Topo ležérně ležel na svým čerstvým gaučovníku… Zíral do blba a popíjel čokoládu.. Nesnášel tyhle chvíle. Svůj poslední svět si předevčírem rozbil nějakejma blbejma bombama a nejmíň do konce tejdne nenajde žádnou další planetu, na který by se něco uchytlo. Strašně ho to sralo. Přehrabal svůj šuplík s pytlíky instatního kakaa a malíčkem se štoural v nose. A vtom ho to napadlo… Proč by si měl hledat nějakou blblou planetku… Dyť on je vlastně bůh... Může si stvořit co bude chtít… Když může mít instatní kakao, proč by nemohl mít instatní svět… Ty světy co vznikly na počátku věků beztak stojej za hovno… Zahodil pytlík s kakaem a pustil šuplík na zem.
Utíkal k velký průhledný placce, kterou měl místo televize. Nikdy ještě neinženýroval nový planety, ale přece to nemůže bejt nic tak těžkýho… Podrbal se za uchem a pak pronesl několik zaklínadel… Bylo to pár slov jeho vlastní výroby a pár slov, který si před chvílej přečet na pytlíku s kakaem.
Něco někde luplo, někde něco zasyčelo a pak se ozvalo tiché prdnutí… Na kusu skla se teď skvěl nádherný nový svět… zeleno-modro-bíla věc, která byla teď topova nová věc na hraní… Něco ale bylo špatně… ta nová planeta nevypadal jako všechny ostatní, které až doteď zničil, nebo rozbil o hlavu svého soka… Tenhle kus země byl dočista hranatej… Byla to kostka… Hrací kostak… dokonce na sobě měla puntíky s čísly od 87 až 93 … všehovšudy šest úplně stejnejch stran. „A kurva…“ vydechl Topo a nevrle šťouchnul do té divné věci.
„Bože!“ zaůpěl topo a spadnul se na gaučovníka, kterej nespokojeně zakřičel. „Než na týhle blbosti vynaleznou ty bomby, to já dřív zjistim co to sou dvojčata… Asi jim s tim ničením pomůžu…“ řekl si jen tak pro sebe Topo a napěchoval si vodnici, potáhl a zvědavě koukal, co se na tomhle divnym světě začne dít…
Bompo seděl celý večer v hospodě U Kosmodromu. Dopil sedmnáctý korbel, řádně si odříhnul a rychle se spakoval… Co kdyby chtěli zaplatit. Utíkal z krčmy pryč, dle jeho skoro-střízlivého odhadu utíkal strašně rychle a strašně rovně. Asi osm metrů za ním utíkal vysoký elf, vlastník téhle krčmy.
Elfové vypadali podle svého úsudku velice krásně a spanile. Bohužel to bylo asi tak všechno, co hovořilo v jejich prospěch. Byli to skoro lidi, měli kulaté oči, kulatá čela, hodně dlouhé nosy a vlasy a špičaté nohy kulaté uši,… Jejichich chodidla byla tvarována značně do špičky. Vysoce vhodné na kopání někoho někam, ale jinak naprosto k ničemu. Na takovouhle nohu nedokázal žádný švec, ani trhovec ušít nic jiného, než kozačky pro šlapky s čtvrtmetrovým podpadkem… Bohužel to byl nejradikálnější problém elfů.
Majitel Kosmodromu byl také elf… Jeho nohy by nepředběhly ani chcíplýho geparda, takže po pár metrech spadnul na hubu a dál pokračoval po čtyřech. Bompo to po chvilce také vzal čtvernožmo, ale z docela jiného důvodu… Bompo nakonec unikl. Jednak proto, že měl v těchhle závodech praxi a druhak proto, že elf si pořád kolenama dupal na jeho dlouhé, blankytně blonďaté vlasy… Teď už hnědé a neskutečně zasrané od piva, které se hrnulo z Bompova žaludku…
Marná sláva, elf sice neuměl pořádně běhat, ale uměl malinko čarovat… Asi jen tak, jak se můžete naučit v každý odpoledním semináři vesmírných lidí a jejich zvěře. „Ve jménu Aštara… Nechť nenajdeš nikdy svého cíle…“ Bůh ví co tím vlastně myslel, ale bůh Topo musel jeho musel s tím prokletím něco dělat. Když někdo vysloví kletbu takového kalibru, nemůže to bůh přece nechat jen tak… To by si pak všichni kletbou jen tak zdravili a nic by se nedělo… kdepak. To se musí řešit. Jenže Topo si všechno vyložil tak trochu po svým a kletbu lehce přeformuloval. „Bompo - ugra ugra ugra hastala blasta!“ zahřměl ležérně Topo při pohledu na obrazovku… a stalo se.
Rusty si zamnul ruce a s ďábelským šklebem se plížil pryč. Odjakživa chtěl být špiónem a současný prezident mu k tomu dal příležitost. Měl za úkol zjistit výrobní tajemství orkských kuší na antihmotný pohon. A Rusty ten návod skutečně získal. Právě teď se plazil větrací šachtou mrakodrapu a jeho mohutné ruce se tvrdě zarývaly do trpasličího betonu. Byla to naprosto výborná a precizní řemeslná práce, kterou ale mohli obdivovat tak nanejvejš krysy blátenařky. Trpajzlíci maj moc zvláštní recepturu na cement, ale za celej svět by jí nikomu neprozradili… Podle klepů a drbů tajných služeb se ale jedná o něco na bázi lineckého cukroví a špekovejch knedlíků… Pak následuje třetí složka, kterou si obvykle trpajzlíci předávaj z degenerace na generaci. Každej rod má svoji třetí složku a každá složka propůjčí betonu nějákou zvláštní dovednost. Tenhle beton byl například zcela prost vzduchovejch bublin a sám od sebe zajišťoval cirkulaci vzduchu ve větracích šachtách.
