Naše nerozlučná trojice se toulala krajem už povážlivě dlouho. Zima byla nablízku a ani já, ani můj dlouholetý přítel Alki či silně neženská Kri, jsme nevěděli, jak dlouho naše putování může ještě trvat. Dokonce už přišly i chvíle, kdy jsme zlořečili okamžik, kdy se rozhodlo o naší cestě na Sněm.
Vlastně nás všechny, aniž jsme si to vlastně uvědomili, hnala touha srdce. Už od doby, co jsme opustili školu, tedy téměř sedm let, se naše cesty nezkřížily s žádným jiným mágem našeho řádu. Bylo to smutné, jak po příchodu nových, technických vymožeností. Na tradice se zapomnělo a všechny prastaré vznešené řády ustoupily do pozadí. Včetně toho našeho.
Několik měsíců jsme bloudili krajem, sbírali informace a hledali známky blížícího se sněmu. Teď jsem měli namířeno na sever k Eliderskému hvozdu a Finighorské věži.
„Kde se zas couráte?“ pohodila svou světlehnědou, střapatou hlavou Kri a upřela na nás své hluboké modré oči. „S takovou na ten Sněm nedojdeme ani za sto let!“ Otočila se a dál si razila cestu napadaným listím.
„Občas mi přijde vážně moc energická,“ pronesl Alki rozvážně. Kráčel vedle mě a ač byl o hlavu menší, rázoval svými nožkami tak, že jsem mu téměř nestačil. „A právě to se ti na ní tak líbí, co?“ spiklenecky jsem na něj mrkl. On se na mě podíval, obličeji tak rudý, až se to málem vyrovnalo barvě jeho vlasů a vousů. V očích mu však zářily pobavené plamínky. „Jenom závidíš!“ odtušil nakonec. Ještě chvíli se snažil udržet vážnou tvář a pak se rozesmál na celé kolo. A já se přidal.
V téhle veselé náladě, za občasných Kriiných poznámek o malých dětech, nám cesta ubíhala rychle. Než jsme se nadáli, byl tu večer a s ním tma a zima. Vše přišlo nečekaně, neohlášeně.
„Což se takhle utábořit?“ navrhla uštěpačně Kri, když se jí podařilo potřetí zakopnout o skrytý kořen. „Myslím, že by to nebylo od věci,“ souhlasil jsem, sám dost unaven škobrtáním. „Kousek napravo je slyšet potok. Alespoň doplníme vodu a umyjeme se.“ Stočili jsme doprava a za pár minut a několik zakopnutí, před námi pableskovala hladina potoka.
Kri vytáhla křesadlo a rozdělala malý ohýnek. Do tmy se vrhly pramínky světla a na stromy okolo dopadaly podivně pokřivené stíny. To divadlo bylo krásné i hrůzunahánějící zároveň. „Mohli by jste se přestat kochat a donést vodu?“ mrskla po nás Kri dvěma láhvemi, zatímco vytahovala z vaku maso a chléb.
Klekl jsme si na břeh a nabral do obou lahví vodu. Jednu z nich jsem hltavě vyprázdnil a znovu naplnil. U ohniště se mezitím Alki s Kri hašteřili. On se snažil být pozorný a galantní a jí se to moc nelíbilo. Byla značně svéhlavá a uvyklá dělat si všechno sama, jak ji naučil život na ulici a bez rodičů. To kvůli tomu ji Alki zároveň zbožňoval i nenáviděl.
Seděli jsem u ohně, mlčky jedli a přemýšleli. Mně se hlavou honily myšlenky o tom, jak se jsme my tři spolu mohli sejít na jedné škole, a co víc, jak jsme spolu mohli vydržet i po ní. Každý z nás byl tak jiný a zároveň jsme si byli tak podobní.
Stejně mlčky jako jsme seděli u jídla, jsme si šli i lehnout. Na koupel už nedošlo. Usnul jsem rychle, ale celou noc jsem se zmítal v horečnatých snech. Ráno jsme se vzbudil a z nočních můr zbyl jen nepříjemný pocit. Vše se zdálo náhle přívětivější.
