasuju odměnu a zas letím.“
„Díky ti Mariane. Jsme ti vděční.“ Zadrnčení tětivy, následující zachrčení a lehké žuchnutí vypovídalo celkem jasně o tom jaké odměny se dostalo proradnému kočímu.
Po krátké chvíli, jako první, vylezl z drožky vysoký postarší muž v kněžském rouchu a s dlouhou holí v ruce, všechny samostříly mu okamžitě zamířily na hrudník.
„Krucinál, seberte tomu klerikovi hůl!“ vykřikl stejný hlas jako před tím, „Nevíte co s ní může udělat.“ Loupežníci rozkaz neprodleně splnili. Pak se, aniž by slevili ze své ostražitosti, mírně rozestoupili aby udělali místo pro velitele. Náčelník prošel špalírem svých druhů a zastavil se kousek před knězem. Nejprve si oběť se škaredým úsměvem prohlédl a potom se s ještě hrozivější grimasou zeptal: „Kdo je ještě uvnitř?“
„Chudý obchodník se ženou, prostá švadlena a nějaký student. Prosím vás, dáme vám co máme, ale nechejte nás jít.“
„Tak to by bohužel nešlo.“ zavrtěl lapka rozhodně svou zarostlou kšticí „To víte, my vás teď pustíme a za týden máme královskou gardu v patách a šípy v zádech. Kdepak, my vás teď vezmem s sebou a pak se uvidí jaká s vámi bude zábava. Schválně jak dlouho nám vydržíte.“
Po téhle větě cestujícím v dostavníku přeběhl mráz po zádech. Všichni si byli dobře vědomi toho, že kněz v marné snaze zachránit jejich životy lhal. Kdo ví, jaký osud by je čekal, kdyby se lupiči byli dozvěděli, že obchodník, plešatějící muž ve středním věku, který se teď marně pokoušel uklidnit svou ženu, není ani zdaleka chudý nebo že mladá půvabná dívčina, tiše se choulící v rohu, je dcerou barona? Snad jen údajnému studentovi nemohl skutečný stav věcí nijak přitížit. V tomto případě však ani kněz netušil, že se nejedná o chudého žáka, putujícího za vzděláním, nýbrž o drobného zlodějíčka prchajícího před spravedlností.
V každém případě, většina lidí zastává názor, že je lepší zemřít poměrně rychle a relativně bezbolestně, než být nejdříve rukojmím a až po tom být popraven.
Naštěstí nikdo z osazenstva dostavníku neměl u sebe nějaké příliš cenné věci, jež by je mohly prozradit, takže už za chvíli, s rukama pevně svázanýma za zády, doprovázeni skupinou po zuby ozbrojených mužů, šlapali po tenkém poprašku sněhu, pokrývajícím úzkou lesní pěšinu, vstříc svému osudu.
Po krátkém pochodu došli až k malé tůni. Za jezírkem hořel oheň a osvětloval ústí rozlehlé jeskyně, před kterou již netrpělivě čekal zbytek bandy.
Když došli ke svému doupěti, lupiči se se svými vězni nijak nepárali. Jako pytle brambor je pohodili až na konec jeskyně, důkladně dotáhli pouta a přidali několik uzlů na nohou. Poté velitel určil dva muže jako stráž a spolu se zbytkem své družiny se odebral k ohni, kde už ostatní začali zjišťovat jak úspěšná byla dnešní noc. Poněkud chudá kořist je sice krapet vyvedla z míry, ale pohled na zajatce jim náladu okamžitě vylepšil. Obzvlášť mlsně se dívali po krásné baronese.
Po dlouhé chvíli se obchodníkova žena odvážila promluvit: „Myslíte, že máme nějakou šanci?“
„Mno, milostivá,“ ujal se slova pseudostudent, „já bych si být vámi nedělal marné naděje. Řekl bych, že nejdéle na živu bude tadyhle slečinka. Aspoň tak dlouho, dokud udrží nohy od sebe.“ Přímočarost tohoto projevu způsobila, že se mladá šlechtična konečně rozplakala.
„To bylo kruté!“ vyčetl mu kněz.
„Ale bohužel pravdivé.“
Další rozmluvu přerušil křik, který sem dolehl od ústí jeskyně.
„…kdes nechal mozek, co? Chceš nás tu všechny vyhodit do luftu? Kliď se mi z očí! To svět neviděl, šaškovat s hořícím klackem vedle sudu s černým prachem. Ještě jednou a budeš žonglovat s vlastní hlavou tupče!“
V Tomášově mysli, tak se totiž mladý kapsář jmenoval, utkvěla dvě slova. Černý prach. Přisunul se blíž knězi a zašeptal mu do ucha.
„Umíte vyčarovat oheň na určitou vzdálenost?“
„Zvládnu klidně půlsáhovou ohnivou kouli, ale bez mé hole to půjde těžko.“
„Fajn, já obstarám hůl a vy pořádný ohňostroj. Ten sud je totiž naplněný třaskavinou, která se používá pro odstřely v kamenolomech. S trochou štěstí je to trochu rozhází a nás, pokud se schováme tady za ten výčnělek, nechá vcelku.“
V praxi každý získá neocenitelné zkušenosti. Ty své nyní bezezbytku zužitkoval několikrát odsouzený, ale nikdy netrestaný Tomáš a natáhl před sebe volné ruce, které neprodleně zaměstnal rozvazováním komplikovaných uzlů poutajících mu nohy od kolen až ke kotníkům.
