Někteří lidé tvrdí, že hranice mezi snem a skutečností je tak tenká, že člověk klidně může žít ve skutečnosti, zatímco sní. Říkají, že sen je vlastně skutečnost promítnutá na pozadí našeho podvědomí. Ovšem skutečnost okleštěná a zbavená zloby, zločinu, zlovolnosti a vůbec všeho, co má předponu zlo-. Jinak řečeno, vaše tělo je ve skutečnosti, zatímco mysl se fláká kdesi v růžových dálkách snění.
Nutno říci, že lidé, kteří toto tvrdí, mají často sklony utíkat z cel, kam je jejich druhové pro jejich vlastní ochranu zavřeli.
Muž, který právě vklopýtal do malé temné uličky, žil ve skutečném světě. Skutečně byl namol a všechno, co mu teď promítalo jeho podvědomí, se tak či onak spojovalo s tím, co se jinak vyskytovalo pouze v těch nejtemnějších částech koktejlových barů. Muž se po centimetrech těžce vybojovaných na kocovině sunul vpřed, přímo k hromadě shnilého kompostu, kterému místní neřekli jinak než „Hromada shnilého kompostu“. S heknutím se na ni svalil. Jeho už tak dost znečištěné šaty okamžitě nasákly páchnoucí hnědou břečkou. „Uh,“ povzdechl si úlevně, když už nohy nemusely dále snášet vratkost a tíhu opilého zbytku těla. Pak muž zamrkal. Zdálo se mu to, nebo Hromada shnilého kompostu něco zahuhlala? Asi ne, přeci jen byl dost opilý a- teď! Teď se to ozvalo znovu!
„Uh?“ zkusil to muž mátožně a rozklepaným prstem píchnul do banánové slupky.
„Uh!“ potvrdila Hromada shnilého kompostu. „Uh ghuou huigh?“
Muž se rozesmál. Hromada shnilého kompostu mluví! Haha! Mluví! Tak je to tady! Definitivně jsem se zbláznil! Život mě zničil, ale já mu to nedaruju! Budu hrát tu jeho hru, i když jsem šílenec! Ať žijou blázni, houpačky a kolotoče!
Když chvilka střízlivosti pominula, muž se rozhodl, že to s tou hromadou zkusí znovu. „Uh, hl-hl… hlomad-dooo?“ Jazyk se mu lepil na patro, rty stávkovaly a hlasivky si zřejmě daly padla. Přesto to zkusil znovu. „Huhl… hl-hrrrrromadooo?“ Skvělé! Dokázal jsem to!
„Huh?“ optala se hromada a nemotorně se zavrtěla. „Huh ghuou huigh?“
Proč jen má Hromada shnilého kompostu východní přízvuk? Přemítal muž, zatímco se prsty probíral ve slupkách od brambor v domnění, že tím kompostu dělá dobře.
„Ghco jshi ghrighkchala, ghromadooo?“
Vršek kompostu na pár vteřin zachvátilo malé zemětřesení, načež se na místě, jež předtím okupovalo děravé vědro, zjevil předmět, jež zdánlivě připomínal lidskou hlavu.
„Ptal sem se, kurňa, esli už sou ti poliši pryč?!“
Opilec zabojoval s gravitací o možnost zvednout hlavu, ale prohrál. Hlava mu opět bezvládně klesla na prsa. S námahou ještě dokázal rozpohybovat jazyk. „Hjá jhem vhe…vědhěl, zeze-žhe tha ghromadaa je ghživá…“
Nastalo ticho, které vyplňovalo jen tiché mužovo chrápání.