„Dnes je krásně, co?“ Alki měl výbornou náladu a Kri očividně taky. Snažili se chovat jako obvykle, více než zřejmé však bylo, že se mezi nimi něco stalo. A proč taky ne. Jejich přátelství trvalo už dlouho, a tak se mohli snadno přehoupnout až k lásce. „Dvě duše zase k sobě mají blíž,“ pomyslel jsme si. Přál jsem jim to a zároveň mě bodlo u srdce. Tušil jsem, že zanedlouho budu přebytečný a bál jsme se toho. Nechtěl jsme zničit jejich vztah a zároveň jsem nechtěl přijít o přátele.
Rychle jsem zaplašil svoje obavy a přitakal: „Je nádherně.“ Slunce ozařovalo les, ptáci zpívali. Lepší počasí jsme si takhle na podzim nemohli přát. „Dnes by jsme mohli dojít na místo sněmu. Vzduch je nasycený magií, dokonce ani stromy zde ještě nenechaly opadat své listí,“ pronesla jasnozřivě Kri a balila si věci. Já jsme nemohl jinak než souhlasit.
Cesta nám toho dne ubíhala ještě veseleji a rychleji než kdy dříve. Kolem poledne jsme narazili na hraniční kámen posvátné oblasti. Za ním, leželo srdce Eliderského hvozdu, Finighorská věž a spousta magie.
„Tak je to tady!“ pronesl jsem zastřeným hlasem. „Ještě pár kroků a ocitneme se v nedotčené oblasti, plné nespoutané přírody, skřítků a víl. V místech, kde byly položeny základy magie.“ Všichni tři jsme se chvěli nedočkavostí. Kri chytila jednou rukou mě, druhu Alkiho. Společně jsme vkročili za hranici. Ruku v ruce.
Nepocítili jsme nic zvláštního, jen mravenčení v zátylku dávalo tušit, na jak mocném místě se nacházíme. Usmál jsme se na své přátele. Asi jsme čekali něco jiného, možná víc, tohle však svou skrytou vznešeností překonalo veškerá očekávání.
„Podívejte!“ povídá nejednou Alki „Támhle je pěšina!“ Měl pravdu. Do nitra lesa se tam táhla uzounká, pro neznalého pozorovatele naprosto neviditelná cestička. Vydali jsme se po ní. Byla to věru úžasná cesta. Z obou stran ji lemovaly vysoké stromy, starobylé a mocné. Mlčeli jsme uchvácení tou scenérií. brzy se k našim přidaly další kroky.
Už se smrákalo, když stromy počaly řídnout. Celý les rázem prosvětlilo načervenalé světlo a dodalo mu nadpozemský ráz. Z dálky sem doléhaly útržky písní. Vytáhli jsme z brašen naše tmavomodré pláště, které jsme si hned oblékli, a k nim si na krk pověsili stříbrné medailony ve tvaru půlměsíce.
Vyšli jsme na obrovskou louku, kdy porůznu hořely vysoké ohně, a které vévodila monumentální věž vytesaná z bílého mramoru. Na střeše v záplavě barev zářil obrovský křišťál.
„Tak tohle překonalo mé představy alespoň tisíckrát,“ obdivně řekl Alki. „Jo, je to opravdu úchvatné!“ souhlasil jsem a stále se otáčel, bych zachytil všechno okolo. Jenže to dost dobře nešlo.
„Co to…?“ uskočila nejméně o metr Kri, když jí mezi prsty začaly poskakovat jiskry. Já jsme na tom byl podobně a Alki nejinak. Zkusmo jsem vyčaroval zářivě bílou kouli. Nedalo mi to moc zabrat a prskání jisker mezi mými prsty na chvíli přestalo, aby se za moment vrátilo zpět v plné síle. „Zkuste něco vyčarovat,“ poradil jsme těm dvěma, kteří stále nevěřícně zírali na své prsty. „Ta energie je vážně všude!“ Abych potvrdil svá slova, ukázal jsem na skupinku mágů nedaleko, která se bavila vytvářením obrovských zlatavých draků.
Vřelo to vlastně všude. Někteří zbarvovali ohně, bavili se vytvářením představ a tak podobně, zatímco jiní jen leželi v trávě a vychutnávali si tu sílu, kterou naráz získali.
