Bratt spěchal po chodech do svého bytu. Jak stoupal po chodech, kolem žaludku se mu rozhostil špatný pocit. V ruce nesl Kloubní regenerátor se sedmi injekcemi. Věc, kterou nesl, se nasadila na bederní oblast, léčenému se píchla injekce s roztokem, který obsahoval stavební látky kloubů a anestetika na utlumení bolesti. Regenerátor pomocí elektropulzů a injektovaného roztoku dal poškozený kloub dohromady.
Sháněl se velice těžko a byl velmi drahý. Pomocí šikovných úplatků několika správným lidem Bratt regenerátor sehnal za pakatel oproti jeho skutečné ceně. Potřeboval jej pro svého vlčáka Dirra. U toho se před týdnem objevila silná, agresivní forma dysplazie kyčelního kloubu. Dirr nebyl schopen se postavit a udělat jediný krok.
Bratt vyndal klíče a sotva se s nimi přiblížil k zámku, zjistil, že zámek je poškozený a dveře jsou pouze přivřené. Špatný pocit zesílil téměř na hmatatelnou úroveň. Potichu a opatrně položil regenerátor na zem a odepnul poutko holstru, ve kterém se skrývala těžká automatická pistole ráže pětačtyřicet. Vytáhl ji a vpadl do bytu. Seknul sebou o zem, několikrát se překulil a prohledával očima prostor okolo sebe. Očekával výstřely překvapeného nezvaného návštěvníka, ale nic se nestalo. Opatrně vstal a prohledal celý byt. Když nikoho neobjevil, vrátil se pro regenerátor. Šel do místnosti, ve které spal Dirr, a něco jej přijemně hřálo při představě společných toulek, které budou spolu podnikat. Podíval se na svého spícího psa a šťastně se usmál.
Dirr byl mohutný dlouhosrstý vlčák. Byl černošedý, jen na nohou měl žluté znaky. Břicho bylo šedobílé. Chlupy na uších byly tmavě mahagonové a tlamu měl stříbrnou věkem. Dirrovi bylo jedenáct let, což byl u tak velkého psa, který žil nebezpečný život po boku svého pána, úctyhodný věk.
Bratt k němu poklekl a jemně jej pohladil po hlavě. Pes se pomalu a neochotně probudil, zvednul hlavu a když poznal svého pána, šťoucháním čumáku do Brattovy ruky se dožadoval pohlazení. Toho se mu dostalo, co si hrdlo přálo. Bratt hladil svého psa a očima pozoroval misky s vodou a krmením, které byly rozmístěny tak, aby na ně nemohoucí pes pohodlně dosáhl a dle potřeby se nažral nebo napil. Zatímco voda byla bezezbytku pryč, krmení bylo téměř netknuté.
„Copak Dirre? Beze mě ti nechutnalo,“ promluvil Bratt dobrácky na svého psa. Ten se na něj podíval moudrýma očima a zakňučel. Dostalo se mu podrbání za ušima, což ocenil slastným přivřením očí.
Bratt se zvedl a začal odklízet misky. Z jedné misky na vodu ucítil těžkou, nasládlou vůni. Zamrazilo ho a špatný pocit okolo žaludku zesílil natolik, že se Brattovi téměř udělalo zle. Znovu si k misce přičichl a náhle věděl o se stalo. S hrůzou a temnou předtuchou se podíval na Dirra.
Někdo se vloupal do jeho bytu a nemocnému psu vylil do misky ten nejhorší jed, který existoval. Po požití částečně paralyzoval nervovou soustavu a rozkládal vnitřní orgány. Dirr začal kňučet bolestí a roztřásl se. Pak jeho tělem začaly zmítat silné křeče. Podlaha z parket byla ve chvíli potřísněna výkaly řídkými zvratky smíšenými s krví.
Bratt klesl ke svému psu, hladil jej, šeptal zoufalá slova a slzy mu stékaly po opáleném obličeji. Po několika nekonečných minutách křeče ustaly a vyčerpaný pes se zmučenýma očima podíval na svého pána a tiše kňučel.
Na Dirra byl hrozný pohled. Pohled muže a psa se střetl a každý z nich mohl v očích toho druhého číst pravdu. Krutou a drsnou pravdu plnou bolesti, strachu a bezmoci.
