„Eriku, tím mi chceš říct že budu muset zabíjet?“
„Tak trochu, ale stejně by ses tomu nevyhnula.“ Řekl s trpkou tváří.
„Lidé se rodí a umírají, tak to prostě je.“
„Jo umírají, ale ne mou rukou, teď to tak bude. Řekla bez jakékoli barvy hlasu. Byla s tím už delší dobu smířena, ale věci se pohnuly jiným směrem, a ona k tomu byla předhozena o dva týdny dříve. Nebála se to udělat, bála se toho, že jí to bude večer budit ze spánku.
„A ty Eriku jak se má vlastně Picmaus? Co jeho zadek?“ Snažila se změnit téma.
„Dobrý, hojí se stejně dobře jako ty, akorát se při vyndávání trochu cukal, do zítřka bude v pořádku.“ Elva se rozesmála, slovo “trochu“ totiž nebylo na místě. Inesperto jí, tentokráte už lépe, vypravoval jak se to vlastně seběhlo, když chtěl totiž Erik vyndat šíp z onoho místa, Picmaus ho pěkně prohnal po stáji. Erik si pak celou noc obkládal obličej, jelikož tam měl obtisknutou krásnou podkovu. Prostě taková malá groteska.
„Dobře takže zítra vyrazíme na velkou výpravu?“
„Jo za svítání, nemuseli by nás očekávat.“
´Jo to nemuseli.´ Hořce si pomyslela Elva.
Y
Brzy ráno se sešli ve stáji a začali se připravovat na cestu. Elva byla nervózní jako ještě nikdy, při sedlání uzdraveného Picmause vůbec nemluvila, což nebylo jejím zvykem, vždy jí pusa jela bez přestávky, ale dnes bylo tak nějak všechno jinak.
„Tak jo, já mám už koně osedlaného, co ty Eriku?
„Taky, myslím že je čas vyrazit, tak hlavu vzhůru.“ Oba dva si vzali své luky, šípy a meče. Vyvedli koně ze stáje, nasedli do sedla a vyjeli. I když byla půlka srpna, bylo velmi chladno a dělaly se jim obláčky páry u úst. Všude bylo hrobové ticho, jen klapot kopyt jej prořezával.
„studí me nohy!“ Nastěžoval si Inesperto, který cupital za nimi.
„To vydržíš, za tři hodinky jsme tam.“
„Ach jo tobe se to mluvi, ty jedes na koni.“
Po zbytek cesty jeli mlčky. Promluvil až Erik.
„Támhle, až vyjedeme za tímhle lesem, budeme už na místě. Nechci aby ses pouštěla moc do boje, jen v krajních případech, a to samé platí pro tebe Inesperto!“
„Neboj, do ničeho se dobrovolně nepřipletu.“ Usmála se. Nebyla už vystrašená, cítila jak z ní strach padá a jeho místo zaujímá jiný pocit, chtivost. To že se nikam nepřiplete nemyslela moc vážně. V kousku duše si chtěla vyzkoušet jaký je to pocit. Z myšlení jí vytrhnul Erik.
„Támhle to je.“ Před nimi se tyčil vysoký kostel. Na to že to byla snad jediná větší stavba v okolí, vypadal dost opuštěně. Omítka se na několika místech loupala, mozaika byla sem tam vysypaná a brána dovnitř byla celá zrezivělá.
„To nevypadá moc obydleno Eriku.“ Řekla s jistou dávkou sarkasmu.
„Ale počkej uvnitř, až tam budeme, půjdeme co nejrychleji za zpovědnici, jsou tam dveře od sklepa, těmi projdeme a zkusíme se trochu přemístit.“
„Dobře a co koně? Vejdou se tam?“
„jo.“ Ale víc toho neřekl, protože už byly před vraty. Sesedli z koní, natáhli luky a vstoupili dovnitř. Tam to vypadalo úplně jinak než venku. Ebenové, vyřezávané lavice byly rozděleny do třech řad. Kolem byly všude nádherné sochy a ikony svatých. Strop byl obloukový a také vyřezávaný. Víc toho Elva neviděla, protože proti nim vyběhl kněz. Nebyl ozbrojený, ale stejně ho Erik poslal přesnou trefou k zemi. Nikdo jiný tu však nebyl. Proto zamířily rovnou ke kazatelně.
‘To bylo nějak snadné.‘ Blesklo Elvě hlavou.
Za kazatelnou byla jen malá mezera.
„Tak a tohle chceš překonat jak?“
„Takhle.“ Řekl, a zatáhl za páčku, která byla jen metr od nich. Jen co to udělal, kazatelna odjela stranou, odhalila staré dveře za sebou.
„Račte projít, milá dámo!“ Elva sklonila hlavu a prošla. Ocitla se v temné,vlhké chodbě svažující se dolů. Čím více šli hloubl, tím byl postup obtížnější. Koním klouzali nohy po kluzkém chodníku, a navíc nic moc neviděli, protože jediný zdroj světla byla malá petrolejka kterou měl Erik.
„Neříkal jsi náhodou, že jich tu bude víc?“
„Jo, ale až na druhé straně.“ Řekl Erik udýchaně.
Teď bači koukej na cestu!“ Mlčky tak pokračovali dál, když v tom přišli do krásného krápníkového dómu, plného různých stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů. Byl osvětlen loučemi, a uprostřed se vyjímal kruh krystalů.
„jsi připravená?“
„myslím že jo.“
„á taky.“ Zamumlal Inesperto. A věci nabrali rychlí spád. Erik přistoupil ke krystalům, a hodil do nich petrolejku, ta se rozhořela. Po chvíli začali krystaly vydávat barevnou záři. Vše se točilo dokola. Elva se cítila jako by jí to chtělo roztrhat. Viděla jen rozmazané šmouhy a vedle sebe Inesperta. Vše se míchalo v záři zelené barvy, a intenzivní pocit roztrhání vzrostl na maximum. Pak konečně Elva ztěžka dopadla na kolena. Začala hlasitě oddechovat, bylo jí zle a motala se jí hlava. Rozeznávala jen nejasné obrysy Inesperta a Erika, a s stín který tasil meč. Elva zahlídla jak Erik padá k zemi, viděla jasně jak mu z hrudi vytéká krev, a Inesperta stavící se na zadní. Pak už byla jen tma.
