Topo spláchnul... ten rok měla jeho čerstvě vzniknutá země výbornou úrodu... a pomalu přišel od záchoda k velký průhledný placce. Podíval se na jednu ze šesti stran světa, který si tak bezděčně svištěl vševesmírem... a o pár miliónů kilometrů dál za kostkou vlálo jedno menší slunce, který se snažilo onu kostku dohonit... Topo ukázal na velkou průhlednou placku a z nabídky si vybral několik svých hrdinů... velká průhledná placka zazůmovala přímo k nim...
Oliver si upravil svůj dlouhý, černý, nekromantův háv s bílou lebkou na kápi. Na nohách měl úžasné těžké bitevní boty z pravé hobití kůže pobité pevnýmy kostmi elfů a kováním od kováře Maxe... -ty boty si šil sám- Připadal si v tom oblečku jako strašně mocná bytost... Taky že byl strašně mocnej, když ho měl na sobě... Dokud se Oliver ukrýval v New Mocwě a bavil se po svém způsobu, bylo všechno v pořádku. Pokaždé, když někomu vyhřezly střeva a po okolí se začínal roznášet onen typický smrad... obleček sílil a společne s ním sílil i Oliver... Jeho schopnosti se zvětšovali a rostli a rostli... Těsně před svým odchodem dokázal komukoliv naráz utrhnout všechny končetiny, spřeházet je a zase narvat nazpět... Původním majitelům oněch končetin se to obvykle moc nelíbilo... Obvykle skučeli bolestí až do doby, než jim Oliverův oblek nevytrhnul hlasivky... Ale to byla minulost... Život sadisty neměl nikdy moc výhod... kromě pohledu na to krásný utrpení... A tučnýho konta na který platili za Oliverovy služby mafiáni z širýho okolí... A taky skvělýho baráku a nádherný ženský v něm... Jenže teď byla situace jiná... Oliver odešel a chřadnul... Nikde nebylo ani živáčka a bylo to přece jen pár hodin od doby, kdy naposled pomalu rozdělil trpasličího kováře na kousky přibližne po kile... Ten kovář ho totiž urazil... Řekl mu, že má zavřeno a že už neprodává... co byste takovýmu trpajzlíkovi udělali? ... Když vám tohle řekne ve dvě ráno... Max si to určitě zasloužil. Ale to už zase odbíhám... Prostě a jednoduše - jeho plášť ztrácel svoji úžasnou magickou, fizickou a filozofickou moc... A dokud tady nebude něco co dokáže skutečně cítit bolest, tak tomu jinak nebude...
Oliver se pomalu vzdaloval od města a snažil se nabrat sílu... tak alespoň chytal rozkošné bílé králíčky, uříznul jim tlapky svým velkým ostrým nožem a zase je pustil do světa... Nemělo to takovou sílu, jako smrt trpaslíka Maxe, ale lepší, než nic.
Bompo se taky vzdaloval od města... Pomalu se rozednívalo a na něj pomalu doléhala neskutečná kocovina... Potřeboval si někde odpočinout, ale všude okolo New Moscwy nebylo nic jinýho, než tráva, pár stromů ... a tamhle nějakej rozkošnej, bílej králíček... a hele.... bez pacek... Bompa to vůbec nezajímalo. Žil tu už příliš dlouho, než aby ho neco překvapilo. A teď měl v hlavě jen svou kocovinu a snažil se udržet na nohou. Ušel takhle asi osumnáct kilometrů... vzhledem k jeho nepříliš střízlivému smyslu pro orientaci se ale dostal jen asi kilometr od města...
Náhle uviděl před sebou kamennou desku zaraženou do země... "Ha má spása..." řekl jeho vnitřní hlas a z posledních sil se vydal k onomu šutru. Vytáhl nějakej hadr a kus kůže z tlumoku, opřel to o kámen, na kterém se teď blištili nějaký klikiháky... položil hlavu a okamžitě usnul.
