Ticho
Nemám ráda ticho. Ticho hučí do uší, ticho bolí, pálí a nahlas se vysmívá. Ticho je zlověstný nepřítel. A ti, co si v něm libují, jsou také nepřátelé. Proti tichu se musí bojovat všemi možnými prostředky.
Ticho se pojí se samotou, ticho je nejhlasitější věc, která může být, ticho zavání neláskou po hádce.
Prý mám hlas jako střep. Má to být urážka, ale já tím střepem řežu nejistotu pramenící z ticha, jeho lsti a bojuji proti mlčení, které do tváře křičí nadávky.
Ticho mě zradilo stokrát. Stokrát jsem v tichu našla skrývající se facku, stokrát mě ticho hrubě udeřilo.
Poprvé jsem byla mladá. Na začátku bylo úplné ticho, nikde žádný zvuk. Až s mým příchodem se objevily zvuky, hlasy, hluk.
Byla jsem mládě, mládě plné naděje, lásky, ukrývající svou zlobu na dně duše. Tenkrát jsem byla schopná milovat. A zamilovala jsem se.
Hloupě jsem si myslela, že to, co cítím, je láska. Že jako první z náš šesti budu milovat. Slíbil mi věčnou lásku, když mu poskytnu trochu své moci. Slíbil, že se mnou bude vládnout, když mu dám šanci porazit ostatní.
Dala jsem mu ji. Vzal si ji. Tiše.
Dlouho mlčel, něž mi oznámil, že si vzal Aelou. Že si bere mou starší sestru, éterickou a mlčenlivou, setrvávající dlouhé hodiny v tichých oblacích.
Křičela jsem a tehdy poprvé jsem řezala hlasem jako střep. Tehdy jsem poznala, že lásku nikdy nepocítím, že mi nebylo souzeno milovat.
Moje dítě také často mlčelo. Ne, Cemendriel nebyla moje dítě. Byla jeho dítě, to hodné, poslušné, tiché. Stydící se za svou matku.
Dala jsem jí plodnost a provdala ji za Arlinga. Věděla jsem že ji a mou Ghal, kterou jsem do ní vložila, dobře využije. A že tichá už bude navždy.
Podruhé jsem byla zoufalá. Nikdo se nesměl dozvědět o mně a Miellovi. A nikdo se nesměl dozvědět, čí je Cemendriel.
Tou dobou vyvrhla Ghal svého zplozence. Nejtemnějšího tvora celé Mellorie, nemilosrdného a bezcitného. Snadno manipulovatelného.
Vzala jsem si ho. On potřeboval alespoň malou ochranu před Miellem a já potřebovala manžela. Nutně.
Můj manžel na mě mluví zásadně heslovitě. Když už tedy mluví. Je pravděpodobně zklamán tím, co si vzal, na mém zámku byl jednou... A možná mu i bylo maličko divné, jak se mi mohlo dva týdny po svatbě narodit dítě, o němž vehementně tvrdím, že je jeho.
Moje manželství mě pravděpodobně zklamalo. Můj manžel je totiž nejtišší bůh, kterého znám. Nemá potřebu mluvit, natož mluvit se mnou.
Vlastně si nemám moc na co stěžovat. Koh´naarg je tolerantní a i přes mé pletky mě zatím nezabil.... A ani moje dcery úplně neodvrhnul, přitom mu musí být jasné, že nejsou jeho.
Koh´naarga jsem dlouho nenáviděla. Nenáviděla jsem ho za smutné oči svojí dcery a za otázku, kdy už přijde tatínek. A přišel on, temný jako vždy, bez špetky citu. Viděla jsem výčitku v pohledu mojí dcery. Cítila jsem ticho, které s ním přišlo. Ticho, které jsem nemohla nijak porazit.
