Opět se omlouvám za příšerné formátování, nevím, jestli za to můžou Open Office, jejichž jediná výhoda je, že jsou zadarmo, nebo vztah počítačů k mé osobě. Nemají mne rádi. Tak :-)
Naše máma byla hodná. Ale, asi jako každý tvor na téhle planetě, měla i ona své vady. Byla lidumil. Hlavně tedy mužomil, ať už se jednalo o jakoukoli člověku podobnou rasu. A tak jsem vznikl já a moje sestry. Ta starší je upírka, sice jen poloviční, proto jí nevadí denní světlo, voda a podobné tradiční věci, ale jistou lidumilnou vlastnost zdědila po mámě. Ne, že by s muži obcovala, ona si jejich přítomnost vychutnává. Moje mladší sestra je z nás tří asi nejméně poznamenaná co se fyzického vzhledu týče, její psychika ovšem trpí tím, že její otec byl krysodlak a ona je odsouzena prohánět se zatuchlými kanály, ale na rozdíl od svého otce může, kdykoli se jí zachce. Ne, že by se jí chtělo často, v její krysí podobě jsem ji mnohokrát nespatřil. Jako člověk je velice krásná, z nás tří asi nejpodobnější naší mámě.
A já – já dopadl nejlépe se schopnostmi. Můj otec byl zřejmě velice schopný druid, který se dokázal proměňovat v různá zvířata. Tuto schopnost jsem podědil včetně jistého znaku fyzicky mě odlišujícího od lidí – špičatých uší. Ano, můj otec byl elf. Půlupírka, půlelf a půlkrysa – to jsme my. To je má rodina.
Ještě musím zdůraznit, že naše matka byla telepatka a kdysi dokonce sloužila u krále. Tuto schopnost jsme podědili všichni tři, ale čtení mysli ostatních tvorů je pro nás velmi složité, telepatii používáme především pro komunikaci mezi sebou. Třeba při chůzi po ulici - jdeme a mlčky si povídáme. Má to i své výhody.
Naše máma se zapletla s upírem, což se králi, který na ni sám myslel, ačkoli o sobě prohlašoval, že je počestný a věrný své královně, ani za mák nelíbilo. A tak dal mámu vyhnat a upíra zastřelit.
Jistému bohatému hraběti její malá krvelačná dcera nevadila, protože byl sám postižen upírstvím. Ale zase byl rasista, takže když si máma našla mého tátu – elfa, vyhnal ji též. Ocitla se na ulici, kde jsem se narodil. Otce jsem nikdy nespatřil, musel se prý vrátit ke svým. Elfové jsou vůbec podivný národ. Hlásají o tradicích, čistotě a kdo ví o čem ještě, a pak se jeden z nich „pozapomene“ a opustí matku s dítětem. Ne, nechci se v tom dál hrabat, ač jsem částečně jedním z nich, přízeň k tomuto národu nechovám.
Na ulici jsme neměli sami co jíst, ale moje sestřička potřebovala krev, proto jí máma chytala kolemjdoucí neopatrné krysy, až jedna z nich promluvila. Byl to pozdější otec mé mladší sestry. Jenže si nedal dostatečný pozor a pětiletá půlupírka ho v jeho krysí podobě vysála k večeři. Máma měla dost práce udržet v bezpečí mě a mou mladší sestru. Musela se spřátelit s řezníkem, aby jí přenechával dobytek, který šel na porážku. Sestřička si vysála potřebné množství krve, což nebylo mnoho, ale člověka by to asi ochromilo, a pak řezník dokonal své dílo.
Jak jsem rostl, zdál se mi tento způsob nelidský a začal jsem sestru přeučovat na zeleninu. Já sám jsem totiž přísný vegetarián, po masu je mi vždycky zle. Asi to bude mít nějakou spojitost s mou rasou – elfové prý maso nejedí.
Když nás vyhnal i řezník, protože sestra chtěla pořád víc a víc, máma si našla ještě několik obdivovatelů, s žádným však už neměla dalšího potomka. Od jednoho se zřejmě něčím nakazila. Začaly jí vypadávat její vždycky krásné blonďaté vlasy, objevily se jí boláky všude po těle i obličeji, zešílela a nakonec zemřela. Sestra si chtěla cucnout, ale odradili jsme ji, aby to nechytla také. Bylo jí 15, mě 13 a mladší sestře 11. A od té doby jsme sami.
Nejsem já ale nevychovaný? Ani jsem nás nepředstavil. Má starší sestra, jejíž vlasy černé jak noc spletené do dlouhého copu by jí mohla leckterá princezna závidět, se jmenuje Moriana. Lilith, přezdívaná Zlatovláska, je moje malá „krysí“ sestřička, ne nepodobná mámě, avšak zasmušilá po otci. Dvě dívky bělostné pleti, tak rozdílné a přeci sestry. A já – já jsem asi nejvíce doplatil na mámin smysl pro humor. Jmenuji se Maxthorp, asi po svém elfím otci, ačkoli nevím, jak se vlastně jmenoval. Maxthorp Seraph – není to za trest?
***
Vrátil jsem se. Celé ty roky se mi po sestřičkách stýskalo. A taky po mámě, ale tu už nikdy neuvidím. Stál jsem nad tím kamenem a vzpomínal. Na mámu, na život s ní i na ty těžké časy, když zemřela. Vzpomínal jsem i na svého učitele, budiž mu země lehká, jehož příchod do té zapadlé vesničky, kam jsme se přestěhovali a kde teď bydlí mé sestry, mi změnil život. Nám všem ho změnil. A potom zemřel. Ale jen díky němu jsem objevil všechny schopnosti, které mi rodiče dali do vínku, ba dokonce i něco navíc.
Možná jsem prokletý. A možná i mé sestry. Blízcí nám odcházejí a od ostatních odcházíme my. A tak to asi zůstane. Že by si na nás bohové zasedli jako učitel na neoblíbené žáky?
Stál jsem nad tím náhrobkem a přemýšlel. Šel jsem snad celou noc, abych tu mohl při východu slunce přemýšlet? Nikoliv. Abych stihl do setmění najít své sestry. Ale něco mě nutilo k přemýšlení u náhrobku. Byly to utržené zvadlé květy ležící poblíž, převázané širokou bílou stuhou. Květy tu podle všeho ležely už pár dní a stuha byla častými jarními přeháňkami umáčená a částečně zašpiněná od všudypřítomného bláta. Zvednul jsem je a prohlédl. A přemýšlel. Kdo je sem dal? Sestry nepřicházely v úvahu, slíbily, že zůstanou ve vesnici, dokud se nevrátím. Hrobník hroby kope, ne zdobí. Tak kdo? Nikdo jiný přeci neví, kdo zde odpočívá.
Můj učitel mě naučil poslouchat svůj vnitřní hlas, svůj šestý smysl. A ten na mě teď řval: „Stuha! Stuha! Stuha!“ Rozvázal jsem ji a natáhl. Květiny spadly na vlhkou zem. Stuhu jsem několikrát otočil, než jsem si v odrazu ranního slunce všiml lesklých, leč nečitelných znaků. Přejel jsem přes ně rukou. Ano, tuto energii poznávám, pomyslel jsem si a soustředil se. Dokonce jsem si musel přiložit ten zablácený kousek látky na čelo, abych zjistil, o jaký druh skrývacího kouzla se jedná. Vytvořil ho velice zručný kouzelník.
