Utíkala lesem stále hlouběji. Musela se dostat až do jeho středu. Tam najde odpověď na své otázky. Tam končí stezka a začíná poslední Most přes minulost.
***
„Araname,“ promluvila. „Mohu s tebou mluvit?“
„Samozřejmě,“ odpověděl a pokynul jí rukou, aby se posadila vedle něho na lavičku. „Co potřebuješ, sestřičko?“
„Chtěla jsem se tě na něco zeptat…“ Dívka pomalu zvažovala slova, která chtěla vyřknout. Na svůj věk byla rétoricky hodně zdatná, ale přesto jí někdy dělalo problémy mluvit se svým bratrem, který se narodil o sedm let dříve.
„Klidně se zeptej, jsem jedno velké ucho.“ Aranam se usmál a pohladil devítiletou sestru po vlasech. Přemýšlel, co mu asi chce říct. Viděl, že je nesvá a pocítil zvláštní úzkost, jestli se nestalo něco zlého.
Dívka si konečně v hlavě všechno urovnala a promluvila: „Araname, dá se změnit minulost?“ pohlédla na něho s nadějí v hlase, ale její bratr vypadal nechápavě.
„Co mi to tu plácáš? To nejde a i kdyby to šlo… k čemu?“
„Víš, stala se nepříjemná věc,“
Teď se zatvářil polekaně.
„Rozbila jsem maminčin nejkrásnější džbánek. Bude se zlobit,“ řekla to tak nešťastně, že jí Aranam objal. Soucitem nebo úlevou, že to není nic horšího?
„To je mi líto,“ řekl. „Neboj… možná se bude maminka zlobit, ale určitě ti nic neudělá. Pomůžu ti jí to vysvětlit.“
„A opravdu to nejde změnit? Jako aby se to vůbec nestalo…“ zeptala se znovu.
„Ne, je mi líto. Nic takového nejde. To je jen v pohádkách.“
Aranka už neviděla bratrův výraz, který by jí prozradil, že neřekl vše, co ví.
***
Sotva popadala dech. Před ní byla ještě dlouhá cesta. Zakopávala o kořeny, kličkovala mezi stromy a přeskakovala potůčky, ale žádná překážka ji nemohla přimět aby se zastavila a ztratila další drahocenný čas. Musí změnit minulost a to co nejdřív. Musí zabránit katastrofě!
***
„Raz, dva, tři a výpad! No tak, snaž se trochu. Nebejt to trénink už seš mrtvá…“
Po čele jí tekl pot. Trénovat v takovém parnu se nevyplácí a dnes jí dával bratr pořádně zabrat… Oháněla se kordem už docela slušně, ale Aranamovu umění se stále nevyrovnala.
„Braň se! Co budeš dělat až začne válka?“
„Válka?“ Aranka se zarazila. „Schyluje se snad k válce?“
„Né, dělám si srandu,“ rozesmál se Aranam a vrazil stále ještě ztuhlé sestře kord do kovového břišního plátu.
„Jo, a krom toho mám další bod,“ dodal. „Na to, že je ti třináct mi na všechno skočíš.“
Znovu se rozesmál a odešel, sundávajíc si rozpálené chrániče.
***
Věděla, že běží za ní. Nechtěl jí dovolit, aby sem šla. Ale neřekl jí proč. Proti Mostu něco měl. Něco co jí nechtěl nikdy říct. Ani když byla ještě malá. Proč to před ní tajil? Měla obrovské štěstí, že se o této možnosti vůbec dozvěděla.
***
„Dobrý den, babičko“
„Ahoj, děvenko moje. Tak dlouho jsem tě neviděla. Kolikpak ti je let?“
„Patnáct,“ odpověděla slušně a posadila se na židli, na které sedávala pokaždé, když šla starou paní navštívit.
Babička vzdychla.