Hromada shnilého kompostu se otřásla v základech a na hrubě dlážděnou zem dopadlo něco těžkého. Protáhlo si to ruce. „Bráchanec, už můžeš vylízt, ten vožrala je nasáklej jak bečka. Sadim se, že do rána se neprobere.“
Kompost se teď otřásl o poznání více, když se z něj soukal stín přímo olbřímích velikostí. „Už sem tu, bráško, hele, kde máš prachy?“
První stín, též abnormálně veliký, cosi shodil ze zad. „Tady, Muřťáku. Cheche, pět tisíc zlaťáčků a sou jenom jenom naše! Víš co to znamená?“
„Jo,“ druhý stín se vypjal ve své dvoumetrové výšce. „Mamča si bude konečně moc dovolit ty lázně.“
„Ale houbelec, znamená to, že sme bohatý! Měli sme štígro, že ta banka byla narvaná k prasknutí.“
„Jo a to taky.“ Muž zvaný Muřťák se podrbal na hlavě, která se ne neprávem podobala dýni. „Co teď, Hornie?“
Hornie si pěstí, jež připomínala basketbalový míč, podepřel bradu. „Chm, teďka se skováme u starýho Krajánka. Má u mě nějakej škraloup, takže se nebude vzpírat. A kdyby…“ Učinil gesto, které více než dostatečně vystihovalo to, co by se nebohému Krajánkovi mohlo stát. Nebyla to pěkná věc.
Kdyby tam v tu chvíli bylo světlo (a za chvilku tam taky bylo) a kdyby tam byl někdo, kdo by mohl celou scénu vidět, popsal by ji asi nějak takto: „Na Hromadě shnilého kompostu leží malý omšelý člověk s vysokým šelem, dlouhými prsty a spoustou dalších nezajímavých rysů. To je však vedlejší, protože nad ním se právě sklánějí dva hromotluci tak svalnatí (což však nebylo přes vrstvu chlupů tolik vidět), že by i legendární zápasník Vřetoboj Ničivka záviděl, s pažemi a stehny velikosti a konzistence mladých buků, s hlavami, jež vypadaly odolněji než betonová zeď a s prsními svaly tak vyvinutými, že populární hospodskou Šustrovou stavěly do role nekompromisního outsidera. Nechtěl bych tam být a ty hochy nějak naštvat!“
Vyšší hromotluk, nám již známý jako Muřťák cosi vytáhl z kapsy svých kalhot (šitých na míru). Ozvalo se několikeré křesnutí a pak už zapálený hadr na pár vteřin osvítil celou temnou scénu. Byl to jen okamžik, nicméně i ten stačil na to, aby se opilec probral, smutně pohlédl na oba zjevy, zamumlal „Gahoj Horghný…iei“, a opět upadl do bezvědomí. Hadr dohořel a v uličce se rozhostilo ticho stejně tak neproniknutelné jako nynější tma.
Po pár minutách se ozval ostrý nádech a to, co mnohé romány označují za ‚tlumené křičení‘. Znělo asi takto: „U všech Arlingových náušnic!* Co to krucinál mělo znamenat, Muřťáku! Ty hlavo skopová!“
Nato kdosi odpověděl provinilým hláskem: “Promiň, bráško, já sem se jen chtěl podívat, kerej vobejda tohle je…“
„Co na tom proboha záleží?! Máme prachy, máme svobodu, měli sme vypadnout!“
„A teď nemůžem?“
„Ne! Esli sis toho nešim, tak ten chlápek mě poznal!“
„Ale di ty, dyk řikal ‚horní‘. Asi myslel ňákou krčmu v hornim městě.“
„Blbost! Podívej, já poznám, když mě někdo osloví a tenhle chlap to udělal! Víš co to znamená? Budem toho chudáka muset vodkráglovat!“
„A to fakt musíme, Hornie? Dyk je to jinak dobrej chlap.“
Hornie, který už seděl na opilci s vytaseným perořízkem v ruce, se zarazil. „Tak počkat, ty toho vožralu znáš?“
„Si piš, bráško. To je přece Pepa Trandál, hráli sme spolu občas karty v hospodě.“
„Pepa Trandál? Pepa Trandál?? Policejní velitel Pepa Trandál?!“
„Jo, to je von. Řek bych, že se takle zřídil kvůli tý naší prácičce. Co se děje, Hornie?“
Hornie rázně vstal a hodil si bezvládného policejního velitele na záda. „Deme, bráško,“ oznámil. „Deme pryč vodsaď.“
„A kam?“ ptal se Muřťák, sotva staršího bratra dohonil. „Kam deme? Ke Krajánkovi?“
„Ne,“ zavrtěl Hornie důrazně hlavou a nadhodil si policistu na zádech. „Policajta se nemůžeš zbavit vraždou. To tě pák -dyž tě chytěj- můžou i vodsoudit a pověsit. Dyž zabiješ vandráka, tak je to v cajku, poňádž vo takový se nikdo nestará. Ale poliš… to je jiný kafe, a eště k tomu s frčkama! To se ďá ouplně jinak.“
„Jak?“ snažil se vyzvídat Muřťák, jenže z Hornieho teď dostal přes veškeré naléhání jen nesmyslné pochechtávání.
