NEOPUSTÍM TĚ, PRINCEZNO...
VĚNOVANÉ PAVLÍNCE CHALOUPKOVÉ: DĚKUJI ZA TEBE, DĚKUJI ZA TO, ŽE JSI...
Seděla u okna a dívala se ven, jak si vítr pohrával s korunami stromů a proháněl hravé lístky sem a tam, nahoru a dolů.
Potlačovala slzy, které se jí draly z očí. Nechtěla plakat, neměl to rád. Ale jemu je to jedno. Teď už mu nezáleželo na tom, zda pláče, nebo se jen usmívá. Sevřela silněji fotku, která jí ležela v ruce. Byl na ní. Držel jí za pas a točil s ní okolo. Jak byly tehdy šťastní.
Slza stekla po tváři a skápla na zmuchlaný papír, který kdysi býval fotografií. Nenápadně rozpil text na zadní straně fotky. Byl napsán modrým inkoustem, úhledným, snad trochu rozmáchlým, mužským písmem, ze kterého čišelo sebevědomí.
Fotografie byla už tak ohmataná že text skoro nešel přečíst, ale ona ho znala nazpaměť. Četla ho tolikrát, že se na něj nemusela ani podívat.
„Lhal jsi mi“ zašeptala a vítr její slova odnesl kamsi do lesů. Další slza skápla na okenní trám, následovaná svou sestrou.
Těkala očima po místnosti a hledala něco, co by jí pomohlo zapomenout na její trápení. Zrak jí padl na usušenou žlutou růžičku. Tvář se jí zkrabatila novou bolestí. Tu růžičku od něj dostala na jejich první schůzce. Od její kamarádky se dozvěděl, co pro ni znamená žlutá a že má ráda malinkaté růžičky. Tehdy na ní udělalo velký dojem, že si dal tu práci, a zjistil si, co ji nejvíc zajímá a co má ráda. Tenkrát s ní šel na projížďku na koních. Při té vzpomínce jí na rtech zatančil úsměv. Neuměl jezdit na koních, ale kvůli ní na to zvíře vlezl. Ten výraz nikdy nezapomene. Vzpomněla si taky na to, jak se smál když byli jezdit na bruslích. To bylo jeho přání. Jí to nikdy nešlo, tak slíbil, že jí to naučí. Strašně se tenkrát smál.
Úsměv smutný jak deštivé listopadové odpoledne se jí vloudil na rty. Nechtěla na něj myslet. Pořád ji příliš bolela jeho zrada. Nemohla uvěřit, že mohl porušit její přísahu. Slíbil, že ji nikdy neopustí.
„Lháři!“ to slovo zašeptala s takovou bolestí, že se zdálo, že i stromy se zatřásly smutkem nad jejím údělem.
Zahlédla venku pohyb. Zaujal ji, nevěděla o nikom, kdo by o téhle samotě věděl. Nikdo kromě jí a něho. Ale on to být nemohl. Tím si byla jistá. Podívala se pořádněji, a zahlédla ryšavý ocásek, jak mizí v křoví. Zklamaně se posadila a opět se zadívala do obzoru. V dáli se třpytily vrcholky hor zalité sluneční září ze zapadajícího slunce.
Podívala se na zem. Zahlédla zmuchlanou fotku. Zvedla ji ze země a položila si ji na kolena. Nakonec ji s láskou uhladila, a hladila ji tak dlouho, až se zdála být skoro hladká. Nevšimla si, že slunce už zapadlo, tak se jí v očích usadil překvapený výraz, když opět pohlédla z okna.
„Měla bych něco dělat“ zvedla se ze židle a přitom upustila fotku a dívala se za ní, jak pomalu padá k zemi, točí se a víří ve vzduchu podle toho, kam ji zrovna vítr popostrčí.
Poslední paprsky dne se jí zachytili v plavých vlasech a vytvářely krásné odlesky.
Vždycky se probíral jejími vlasy a obdivoval jejich pevnost a jemnost. Říkala mi, že si je nechá narůst po konečky prostředníčků, jako to jako malinká vídávala na princeznách.
„Jsi můj princ na bílém koni“ šeptala mu když jí usínal v klíně.
„Nikdy tě neopustím, má princezno“ zašeptal napůl ze spánku. Ještě chvíli se probírala jeho vlasy a uhlazovala je na spáncích.
„Jak jsi mohl!“ zakřičel a svezla se na kolena a ramena se jí otřásala vzlyky, které jí drásaly duši. Smutek a pocit zrady zanechával hluboké jizvy na její duši. Schoulila se na zemi do klubíčka a otřásala se vzlyky, až se úplně vyčerpala. Malýma rukama cupovala na kousky fotku se vzkazem na druhé straně.