Jako šílený jsem se rozběhl k domu hrobníka. Bušením na dubové dveře jsem nejspíš vzbudil jeho děti, žena však už byla vzhůru a rozdělávala oheň, což bylo mé štěstí, protože když hrobník dveře otevřel a já uviděl oheň v kuchyni, dostal jsem úžasný nápad, jak znaky zviditelnit.
Nejdříve mě nepoznával, pravda, pár let uběhlo od té doby, co máma umřela, ale díky tomu, že nás ukryl před běsnícím davem toužícím i po naší smrti, hnaným inkvizicí dávající nám zvučné přezdívky jako nečistí, děti vyvržence, poslové pekla a mnoho dalších úžasných bytostí v jedné, jen díky tomu si můj obličej, který se za roky studia sice změnil, ale ne k nepoznání, vryl do paměti a teď mě poznal.
„Maxi,“ vydechl překvapeně a objal mě, div mě neudusil. Potom začal koktat něco o tom, co tady dělám. Já jsem však místo odpovědí na jeho otázky kladl nové otázky.
„Kdo byl u mámina hrobu?“
Hrobník se zarazil. „Víš, no, jak bych to… Asi tak před týdnem se tu v noci objevil jeden muž. Byl vysoký a vznešený, měl takové, no, uhrančivé oči, víš?“ Zasmál se, ale tak podivně nervózně. „On věděl, že tu tvoje matka je, jen nevěděl kde. Původně si myslel, že je to moje žena, ale vyvedl jsem ho z omylu a zavedl na hřbitov. Maxi, nedovedeš si představit, jak plakal, když jsme procházeli uličkami mezi jednotlivými hroby a jemu začalo docházet, že je mrtvá. Její hrob už našel sám, nevím jak, on to nějak vycítil, on se rozběhl k tomu kameni, když jsme míjeli ten zlatý déšť, sám víš, jak je to ještě daleko. Ale on ho našel. Padl na kolena a plakal, ale tiše. Něco říkal, ale nerozuměl jsem mu. Potom si nechal vyprávět váš příběh. Řekl jsem mu ho tak, jak jste mi ho vyprávěli před lety vy.“
„Cože?!“ vyjel jsem na něj. „Vy jste mu něco řekl? Vždyť jste slíbil…“
„Tys neviděl jeho oči,“ skočil mi do řeči, „myslím, že kdybych mu to neřekl dobrovolně, stejně by to ze mě nějak dostal – jakýmikoliv prostředky.“
V tu chvíli jsem byl zoufalý. „Takže jste mu o nás řekl, nevzkázal nám nebo nenechal tu něco?“
Hrobník zakroutil hlavou. „Nic, odešel, ale později se vrátil a přinesl na hrob kytku.“
V tom okamžiku jsem si vzpomněl na zablácenou stuhu, kterou jsem celou dobu svíral v ruce. Zeptal jsem se ho, jestli bych na chvilku nemohl k ohni.
Nejdříve váhal, ale nakonec svolil. Žena i probuzené děti se tvářily velice překvapeně, když hrobník přivedl do domu napůl zabláceného napůl elfa. Jeho žena mi dokonce přistrčila kbelík s vodou, abych se opláchl, což jsem uvítal nejen kvůli blátu na čele, ale také kvůli osvěžení po celonočním cestování. Opatrně jsem opral i bláto ze stuhy. Hrobníkovy děti mě při tom zaujatě pozorovaly.
Otočil jsem se k ohništi a začal stuhu sušit. Jak se nahřívala, znaky se začínaly objevovat. Děti stojící v kroužku okolo mě vydaly téměř jednohlasné jůůůů, asi dvouletého caparta však více zajímaly mé špičaté uši a rozhodl se je prozkoumat. A jak mě za něj zatáhl, leknutím jsem upustil stuhu přímo do plamenů. Skočil jsem po ní až děcko upadlo a začalo brečet. Vytáhl jsem ohořelý kus látky a i s popálenou rukou jsem ho prudce ponořil do kbelíku s vodou. V té rychlosti jsem si neuvědomil, že jsem tomu mohl předejít jednoduchým kouzlem.
Znovu jsem vytáhl umáčenou stuhu a procedura sušení nad plamenem začala nanovo, tentokrát však bez přítomnosti dětí. Napodruhé jsem byl úspěšný, ale díky tomu, že mi část shořela, jsem vyluštil jen to, že ten vysoký muž s uhrančivýma očima je náš strýc a že poblíž kamene, kde je pochovaná máma, zakopal nehluboko do země mapu. Kam, to už jsem se nedozvěděl.
Rozběhl jsem se ven onu tajemnou mapu vykopat, ale hrobníkova žena mě zastavila a ovázala mi popálenou ruku. Celou tu dobu jsem nervózně poposedával a v duchu ji popoháněl.
Myslel jsem, že to bude snazší. Poblíž se nakonec ukázalo pod tím zlatým deštěm, na což bylo moje detekční kouzlo vyslané přímo od kamene trochu slabé. Ale i přes toto krátké zdržení jsem se po šťastném nálezu a zkontrolování jeho obsahu vydal vstříc domovu. Rozhodl jsem se, že to přeci jen do soumraku k sestřičkám stihnu.
***
Nestihl jsem to. Slunce zapadalo, když jsem v podobě orla přistál u lesa, který dělil vesnici od zbytku světa. Odtud to byla ještě dobrá hodina chůze. Navíc jsem byl po celodenním letu značně unavený, takže jsem musel po svých. Dosedl jsem na vyvrácený strom a začal se proměňovat. Udýchaně jsem seděl na kmenu, dokud slunce nezapadlo, potom jsem se vydal po široké lesní cestě, kterou využívali i obchodníci s vozy.
Teď se mi můj původ a výcvik náramně hodily, les byl temný, ačkoli na nebi ještě trochu světla zbylo. Cítil jsem přítomnost čehosi zvláštního, ale přikládal jsem to vůni domova a vidině brzkého setkání se sestrami.
Světla domů jsem viděl už poměrně z dálky. Byl jsem tak šťastný, že jsem mezi tichým šuměním lesa přeslechl zvuk letu a šíleně se vyděsil, když se najednou přede mnou spolu se zvukem, jako když hodíte ohnivý prach do plamenů, objevila podivná postava lidského vzezření a vycenila na mě dlouhé bílé špičaté zuby. Vrhla se na mě, pevně mě sevřela, ale místo očekávaného kousnutí do krční tepny mě objala ještě pevněji a řekla radostně: „Maxi, tak ty ses vrátil!“
„Moriano,“ vyhrkl jsem přidušeně.