Až po dlouhých letech mi došlo, že ten, kdo si zaslouží mou nenávist je Miell. Koh´naarg jiný být neumí a nemůže za to. A Miellovi stačilo jenom tak málo... Od té doby jsem Miella nenáviděla nejen kvůli sobě, ale kvůli malé Cemendriel a kvůli zbytečné nenávisti, kterou si Koh´naarg nezasloužil. Má nenávist mě spalovala a posilovala a já toužila po pomstě víc než kdy jindy.
Ale já byla příliš slabá, abych se mu mohla pomstít sama. Nemohla jsem využít Cemendriel, ta by proti němu nešla a Koh´naarg byl příliš nestranný. Potřebovala jsem silného spojence, věrného a plného nenávisti.
Tou dobou potkalo mého bratra Benedikta velké neštěstí. Matka jeho dcery, Kira, byla zavražděna. Doslechla jsem se o tom a okamžitě mi došlo, že toho můžu využít. Pozvala jsem Benedikta k sobě do zámku a na jednu noc mu zmenšila trápení milosrdným zapomněním.
Možná jsem s ním tenkrát i trochu soucítila, litovala ho v jeho tichém hradě, obklopeného mlčením.
Ne, v tu chvíli mi šlo o sebe. Jen si teď snažím ulehčit od viny, kterou nesu. A stejně se mé naděje ukázaly jako plané.
Ano, Benedikt mi dal potomka. Dokonce jsem i zůstala věrná tomu, že chci dceru. Ale z neštěstí a zapomnění síla nevznikla.
Lorea je snad ještě hodnější a tišší dítě než Cemendriel. A přitom o jejím otci se ani jedno říct nedá. Bůh války je zlý a hlučný. Doufala jsem, že mi dá dítě podobného ražení.
Tehdy jsem já byla ta, kdo zneužil. Ale on si to nepamatuje, nemá nejmenší tušení o tom, jak jsem ho opila, jak jsem využila jeho neštěstí.
Tajemství Loreina zrození nezná nikdo kromě mě. O Cemendrielině původu ví Koh´naarg, kterému jsem to nakonec říct musela a ona sama. Je těžké utajit před bohyní plodnosti její rodiče. Ale Lorea neví nic. Je čistá, milá... Moje malé, milé zklamání...
Už jsem nedoufala, že se někdy vyprostím z ticha, vládnoucího všude okolo. Smířila jsem se, že moje trapné vzpoury proti řádu se potkají s neúspěchy.
Tehdy přišlo moje vysvobození. Jednoho večera jsem se opila natolik, že jsem se vyspala s Koh´naargem. Nevěřila jsem tomu, když jsem zjistila, že mi mé chmurné manželství konečně něco přineslo, že se mi to mohlo podařit.
Svého synka jsem milovala jako ještě nikoho. Upínala jsem k němu všechny své naděje. Já věděla, že z něj nebude plnohodnotný bůh, jen míchanice Ghaly a té nejslabší božské síly, která je vůbec možná, ale i já jsem svého postavení dosáhla pouhými intrikami.
Bohužel byl můj potomek v neustálém nebezpečí, že bude objeven. Kdyby ho kdokoliv z těch tichých a hodných bohů našel, nepřežil by. A já vím, že bych nebyla schopna ho uchránit. Do jeho sedmi let jsem ho skrývala v zámku a zastírala jeho přítomnost vším svým umem.
V tom zlém roce ke mně přišel mladý Arling. Arling byl tou dobou ještě bohem tmy a měsíců, ale Ghal mojí dcery na něj začala působit. Dokázala jsem ho přesvědčit, aby o mém synovi nikomu neříkal, ale musela jsem ho dostat z paláce.
Dala jsem ho do podsvětí. V říši mého manžela si vytvořil vlastní malé království, ale já... já za ním nemohla. Do podsvětí já chodit nemohu, tamější ticho mě ubíjí, nevydržím tam. A nemám tolik síly, aby mohl být na mém zámku v bezpečí.
