Čechy, Praha 1782
Když ten muž, myslím že se jmenoval Josh, kráčel podivnou místností, myslel že už brzo ucítí odporný smrad hniloby a uvidí již rozkládající se něco, co kdysi bylo tělo. Že všude bude krev a vnitřnosti. Ani nevěděl proč, ale stále však šel. Šel… Začínal se bát. Vždyť měl bratra docela rád a tam někde, pár metrů před ním leží sračka místo bráchy. Sračka…tu už jednou viděl. Nikdo nevěřil že to udělali oni… Tenkrát. Bylo neuvěřitelné jak rychle zjistili, že oni jsou ti, co to všechno dělají… Zabili mu matku. Otce. Sestru. A teď bratra. Kdy přijde na řadu on?
Bylo to ještě horší. Žádná střeva, ani krev. Pouze smrad, ten tu byl. Ale tělo tu bylo taky. Leželo na zemi, nehybné a bez jakékoli poskvrny. Bratr… Měl jsem ho rád… Teď už je pozdě. Nic víc než tělo. Nic víc?
Vzduch se před Joshovými ústy a nosem se začal zhmotňovat v hmotu ničeho a potom se nic změnilo v hromový řev. Na několika milimetrech kůže se začaly objevovat slzy, které ze slzných kanálků tekly nezastavitelným proudem. Pomalu a líně se plazily dolů, přes rty a do otevřené pusy. Celé Joshovo zavalité tělo se svalilo na zem a zůstalo tak ležet… hodiny a hodiny… Naprosto kašlalo na nějaký smrad, ten tu byl koneckonců vždy. Leželo a oddávalo se osudu…
Nalož s mnou pan můj, podle svých představ.
Udělej mne svým sluhou,
jen nemuč mé tělo, mou duši, svou ruku mi nastav,
nedělej mne sviní nahou.
Kap kap kap… kap kap kap… Kapání se rozléhalo v dokonale prázdné lebce, a tím Josh poprvé vyzkoušel migrénu, jak se patří. Hromové hučení, miliony světýlek před očima a akustika v hlavě naprosto šílená… Když vstal, z očí mu opět vytryskly slzy. Kap kap kap…
Začínalo mu hrabat… Vyšel předpokládaným směrem, kde by měla být koupelna. Rozběhl se a vrazil ohromnou silou do stěny a téměř omdlel. Obrátil se o 60° a po hmatu rozeznával okolí. Podle zakopnutí vešel do koupelny… KAP KAP KAP… i podle zvuk. Nahmatával kohoutek, ale najednou zjistil že kapání přestalo. Otočil se a začal utíkat. No, utíkat, po dvou krocích opět do něčeho vrazil, tentokrát to byly dveře. Najednou viděl dost dobře. Viděl tmu. Díky hmatu a tmě si začal uvědomovat, jak je koupelna mrňavá. Cup… čvacht…
,,Nee… Co to je?“
Švih.
Poslední co Josh viděl, byla postava v černém rouchu a pak…. Něco, co nikdy nechtěl vidět. V tu chvíli si tak strašně uvědomil svůj úkol na zemi, totiž žít a poslat život dál, a v tu chvíli si uvědomil jak moc ten úkol chce splnit a jak strašnou chybu udělal, že selhal, že už dál nechtěl trpět a poslouchat své svědomí. Jediné co mu tedy svědomí řeklo, bylo budiž.
,,Každý, opravdu každý tvor na planetě zemi má právo si vždy vybrat. I v zápase se smrtí si můžete vybrat, buď si vážně, ale bolestivě vyslechnete to, co slyšet máte, nebo dáte přednost smrti a nic nevyslechnete. Ovšem zatím asi nikdo nevyslechl své svědomí do konce a raději zemřel.“
-Upírská kronika, léta Zubu krve, 1799-