Tou dobou se stejným směrem ubíral taky Rusty. Byl pořádně nasranej na hlavního městskýho hodináře. Kvůli tomu, že ten blbec nedokázal správně seřídit hodiny, musí Rusty vypadnout navždycky z města... Jako špión je už provalenej. Rusty se totiž nezvětšuje v nějakou určitou dobu, on se zvětšuje jen když začnou hodiny odbíjet čtvrtou hodinu ranní a pátou odpolední. Vlastně mu ani tak nevadilo, že musí jít z města... stejně ho pro jeho divnou povahu vyhodili minimálně z vosmi dalších, ale nejvíc ho sralo asi pět a půl tisíce malejch úlomků magickýho železobetonu na bázi lineckýho těsta, který pořád svištěli okolo něj jako nějaký debilní tornádo. Každou chvíli nějakej úlomek škrtnul o zem a vydal krátký a docela tichý zaškrábání... pro uši ietyho to ale bylo skutečný utrpení a Rusty z toho měl už solidní migrénu a tak v gestu beznaděje mlátil rukama do země...
Bart si pochodoval po jedné z mála pěšin. Nevěděl kam jde, nevěděl proč tam jde a měl zlost na celej svět okolo... "Kurva... to je kvůli tomu, že neumim čarovat... debilní orkové... to bylo vždycky čáry máry a byl sem bez kuliček... pane bože proč mě tak trestáš?!" pomyslel si bart a nakopnul hada, kterej někam běžel - po čtyrech... Topo se zaposlouchal do jeho myšlenek a rázně mu odpověděl "Co bys sakra chtěl?! Pořád si válet šunky?! Na to sem tady já... a teď hybaj... hni se! Chci, aby se něco dělo!" a cvrnknul svou rukou do té malé Bartovy postavy... Bart odletěl několik set metrů dopředu a přistál kousek od cizího člověka, kterak podřimuje, opřen o kamenný kvádr...
Marcus Kurvínek má vždycky štěstí... Proto se objevil přímo u šutru... bez komplikací... Topo má svoje oblíbence a dokáže se o ně postarat.
Bart se po chvíli probral a trochu se rozhlíd... Byl už tak dost nasranej... A tenhle ponižující akt mu na náladě nepřidal... Navíc se zase vracel ten debilní absťák... Náhle se ze všech stran přihrnulo několik dalších divnejch lidí a jeden iety... Všichni se navzájem uvítali a vyprávěli si příběhy z mládí... Trvalo to jen pár vteřin, páč zeměkostka vznikla docela nedávno a málokdo měl už staženej update vzpomínek na dětství...
Chvilku to trvalo, než si Bart všimnul divnejch klikiháků na kameni za Bompovou žíněnkou. "Co to je?!" Bompo na to zabrejlil, ale kvůli jeho těžce poopičnímu stavu nedokázal rozpoznat víc, než několik rejh... "Ty seš tady odborník na všecko... tak řekni co to je..." řekl po chvíli a obrátil obě oči přibližně do směru na Barta.
Bart chvíli špekuloval, co to asi tak může bejt... Nic ho nenapadlo... A absťák sílil... perlička mu chyběla čím dál tím víc... Začínal mít halucinace... Aby si neskazil pověst vševěda, obchodníka se vším a odborníka na všecko, prohlásil nakonec rozhodně "Nikdo nemůže vědět na co to je... Protože to sem spadlo z vesmíru!!! ... Třeba v tom je perlička..." hned na to se přisál pusou na rejhu písmena B a hledal v ní onu růžovou zubní pastu...
Chytrej, velkej Rusty ho po chvíli odtrhnul, odsunul kousek dál a pak se podíval blíž na ten šutr...
"Dobře, takže teď je to jasný, ne? Všichni do jednoho ste negramoti, takže vám to musim přečíst já, že?!" zahučel nevrle Rusty. Všichni se trochu vzdálili, protože měl každej nasráno z těch zběsilejch kamínků, který ho obklopovali. Rusty předpažil a vytvořil si tak před očima okýnko, kam se magickej železobeton nedostal. Jeho velký černý voči zamžourali na kámen a Rusty pomalu odříkával "Ženy ... dělají... mužům ... ze života ... oči- oči- -stec" Bompo okamžitě zakřičel, snažil se totiž přehlučit rachot železobetonu. "Na ten nadpis se vyser, chci vědět co se píše pod tim..." Rusty se nevrle otočil na Bompa a poslal ho doprdele... Pak se otočil zpátky a přečetl nějaký divný desatero. " ... mužům ze života očistec. ... bagavan..." Oliver svým hlubokým kostěným hlasem křiknul "ba- co?" Rusty vytrhnul kámen ze země a dal si ho před oči "Bagavan...." Řekl potom rozhodně... "Psal to prej bagavan, proč? Ty ho snad znáš?!" Oliver se nad tím chvíli zamejšlel, pak jeho pozornost náhle upoutala fialová srnka za stromem v dálce... Okamžitě zapnul ret.bul mód svýho kabátu, vytáhnul nabroušenou kudlu a utíkal za ní... Po chvilce se ale vrátil... kupodivu i s čistým nožem... jeho kabát už neměl dost šťávy ani na to, aby dohonil svoji oběť...