Můj syn se stal mistrem dezinformace a v neprostupné hradbě božské síly si našel skulinu, do které se při svých cestách do světa živých schovával.
Ale já zase zůstala v tichu. Opět mě obklopil stín zhoubného mlčení a dusil mě. Dokud nepřišel Arling znovu...
Lalala- la-la-lalala
Až za most se nesly první mírně skřehotavé tóny, které odrazovaly návštěvníky. Ne tak muže, který se rozhodl navštívit bohyni. Černý plášť zašustil a muž vstoupil na most.
V zámku nad mostem se bohyně usmála poprvé.
"Most..."
Muž se také usmál a letmo se podíval na most, který už byl zčásti popadán ve strži. Pod jeho váhou se ani neotřásl a návštěvník mohl vstoupit na druhou stranu.
Bohyně se usmála podruhé a sedla si do křesla k oknu. Už věděla, kdo je nezvaný návštěvník, ostatně na tento pohovor se připravovala už delší dobu. To, že přejde Most, čekala. Teď bylo na řadě...
"Dobronoří..."
Nezvaný host pomalu a rozvážně vykročil od mostu po cestě, která se táhla podél lesa a Aročina jeskynního bludiště. Neočekával, že by Dobronoří byla překážka. Vlkodlaci moc dobře věděli, že se raději nechají vystěhovat od Arocy, než aby se museli postavit jemu. On se jen usmál napodruhé a pozvedl ruku na pozdrav směrem k zámku.
Bohyně se nepřestávala usmívat, byť nyní již její úsměv trpknul.
"Lepšíš se synovče!" řekla bohyně, aniž by se otočila
"Stárneš, tetičko!" ušklíbl se Arling. Nečekal na nabídku a automaticky se posadil do krásného sametového křesla. S odporem se přitom díval na křiklavé barvy
Aroca se trpce usmála: "Děkuji, jsi galantní. Ostatně jako vždy. Mohu ti nabídnout něco k pití? Samozřejmě, Krev mi pít nebudeš, ta je jen moje."
Znovu vrhl nenávistný pohled na růžové křeslo.
Nemáš vkus! Doufám, že to pití ti půjde líp!""
"Chovej se slušně, synovče. Jsi v mém domě a předpokládám, že na přátelskou návštěvu jsi nepřišel. Hádám dobře?" usmála se bohyně a před Arlingem se objevila karafa s vínem. Růžovým.
Pohrdavě si odfrkl. Nicméně si nalil a ochutnal. Bylo to dobré pití, ale nahlas se o něm ani slůvkem nezmínil.
"Vlastně jsem přišel pouze proto!" řekl a dolil si víno.
"No to je skvělé!" zaradovala se Aroca upřímně. "Takže žádné plány, kterak ovládat vesmír, předrahý synovče? A já už se tak těšila..."
"Přišel jsem ti jako přítel nabídnout dohodu. Jestliže se totiž nepřidáš ke mně, jsi můj nepřítel!" úkosem se podíval na svou příbuznou. "A s takovými nemám slitování, ať jsou jakkoliv dobří a příjemní," řekl a jakoby mimoděk převrhl svůj pohár s červeným vínem.
Aroca se mimoděk otřásla a podívala se na Arlinga: "V mém domě mi vyhrožovat nebudeš. Jakkoliv jsem slabá, v mém domě jsi na půdě, kde si toto dovolit nemůžeš, synovče! Vyslechnu tvou nabídku, bude-li podána slušně. A nejvíc mě zajímá, co z toho vyplyne pro mě!" Pokoj se při jejích slovech zatvářil nepříjemně a mírně se zavlnil.
Arling přikývl. "Nic jiného ti také, drahá, nezbývá. Ale nechci se o svých plánech bavit v tomhle růžovém salónku! Pojďme někam, kde budeme opravdu sami!"
"Mám ještě modrý a fialový salónek. Bohužel, černý jsem si pro příležitost tvých návštěv nezařídila. Ale můžeš si vybrat."