Bratt se zděsil, když si uvědomil co musí udělat. Ty moudré psí oči věděly vše. „Odpusť,“ zašeptal a vzápětí pokojem zahřměl výstřel. Světlo v Dirrových očích pohaslo, hlava klesla na zem a již tak potřísněnou podlahu začala barvit krev.
Výstřel ani neodezněl, když pistole zaduněla nárazem o podlahu. Brattův svět se v okamžiku zhroutil a ztratil význam. S očima oslepenýma slzami vyšel z místnosti. Zanedlouho se vrátil a v ruce nesl velkou hranatou láhev naplněnou jantarovým alkoholem. Opřel se o zeď a pomalu sklouzl na podlahu vedle Dirra a nalil do sebe dlouhý doušek. Cítil v sobě obrovskou prázdnotu, zradu, které se dopustil na svém psu, příteli a parťákovi a tak ani necítil, jak si ostrý alkohol propaluje cestu do jeho žaludku a tam exploduje. Vzpomínal na dobu před jedenácti lety, když mu Dirra, jako malé klubíčko srsti přinesla Ona. Vzpomínal na každou šťastnou chvilku, kterou s oběma strávil.
Každá vzpomínka, která se mu teď vrátila, mu přinesla obrovské množství žalu a výčitek. Vzpomínal na to, jak Dirr onemocněl a jak se o něj s Ní staral. Zaplavila ho další temná vlna žalu a bezmoci. Pil a hladina alkoholu v lahvi se rychle snižovala. Po nějaké době byla láhev prázdná, a tak ji mdle odhodil. Záhy poté se místností rozlehlo hlasité chrápání. Bratt spal opřen o stěnu a u nohou mu chladnul milovaný parťák Dirr.
Ráno se Bratt probudil s úžasnou bolestí hlavy a nemohl si vzpomenout na nic z předešlého dne. Stačil mu však jediný pohled na mrtvého Dirra a velkou kaluž zaschlé krve, aby jej bolest hlavy přešla a na nohy ho zvedla vlna bezmocného vzteku. Sebral regenerátor a se vzteklým řevem jej mrštil proti zdi, až se rozlétl na desítky kusů. Poté sebral pistoli a do zdi vystřílel celý zásobník. Pak ji také zahodil.
Bratt se vypotácel z místnosti a zarazil se. Spatřil se v zrcadle. Chlap, šest stop vysoký a středně silné postavy. Jeho kaštanové vlasy byly slepené potem a rozcuchané. Bratt měl oříškově hnědé oči, úzké rty a opálený obličej, který byl porostlý krátkým strništěm. Obličej měl úzký, s ostrými rysy,a le teď byl strhaný, s temnými kruhy pod očima.
Vrátil se zpátky ke svému Dirrovi. Prohrábl jeho dlouhou tmavou srst a znovu se rozplakal. Útočily na něj nejrůznější vzpománky, výčitky a deprese z Dirrova odchodu. Ten pes byl pro něj vším. Byl to jeho parťák, přítel a ta lepší polovina jeho já. Spolu prošli řadou nebezpečných situací a zlými okamžiky. Jejich zjizvená těla by vyprávěla. Několikrát si navzájem zachránili život. Navíc, Dirr byl živoucí vzpomínkou na Ni. Jeho jedinou lásku. Ona mu ho kdysi darovala.
Znovu nepřítomě prohrábl Dirrou srst, stále ponořen ve vzpomínkách. Z kapsy vyndal krátký, ale ostrý nůž a odřízl z mrtvého těla svého psa hrst dlouhých chlupů z krku. Svázal je tenkou nití a uschoval do malé plechové krabičky. Jeho pohled sklouzl po stěně a teprve teď si toho všiml a zkameněl.
Na skobičce visel na zlatém řetízku přívěšek ze zlata, veliký jako dlaň. Byl to rovnoramenný trojúhelník, jehož stěny kolmo protínali tři meče, jejichž špičky byly spojeny ve středu trojúhelníku a vytvářely masivní kruh, ve kterém bylo skrz naskrz vyryto oko.