Marcus Kurvínek se přimotal doprostřed všeho dění, natočil hlavu nastranu a milým hláskem zapištěl... "No mě se to zdá jako ohavná diskriminace... fujky, fujky, fujky... to by se nemělo říkata nahlas... A krindapána... Marcus má ušpiňené kalhotečky... ale ale.. to se musí vyčistiti..." pak už se o nic nezajímal a hledal ve svém fialovém batůžku s obrázkem želvičky něco čím by vyčistil své růžové legýny s obrázkem sloníčka...
Bart do sebe cpal jednu odvykací žvejkažku za druhou... Ruce se mu klepali jak sejsmograf v Japonsku a pomalu něco koktal "Mě... Mě... Mě .... Měsetozdá... Mě se to zdá... jako pěkná blbost..."
"Taky že je... Je to svatokrádež!!! Zhebni..." ozval se náhle pištivý hlas a odkudsi se přiřítila maličká hobitice s asi dvoumetrovým válečným kladivem v ruce. uáááá... zařvala a praštila vší silou do šutru, kterej ještě pořád držela Rustyho obrovská tlapa.
"A co má bejt jako tohle?!" procedil skrz titanový chrup udýchaný Oliver. (pozn. předkladatele - titanový chrup má Oliver od loňska - když se jednou zakousl do středně propečeného havraního stehýnka, vylomil si několik zubů a tak si nechal udělat něco, čím rozžvejká i trpajzličí kosti... mimochodem - je to z kevlaru, titanu a vyráběný za pomoci antihmoty (prostě moc složitá sci-fi technika)) "Dobrá votázka... Co seš zač maličká?" zahuhlal Rusty a sklonil svou hlavu blíž k tomu stvoření... "Maličká?! Říkal si maličká?!" zaskřípěla ta malá žena, napřáhla kladivo a praštila Rustyho...
Rusty jako velkej machr měl ale lepčí reflexy... takže prostě chytil kladívko mezi ukazováček a paklec, narovnal svých šest metrů výšky a zaklepal s kladívkem, na jehož druhém konci byla ona... Jeho překvapení se nedalo slovy popsat... když se maličká už skoro pustila svého dozajistavelice mocného a určitěhodněkouzelného kladiva, začalo se s Rustym něco dít... Najednou se během dvou vteřin scvrknul na normální velikost a obří kladivo bylo náhle větší než on... spadlo mu na nohu... přesněji řečeno - na pravou zadní tlapu... jenže, jakmile se Rusty zmenšil, zmenšila se i jeho mozkovna... "Jááááůůůů ... sundejte ze mě někdo tu píčovinu!!! Chce mě to zábít!!!" měl zavřený oči a vřeštil tak, že to museli slyšet i na druhý straně kostky a vřeštěl i potom, co mu to z tlapy sundali... dokud se nepodíval na svoji osvobozenou nohu, nepřestal. Všichni okolo náhle ztuhly ohromením a s otevřenou pusou zírali na to malý asi metrový chlupatý cosi co vřeštělo jako pavián...
"A kurva... myslim, že bych měl přestat pít..." vydechl po chvilce Bompo... Aby tenhle těžkej šok přestál, vytáhnul z tlumoku flašku tuzemáku a snažil se přebít překvapení... Bart zase prožíval svý obvyklý překvapení "Sakra... už ani ty žvejkačky nedokážou udržet ty absťáky... Bože!!! Já chci zemřít!!!" Topo se pousmál a tiše mu zašeptal "Máš smůlu... Ty tady budeš ještě dalších třista let... Hrozně mě baví sledovat, jak závisláci působí na lidi okolo sebe..."
Kurvínek mlel něco jako krindapánky... a vévoda z olejova se bojí... a jezususmarjá... a taky šmarjájozef... a potěšbagavan... ale všichni ho dojednoho ignorovali.