Lilith seděla ve dřevěném stavení, které jsme si před lety postavili z toho, co les dal, a zrovna přikládala na oheň plápolající v hliněné pícce, když jsme vstoupili. Divil jsem se, že chalupa ještě stojí, později jsem se však dověděl, že ji jeden mladík z vesnice každoročně opravoval a doufal při tom, že se na něj moje zlatovlasá sestřička alespoň koutkem usměje. Nemohl tušit, že se od mého odchodu neusmála, Moriana mi to řekla cestou domů.
Tenhle úsměv mi chyběl. A další vroucné objetí, dvanáct hodin spánku a snídaňo-oběd do postele. Užíval jsem si svou chvíli slávy.
***
Už jsme třetí den na cestě. Obě sestry mému vyprávění málem nevěřily, ale když jsem jim ukázal stuhu, která mi opět málem shořela, hned začaly chystat na cestu. Pobrali jsme to málo, co jsme měli a doufali, že najdeme alespoň chalupu, až se vrátíme. Jestli se ovšem vrátíme. Rozbalil jsem před nimi mapu, kterou jsem vykopal. Ukazovala královské město, ve kterém máma dřív bydlela. Mé drahé sestřičky nejprve nechápaly, jak jsem poznal, že se jedná právě o tohle město, když jsem jim ale vysvětlil, že tyhle malé značky umím číst, ztichly. Od královského města pořád na východ, až tam, kde cesta protíná řeku, dále proti proudu a do lesa. Uprostřed temného hvozdu byl načmárán kříž a připsáno slovo Abron.
„Náš strýc se jmenuje Abron?“ zeptala se Lilith.
„Nebo to něco znamená v cizí řeči,“ usoudila Moriana.
Já jsem mlčel.
Jsme asi den cesty od královského města. Obávám se, že se mu budeme muset vyhnout, co kdyby nás lidé náhodou i po těch letech poznali?
***
Temný hvozd. Místo, kde se šumění stromů snoubí se zurčením potůčku, kde dávají lišky dobrou noc a člověk by si myslel, že tu nebude nic než les a zase les, a ona tu prostředkem vede dlážděná cesta! Vykračovali jsme si po ní jako králové a zpívali. Nahlas, na co telepatii, vždyť kdo by nás tu mohl slyšet? Každý jsme nesli jeden pytel s věcmi, můj obsahoval zpočátku převážně jídlo, nyní však byl naplněn různými „drobnostmi“ obou sester. Hadříky si nesla každá své, ale zrcátko, hřeben a jiné těžké věci svěřily mě. Takže moje zavazadlo bylo objemově nejmenší, ale zase nejtěžší. Asi to tak má být.
Lilith si vynahrazovala úsměvy za těch několik let zpátky, Moriana byla celá nesvá, už několik hodin neměla čerstvou krev. Vždycky v noci se proměnila na netopýra a vysála nějakou lesní zvěř, ale přes den se proměnit odmítala. Jak jsme nahlas zpívali, stejně by všechna blízká zvěř utekla do relativního bezpečí, alespoň do setmění, kdy si ji má sestra stejně najde. Minulou noc však nebyla příliš úspěšná, takže chuť na teplou rudou tekutinu zaplavovala celou její mysl. Někdy si říkám, jestli ji neotravují zhoubné myšlenky cucnout si ode mě.
Když se před námi z houští vynořilo to podivné chlupaté stvoření s věnečkem pampelišek na šišaté hlavě a kapradím zastrkaným za jakousi liánou omotanou kolem pasu, což zřejmě mělo představovat sukni, měl jsem co dělat, abych Morianu udržel. Ta podivná bytost tancovala, ale připomínalo to spíše valící se balvan, a zpívala. Její zpěv však neměl daleko k zoufalému vytí. Drahnou chvíli jsme tu scenerii pozorovali se zatajeným dechem a nevěděli, co dělat, aby tahle divná halucinace zmizela.
Moriana se mi vyškubla a zařvala: „Přestaň tu hejkat, ty jedna chlupatá nádhero!“
„Nečesaná, nemytá,“ přidala se Lilith. Zíral jsem na své sestry. Takové je neznám.
„A co mám dělat?“ vzlyklo stvoření, „Jsem hejkalka, tak hejkám.“ Urovnala si „sukýnku“ a začala se znovu pohupovat sem a tam, sem a tam. „A jmenuju se Roxy,“ řekla ublíženě.
Potom nás zatáhla do lesa. Dodnes nechápu, jak se jí to podařilo, vyřídilku měla parádní, ani nás nepustila ke slovu, abychom se mohli bránit či její pozvání na oběd odmítnout.
Kam jdeme? ptala se mě Lilith telepaticky.
Jak to mám vědět? odpovídal jsem a pokoušel se dostat do hejkalčiny mysli. Marně. Mluvila tak nahlas, souvisle a zároveň nesrozumitelně, že by snad i naše máma měla problém se cokoli dovědět.
Já na ni skočím, poslala mi Moriana.
Nesouhlasil jsem. Můj vnitřní hlas, můj šestý smysl mi tentokrát říkal, že nám bude užitečná.
Táhla nás dál temným hvozdem až do své lesní chatrče, dokonale izolované od společnosti lidí, zároveň však perfektně začleněné do společenství zvěře a ostatních lesních bytostí.
„Tady se posaďte,“ šoupla nás do kouta, „a nechte se překvapit, co vám Roxy uvařila dobrého, to se budete olizovat za ušima ještě zítra.“ Chvíli stála u kotlíku a míchala v něm klacíkem, potom podivně vyhlížející hmotu vylila do tří dřevěných misek a přistrčila před nás. Celou dobu si hejkala a nakonec řekla: „Tady, hezky papejte, to je moje specialita, gulášek lesní směs okořeněný kořínky.“
Vyděšeně jsme na ni zírali a jídla se ani nedotkli. Ona však jen spráskla tlapami a řekla: „Já jsem ale hostitelka, vždyť já vám ani nedala lžíce.“
Všichni tři jsme k podivně vyhlížející směsi s nedůvěrou přičichli. Co to je? poslal jsem oběma sestrám.
Lilith, která se zabývala bylinkářstvím, spustila: Cítím křen a česnáček, potom opatrně nabrala na špičku lžíce trochu té směsi a ochutnala. Nechala ji rozpustit na jazyku a pokračovala: listy jahodníku, loňská hořčice, vlaštovičník, pak se zarazila, směs vyplivla a nahlas řekla: „Vraní oko.“
Roxy radostně pokývala hlavou. „Takže vám to chutná?“
Chtěl jsem jí nějak slušně vysvětlit, že vraní oko je pro nás smrtelně jedovaté, Lilith však vzala situaci do svých rukou a slušně ji požádala, zdali bychom si jídlo nemohli vzít ven. Souhlasila, takže jsme i s miskami vypochodovali a venku jejich obsah vylili do křoví. Potom jsme se vrhli na zbytek zásob z domova. Sotva jsme dojedli, rozprostřel jsem znovu před sestrami mapu. „Musíme být blízko,“ zašeptal jsem. Cítil jsem to a kříž na mapě mou domněnku potvrzoval.