Zajatci měli štěstí, že strážní měli za sebou evidentně náročnou noc, protože si sedli zády ke stěně a oba, spoléhajíc na ostražitost toho druhého, začali klimbat. Zatím už zcela volný Tomáš odkudsi ze své boty vytáhl maličký nůž, přeřezal knězi pouta na rukou a potom mu dýku podal. „Tu máte. Vysvětlete ostatním co máme v plánu. Já jdu pro tu hůl.“ Potom se začal opatrně plížit k druhému konci jeskyně, kde okolo ohně seděla téměř celá loupežnická banda. Mezi lupiči již drahnou dobu koloval objemný demižon, takže také o jejich pozornosti se dalo úspěšně pochybovat.
Celá jeskyně vypadala asi takto. Poblíž tůňky se otevíral docela široký prostor kde hořel oheň a okolo něj posedávalo a popíjelo asi dvacet mužů. U jedné ze stěn bylo naházeno všelijaké haraburdí a stál zde též bytelný okovaný sud. Dál do nitra skály, asi tak po dvaceti, třiceti sázích, se jeskyně díky dvěma výběžkům zužovala aby se následně zase o kousek rozšířila a vytvořila tak jakýsi druhý pokoj. Zde leželi zajatci a podřimovali jejich strážci.
Tomáš se potichu přikradl až k jednomu z výběžků, zde ovšem nastal problém jak dál, protože celý prostor již byl dobře osvětlen vysoko šlehajícími plameny a pokud loupežníci nepili opravdu kvalitní metylalkohol bylo vysoce pravděpodobné, že si uprchlíka všimnou. Štěstí mu ovšem přálo i tentokrát. Ani ne dva sáhy od zlomu výčnělku se o stěnu jeskyně opírala bytelná, bohatě vyřezávaná dubová hůl. Loupežníci se ji zřejmě báli spálit, to bylo jediné rozumné vysvětlení, protože kněžské hole, ať skrývaly jakoukoliv moc, byly pro laika bezcenné.
V tom okamžiku jeden z lupičů přiložil demižon k ústům a zaklonil se v očekáváni doušku hřejivé tekutiny. Místo toho se málem zadusil, když v rohu jeskyně spatřil plížící se postavu a pokusil se zároveň napít a vykřiknout. Nakonec se mu ale podařilo kumpány upozornit a všichni se bleskurychle chopili zbraní.
Tom zareagoval neuvěřitelně pohotově. Jediným ladným pohybem se chopil hole a uskočil zpátky do pomyslných dveří. „Chytejte otče.“
Kněz chytil hozenou hůl a vzápětí poslal proti sudu s výbušninou svazek plamenů. Všichni zajatci se stihli jen tak tak přikrčit ke stěně, když se okolo přehnala tlaková vlna. Bandité sedící v první místnosti neměli sebemenší šanci, výbuch je spolu s částí jedné stěny rozmetal po celé jeskyni. Jinak na tom byli dva strážci, kterým jejich ospalost, alespoň dočasně, zachránila život. Byli sice otřeseni ale také dost rozzuření. S tasenými meči se vrhli proti družině. Prvního skolil Tomáš, když po něm s dokonalou přesností hodil další nůž. Druhý narazil na knězovu hůl jdoucí opačným směrem.
„Krásná rána otče.“
„Díky.“ odvětil klerik, „Žije ještě někdo z nich?“
Když blíže prozkoumali celé doupě, zavrhli možnost, že by kdokoliv z lupičů mohl přežít. Nastal problém jak utišit vzlykající ženy. Ani pohled na zezelenalého obchodníka nebyl právě povzbudivý.
„Pojďte aspoň ven.“ navrhl Tomáš „Není to tu zrovna příjemné.“ Obchodníkova žena nakonec vstala sama, ale jejího muže museli podpírat a šlechtičnu dokonce vynášel kapsář v náručí.
„Děkuji.“ špitla, když ji jemně odložil na chladnou zem.
Za lesem se hlásily o slovo první sluneční paprsky a v jezírku sebou zamrskala ryba. Kdesi v dáli se rozezpívali ptáci. Tomáš s knězem seděli na břehu, pozorovali temnou hladinu a čekali, až se slabší nátury poněkud uklidní. Po nějaké chvíli zloděj vstal a podal mladé baronce ruku.
„Měli bysme jít. Co kdyby se někdo z nich teprv vrátil.“
„Dobře.“
Co říci závěrem? Celá družina došla již nerušeně až do přístavního města Port Ahen a dnešní noc se pro ně stala pouhou mlhavou vzpomínkou. Pokud vás zajímá jak to bylo dál s Tomášem a sličnou šlechtičnou, kteří se cestou značně sblížili, pak vězte, že spolu prožili jednu vášnivou noc a poté se jejich osudy rozešly.
Kapsář zůstal u svého řemesla, jenž dovedl prakticky k dokonalosti a dívka byla jakožto dcera barona nucena vzít si jistého hraběte, kterému stejně utekla s podomním obchodníkem.