Putovali nocí už asi půl hodiny, když k nim dolehly vzdálené třaskavé zvuky. Hornie okamžitě přitiskl prst ke rtům, pustil opilého policistu na zem a přiskočil k nejbližšímu rohu. Pár následujících vteřin strávil tím, že se snažil proniknout tmou a nahlédnout za něj. Odměnou mu nakonec byla malá oranžová kulička, jež se vynořila z temnot a nyní se sunula ulicí vstříc oběma lapkům. Hornie se přitiskl ke zdi. „Tudy nemůžem,“ oznámil svému bratru, „Dyby nás poliši chytli, jak si to štrádujem s jejich velitelem, tak sme mrtvý. Vezmem to přes Vystřihanou ulici a přes dvory.“
Muřťák okamžitě přikývl a snaživě se ihned chopil odloženého Trandála. Naneštěstí se pro tu samou věc ve stejnou chvíli pokusil i Hornie. Hlavy se setkaly a vykouzlily nepříjemně křapavý zvuk. Přes jeho nesporně silnou tělesnou konstrukci byl Hornie přece jen o něco menší a slabší, než jeho bratr, a stejně na tom byla i jeho lebka. Proto se po nečekaném nárazu zapotácel a rozplácl přímo před velice překvapenou noční hlídkou.
„Kdo myslíš, že to je, Josefe?“
„Fakt nevim, Pepíku, asi nějací otrapové, co netrefili domů.“
„Myslíš? Já bych řekl, že tamhletoho střízlíka, co ho nese ten druhej obr, odněkud znám.“
„Jo? No vidíš, mě se hned zdál nějaký povědomý!“
„Haló, pane, vzbuďte se,“ –plesk- „,neznáme se?“
„Spí,“ vmísil se do hovoru o poznání hlubší hlas.
„Tak ho vzbuďte, ne? Jak si může jen tak spát, když se ho na něco ptá veřejný činitel?“
„Asi spí tvrdě, Josefe. Vy víte, kdo to je, občane?“
„Já? No jasan, že to vim, to je můj dobrej kámoš. Se menuje Tra-„
„Uh!“ zasténal Hornie a pokusil se vstát.
„Co se mu stalo?“ ukázal na něj menší z policistů.
„Ále,“ mávl rukou Muřťák. „Sme se trochu zdrcli.“
„Poprali, co?“ řekl ten vyšší z policistů. „To nám nedělejte, chlapci, na veřejnosti ne, ano? My to pak musíme urovnávat a víme co je s tím mrzutostí, že? Hm.. teď vidím, ten je pěkně zřízený. Čím jsi zapracoval, hochu? Direkt? Pravý hák?“ Policista naznačil bojový postoj a začal poskakovat na místě.
„Hlava.“
„Ah, ano, inteligence dneska dokáže divy.“
„Pánové, pá- nové,“ zasténal Hornie, který se mezitím postavil a nyní vrávoral na nejistých nohou. „My- už budeme muset- jít… čekaj nás- jinde…“
„Ale jistě, pane,“ pravil menší policista a ledabyle zasalutoval. „Vaše pohodlí je i naše pohodlí, viď, Josef?“
„No jistě,“ i vyšší policista zasalutoval.