„Blízko čeho?“ ozval se za námi radostný hlas. Nikdo z nás ji neslyšel přicházet. Rozhlédla se kolem a uviděla vyprázdněné misky. „Takže vám to vážně chutnalo! To jsem ráda, já se tak snažím. Vždycky, když jde někdo po té cestě, kudy jste šli vy, pozvu ho na oběd. A vy jste první, komu můj gulášek zachutnal.“
Tak jsme jí aspoň udělali radost, poslal jsem sestrám.
„Všichni, kteří tu procházejí,“ spustila opět Roxy, „tu něco hledají. Někdo královský poklad, jiný zemi zaslíbenou, ale všichni utečou a nikdo se mě na to nezeptá. Ale kdyby se zeptali, já bych jim řekla, že tady kousek na mýtině stojí opuštěný hrad.“
Ukázal jsem jí mapu. Vůbec se v ní nevyznala, ale po krátkém vysvětlování souhlasila, že ten kříž znamená něco důležitého a ten opuštěný hrad jistě důležitý je. Zavedla nás tam, skutečně to nebylo daleko.
Už z dálky jsme viděli světlo mezi stromy značící, že se tím směrem rozprostírá mýtina, a ne malá. Uprostřed ní se tyčil do výšky kamenný hrad s jednou obrannou věží, která příliš nepřevyšovala okolní vzrostlé smrky, zřejmě aby nebudila nežádoucí pozornost, ale přesto se z jejího vrcholu dalo rozhlédnout po okolních lesích. Hrad byl postaven z tmavého kamene a měl jednu velmi zvláštní vlastnost: neměl žádná okna ani bránu, zkrátka jakýkoliv otvor, kterým by se dalo dostat dovnitř.
Roxy celá zářila nadšením, když jsme stanuli u paty věže.
To je podezřelý, poslala mi Moriana, kdo by stavěl něco takovýho?
Pokrčil jsem rameny. Lilith se na mě trochu nechápavě podívala, ale v zápětí se otočila na Roxy, která opět začala povídat: „Víte, několik lidí tady bylo, ale žádný z nich nepřišel na to, jak se dostat dovnitř.“ Zachichotala se. „To asi proto, že jsem žádnému z nich neřekla o té díře z druhé strany.“
Už mě začínala unavovat, ale šlo odolat jejímu bezelstnému až dětinskému pohledu částečně mizícímu pod hnědou srstí? Věneček na hlavě už zvadl a některé kapradiny poztrácela, což jí ovšem ani náhodou neubíralo na ošklivosti. Hrad jsme obešli a její chlupatá pracka ukázala na maličkatou škvíru mezi kameny úplně u země. Dělá si z nás srandu?
„Děláš si srandu?“ zeptala se napůl uraženě Moriana, jako by mi četla myšlenky. No, ona mi je možná vážně četla. Následoval znovu ten bezelstný hejkalčin úsměv.
Poklekl jsem ke škvíře, abych ji změřil a podíval se dovnitř. Samozřejmě jsem nic neviděl, ale moje měření přineslo nečekané výsledky. Sestřičko moje milovaná, poslal jsem Lilith, udělala bys pro nás takovou maličkatou laskavost?
Razantně zakroutila hlavou, když pochopila, kam tím mířím. Ne, s tím nepočítej, do té hnusné zatuchlé škvíry nepolezu.
Já bych tam vlezl sám, pokračoval jsem v přemlouvání, ale nejmenší zvíře, do jakého se umím přeměnit, je zajíc, a krysa je o poznání menší. Vešla by ses tam, vážně.
Je to důležité, přidala se k mému snažení Moriana.
„Hmm,“ zabručela má zlatovlasá sestřička nahlas a začala se měnit. Nejprve se zmenšovala a hrbila, potom jí začala růst srst, zkracovat se vlasy a protahovat nos. Po několika desítkách vteřin z hromádky oblečení vyběhla zlatá krysa, stejně zlatá, jako sestřiččiny vlasy. Prskla a vběhla dovnitř.
Roxy tu podívanou se zájmem pozorovala a kupodivu mlčela.
Chvíli to trvalo, než se ze škvíry vynořil krysí čumáček, ale celou tu dobu jsme všichni tři bez hnutí civěli do zdi.
Otočte se, poslala mi telepaticky a mě došlo, že po proměně zpět bude nahá. Lilith je jediná z nás tří, která nezvládá proměnu i s oblečením. Na rozdíl od Moriany, která tuto schopnost dostala do vínku od otce, já jsem se to musel pracně naučit.
Pokusil jsem se vzít Roxy kolem ramen a nějak slušně odvrátit její zrak od mé nahé sestry, v zápětí jsem ale pochopil, proč ji Lilith nazvala nemytou a nečesanou. Bál jsem se, aby na mě nenaskákaly nějaké blechy či podobná havěť.
Sotva se sestřička vrátila do své lidské podoby a oblékla se, řekla smutně: „Nikam to nevede. Asi po metru ta škvíra končí.“
„A kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Kde asi,“ prskla naštvaně jako krysa, „zasekla jsem se tam a snažila se dostat ven.“
„Tak promiň,“ omlouval jsem se, ale Lilith v tu chvíli už více zajímaly její vlasy. Moriana jí podala zrcátko.
„Maxi, já ti asi ublížím,“ řekla naštvaně, „podívej se na mě.“ Prohrábla si vlasy, nejdříve rukou, potom hřebenem, který jí Moriana vytáhla z mého zavazadla. Navíc byla celá ušmudlaná i na obličeji a zbytku těla.
Dřív, než mi stihla vynadat, začal jsem se měnit na orla. Roxy se tvářila opravdu vyděšeně, když mi začala růst křídla a zobák. Zaletím prozkoumat tu věž, poslal jsem Morianě a vzlétl jsem.
Nevysoká kamenná věž kulatého půdorysu se vypínala na severní straně toho podivného stavení bez oken. Já jsem ale nemířil přímo k ní, nýbrž na střechu samotného hradu. Chtěl jsem se podívat, zdali by se tam nedalo dostat tudy. Dosedl jsem na břidlicovou střechu a zaťukal na ni zobákem. Teď by se mi hodilo proměnit se v datla, ale tuhle schopnost bohužel nemám. Kamenné destičky se ani nepohnuly. Pokusil jsem se je uvolnit pařátem, ale nehnuly se ani o píď. Byly chráněny neznámým kouzlem, silným a pro mě neprolomitelným. Vzdal jsem pokusy dostat se do hradu střechou a vyletěl ke věži. Byla zakončená plochou dlažbou a cimbuřím okolo.
No sláva, uprostřed kruhové plochy se nacházel dřevěný poklop. Musel jsem se částečně proměnit, abych se mohl ujistit, že jej otevřu. Lidskýma rukama na jinak opeřeném těle jsem se chopil železného oka a s velkou námahou nadzvedl těžkou dubovou desku. Nakoukl jsem dovnitř a uviděl točité schodiště mizící ve tmě věže. Sotva jsem couvnul, poklop se s žuchnutím zavřel. Na přemýšlení o tom, že jsem mohl přijít o hlavu, jsem neměl čas. Proměnil jsem ruce zpět v křídla a sletěl dolů. Sestry ani hejkalku jsem tam však nenašel. Znovu jsem vzlétl a obletěl hrad. Opodál tekl potůček, u kterého se Lilith omývala.