"Nemyslel jsem tvůj upjatý palác! Pojďme dolů! Jedině tam můžeme být opravdu sami!"
Aroca radostně tleskla rukama a vstala z křesla. "Ano! Pojďme do mivích doupat." Přešla na druhou stranu pokoje k růžovému gobelínu a odsunula ho. Pak bohovi tmy pokynula rukou k chodbě plné voňavých svící. Sama se vydala dolů. "Jak hluboko chceš jít? Tohle doupě vede až k mým nejhlubším sklepům. Ale asi tě zklamu," zasmála se při pohledu na Arlinga, který byl nad způsobem osvětlení evidentně znechucen. "Ať jdeš kamkoliv, svíčky tu mám všude. Jenom jinak voní."
"Pche," zašklebil se a vykročil za Arocou do vinných sklepů. "Stačí někam, kde nás nebude nikdo poslouchat a kde se z toho nepobliju!"
"To při tvém vkusu- budeme tomu říkat vkus ale jen pro nedostatek jiných názvů- hrozí všude v mém sídle. Ale neposlouchání ti klidně zaručím třeba tady." ukázala bohyně na nejbližší sklep, kde byla uložena medovina. Přistrčila si stoličku s fialovým potahem a k Arlinga odkázala na druhou. "Tak povídej, vyprávěj, jsem už celá napjatá."
"Nuže dobrá!" přikývl Arling a vešel za Arocou do sklepa. "Jak určitě moc dobře víš, mám v plánu něco jako takový malý převrat! Chci, abys mi s tím pomohla, tetičko!"
"No to je hezké, že chceš. Alespoň tvoje cíle už máme ujasněné, to mě těší." zašklebila se uštěpačně Aroca. "Teď bych ráda věděla, proč si myslíš, že jsou to i moje cíle. A výhrůžky na mě v mém domě opravdu neplatí."
"Nechci ti vyhrožovat! Už dávno jsem zjistil, že tvá inteligence takové přízemní nástroje dalece převyšuje. ..." dovolil si úsměv. "Ale přesto bys měla mít na paměti, že to tvé malé tajemství nemůsí být navždy tajemstvím!"
"S tím, že nebude tajemstvím navždy, já počítám. Přesto, řekni mi, co z toho budu mít já? Když vynecháme to, že by se moje pletky nezanesly do rodokmenu."
"Moc dobře víš, co se stane, až zničím bohy. Jsem zcela přesvědčen, že víš, jaké moci se to týká! Sama jsi řekla, že jsi slabá! Pomož mi a společně získláme sílu o jaké se nám vždy jen snilo! Společně se pomstíme Mielovi!"
Aroca se na Arlinga zadívala, jako by ho viděl poprvé. "Pomstít se Miellovi?" zasmála se nervózně. "Synovče, zdá se, že víš, po čem toužím. Ale moc mi neslibuj! Ta z toho vyplyne sama, bez tvých slibů. Naposledy, když mi někdo sliboval moc, zbylo mi po něm dítě, spousta problémů a zahořklé srdce. Přesto se mi tvůj nápad líbí. Pomohu ti, Arlingu, když mi zároveň s Miellem dopřeješ i pomstít se jeho ženě."
Arling se usmál.
"Po ničem jiném, ani netoužím, tetičko!"
Aroca vstala a napřáhla ruku. "Jsme tedy domluveni. Přijdu, až požádáš."
"Dobrá, jsme domluveni," přikývl Arling a dal se na odchod. Po několika krocích se ještě zastavil.
"To tvé víno mi chutná! Doufám že je upřímné!"
"Samozřejmě." usmála se Aroca a mávla odcházejícímu bohu na pozdrav.
Arling přikývl a zmizel v šerém osvětlení sklepa..
Tehdy jsem poznala, že se brzy přestanu nudit. A nyní je vzpoura na spadnutí, jen čekám na povel.
A už nikdy nebude ticho...