„Těšilo nás, ste fajn kluci,“ usmíval se Muřťák a nechal toho, až když ho Hornie nakopl do holeně.
„Tak my dem, sbohem, pánové!“
A právě v tom okamžiku, kdy se všichni otočili k odchodu, bezvládný velitel Trandál zamumlal ze sna: „Josífghu, na-nagchysthej mi k sgnídagni g-huzený…“
Oba policisté se otočili jako na obrtlíku.
„Hele, vždyť je to náš šéf!“
„Ano, je to on!“
„Za nimi!“
A jali se stíhat zločince, jejichž paty právě mizely za rohem.
„Tys to – teda – tento!“ Supěl Hornie přes rameno na bratra, když míjeli zelinářskou zahradu. Proběhli Zchátralou ulicí a Oranžovým sadem, přes Rybářskou, Tmavě-malou a Ohradní. Zastavili se až před jedněmi z nespočtu černě natřených dveří v Kramářově průjezdu. Kdesi blízko zaznívaly rozčilené výkřiky pronásledovatelů. Hornie se proti dveřím bez rozmýšlení vrhl. Ty zapraštěly, ale povolily, a tak se za krátko všichni tři, Hornie, Muřťák i chrápající policejní velitel Trandál schovali v malém prostoru za nimi. Místnost byla obdélníková a na protější straně měla troje dveře, Jedny nesly zjednodušený obrázek ženy, druhé muže a na třetích byl rezavými hřebíky přibyt nápis ‚ZÁKAZ VSTUPU!!!‘.
V ulici za zdemolovanými venkovními dveřmi se ozval dupot, pak tlumené hlasy a opět dupot, načež veškeré zvuky utichly.
„Tak,“ oddechl si Hornie. „Tak sme tady stejně, a rychleji než bych si kdy pomyslel!“
„De to sme, Hornie?“
„Co se to tady- a jéje.“
Než mohl Muřťákovi bratr odpovědět, otevřely se dveře s obrázkem ženy. Muž, co z nich vylezl (ano, opravdu to byl muž!) byl malé postavy, vychrtlý, se silnými skly na abnormálně velkých očích. Plešatící, s kloubnatými koleny a v bílém zašlém plášti výborně seděl na obvyklou definici nemakačenků – tj. vědců. Tahle sorta lidí už dávno pila registrovaným čarodějům krev. A ti, kteří se ještě k vědě aktivně věnovali magii a alchymii, je štvali ze všech nejvíc. V městě takových nebylo mnoho. Vlastně jen jeden. Tenhle.
„‘Hoj Ignáci,“ zvolal s potměšilým výrazem Hornie. „Takže furt chodíš na ženský hajzlíky?“
„Hele, Hornie, já sem to tehdy fakticky neudělal schválně!“ zapištěl v odpověď Ignác a zkřížil před sebou ruce. Vyděšeně koulel očima sem a tam, až mu oči ulpěly na svém druhém návštěvníkovi. Zamrkal… „Jsem nevinný, opravdu! To on! On mě donutil!“ vyhrkl náhle a ukazoval na Muřťáka.
„Cože?!“ zařval Hornie, až se místnost otřásla. „Ty si dovoluješ obvinit z udavačství mýho vlastního bráchu?! To přestává všecko!“
„Ale ne!“ vyjekl vědec a zdálo se, jako by se zmenšil. „To on, Trandál, to On!“
„Aha,“ Hornie zkoumavě cvrnknul do velitelovy hlavy. „No, stejně sme tu kvůlivá němu, takženc to aspoň vemem jednim vrzem. Nutnost i pomstu.“ Zamnul si ruce.
„Jo,“ přitakal Muřťák, který absolutně nevěděl, o čem je řeč.