Přistál jsem tam a poslal oběma sestrám: Nahoře je poklop, tudy se dovnitř dostaneme. Lil, změň se na krysu, vezmu tě do pařátů, Moriana se promění v netopýra a vyletí tam sama.
Ne a ne a ne, poslala mi naštvaně půlupírka, tohle po mě nechtěj, já se ve dne prostě neproměním. A basta.
Začal jsem se měnit na člověka – tedy půlelfa. „Kam vlastně zmizela Roxy?“ zeptal jsem se nahlas, sotva byla moje proměna dokončena.
„Šla nám vařit guláš, abychom neměli hlad,“ řekla Moriana.
Přikývl jsem, ale příliš jsem jí nevěřil, kdyby řekla, že ji vysála, asi bych uvěřil spíš. „Proč se nechceš proměnit?“ vrátil jsem se k předchozímu problému.
„Už jsi viděl netopýra ve dne?“ zeptala se ublíženě.
„Prostě ne. Tečka, konec debaty.“
Nechal jsem ji tedy být. „Měli bychom nasbírat něco, z čeho vyžijeme v hradu, zásoby jsme téměř dojedli.“
„Ulov zajíce,“ podotkla jízlivě Lilith, která mi stále nemohla odpustit, že jsem ji poslal do té zatuchlé škvíry.
Náhodou to je docela dobrý nápad, usoudil jsem a vydal se do lesa. Rozhodně mé sestry nemusely vidět, jak se měním na kočkovitou šelmu s rychlostí a pružností kočce náležející, silou medvěda a zrakem ostříže, hnědozelené srsti dokonale mě skrývající před nepozornými zajíci. To byl takový malý pokus mého zesnulého učitele, takový jeho dar do mého osobního zvěřince.
Přinesl jsem dva, každého v jedné ruce, jeden byl ještě živý, pouze omráčený. Podal jsem ho užaslé Morianě, která se do něj s chutí zakousla a hlady a nenasytností začala cupovat jeho kůži a zkrvavené svaly. Jeho srdce ještě bilo, když se k němu prokousala. Fuj, na takovou scénu jsem se asi neměl koukat, můj pokus vychovat ji k vegetariánství přišel vniveč.
Druhého zajíce jsem stáhnul, odsekl mu hlavu a napíchl na klacek, který v tuto chvíli plnil funkci jakési provizorní rožně. Rozdělal jsem oheň a dal ho péct.
Byl pro Lilith, já, jak už jsem se zmínil, maso nemusím, a to ani ve zvířecí podobě. Nechal jsem sestry, ať zajícem na rožni otáčejí, a sám jsem se vydal do lesa za vlastní potravou. Potkal jsem Roxy, když sbírala přísady na guláš.
Naštěstí mě nepoznala. Copak mohla vědět, že se umím proměnit v srnce? Spásal jsem jarní trávu. Ne, nechutnala mi, pokud jde o tohle. To bych se jí mohl živit pořád. Ale tady šlo o přežití.
Když jsem se vrátil úplně napasený k sestrám, chvíli jsem nechápal, čemu se smějí. Vlastně měly obě záchvat smíchu. Sednul jsem si k ohni, vzal kůži ze staženého zajíce a začal ji vydělávat. Z té druhé zbyly jen cáry, nemělo cenu se je pokusit zušlechtit. Sestry se pořád smály. „Co je?“ zeptal jsem se.
„Nevěděly jsme, že jsi takový paroháč,“ pronesla mezi jednotlivými záchvaty Moriana.
Sáhnul jsem si na hlavu. Z mé proměny v srnce mi zůstaly dva prvotřídní parůžky. V té chvíli jsem si uvědomil, jak strašně jsem unavený, když se ani nezvládnu úplně proměnit zpět. Usnul jsem. Když jsem se probudil, bylo už šero a ty dvě seděly u stále plápolajících plamenů a povídaly si. Dokončil jsem proměnu a všiml si, že přede mnou leží na zemi ona známá miska plná hejkalčina „výtečného“ guláše.
Kde je? zeptal jsem se telepaticky sester.
Moriana pokrčila rameny, Lilith se zachichotala.
Vzal jsem tedy misku k nejbližšímu křoví. Sotva jsem ji nahnul, ozvalo se za mnou dupání a funění. „Tobě to nechutná!“ slyšel jsem hejkalčin a napůl rozzuřený a napůl zklamaný hlas.
„Chutná,“ pokusil jsem se to napravit, „ale… ale už nemůžu.“ To bylo asi to nejhorší, co jsem mohl říct, protože mě rozzuřená Roxy chňapla za rameno, posadila mě na zem a pronesla naštvaně: „Maminka tě nenaučila, že doma máš jíst, co je, a u cizích, co ti dají?“ Potom popadla lžíci a naplněnou tím výtečným gulášem až po okraj mi ji nacpala do pusy. A pak znovu, se slovy: „Za maminku a za tatínka…“
Při vzpomínce na tatínka se mi zvedl žaludek, jen nevím, jestli za to víc mohl otec nebo guláš. Vyzvracel jsem se jí k nohám. Obě zlomyslné sestřičky propukly v smích. Roxy ale vyhrkly slzy do očí a se zoufalým hejkáním, kvílením a pláčem utekla do lesa do své chýše.
Lilith mi přinesla vodu a zkoumavým pohledem si prohlížela napůl strávenou trávu, kterou jsem spásl odpoledne.
„Vy jste to snědly?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Ne,“ uchichtla se Moriana, „nechaly jsme si to zabalit s sebou.“
„Řekly jsme jí, že jsi nám ulovil ty zajíce, takže nemáme hlad, ale když jsme viděly, že se každou chvílí rozbrečí, nabídly jsme jí, že si to vezmeme s sebou, že se nám to cestou bude hodit. Víš, bráško,“ Lilith mě lehce pohladila po tváři, „ty nevíš, jak se zachovat k citlivé dívce.“
Když se konečně setmělo, byli jsme všichni tři připraveni na přeměnu. Lilith se pravda moc nechtělo, ale nic jiného jí nezbývalo. Moriana si na sebe navlékla většinu oblečení, aby si ho mohla vzít s sebou a s pufnutím se proměnila na netopýra. Já jsem popadl do pařátů zlatovlasou krysu, do zobáku vak s věcmi a vzlétli jsme. Snažil jsem se sestřičku moc nemačkat, ale už v té chvíli jsem si byl jistý, že mi vynadá.
Pohled na Morianu oblečenou v šatech Lilith byl docela směšný, ale byl to jediný způsob, jak jí je dostat na věž, pokud jsem se do nich ovšem neměl obléct sám. Zatímco se oblékala, já jsem, s hlavou otočenou na druhou stranu samozřejmě, otvíral poklop.
Moriana tam strčila hlavu, krátce se rozhlédla a lehkým saltem se převalila dovnitř.
„Já bych tam třeba rozsvítil,“ navrhnul jsem jí.
„Netřeba,“ ujistila mě a rozhlédla se. „Je tu schodiště, nic víc.“
„Ještě tma,“ podotkla Lilith.