Oliver se chvíli díval na tu zvláštní snůšků debilů okolo a už vážně uvažoval o tom, že někomu z nich skrátí trápení, ale nakonec se na to vyprdnul, s námahou se otočil k maličké s kladivem a zeptal se jí "Tak co seš zač, trpajzlíku?!" to metrový stvoření s dvoumetrovou palicí v ruce se zamračilo a pak se to rozkřiklo "Ať tě ani nenapadne mě takhle říkat! Já jsem Yo - a nejsem trpajzlík... Já sem člověk... jen jsem nejedla jako malá zeleninu a tak sem nevyrostla... A to co tady propagujete je určitě nezákoný, diskriminační a jestli s tim okamžitě nepřestanete, tak..." řekla zakrslá Yo, ale Oliver jí přerušil "Drž pec... Nikdo z nás nic nepropaguje... Tohle je prostě jen skupina těch největších trosků, který dou někam doprdele..." Yo sebou škubla, zasmála se a pak zase zapištěla "Vy jdete někam doprdele? ... tak to mám při cestě... můžu jít s váma?" než jí ale stihnul Oliver odbít, přímo pod nohama mu ze země vyrazil další kámen... Další desatero a další obligátní podpis - bagavan. Sotva to Yo viděla, už bylo kladivo ve vzduchu... právě se stala v okolí jedinou gramotnou. "Za to můžeš ty!!!" zakřičela, když rozbila kámen s nějakym testem od bagavana přímo Oliverovi pod nohama. Oliver samozřejmě spadnul na hubu, ale to mu nebránilo, aby jí odpověděl. "Nech si to kurva pro sebe... Já za nic nemůžu... A jestli budeš srát, tak si z tebe udělám nový rukavice..."
Bompo se po několika douškách tuzemáku vzpamatoval a směrem k Yo něco zahuhlal. Znělo to jako "J- Já ho... moc... moc dobře... dobřeznám... on.. von... von to udělá..." Yo se na Olivera tak divně podívala a pak zase zaskřehotala "Já budu rychlejší!!!" a už už zvedala kladivo na hlavu, ale to sem už přiběhnul vévoda z volejova - Kurvínek osobně "Ale ale, snad se nechcete prát... Vždyť na světě je tak krásně... Když jdeme všichni doprdele, můžeš jít přece s náma... určitě budeme všichni moc velký kamarádi, no viď... že mám pravdu..." Oliver měl dneska už dost zkaženou náladu... Všechno ho sralo. Ale jeho plášť už neměl dost síly na to, aby je tady dokola všechny podřezal...
"Hele, vy lidi... nepujdem teda dál?" řekl opatrně Rusty, kterej se už trochu vzpamatoval... Náhle za ním ze země vyskočili další kameny s desatery ... tentokrát dva... oba s podpisem bagavana... "Ne, ne a ne!" zakřičel Oliver na Yo, když se chystala ty moudra rozbít... "Hele... Hele... když to- to- to- toho nenecháš, tak to zaplaví celou kostku... čet sem o tom... v pří... příručce potulnýho... pro ... pro ... prodavače..." zaskuhral Bart s plnou pusou růžovejch žvejkaček... A právě na sebe začal lepit druhou vrstvu odvykacích náplastí...
Topo toho měl už plný zuby... vzal si megafon a na celou skupinu zařval "Tak to by pro dnešek stačilo... Vypadněte zas o kus dál!!! Všichni!"
"No... myslim, že máme jít všichni... společně..." zahuhlal Bompo. A tak všichni vyrazili... Když se Rusty zmenšil, nabrali kousky magickýho železobetonu trochu jinej směr... už nerachotili tak zběsile o zem... Vytvořili nad Rustyho hlavou něco jako dvoumetrovou svatozář... Ale pořád vydávaly divný zvuky, když do sebe naráželi. Bompo a Bart si začali cestou vyprávět o jejich zkušenostech s návykovýma látkama a Kurvínek to všechno nadšeně a hodně spisovně komentoval... Oliverovi se pod nohama proběhnul had s nohama... "Ha..." řekl si "... mám tě!" a uříznul hadovy pravu přední a levou zadní ... had se už zase musel plazit... Musel se plazit dokud nevykrvácel... Oliverův háv začínal nabírat zpět jeho ztracenou sílu...