„Pojďme tančit,“ drapla nás pod paží Kri a jala se nás táhnout k nejbližší vatře. Nemám ponětí, jak dlouho jsem se tam vlnili za rytmu bubnů a zpívali, ale když příval energie opadl, byla už hluboká noc.
Z přítmí věže vystoupil muž, opírající se o hůl. Jeho vlasy a dlouhé vousy se ve světle hvězd a křišťálu na věži nádherně leskly. „Vítejte!“ Dojetí z jeho hlasu přímo sálalo a on se vpíjel pohledem do davu, který se před věží shromáždil. „Je to přesně třináct let, co jsme se zde sešli naposledy. A já vás zde teď vítám. Některé po několikáté a některé teprve poprvé.
Tento výroční sněm je pro nás jistě významnou součástí a já jsem jen rád, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. Věřím, že jste si užili dnešní den a vy zase věřte mně, že tím to vše jen začíná. Tohle je náš svátek, který přetrvává věky. Dnes v noci, až vyjde měsíc, společně probudíme sílu magie na dalších třináct let. Prozatím si užívejte a nabijte se energií.“ Muž se uklonil a loukou se nesl potlesk tisíců mágů.
Stařec se otočil, aby odešel zpět do věže, když na louku přiběhl postarší muž, Plášť na něm jen visel a on křičel: „Utíkejte! Vše je ztraceno! Mnoho lidí překročilo posvátné hranice a ženou se sem. Chtějí nám zabránit, abychom obnovili naše učení.“ Pak se bezvládně zhroutil na zem před davem.
Vypukla panika. Já jsem stále pořádně nechápal, co se stalo. Mnoho mágů sbíralo své věci a opouštěli louku. Všichni ztratili naději. Nikdo si asi v tu chvíli neuvědomil, kolik je tu magie a jak dlouho by jsme se tu mohli bránit. „Tak pojď přeci!“ drapl nás pro změnu za ramena Alki a táhl nás pryč, směrem do lesa. Vykroutil jsem se z jeho sevření. „Ne jděte sami, já zde zůstanu. Když se vydáte na opačnou stranu než ostatní, snadno proklouznete. Já jsme připraven bránit magii, jež mi byla životem. Jsem připraven ji bránit tělem i duší.“
Alki chápavě přikývl a bezeslova následoval Kri. Já jsem se otočil směrem k věži, ze vzduchu vytvořil nádherný lehounký meč a zaujal postavení. Nezůstal jsem však sám. U věže stálo nejméně sto dalších mágů. „Tak tolik opravdu věrných zůstalo,“ trpce jsem si pomyslel. Ale na druhou stranu jsem chápal útěk ostatních a nemohl jsme jim to zazlívat.
Nad lesem pomalu vyšel měsíc a louka zela prázdnotou. Z lesa se ozýval křik a zvuky boje. Mnoho uprchlíků padlo do nachystané léčky. Já stál a snažil jsme se utvrdit ve svém počínání. Praskání větví se ozývalo blíž a blíž. Připravil jsme se na nápor, ale pak jsme si uvědomil, že ty zvuky jdou z opačné strany. Srdce se mi sevřelo, když jsem si uvědomil, že jsem své přátele poslal na smrt. O důvod víc bojovat.
Z lesa však vyběhla skupinka mágů a mezi nimi i Kri s Alkim. Doběhli až ke mně. „Co tady děláte?“ zhrozil jsme se. „Za co nás máš, za zbabělce?“ zazubila se na mě Kri. „Tuhle skupinu se nám podařilo přesvědčit k návratu.“ „Přece tě v tom nenecháme samotného!“ přidal se Alki. Pocítil jsem neskonalou vděčnost. Ke svým přátelům a těm co vytrvali.
Stáli jsme tam vedle věže, nad hlavou měsíc. Trousily se k nám další skupinky mágů, kteří si to rozmysleli. Vraceli se s odvahou a přátelstvím v srdci. Vraceli se s vírou. A já si uvědomil, že jsou věci, pro které stojí za to žít, ale taky věci, pro které stojí za to bojovat a třeba v tom boji i zemřít. Jako třeba pro přátele. V tu chvíli jsem si slíbil, že budu bojovat, třeba i duší a nejen tělem, abych ochránil ty, co mám rád. A nejen je. Ať už ten zpropadený boj dopadne jakkoli.