Ačkoli Morianě tma nevadí, nám dvěma docela ano, takže jsem vyvolal světelné kouzlo a seskočil dovnitř. Potom jsem chytnul remcající sestřičku. Víko se za ní zabouchlo.
„Fajn,“ řekla podrážděně Moriana, „zpátky ni krok.“
Lilith mi vynadala, jak jsem čekal, ale ne tak za poškrábaná záda, jako za závrať, kterou jsem jí způsobil. Jenže jsem nemohl za to, že nějaký bláznivý stavitel umístí jediný vchod na špičku věže.
Sestupovali jsme po točitém schodišti. Navzdory všem zvyklostem šla první Moriana, která ve tmě viděla lépe než já ve světle, za ní Lilith a já poslední, abych jí svítil na cestu. Sestupovali jsme dlouho, připadalo mi to jako celá věčnost.
Už jsem si začínal myslet, že dojdeme do samotného pekla, když v tom schodiště skončilo a před námi se rozevřela místnost s vysokým stropem, tak vysokým, že moje světlo k němu nedosvítilo. Nádherně zdobená místnost čtvercového půdorysu končila na jedné straně schodištěm, po kterém jsme sestoupili, v ostatních třech stěnách spočívaly vysoké dřevěné dveře ozdobené různými motivy i rozdílným kováním. Ze zdí nad nimi trčely kamenné chrliče, měl jsem ovšem důvodné podezření, že v zápětí obživnou a my tu skončíme, před branami pekla.
„Co je tohle?“ ukázala zvědavá Lilith na zlatou destičku pevně přikovanou ke dveřím vpravo.
Přistoupil jsem blíž, abych si ji prohlédl. „Je tu nějaký text,“ zkonstatoval jsem.
„Sakra,“ procedila Moriana. Psaný text byl pro ni vůbec jednou z největších překážek – neuměla ani číst, ani psát.
„Hlad tvůj tě žene stále vpřed, svou kořist zde uvidíš hned. Rozběhni se v zápětí, tvá kořist zrádně uletí,“ zarecitoval jsem, co stálo na tabulce.
„A tady?“ zeptala se Lilith, ukazujíc na prostřední dveře.
Přešel jsem k nim. Tahle destička byla stříbrná, jinak navlas stejná. Přečetl jsem ji: „Jen rychle vstup a neváhej, svůj strach v sobě neschovávej. Když se strachu postavíš, s ním v míru po té posvačíš.“
„Kořist, posvačíš… To je nějaký hostinec, tohle místo?“ podivovala se Moriana, jíž se představa kořisti ke svačině náramně zamlouvala. Divil jsem se, že je stále tak štíhlá.
Přečetl jsem cedulku i na třetích dveřích, byla rezavá a špatně čitelná. „Klesáš stále níž a níž, snad se tomu nedivíš? Zatni svaly, naber dech, klesej dále po schodech.“
Potom jsem se dal do průzkumu dveří pomocí detekčních kouzel. Žádná magická pečeť ani past se tu nenacházela, za to však podivný mechanizmus zabudovaný do zdi. Obešel jsem celou místnost, zatímco mě obě sestry stojící uprostřed překvapeně pozorovaly. Když jsem dokončil zkoumání, přešel jsem k nim. „Zjistil jsem, že ty dveře mají takový zvláštní mechanizmus,“ dal jsem se do vysvětlování, „když se otevřou jedny, ty zbývající se zevnitř zablokují a už je neotevřeme.“
„Takže si musíme vybrat napoprvé správně,“ zkonstatovala Moriana, „já jsem pro tu kořist.“ Lilith se uchichtla.
„Mě napadalo, že jsme tři, což je shodou okolností stejný počet, jaký mají dveře. Co z toho vyplývá?“
„Že otevřeme jedny, a když to nevyjde, tak ty zbylé rozštípeme?“ zkusila to Lilith.
Zavrtěl jsem hlavou. „A co kdyby každý z nás otevřel jedny, a to naráz?“ zeptal jsem se a čekal, jak zareagují.
„Souhlasím,“ vyhrkla Moriana. „ale chci ty dveře s kořistí.“ Lilith se zatvářila vyděšeně, když si představila, že bychom se měli rozdělit. Moriana to viděla, proto řekla pohotově: „Můžeš jít těmi dveřmi, kde jsou schody, ty, kde se máš bát, přenecháme Maxovi.“
„Ale já nechci ty rezavé,“ vzlykla.
„Čeho se nejvíc bojíš?“ zeptal jsem se.
„Toho, že oba umřete,“ špitla.
Moriana naprázdno polkla. Cítil jsem se stejně. „Ne, tenhle pokus podstoupit nechci, ty schody budou přeci jen bezpečnější – pro nás všechny,“ řekl jsem a vyčaroval na mladší sestru stejné světelné kouzlo, jaké před tím na sebe, a tím ukončil tuto debatu.
Rozestavili jsme se ke dveřím. „Zatlačit nebo táhnout?“ zeptala se Moriana.
„Zatlačit,“ odpověděl jsem a začal odpočítávat, aby se dveře otevřely skutečně najednou. „Tři, dva, jedna, tééééď!“ zařval jsem do ticha temné místnosti a vší silou se opřel do velkých dvoukřídlých dřevěných dveří. Obě sestry udělaly totéž a obě vypadaly stejně překvapeně jako já, že dveře šly otevřít úplně lehce a že je vlastně otevírá ten zamykací mechanizmus.
Udělal jsem krok do prázdna a rozplácnul se v bažině. Pravda, utonutí v bažinách se skutečně bojím, ale že by nejvíc? Tady by se líbilo Roxy, vzpomněl jsem si na ni, potom na její guláš a nakonec jsem ji v mlžném oparu uviděl! Fuj, to byl ale nápad myslet zrovna na ni. Uviděla mě a rychle se blížila, zatímco jsem se sbíral z bahna. Měla zase tu podivnou sukni z kapradí a na hlavě věneček. Zachvátil mě panický strach. Doufal jsem, že mám jen halucinace, ale pak se mě hejkalka dotkla a dokonce i promluvila. „Já věděla, že mě tu objevíš.“ Radostně mě objala, ale když mi chtěla dát pusu, odtáhl jsem se. Zatvářila se ublíženě, ale hned řekla: „Pojď, uvařila jsem.“ A je to tady – jídlo. Dostal jsem strach, že zase budu muset jíst ten její otrávený guláš, ale to už mě za rukáv vlekla kamsi pryč z bažin. Posadila mě na kámen a na druhý, trochu větší, přistrčila misku s nazelenalou hmotou a dřevěnou lžíci. Potom si sedla naproti a koukala se na mě, jak jím.
Ale já jsem nejedl, ba co víc, začal jsem se ve hmotě zvané jídlo rýpat. „Tobě to nechutná,“ rozbrečela se, ačkoli jsem ještě nesnědl ani jediné sousto, tudíž jsem nemohl vědět, jak to vlastně chutná. Vyskočil jsem od stolu a objal ji. Až později jsem si uvědomil, že vlastně nevím proč.