Bratt sundal přívěšek a oči se mu znovu zalily slzami. Zaplavila ho vlna děsivých, bolestných vzpomínek, která ho srazila na kolena. Vrátil se zpátky do doby před pěti lety.
*********
Vracel se z práce a po jeho levém boku kráčel Dirr. Jedno poschodí před jejich bytem se Dirr naježil a tiše zavrčel. Bratt si pro všechny případy připravil zbraň. Dveře byly zavřené, ale zámek byl vypáčený. Pomalu dveře otevřel a do nosu jej udeřil kovový pach krve, který se mísil s pachem hořících vonných svíček, které Ona tak milovala.
Přepadlo ho zlé tušení. kráčel pomalu vpřed s větřícím Dirrem po boku. Pak ji patřil v přítmí obývacího pokoje, jak nahá leží n zemi. Uslyšel svůj srdceryvný výkřik, upustil pistoli a skokem byl u ní.
Vypadala příšerně. Na stehnech měla zaschlou krev z poraněného pohlaví, jak byla opakovaně znásilněna. Kůži na zápěstích a kotnících měla rozedřenou až na maso od provazů, kterými byla spoutána. Jednu plíci měla probodnutou, zřejmě nějakým dlouhým nožem s velmi úzkou čepelí, což znamenalo, že ze začátku vykašlávala krev, čemuž nasvědčovala i zaschlá krev na ústech a okolí. Teď už jen chraptivě a přerývavě dýchala. Nejhorší zranění měla na břiše. Do břicha měla vyřezaný jakýsi ornament a řeznými ranami se ven draly vnitřnosti. Všude bylo tolik krve!
Snažil se jí pomoci. Ovázal rány a omyl krev, ale dech jí stále více krátil a srdce tlouklo stále slaběji. Náhle se prudce rozkašlala a na rtech se jí objevila krvavá pěna. Pak srdce přestalo bít úplně a dech ustal.
Bytem se rozlehl výkřik bolesti a žalu, doprovázený truchlivým vytím psa, který ztratil pána. Pak to uviděl. Triangl probodnutý meči s kruhem uvnitř, do kterého bylo vyryto oko.
Zlatý přívěšek se matně leskl v mihotavém světle svíček.
*********
Dlouho se z toho nedokázal vzpamatovat. Jedinou útěchou mu byl Dirr. Veselý pes, který byl plný života a z očí mu neustále koukala nějaká rošťárna. Teď byl všk mrtvý.
Bratt ho vzal do náruče a odnesl jej dolu, před dům, ve kterém bydlel, do auta. Nastartoval a po několika minutách opustil město. Nevšímal si krajiny, kterou projížděl. Pohled měl upřený jen ke vzdáleným horám.
Za pár hodin odbočil na lesní cestu a brzy zastavil. Dál už jet nemohl. Před ním se rozkládala hnědozelená stěna lesa. Vystoupil a zhluboka se nadechl svěžího, voňavého vzduchu a vzdychl. Dirr se už tohohle vzduchu nenadechne. Vyndal psa z auta a ponořil se do stínu lesa. Měl přesně vytyčený cíl.
Za dvě hodiny byl na místě. Malá mýtinka uprostřed hlubokého lesa na úbočí hory. Ze skály padal potůček a vytvářel tak kouzelný vodopád, pod kterým bylo malé jezírko, z kterého unikala voda v podobě zurčícího potůčku. Stranou od potoka stál mohutný dub. To byl cíl jeho cesty. Tady ležela Ona, a teď zde chtěl pochovat i svého psa.
Se smutkem v očích a v duši pohlédl na podlouhlou, nízkou mohylu z kamení. Hned vedle vykopal pomocí nože mělký hrob, do kterého jemně položil Dirra. „Sbohem kamaráde. Pozdravuj ji,“ zasípal. Hrdlo měl stažené úzkostí. Naposledy Dirra pohladil. Pak ho zasypal hlínou a nvrch naložil kameny, které nanosil od potoka, aby se na Dirra nedostali mrchožrouti.
Bratt si otřel hořkoslané slzy v očích se mu zablesklo. „Pomstím tě Dirre,“ zamumlal. Naposledy si prohlédl překrásné místo, které sloužilo k věčnému odpočinku již dvěma jeho milovaným bytostem a vykročil.