„Ignáci, můj brácha Muřťák,“ ujal se Hornie představování. „Muřťáku, tohle je Ignác pochc-“
„No tak! Slíbil jsem mi, že o tom už nebudeš mluvit!“ Ignác se zatvářil zoufale. „Prostě řekněte co chcete a bude to.“
„Jasně,“ souhlasil Hornie. „Řeknem co chcem a vypadnem.“
„A už se nevrátíte?“
„Nevrátíme.“
„Fakt ne?“
„Chceš přes držku?“
„Dobře, věřím vám! Pojďte ale se mnou dovnitř, odsud je všechno slyšet až na ulici.
Vědec je vedl dveřmi se zákazem vstupu. Naši hrdinové se ocitli ve světě hrnců, kotlíků, odměrek, vařičů a baněk všech druhů a velikostí. Z mnohých se kouřilo a valil se zatuchlý zápach, ale to nemohlo vyvést z míry nikoho jako Hornie nebo Muřťák, kteří byli na oheň a dým zvyklí (aby ne, mnohé z městských požárů vlastnoručně založili).
Muřťák smetl z jednoho stolu pár lahviček, jejichž obsah se okamžitě rozlil po podlaze, a na jejich místo nepříliš ohleduplně složil velitele Trandála. Ignác při pohledu na tuto činnost zbledl, neříkal však nic.
„Přejdu rovnou k věci,“ přešel rovnou k věci Hornie a pro zvýšení efektu rozdrolil v prstech skleněnou karafu. „Potřebujem se zbavit tohohle fízla. Rychle, bez krve. Víš co myslim.“
Ignác přikývl, přesto jeho hlas zněl trochu přiškrceně. „Kam ho mám poslat?“
Hornie se zazubil. „Sem si řikal, že Podsvětí by mohlo bejt celkem teplý místečko!“
„Dobře, dobře, podsvětí… který okruh?“
„To je jedno, hlavně že tam bude mít pohodlíčko. Víš jaký pohodlíčko myslim, že jo?“
„Samozřejmě, tvé sadistické choutky se hned tak nezměn- jen klid! Už na tom dělám!“ Ignác udělal uprostřed pracovny místo, pak popadl křídu a nakreslil jí kruhový obrazec. Přes něj nakreslil ještě jeden ve tvaru osmicípé hvězdy.
„Tak, a teď si tam stopněte všichni tři,“ ukázal na své dílo.
„Hele my tam dolu ještě nechcem,“ zatvářil se Hornie podezřívavě. Současně si zaklepal rukou na pytel, který měl uvázaný u pasu. Výhružně to v něm zachřestilo.
„Musíte tam všichni,“ vysvětloval honem vědec, těkaje očima z pytle na Hornieho, na jeho bratra a zase zpět. „Funguje to na principu předání energie. Prostě dáte Trandálovi část své síly a on se pomocí ní –a díky mému řízení- přenese až Tam. Je to jako diferenciální přenos, základní-“
„Sklapni,“ odtušil Hornie. „Jak zajistíš, abysme tam nespadli taky, co?“
Ignác zalovil v kapse. „Mám tu párek talismanů. Tenhle,“ navlékl talisman policejnímu veliteli na krk, „mu pomůže do Podsvětí rychleji, a tenhle vás ochrání. Mám ale jen jeden, takže jím musíte s Muťřákem-„
„Muřťákem.“
„Tak, aspoň tím prostrčte oba ruce.“
I když se stále tvářil nedůvěřivě, Hornie pokynů nakonec poslechl a Muřťák jej následoval. Otáhli (hodili) bezvládného Trandála do kruhu a oba bratři si stoupli každý na jednu stranu, přičemž si dávali dobrý pozor, aby se ze svého talismanu nevyvlékli. Horniemu přišlo něco podivné.
„Žádný svíčky, čáry máry a tak?“
„Ts!“ odfrkl si Ignác a rozevřel na stole velký almanach s tmavými koženými deskami. „Takové efekty jsou pro mimina a pro hlupáky!“ pravil přesvědčeně.