„Roxy, nebreč kvůli jídlu, víš, my lidi jíme něco trochu jiného než hejkalové,“ všiml jsem si, že její srst nepáchne, jak jsem čekal.
„Já vím,“ vzlykla o poznání tišeji, „Já ale jinak vařit neumím a nevím, co je a co není jedovaté.“
V té chvíli mi jí bylo tak trochu líto. „Víš co,“ navrhl jsem jí, „až se příště potkáme, poprosím Lilith, aby tě naučila vařit a rozeznat byliny, souhlasíš?“
Roxy setřela slzy z nyní už rozradostněných očí a pevně mě objala. „Díky,“ špitla, „mám tě vážně ráda.“
„Já tebe taky.“ Vážně jsem to řekl? Proč? Možná mi něco našeptávalo, že je správné to říct.
Usmála se, vyskočila na nohy a popadla mě za ruku. Vedla mě ke dvěma vzrostlým stromům, mezi kterými se nacházely vysoké dvoukřídlé dřevěné dveře. Poznal jsem je, těmi jsem přeci přišel! Když jsme se blížili, samy se začaly otevírat. Pochopil jsem, že jsem asi splnil, co se po mě žádalo. Oslepující záře mě vtahovala zpět do místnosti, kde jsem se rozešel se sestrami. Ucítil jsem cosi teplého na svých rtech. Ona mě políbila! Dokořán jsem otevřel oči a na okamžik spatřil tu nejnádhernější dívku, jakou jsem kdy viděl, než mě pohltila záře a já se ocitl v temné místnosti. Nezdálo se mi to všechno?
„To je dost, že jdete,“ ozvalo se z rohu. Vycházelo odtud světlo. Lilith, vzpomněl jsem si. Znovu jsem na sebe vyčaroval světelné kouzlo a všiml si, že Moriana právě také vyšla. Dveře se za námi zavřely, takže zůstaly otevřené pouze ty, které měla na starost prozkoumat Lilith.
Moriana si otírala zakrvácená ústa rukávem haleny, jejíž barva se změnila na temně rudou. „Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se v domnění, že je zraněná.
„Jo, výborně jsem se najedla.“
V té chvíli mi došlo, že krev není její, ale kořisti. Nějak jsem netoužil vědět, co se tam stalo, ale Lilith to na rozdíl ode mě zajímalo.
„Když jsem tam vpadla, dveře za mnou zmizely. Nějak jsem se tím nestihla zabývat, protože uprostřed obrovského sálu stál jeden chlap z vesnice, po kterém už tak dlouho toužím. Tedy ne z lásky, jeho krev tak báječně voní…“ zasnila se.
„Rozběhla jsem se k němu a on se proměnil v jakéhosi opeřence a vzlétnul. Vzpomněla jsem si, že se něco takového psalo na dveřích, tak jsem si vynadala a proměnila se na netopýra. Po chvilce jsem ho dostihla. Když jsem ho omráčeného položila na zem, no, využila jsem situace a… pochutnala si. A pak mě jakási záře vtáhla zpět, ale určitě bych ještě nějakou krev našla a vycucala.“
Zavrtěl jsem hlavou. Některé sestřiny pohnutky jsem vážně nechápal. „A co jsi objevila ty?“ zeptal jsem se Lilith.
„Schody,“ řekla ukřivděně, „vedoucí stále dolů.“
Vlastně jsem to čekal.
„A co jsi zažil ty?“ zeptala se Moriana.
Ne, že by mi to věřily, ale rozhodl jsem se, že jim to řeknu, ale až cestou. Sotva jsem však udělal krok směrem ke třetím dveřím, ozvalo se zlověstné zapraskání někde z výšky.
„Co to je?“ zeptala se vystrašeně Lilith.
Odpověď přišla sama. Do našeho světelného pole začaly padat kameny a najednou nám nad hlavami prolétl chrlič. Ano, jeden z šesti chrličů, které se nacházely nade dveřmi, jenže teď už ne pouze socha. Oživly všechny naráz. Dva z nich zatarasily dveře na schody dolů a dva chodbu, kterou jsme přišli. Byli jsme v pasti. Zbývající dva chrliče se nás rozhodly roztrhat na cucky svými dlouhými drápy na prackách a zuby vyčnívajícími ze široké ohavně páchnoucí tlamy. Nalétávali nám na hlavy.
Rychle jsem kolem nás vytvořil ochranné silové pole, do kterého chrliče jen tupě narážely.
„Co budeme dělat?“ vyhrkla Moriana.
„Počkáme, až se umlátí o bariéru,“ zkonstatoval jsem.
„Cože?“ vykřikla.
„Já neumím útočná kouzla,“ přiznal jsem.
Lilith propadla panice. Sedla na zem a začala plakat. Objal jsem ji kolem ramen. Nemohl jsem ji utěšit. Ne v téhle zdánlivě bezvýchodné situaci.
Prostřední dveře se prudce otevřely a v oslnivé záři, která mě z nich vyprovázela, vystoupila postava. Vypadala jako anděl. Na hlavě měla věneček, na sobě kratičkou zelenou sukni a prsa skrytá pod dlouhými rozpuštěnými hnědými vlasy. A co bylo nejdůležitější, v ruce držela magickou bojovou hůl.
Dva nalétávající chrliče si jí všimly a blížily se k ní. První sestřelila bleskem vycházejícím z ozdobného konce její hole, druhý pak vychýlila z dráhy letu opačným koncem, takže ji minul a srazil se s padajícím prvním. Oba dopadly na kamennou podlahu a roztříštily se, což byl povel pro ostatní chrliče hlídající východy. Z každého se uvolnil jeden a oba naráz se na ni vrhly. Vystřelila stejným způsobem, ale minula. Oba chrliče se neuvěřitelnou rychlostí blížily, ale ona stála na místě a vyčkávala. V poslední vteřině uskočila stranou a oba chrliče narazily do zdi. Rozpadly se na prach, stejně jako ty předchozí. Než se zvedla z podlahy, už se po ní hnaly poslední dva. První sestřelila, takže se přidal ke svým kumpánům hromadícím se v blízkosti dveří, druhý ale vyletěl vysoko do tmy místnosti. Dívka s holí se posouvala podél stěn a kdesi ve výšce hledala svého posledního soupeře.
Záhy dal o sobě vědět. Někde ulomil kus výzdoby a hodil ji dolů, přímo na dívku. Nestihla včas zareagovat, já však ano. Udělal jsem krok z ochranného pole a provedl kouzlo, které mě jako poslední začal učit můj mistr před svou smrtí a které jsem vlastně ještě pořádně neuměl. Vyčaroval jsem poryv větru, který měl kámen vychýlit z jeho dráhy. Jenže se mi to vymklo z rukou a já vytvořil lokální tornádo, které sice splnilo účel změny dráhy kamene, zároveň však ohrozilo krásnou bojovnici. Když jsem si uvědomil, co se stalo, skočil jsem po ní a zatáhl ji do našeho ochranného pole. Odřela si lokty a kolena o dlažbu, ale nic horšího jsem jí snad neprovedl.