Zanedlouho nechal vše za sebou. Po nějaké době se dostal k autu. Nastoupil a vrátil se do města. Vrátil se do svého bytu.
Otevřel skrytou přihrádku ve skříni a vyndal z ní několik krabiček s náboji. Nabil několik náhradních zásobníků, které si strčil do poutek u pásku. Zbytek nábojů si vysypal do kapsy. Na druhý bok si připnul pouzdro s dlouhým nožem. Přelétl pohledem byt a odešel. Sem už se nevrátí.
Zamířil do hloubi města. Brzy kráčel temnými uličkami, které byly plné špíny a odpadků. Míjel spousty otrhných a špinavých bezdomovců. Ti se mu vyhýbali, protože z něj cítili nebezpečí a smrt. Zanedlouho si většina bezdomovců šeptala, že v ulicích je nebezpečná šelma přinášející smrt a zkázu.
Po půl hodině chůze dorazil k nenápadnému domku a třikrát zaklepal na dveře. Uslyšel šouravé kroky za dveřmi, které se vzápětí tiše otevřeli. Ve dveřích stála malá postava. „Pojď dál,“ zaskřehotala nakřáplým hlasem a ustoupila. Bratt vešel dovnitř a několikrát zamrkal, jak jej prudké světlo oslnilo. Prohlédl si postavu, která jej pustila dovnitř. Byl to malý muž s vrásčitým lasičkovitým obličejem. Na hlavě měl několik trsů světlých vlasů a pod nosem rozježený, řídký knír.
Chlapík byl zahalen v plášti, který kdysi snad byl bílý, ale teď byla jeho barva neidentifikovatelná. Chlapík zavřel dveře a promluvil. „Nazdar Bratte, jak se vede? Kteří čerti tě sem nesou?“ Náhle se zarazil a pohledem sjel k levé noze návštěvníka. Vykulil oči a zeptal se: „Kde máš Dirra?“ „To je důvod proč jsem tu. Někdo Dirra zabil. Potřebuju pár věcí, Dane,“ odpověděl Bratt. „Aha. Tak pojď něco tu snad najdem. Víš kdo to udělal,“ zeptal se Dan. „Ne, ale mám jisté tušení,“ pronesl Bratt a ukázal mu přívěšek, který nalezl u Dirra. Dan zbledl a jeho bledý obličej získal mrtvolně šedou barvu.
Došli do Danovi pracovny. Všude na poličkách stály nejrůznější flakónky a v nich různobarevné lektvary. Na stolcích stály nejrůznější aparatury, v nichž další lektvary probublávaly a odkapávaly do dalších připravených kádinek. Jinak výbavu pracovny tvořil stůl, několik židlí, počítač a mikroskop.
Bratt se rozhlédl po místnosti a otřásl se odporem. věděl, že v těch lahvičkách se skrývají nejrůznější jedy, protijedy, silné kyseliny a výbušné směsi, které reagovali s kyslíkem nebo vybuchovali nárazem. Jedna menší nehoda a půl bloku by vzápětí neexistoval.
„Co potřebuješ?“ ozvalo se od stolu. Bratt se ohlédl a viděl Dana u stolu s cigaretou. „Potřebuju K-348217-ZL. Tak půl litru v pěti desetideckovejch lahvičkách.“ „Cože?! Půl litru tohohle svinstva?“ vytřeštil oči Dan a rozkašlal se. „Jo, přesně tak. Tímhle dostali Dirra,“ zavrčel Bratt. „No já nevím. je to velké množství. Bude trvat dlouho než to namíchám,“ odpověděl Dan rozpačitě. „Dá se sehnat i jinde ve městě,“ netrpělivě se ošil Bratt. „Ne. Je to můj vynález a nikomu jsem na to recept nedával.“ hrdě vypnul hruď Dan. „No tak se dej do práce. Mám dost času,“ pokynul mu rezignovaně Bratt.
„Jasně.“ přisvědčil mužík a dal se do práce. Na stůl postavil nepoužitou aparaturu a začal k ní snášet potřebné přísady na umíchání jedu. Když už měl skoro vše přichystané, náhle se zarazil. „Počkat, ještě mi tu chybí jedna složka. Počkáš ještě? Musim do skladu,“ promluvil do ticha Dan. Bratt nepřítomně přikývl.