„Ach vy mladí. Jste jediná záchrana světa,“ řekla smutně. Pak ale hned nasadila úsměv a dodala: „Něco jsem ti upekla. Počkej chvilku,“ a odcupitala k peci.
Vytáhla z ní nádherný kakaový koláč, místy polévaný sladkým tvarohem. Přinesla ho na stůl a rovnou Arance ukrojila na talířek.
„Pekla jsem ho jen pro tebe. Jsem ráda, že jsi na mou žádost přišla. Potřebuji ti říct něco moc důležitého“
„Je to hvovně mof dobvý,“ huhlala Aranka s plnými ústy a přitom se dívala na babičku a čekala, co jí řekne
„Aranko, víš o tom, že se schyluje k válce, viď?“ začala stará paní pomalu.
Dívka kývla. To věděl každý.
„Tatínek do ní musí jít,“ dodala potom. Nerada o tom mluvila, protože se o něj bála.
„A víš proč to všechno začalo?“
Teď už musela zavrtět hlavou. O tomhle ještě s nikým nemluvila.
Babička jí podala knihu dějin. „V tomhle se to dočteš…“ řekla tajemně a přeběhla k peci, aby odstavila vařící se mléko.¨
„Ale babičko, proč mi to všechno říkáš?“
„Na něco se tě zeptám, děvenko… Chtěla jsi někdy změnit něco, co se už stalo?“
... „Araname, dá se změnit minulost?“ …
„To přece nejde!“ zvolala rozčileně a prudce vstala.
„Posaď se, mé dítě,“ Babička jí nalila do hrníčku trochu mléka. Pak pokračovala: „Teď mě dobře poslouchej. Znáš starý Baškirský les? Ten do kterého je ti zakázáno chodit?“
Aranka vyděšeně přikývla. Oči měla rozšířené strachem.
„V tom lese, přesně uprostřed, je starý most přes řeku. Je to poslední Most přes minulost. Na něm se odehrávají všechny dějiny světa. Když přes něj přecházíš, můžeš do nich zasáhnout. Můžeš je změnit. Aranko, běž tam a zabraň válce. Co válku způsobilo se dočteš v té knize. Stačí k tomu jediné. Na počátku všech dob. Na úplném začátku mostu, musíš zabránit vzniku zla. Běž domů a přečti si tu knihu. Ale děvče, nikomu to nesmíš říct… chápeš?“
***
Ach proč to jen dělala? Proč mu to říkala? Její bratr se o tom neměl nikdy dozvědět. Ted za ní běží a chce jí zabránit… Proč jen byla tak hloupá? Musí se dostat k Mostu dřív, než ji dohoní. Dřív, než jí zabrání ve – zakopla o kořen a skutálela se na zem. Rychle znovu vstala a utíkala dál, ale teď o něco pomaleji. V naražené noze jí pulsovala čím dál vetší bolest.
***
„Jak o tom víš?“ vykřikl Aranam vyděšeně.
„Řekla mi to babička. Ty nic nechápeš. Já to musím udělat. Zachráním tím tátu. A pokud seš tak slabomyslnej tak to udělám sama. Chtěla jsem tě jen poprosit o pomoc…“
„Nikam nepůjdeš. Do Baškirského lesa nesmíš a měnit minulost je hloupost. Aranko, zabředneš si do hrozných problémů…“
„Půjdu. Ty mi v tom nezabráníš!“ Vytrhla se svému bratrovi z pevného stisku a utekla směrem k lesu.
„Aranko! Vrať se!“ zavolal. „Sakra! Holka jedna bláznivá…“ zaklel a rozběhl se za ní.
***
Znovu a znovu si procházela vzpomínky v mysli. Kárala se za své chyby a připomínala si co přesně musí udělat. Byla napětím bez sebe. Už by tam měla být. Už jen chvilku…A najednou ho před sebou uviděla. Obyčejný dřevěný můstek, zdánlivě krátký, ale jí došlo co se stane až na něj vstoupí… Zastavila se před ním a popadala dech. V dálce slyšela bratrovi přibližující se kroky. Věděla, že nemá čas… a proto vstoupila na staré dřevo.