„Jak ti máme věřit, že nás nepofoukneš?!“
„Ale Hornie, přece zrovna ty bys měl vědět, že svoje povinnosti plním! Tedy až na tu nešťastnou příhodu s tím pohřebáke-„
„Ghugh..? Čho ghto-“
„Probírá se,“ poznamenal Muřťák.
„Tak dobře, věřim ti! A teď dělej!“ zařval Hornie. „Ale esli to nevyjde, tak si tam dole na tebe počkám!“
„Připraveni?“
„Připraven!“
„Připraven!“
„Gugh!“
„Tak jedem!“ Ignác zamával nad hlavou rukama a ukázal na Trandála: „Ašpenaat šepiš paade´j djo těploo!“
V místnosti se zablesklo a veškeré skleněné nádoby popraskaly. Stěny se otřásly v základech. O pár bloků dál spadl ze zdi obraz s umně vyvedenými květinami. Následujících pár minut nebylo pro prach vířící všude kolem vůbec vidět.
Ignác, který si při záblesku zaclonil oči, nakonec opatrně vykoukl. Naproti svému očekávání uviděl pouze policejního velitele Trandála sedícího uprostřed malého kráteru a zmateně si protírajícího oči.
„Khde- fujtajbl- kde to sakra jsem?“ pravil. Vrávoravě se postavil , vyškrabal se nahoru a váhavě se opřel o stůl, přičemž srazil na zem poslední skleněnou baňku. „A kdo jste vy?“
“Já… eh, řekl bych, že jsem váš zachránce, pane veliteli.“
„Ano? To rád slyším! Ach ano, případ ‚Naštvaní mágové chtějí zlynčovat podvodníka‘, mám pravdu? A vy jste ten…. ten… Piglác, že?“
„Vlastně-„
„Dobrá práce, pane Pigláci, chválím vás, jste vzorný občan našeho krásného města. Mimochodem, nevíte, jak jsem se sem dostal?“
„Zachránil jsem vás pomocí magie, pane. Vidíte, pane? Nejsem podvodník, pane! Je to ale celé na dlouhé povídání, pane.“
„Tak to mi si vás pozveme na strážnici. Řekněme tak příští úterý? Ano? Výborně! Tedy nashledanou!“ Zachrastily zbytky dveří a velitel Trandál byl pryč.
Ignác se podrbal na hlavě a pohlédl na zčernalý kráter, který kdysi býval podlahou jeho pracovny. Že bych omylem zaměnil ty talismany? přemýšlel. Koneckonců, měly stejnou barvu a vlastně i tvar, takže... padl mu do očí pytel. Byl to ten samý pytel, který Hornie potěžkával a který před svým nečekaným zmizením prozíravě složil ke dveřím. Ignác k němu opatrně došel a strčil do něj nohou. Zacinkalo to. Zkusil jej otevřít a sáhl dovnitř. S tím co tam nahmatával se jeho zubatý úsměv rozšiřoval stále víc a víc, až dosáhl vrcholu, kdy hrozilo protrhnutí koutků úst.
Právě v tu chvíli dovnitř strčil hlavu policejní velitel Trandál.
„Pigláci, odpusťte, že vás ještě ruším při- ehm, při práci, ale zapomněl jsem se vás na něco zeptat.“
„Na co, veliteli?“ Pokud se nemýlím, pomyslel si Ignác, tak dneska mi už náladu nezkazí vůbec nic!
„Máte povolení k provozování magie?“
Ignác se mýlil.
Často.
*Hornieho poznámka se týká staré legendy o bohu temnot Arlingovi, o kterém se tvrdilo, že v mládí nosil náušnice. Je to samozřejmě legenda naprosto nepravdivá a lživá**, nicméně se ujala a Bůh temnot je dnes ke své nelibosti středem posměchu mladší generace (dokud je nesežehne blesk, nepohltí močál, nesežere Maragus apod.)
**Autor této povídky si rozhodně nepřeje být sežrán zbloudilým démonem, a tudíž dokládá pouze pravdivá a osvědčená fakta. Vážně!