Právě byl myšlenkami s Dirrem a s Ní. Dan zmizel a z vedlejší místnosti se začalo ozývat šoupání dřeva o beton, cinkání nějakých lahví a zvonění plechu, jak se Dan probíral krabicemi a lahvemi. Bratt to však nevnímal. Byl v zajetí vzpomínek a přemýšlel, jak se dostat těm lumpům n kůži.
Po nějké době se Dan vrátil, tvář mu zářila veselím a v ruce nesl zaprášenou láhev z tmavého skla. „Hele Bratte, dneska je tvůj š´tastný den. Našel jsem poslední půllitr toho tvýho sajrajtu. Teď ti to akorát rozleju do těch lahviček.“ „To je skvělý,“ přitakal Bratt a pozorně sledoval jak Dan jed rozlévá do lahviček a hned je pečlivě zátkuje.
Přistoupil ke stolu, jednu otevřel a čichl si k ní. Z těžké, nasládlé vůně se mu zatočila hlava a vše se v něm sevřelo zármutkem nad ztrátou přítele. Bratt lahvičku zavíčkoval a položil ji zpátky na stůl. Zkoumavě se podíval na Dana. Ten se choval trochu nervoźně, i když se to snažil skrýt.
Dan dokončil rozlévání jeu a podával lahvičky Brattovi. Ten si je vzal, nastrkal do kapes a zeptal se: „Co za to chceš?“ „Ne, to je za Dirra. Takový svině, co tohle dokážou udělat, patří pod zem.“ rozohnil se Dan. „Díky,“ unaveně pronesl Bratt a odcházel.
„Hej Bratte! Dobře pořiď. Tyhle hoši jsou prý pěkně drsná chasa,“ vykřikoval Dan. Bratt jen kývl hlavou a sáhl po klice od vchodových dveří. Hlavou se mu honily desítky myšlenek. „Ozval se v jeho hlasu výsměch nebo se mi to jen zdálo? Jak to, že byl tak nervózní, když jsem přišel. Moment! A kde ti hajzlové vzali K-348217-ZL, když se dá sehnat na jednom jediném místě? to tady!“
Bratta napadlo jediné reálné rešení. otočil se, ale Dana v chodbě už neviděl. Vytáhl pistoli a vydal se zpátky po chodbě. Opatrně vešel do pracovny, ale tam Dan také nebyl. Vylezl a dal se doprava. Brzy vešel do místnosti, která sloužila Danovi jako jídelna a kuchyně. Uviděl Dana, jak vytáčí něčí číslo na telefonu a po chvilce ticha říká: „Jo, právě teď odešel. Vzal…“ víc nestihl říct, protože Brattův rychlý výstřel mu vyrazil telefon z ruky a totálně jej rozbil.
Dan vyskočil, vyděšen na nejvyšší míru. Byl bledší, než když mu Bratt ukázal zlatý přívěšek. „Proč,“ zavrčel bratt. „Dlužím jim nějaké peníze,“ odpověděl Dan svým nakřáplám třesoucím se hlasem. „Za prachy jsi mě chtěl prodat? To už jsi zapomněl, že ti Dirr několikrát zachránil krk? To jsi zapomněl a ještě jsi chtěl varovat ty hajzly, co ho maj na svědomí?“ zuřil Bratt.
Byl bledý vzteky a oči mu nebezpečně plály plamenem záště a vzteku. „Nešlo to jinak. Já nechtěl, ale zabili by mě,“ odpověděl Dan a z jeho hlasu čpěl strach. „Kdo tu pro to byl? Jak vypadal?“ pálil otázky Bratt. „Já nevím jak se jmenoval. Byl celý v černém. Chlap normálního vzrůstu, černé, na ježka sestříhané vlasy a na levé tváři velkou jizvu, která jde přes nos až pod pravé oko,“ odpověděl Dan. „Kde ho najdu,“ pokračoval Bratt. „Nejspíš V Modrém drakovi. Na rohu patnácté a šesté,“ odpověděl Dan. „Díky. To je za Dirra,“ řekl Bratta těžká pětačtyřicítka krátce štěkla.