***
Svět kolem ní se náhle změnil. Procházela se po mostě a kolem ní rozmazaně ubíhaly životy, příběhy a dějiny. Chtěla rychle dojít až nakonec, k počátkům celého lidstva, ale byla natolik fascinovaná změnou prostředí, že se nemohla hnout… Dělala malé krůčky a prohlížela si všechny výjevy.
***
„Aranko odejdi z toho mostu!“ křičel Aranam na sestru, která se jako v transu pohybovala po dřevěném můstku. Moc dobře věděl co prožívá.
***
Z dálky k ní doléhal hlas jejího bratra. Zrychlila. Teď už ostatní dějiny ignorovala a snažila se dostat k počátku. Po obou stranách viděla probíhat život svého dědečka, který zemřel před deseti lety. Moc dobře si ho nepamatovala, ale vzpomínka na něj teď vyvolala slzy. Rozběhla se, protože věděla, že od jejího děda až ke zrození světa musí být ještě dlouhá cesta…
***
Aranam si vzpomněl, že už zde jednou byl. Před šestnácti lety… Odnesl si z Mostu ošklivou vzpomínku. Nechtěl aby něco stejného prožila Aranka. Proč by měla trpět, když už za ní jednou trpěl on?
***
Druhá strana Mostu byla na dohled. Přidala ještě víc, běžela jako o život, až to uviděla. Řeku. Nejprve slabou ale sílící řeku. A v té řece plavaly všechny rostliny a všichni živočichové světa. Proud je postupně vyplavoval na břeh, kde se uchytávali, rostli a začínali život. Mezi nimi se procházel muž se ženou. Drželi se za ruce a snažili se stejně zapadnout do právě vzniklého světa. První lidé, kteří měli zanedlouho přinést na svět potomstvo.
***
Už se nemohl jen dívat na to, jak jeho sestra nečinně stojí na samém kraji mostu. Vstoupil na něj a rozběhl se směrem k ní. Věděl, že musí něco udělat. Buď jí pomůže nebo násilím odtáhne z Mostu.
Aranka se fascinovaně dívala do řeky. Přicházejícího bratra si nevšimla. Sledovala ošklivý černý předmět, který se v ní plavil také. Ten předmět, bylo zlo. Nahnula se k řece, aby mohla Černotu uchopit. V tu chvíli ale ztratila rovnováhu a začala padat.
Padala do řeky. Už to bylo neodvratné. Zřítí se tam a utopí se. Znovu jí proběhl myslí celý život. V duchu se rozloučila se všemi, které zde zanechá…
Aranam přidal, když viděl, že jeho sestra uklouzla a zmizela za vysokým schodem koryta. Přiběhl k ní a na poslední chvíli ji chytil za nohu.
Její pád se zastavil. Pohlédla nad sebe, aby zjistila, co se stalo.¨
„Araname! Jsi to ty,“
„A kdo jinej? Pojď rychle nahoru…“
Dívka se natáhla a uchopila Černotu do rukou. Pak se vyšvihla k bratrovi na břeh.
„Co to držíš? Zahoď to a pojď domů,“ řekl naléhavě Aranam.
„Jo, vydrž. Zahodím to hned.“
Rozpřáhla se a hodila zlo přes konec Mostu, do nekonečné nicoty. Černota zmizela. Ztratila se v tamním Nebytí.
„A je to. Pojď domů…“ vydechla a chytila Aranama za ruku.