Rusty odjakživa nesnášel stísněný prostory. Měl vždycky pocit, že onen stísněný prostor má snahu ho zabít. Rusty byl iety… Iety, kterej se chtěl stát tajným špiónem. Jeho postava, vzhled a vůbec všechno ho ale předurčoval k práci v kamenolomu anebo těžbě, pro svou váhu téměř netěžitelného, rubanu… Něco jako uran, akorát se z toho vyráběj špunty do uší, metalíza na hajzlpapír, svíčky a vnitřní obložení částicovejch urychlovačů a laserových děl všech velikostí…
Když se Rusty probíjel přes nějakej osmnáctej kilometr větrných šachet a pořád nemohl najít správnou cestu ven, začal se pomalu znepokojovat. Podle jeho časoměřiče budou co nevidět čtyři hodiny ráno. A ve čtyři hodiny ráno…
Rusty konečně uviděl měsíční světlo na konci vítrovacího tunelu. Pospíšil si a skoro by to stihnul, když najednou začali odbíjet hodiny kdesi nad zemí. „Zatraceně… Proč si nemůžou seřídit hodiny…“ s prvním zaduněním zvonu začala Rustyho podivuhodná přeměna. Jeho svaly se vyduly a asi třikrát zvětšily, kosti se prodloužili a rozšířili, mozek se protáhl a zvětšil se, srst zhrubla a stala se z ní taková typická kevlarová pokrývka Rustyho kůže – tvrdá a nezničitelná. Rustyho postava se zvětšovala a zvětšovala, až naplnili celou tu těsnou větrací šachtu... Rusty ale rostl dál... Šachta praskla a praskala dál, metro, který sídlilo hned vedle prasklo taky, teplovod, plynovod, vodovod i kanalizace, které si klidně plynuly kousek výš taky praskly... Širokopámový internet, kabel bezdrátového telefónu a vytápění vozovky taky nevydrželo... Všechno praskalo a uprostřed toho všeho rostl a rostl teď už hyperinteligentní, hypersilný, hypervyděšený a určitě superprovalenený Rusty... na jedné chlupaté ruce se mu houpal ciferník jeho skorozničených rolexů, na druhé ruce mu vysel malý holodisk s nápisem velikosti billboardu -plány na orkskou kuši na antihmotný pohon-
Okolo Rustyho začali zvesela svištět kousky toho magickýho železobetonu... Když je nic nepotalo k zemi, lítali si jen tak okolo a naráželi do všeho možnýho, takže většina oken orčího výzkumnýho institutu byla tatam. Tentokrát už měl Rusty víc rozumu... Jakmile si uvědomil, co se stalo, zahodil holodisk, zabořil se do trubice a vzal to nejkratší cestou ven z města... Kusy létajícího železobetonu ho následovali...
Oliver doteď vzpomínal na svoje kousky ze školy. Od té doby, co odměnil Maxe za jeho nadstandartní služby škole a sepsal první kapitolu jeho podvraťáckých pamětí, se jenom skrýval v temnotách a zabíjel další lidi... Lidi, elfy, trpajzlíky a mnoho dalších ryze sci-fi a fantasy ras... Topo mu sice moc nefandil, ale vždycky mu nechal nějakou tu únikovou uličku.
Teď se Oliver rozhodl, že všeho nechá, opustí město a bude hledat svůj smysl života.
Bart právě přišel o barák. Přišel o celý svoje impérium, který si vybudoval z prodeje těch nejlepších vychytávek pro domácnost, dům a zahradu... Teď mu nezbylo nic... Jen poslední exemplář všech jeho výrobků a vynálezů... Všechno prohrál v kuličkách... Teď se rozhodl jít zase o kus dál... Chtěl opustit tohle město a nechat za sebou tu kariéru zkrachovalce, kuličkovýho gamblera a závisláka na zubní pastě perlička... Ano, perlička a kuličky ho stály veškerý jeho bohatství... Byli čtyři hodiny ráno, když se rozhodl vydat se na cestu... Zbalil všechny svoje vynálezy, žvejkačky na odvykání ze závislosti na perličce a vyrazil za městské hradby. Jeho kuličky má teď skoro každý ve městě...
V tyto ranní hodiny opustili město New Moscwa čtyři nejvýznamnější hrdinové v celé jeho historii. Vydali se na cestu nikam. Nehledají klid, smrt ani smysl života... Topo byl znechucen svým hranatým výtvorem a zvolil si tuto skupinu čtyř, jako trest pro tuto planetu. Navíc jim ještě přidal svého oblíbence - největšího smolaře - Vévodu z olejova, vlastním jménem Marcus... přesdívaný jako Kurvínek.
Nebýt Topova vlivu, pravděpodobně by se Marcus Kurvínek nikdy nenarodil, nebo by zahynul při nejbližší příležitosti... Topo se o něj ale dokázal postarat... Stal se z něho ten nejšťastnější smolař na světě... Na kostce...