Na Danově čele vykvetl rudý květ smrti. Dan se svalil na zem Bratta při pohledu na něj, přepadl smutek. Další nevinný zemřel kvůli nim. Zúčtování bude drahé.
Opustil Danův dům a vykročil udaným směrem. Po hodině vytrvalé chůze tam byl. Stál ve stínu domů a hleděl na blikajícího, neonového draka na stěně domu naproti. Rozhodl se a vešel dovnitř.
Uvnitř bylo zkouřeno, cigaretový dým halil tváře přítomných. ve vzduchu byl cítit pot, alkohol, tabákový kouř a parfémy. Za dlouhým barem, který byl obležen mnoha lidmi, obsluhovalo šest barmanů. Na stolech tancovalo několik polonahých striptérek. Bratt si objednal drink, který dostal bleskovou rychlostí. Zaplatil a pak se protahoval mezi tančícími lidmi a pomalu upíjel svůj drink.
Zastavil se a opřel se o zeď a pohledem hledal svého muže. jak se rozhlížel, vzpomněl si na Dirra a náhle viděl přítomné v jiném světle. Lidi, ta povýšená a shnilá sebranka, které stačí ke štěstí málo. Nějaký alkohol, drogy, peníze a pak se dostat nějaké děvce mezi stehna. U stěn se váleli opilci ve svých zvratkách a bezvládní feťáci v rauši, s tupým výrazem v obličeji, ještě s jehlou zapíchnutou v ruce. Hudba duněla a Brattovi bylo z lidí zle.
Náhle zahlédl muže, kterého hledal a proměnil se v šelmu. Pomalu jej sledoval, a když se dostal do jeho blízkosti, začal jednat. Vytáhl pistoli, zabořil ji chlapíkovi do zad a zasyčel: „To co tě tlačí do zad rozhodně není můj ukazovák, ale hlaveň mýho kanónu. Tak klid.“
Chlápek ztuhl a v odpověď zaprskal: „Co si to dovoluješ ty hajzle?! Tohle nepřežiješ.“ „Ale tebe vezmu sebou. Kdyby něco, tak si něco vymysli. Nebo střílim,“ zašeptal Bratt a dloubnutím hlavně chlápka pobídl do kroku. Nikdo si jich nevšímal, až u východu je zastavil vyhazovač. Byl to mohutný plešatec, jehož svaly se viditelně vlnily pod upnutým trikem s logem baru.
„Nějakej problém, Johny?“ oslovil zjizveného, kterému Bratt držel u zad pistoli. „Vůbec. To starej známej. Už jsme se roky neviděli. Tak to setkání jdem ke mně zapít,“ odpověděl Johny. „Tak proč to nezapijete tady?“ podivoval se svalovec. „Má mojí oblíbenou značku whisky,“ odpověděl Bratt. „Navíc chceme pokecat v soukromí,“ dodal Johny. „Takže takové vzpomínání na staré časy, co?“ rozzářil se vyhazovač. „Jo, přesně tak.“ zašklebil se Bratt a přiměl Johnyho do kroku.
„Kde máš auto,“ zavrčel Bratt. „Kousek odtud. Hned za rohem,“ odpověděl Johny. Došli k autu a Bratt polohlasně řekl: „Odemkni, budeš řídit. Trochu se projedem.“
Nasedli do auta Bratt řekl: „Fajn a teď pojedeme do Jižní čtvrti. Navedu tě. A nezapomeň, žádné triky.“ Při vyslovení místa, kam chtěl Bratt jet, Johny zbledl.
Jižní čtvrť byla nejhorší částí města. Tady bylo mnoho opuštěných a polorozbořených domů. Stahovali se sem bezdomovci, zločinci a děvky prchající před zákonem. Policie se odsud stáhla, protože tu byla naprosto bezmocná. I když zde uspořádala několik čistek a zátahů, při kterých přišlo mnoho lidí o život, přesto se sem zločin vrátil. Jižní čvrť byla jako nezničitelný zhoubný nádor na spanilé tváři prohnilého města.