Zůstala tiše ležet a jen smutně koukala opuchlýma očima před sebe. Občas popotáhla. Nechtěla propadat sebelítosti, ale teď se tomu neubránila. Nechal ji tu samotnou. Věděl, že bez něho bude bezbranná, opuštěná a nešťastná. Přesto porušil slib.
Neopustím tě, princezno…
Nakonec usnula, zdál se jí zvláštní sen…
Stála ve sluncem prozářené místnosti a ve dveřích stál nějaký muž. Neviděla mu do tváře, ale věděla že je to ON.
„Miláčku…“
„Neříkej mi tak! Už na to nemáš právo! Porušil jsi slib!“ křičela zlomeně. Z očích jí tekly slzy, ale přesto zůstala stát, hrdá a vzpřímená. Taková, jakou ji znal.
„Dobře“ zvednul ruce ve smířlivém gestu a odmlčel se. Díval se na ni zvláštním způsobem.
„Zklamala jsi mě.“ Řekl zamyšleně. Nemohla věřit vlastním uším.
„Já tě zklamala? To TY jsi porušil slib. Slib která jsi měl dodržet. Buď oba, nebo nikdo, vzpomínáš si? Nikdy tě neopustím…“ řekla afektovaně. Zasmála se smíchem plným hořkosti a bolesti. Sklopil hlavu v bolestivém gestu. Vyzařovalo z něj utrpení, bolest pramenící z její bolesti. Bála se toho, co bude následovat. Nehodlala ustoupit. Nebyla vznětlivá, ale pokud se rozčílila, tak vysklívala dveře.
„Já tě neopustil!“zašeptal směrem k ní. Matně ho slyšela.
„Ne?“ řekla ironicky, ale znělo to i zoufale. Sotva se držela na nohou, „nechal jsi mě samotnou, a říkáš, žes mě neopustil?Ušetři mě těch keců, že jsi byl pořád semnou.“ Přerušila ho, když viděla, že se chystá promluvit a v dramatickém gestu si přiložila ruku na místo, kde tlouklo její srdce, „nehraj mi tu divadlo prosím tě“ řekla posměšně. Natáhl ruku směrem k ní, jakoby se jí chtěl dotknout, ale když viděl její výraz, tak jí nechal zase sklouznout zpět.
„Musíš mi odpustit. Jinak se budeš trápit. Za měsíc potkáš muže. Srazíte se cestou do školy. Zamiluješ se do něj, a já budu uložen jako krásná vzpomínka. Občas si na mě vzpomeneš, někdy popláčeš, ale přebolí to, a ty postupně zapomeneš.“ Dořekl smutně a sklopil hlavu.
„Na tebe nikdy nezapomenu!“ křičela a on se přitom rozplýval v záři vycházející za jeho zády, „miluju tě!“ propadala se dál a dál do temnoty.
„Nashledanou za měsíc“ zašeptal za ní, ale ona už ho neslyšela.
Když se probrala, tak už bylo ráno. Pořád ležela na třemi a od nepohodlné polohy měla ztuhlé celé tělo a třásla se zimou. Přece jenom nebylo léto. Pomaličku vstala a přesunula se do postele kde se zachumlala do deky a přitiskla si k sobě plyšáka který vypadal jako delfín. Dostala ho do něj k prvnímu ročnímu výročí. Vždycky věděl, co má nejradši. U neměla sílu plakat, tak znovu upadla do, tentokrát bezesného, spánku.
***
„Nemůžeš dávat pozor?“ zasyčela na kluka, který do ní vrazil, když šla do školy.
„Odpusť mi, nechtěl jsem.“ Usmál se na ni překrásným úsměvem, a její srdce vynechalo jeden tep. Zadívala se nahoru do těch nejkrásnějších modrých očích, jaké kdy viděla. Byly jako letní nebe za toho nejkrásnějšího dne.
„Já jsem Lukáš.“ Podal jí ruku, a zadíval se jí hluboko do očí. Málem se jí zatočila hlava.
„ Já jsem Pája.“ Rozechvěle se usmála a podala mu ruku.
„Chtěl bych tě někam pozvat. Co bys řekla na krásnou procházku kolem řeky? Na oplátku, za ty knihy…“ dodal, když neodpovídala. Zadívala se mu do rukou, kde držel její učebnice, které jí při srážce vypadly z rukou.
„Ráda.“ Řekla s úsměvem, přehodila si vlasy dlouhé po konečky prostředníčků přes rameno až zazářily ve své zlaté záplavě. Převzala z jeho rukou své knihy a vyčkávavě se na něj koukla.
„Jo, jasně. Kdy můžeš?“
„Klidně hned.“
„Skvěle. Tak pojď.“ Šla vedle něj a příjemně si povídali. Najednou z ničeho nic začal vát vítr a zanesl k ní slova. Nebyla si jistá, jestli je slyšela. Najednou se zadívala na Lukáše, a neviděla jeho, ale viděla Kryštofa. Měl stejný úsměv.
Neopustím tě, princezno…