***
„Araname,“ oslovila dívka svého bratra, když se spolu vraceli Baškirským lesem. „Proč jsi mne tam nechtěl pustit? Co ti na Mostu vadilo?“
„Já už jsem tam jednou byl. Před šestnácti lety jsem vstoupil na Most a pokusil se zabránit zlé nemoci naší matky, kvůli které ses nemohla narodit… Tolik jsem si přál sestru. Když jsem se vrátil, všechno bylo jinak. Změnilo se i spousta jiných věcí, ale bohužel k horšímu. Přišel jsem o všechny přátele a nechtěl jsem abys to prožívala i ty. Za měnění minulosti se musí platit. Není to zadarmo. Kdoví, co se dozvíme, až přijdeme domů.“
„Zničili jsme zlo, to je hlavní. Asi se změní hodně věcí, ale zachránili jsme našeho otce a spoustu dalších nevinných lidí, kteří by v průběhu války zemřeli. A další války už prostě nebudou.“
„Vím, a svým způsobem jsem rád. Jen mám zvláštní tušení, že ztratíš někoho hodně blízkého… Pojď, pospěš si!“
Utíkali spolu lesem, po polní cestě, přes louku a mýtinu. Přeskakovali kameny, pařezy až nakonec zahlédli svůj domek na břehu průzračného jezírka.
„Tak to vidíš!“ začala se smát Aranka. „Čeho ses bál? Naše jezírko už není zakalené… Krásně ho to vyčistilo!“
„Ještě se neraduj, Aranko. Ještě nic nevíš,“ odpověděl její bratr zasmušile a pospíchal dál.
U dveří už je čekala jejich matka.
„Kde jste byli?“ ptala se vyděšeně. „Hrozně jsem se o vás bála. Co jste byli pryč, zmizelo veškeré zaopatření proti válce. Mám zvláštní pocit, že za to nějak můžete vy dva. Co teď budeme dělat?“
„Maminko, už je nebudeme pokračovat. Válka se nekoná a – „
„Mami,“ přerušil jí zadýchaný Aranam. „Kde je babička?“
„Kde by byla? Snad u sebe doma, ne?“
„Aranko, vezmi si kord a jdeme za babičkou. Teď hned!“ rozkázal a vrhl se do domu najít svou zbraň.
„O to se nesnaž, Araname…“ zavolala za ním maminka. „Vaše kordy zmizely taky.“
***
„Babičko, ne!“ Aranka vběhla do domu a poklekla k babičce ležící na zemi.
„Aranko, ty’s to dokázala,“ řekla babička s námahou a pohladila dívku po tváři. „Děkuji ti.“
Pak se podívala na Aranama, který právě vcházel do domu.
„Byl jsi u toho taky?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl jí zamračeně. „Proč jsi to udělala? Proč jsi nás tam opět poslala?“
„Chtěla jsem zabránit válce. Chtěla jsem zachránit vašeho otce a odčinit tak vše, co jsem za svůj život udělala.“
„Věděla jsi, že to zničí i tebe.“
„Ano, věděla jsem to.“
Aranka, která až doposud vše jen mlčky sledovala se otázala: „Araname, co se děje? Proč by měla babička umírat. Vždyť není zlá…“
„Není to tvá babička!“ odpověděl jí na to úsečně Aranam. „A co se týče dobra a zla v jejím nitru… tak nevím jaký popud jí vedl k záchraně našeho otce.“ Potom vrhl zlostný pohled na starou paní a mlčel. Čekal na odpověď.
Arance se roztřásla kolen. Proč jí to všechno tajili? To jí nemohli něco říct už dřív? Zatočila se jí hlava a tak utekla z domu na vzduch.
„Chceš vědět co mě k tomu vedlo?“ zeptala se umírající žena. Aniž by čekala na odpověď mluvila dál. „Jen láska k tvé sestře. K její nevinnosti. Bylo mi jí líto.“
Aranam se na ní ještě chvíli díval a pak znechuceně potřásl hlavou.
„Nashledanou. Doufám, že už tě nikdy neuvidím,“ řekl a pomalu vyšel z domu.
Tam objal svou sestru a odvedl ji domů.
V šeru polorozpadlé chýše naposledy vydechla stará čarodějnice Alma.