Celé město bylo nebezpečné, ale Jižní byla smrtící. Sem se odvážili pouze blázni, zločinci a zoufalci hledající úkryt. Nebylo dne, aby ulicemi nezněly výstřely, a aby něčí krev nezbarvila zdejší ulice. Nikdo si tu nebyl jist majetkem a životem, který zde byl laciným artiklem.
Zajeli do zvlášť tmavé uličky a Bratt přikázal zastavit. „Vystup,“ ostře vyštěkl na svého zajatce.
Vystoupili z auta a pod nahama jim zapraskaly nejrůznější odpadky, kterých tu bylo nepočítaně. Páchlo to tam jako ve stoce. „No pokračuj. do toho baráku s vyvrácenými dveřmi,“ přikazoval dál Bratt, zatímco mířil na Johnyho a sledoval okolí. Teď si nesmí dovolit sebemenší chybu.
Kráčeli k domu kolem nich se míhaly krysy. Bratt se rozhlédl. Nikdo je naštěstí neviděl. Hned jak vešli, se Johny obrátil čelem k Brattovi a chystal se udeřit. Bratt to předvídal a rychlým úderem hlavně do hlavy, omráčil svého zajatce. Odtáhl ho dovnitř, rozsvítil malinkou kapesní svítilnu a prohlédl si místnost, ve které se nacházeli. Špína, odpadky, smrad a krysy.
Našel nějaké povazy a Johnyho přivázal k jakési mříži, která nyla přidělaná ke zdi. Johny teď stál u mříže s roztaženýma rukama a nohama. Bratt vyndal jednu lahvičku s jedem, otevřel ji a nalil ji Johnymu do krku. To ještě dvakrát zopakoval. Pak ho prohledal a našel u něj ten samý přívěšek jako u Ní a Dirra. „Dan tedy nelhal. Patříš k nim,“ pomyslel si.
Bratt pak ze starých prken a matrací, které se tu povalovaly, rozdělal oheň, prohledal celý dům a pak se posadil v místnosti tak, aby viděl jak na dveře a okna, tak na Johnyho.
Ten se po hodině probral, a když zjistil, že se nemůže hýbat, začal nadávat. Bratta si ještě nevšiml, a když si ho všimnul, ztichl. Po chvilce vztekle vykřikl: „Co chceš?“ „Odpovědi na otázky,“ odpověděl Bratt. „Kdo otrávil Dirra v mém bytě?“ pokračoval. „Jdi do hajzlu! To se nedozvíš,“ vztekle křičel Johny. V odpověď štěkla pistole a Johny zaječel bolestí. Kule mu roztříštila dlaň.
„Za tohle zaplatíš,“ zasyčel vztekle zajatec a hlas se mu chvěl bolestí. „Kdo to byl? Na čí rozkaz jsi byl u Dana pro ten jed,“ ptal se Bratt klidně. „Táhni k čertu,“ vykřikl Johny. „Jak chceš,“ utrousil Bratt, pozvedl pistoli a druhá dlaň také byla prostřelená.
„Ty jsi blázen! Úplnej cvok,“ vykřikl Johny. „Kdo to udělal,“ opakoval svou otázku Bratt. „Já to nevím, zatraceně,“ odpověděl Johny. „Ale víš. Dan mi tě popsal. takže kdo?“ naléhal Bratt. Zajatec mlčel.
Po půlhodině vyslýchání a mučení vypadal zajatec příšerně. Kotníky, kolena, lokty, ramena a dlaně rozstřílené, na žebrech se modraly obrovské modřiny od bití. Nakonec to Johny vyklopil. „Neřeknu ti jeho jméno. Jen popis. Ale k němu se nikdy nedostaneš. Má okolo sebe nejlepší ochranku, jakou jen někdo může mít. Má hranatou hlavu, blond vlasy sestříhané na krátko.“
„Cože? Blonďák Zed!?“ vyskočil Bratt překvapeně. „Ty ho znáš,“ zeptal se Johny a v jeho hlase se mísilo překvapení a zděšení. „Jo, už jsem měl tu čest. Kde ho najdu,“ odpověděl Bratt a hlas se mu ještě chvěl překvapením. „Ve staré tovární haly u řeky? K čertu,“ zaklel Johny.