Nepovedené tornádo ale splnilo ještě jeden úkol: smetlo poslední chrlič a roztříštilo ho to o stěny. Po chvíli zmírnilo, až zmizelo úplně. My jsme ale zůstali sedět pod ochranným polem, protože ještě několik minut se ze stropu snášel prach a padal na podlahu jako sníh.
Dívka seděla vedle mě, potom mě objala a řekla: „Ty jsi mi zachránil život.“
„Ne, to ty jsi ho zachránila nám,“ oponoval jsem.
„Kdybys mě ve své zkoušce nevysvobodil, nemohla bych vám přijít na pomoc.“
„Ty jsi…“
Pokývala hlavou. „Roxy,“ potvrdila mou domněnku.
„Cože?!“ ozvaly se obě sestry jednohlasně.
„Já vím, vypadala jsem odpudivě, ale myslím si, že jsem si to nezasloužila. Pokoušela jsem se naučit vařit a míchat různé lektvary, ale vážně mi to nešlo, a tak mě Abron donutil zapamatovat si celý herbář. Když jsem ho při příštím pokusu o vaření přiotrávila, proměnil mě v hejkalku.“
„Abron tě zaklel?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Jo,“ řekla, „ten tyran, vůbec nevím, proč za ním jdete.“
„Je to náš strýc,“ ozvala se Moriana.
„Vážně? Tak to gratuluju,“ řekla jízlivě Roxy a přitiskla se ke mně blíž, což mi díky její nové podobě nebylo nepříjemné. „Lilith,“ špitla nesměle, „Max mi řekl, že bys mě mohla naučit vařit a poznávat rostliny.“
„Ráda se s tebou o svoje znalosti podělím,“ usmála se má mladší sestřička.
Děkuju, poslal jsem jí. Ona jen lehce přikývla.
Sotva přestalo „sněžit“, opustili jsme slábnoucí ochranné pole a i přes nesouhlas naší nové přítelkyně se vydali po schodech dolů. V jedné ruce držela svou hůl, ve druhé moji ruku. Snad jsem ji přidržoval, aby nespadla, snad se přidržovala ona mě, abych jí někam neutekl, cítil jsem, že mezi námi vzniká více než pouhé přátelství. Ve své staronové podobě byla krásnější než nejkrásnější z dívek, které jsem kdy ve světě potkal, a její kaštanově hnědé oči po mě co chvíli házely vyzývavé pohledy, kterých si moje sestry nemohly nevšimnout.
Najednou se schody začaly rozšiřovat a prodlužovat. Blížil se jejich konec. Vešli jsme do širokého sálu kolem dokola ozářeného desítkami magických svícnů. Ani jsme nestihli obdivovat výzdobu či přemýšlet nad tím, kam jednotlivé dveře po obvodu místnosti vedou, protože se k nám rychlým krokem blížil vysoký muž. Roxy před ním padla na kolena, moji ruku stále svírajíc ve své a lehce mě stahujíc, abych se k ní připojil. Zůstali jsme však stát.
Jeho uhrančivé oči si nás zkoumavě prohlížely. Záhy jsem však poznal, že tím pouze odlákával naši pozornost a že za těch pár vteřin si nás stihl dokonale přečíst.
„Tak jste mě našli,“ vydechl s úlevou a jednoho po druhém nás objal. U Lilith se zastavil. „Jsi tak podobná vaší matce.“ Potom se otočil na stále klečící Roxy. „Vstaň,“ poručil. Vůbec se nepodivoval nad tím, že už nemá hejkalí podobu.
„Co mělo tohle všechno znamenat?“ zeptal jsem se. „Nemohl jsi prostě poslat dopis, abychom k tobě přišli na návštěvu?“
Abron se usmál. Snad by to vypadalo i srdečně, kdyby mu z koutků nevykukovaly dva štíhlé dlouhé špičáky.
Roxy se zatřásla hrůzou. Tyhle zuby se už několikrát blížily k její krční tepně, ale vždy se jim ubránila. Proto svého učitele nenáviděla čím dál tím víc. Zároveň se ho však bála.
„Proč jsi mámu opustil?“ zeptala se Lilith.
„Stavěl jsem tento hrad, tuto svou podzemní říši. Celé čtvrtstoletí. A teď jsem chtěl, aby vaše máma přišla a žila tu se mnou. Bohužel pozdě.“
„Tady by vážně nikdo jiný než upír nebydlel dobrovolně,“ prohodila Moriana.
„Jste tak rozdílní,“ pokračoval Abron, „a přeci sourozenci. Každý jste jiný, stejně jako vaši otcové byli. A stejně jako otcové mě a vaší matky.“
Všichni tři jsme na něj civěli s otevřenou pusou.
Zasmál se podivně ledovým smíchem. „Vidím, že vám matka nic neřekla. Dobrá, je to tedy na mě.“
„Co nám měla říct?“ podivil jsem se.
„O kletbě.“
„Už jsem se začínala bát, že nejsem prokletá,“ řekla tím svým jízlivým tónem Moriana.
„Určitě jste slyšeli legendu o padlých andělích,“ nenechal se vyvést z míry Abron. Přikývli jsme. „Pak tedy jistě víte,“ pokračoval, že se jim říká Seraphové.“ Když uviděl naše překvapené výrazy, došlo mu, že nevíme, a proto rychle dodal: „Zjednodušeně řečeno byl váš dávný pradědeček anděl.“
Všem nám zatrnulo. „To znamená,“ začínalo mi to pomalu docházet, „že jsme výjimeční.“
„Myslíš si, že telepatie je typicky lidská vlastnost?“ zeptal se opatrně. „Zároveň však jsou Seraphové prokleti. Je nám osudem dáno nezřízeně se rozmnožovat, každý potomek má jiné rodiče. Existují dva způsoby, jak tuto kletbu zastavit. První z nich je potomky nemít. Tuto cestu jsem zvolil já. Druhá obnáší jednu jedinou lásku na celý život. Pokud Seraph přemůže osud a zůstane s jediným partnerem, děti už budou čisté. To je na vás.“
V té chvíli by se v nás krve nedořezal. Tedy v Morianě asi ano, kdyby řezal v oblasti žaludku. Trochu se červenala.
Podíval jsem se na Roxy. „Zůstaneš se mnou? Zatím jen na zkoušku?“
„Jestli mě váš strýček pustí, můj výcvik stále není u konce,“ řekla rozpačitě.
„Co jsem nezvládl já, zvládne Lilith, je jistě lepší učitelka,“ usmál se Abron a poprvé to vypadalo srdečně.
***
Vrátili jsme se domů – já a tři ženy mého života. Místo radostného přivítání jsme přišli právě včas – na pohřeb. Jednoho chlapa z vesnice prý vysál upír. Na Morianu nepadlo podezření jen díky tomu, že jsme byli přes týden mimo vesnici.
Roxy se učila rychle, jen o trochu pomaleji, než jsme se na sobě stávali závislí, a jen o trochu rychleji, než Morianě rostlo břicho. Docela by mě zajímalo, co nám zatajila, a jestli byl ten muž, kterého vysála na strýčkově hradu, opravdu tak omráčený, jak nám řekla.
