Nad Osíčkem vládlo ospalé pozdní odpoledne časného léta, ten podvečer byl jako stvořený k tomu, aby se vůbec nic zvláštního nestalo, snad jen aby se lišky připravily dát lidem dobrou noc. Ale i podvečery mívají někdy zvláštní a hravou náladu, zvláště když vidí Bohunku, kterak rozvážně kráčí cestou do kopce na druhý konec vesnice. Když tedy podvečer spatřil, že Bohunka jím skutečně do kopce kráčí, přimhouřil oči, zívl, protáhl se a pomyslel si: „Tak. A teď té Bohunce vstoupím do života a uvidím, co z toho bude.“
Bohunka kráčí, zamyšlená a důstojná, a za ní skupinka lidí, sousedů, mhouří oči a radí se:
„Je to Bohunka nebo Klekánice?“ otázal se nejistě rozšafný muž z hloučku.
„Bohunka je to,“ odvětila jeho žena.
„Já bych řek, že je to Klekánice,“ nesouhlasil místní hostinský. „Já mám na lidi čuch a tohle je určitě Klekánice.“
„Říkáte, že máte čuch na lidi. Ale Klekánice není člověk, ale strašidlo,“ opáčil uhrovitý mladík, místní mudrlant.
Učitel, který byl na školách ve velkém světě, zadumaně prohlásil: „Pokud je to Klekánice, nebylo by bezpečné, kdyby věděla, že to víme. Bylo by lepší, kdyby si myslela, že si myslíme, že je Bohunka. Ale jestli je to Bohunka, jistě by se rozzlobila, kdyby zjistila, že si ji pleteme s Klekánicí. Bude tedy lepší, když ji budeme pokládati za Bohunku.“
„Tak či tak...“ prolomil mlčení rozšafný muž, který si Bohunky všiml jako první: „Musíme jí říci o té hluché dívce co jde před ní.“
Všichni zmlkli a přemýšleli jak jen každý uměl.
Hlouček přidal do kroku a záhy obklopil zamyšlenou Bohunku.
„Bohunko,“ oslovil ji rozšafný muž. Bohunka sebou polekaně trhla. „Před tebou jde po cestě hluchá dívka a pleská dlouhými nohavicemi.“
Bohunka vzhlédla a skutečně – středem cesty kráčí hluchá dívka, nohavicemi pleská, na své bezpečí nedbajíc. „Děvčico nešťastná,“ pomyslela si Bohunka, „Hluchá jsi a ještě bláznivá, že mužům nohavice béřeš. Jistě po mně sousedé chtějí, abych tě před povozy varovala. Dobrá tedy, udělám to.“ Bohunka přidala do kroku a zezadu z plna hrdla na hluchou křičí: „Jdi ke kraji, povoz tě srazí!“
Hluchá neslyší.
„Chytnu ji za ramena, pak mě uslyší,“ říká si Bohunka a čapne hluchou zezadu seč jí síly stačí. Hluchá dívka se sebe vydá poděšené zvuky a plesk, plesk, plesk, zděšeně utíká od Bohunky pryč vzhůru do kopce. Sousedé běží za dívkou a Bohunka se s nimi snaží držet krok. Za rozcestím na vrcholku kopce se hluchá i sousedé ubírají doprava. Bohunka vidí, kterak sousedé hluchou dohánějí, očima se s ní dorozumívají a ke kraji cesty ji vedou. „Klekánice jsem a ne Bohunka!“ pomyslela si nešťastně Bohunka. „Pomáhat chci a místo toho lidi straším. Co jen mám dělat, abych se těch výčitek zbavila? Že bych šla za nimi a dívala se, jak to dělají?“ Bohunka váhá. Původně měla namířeno doleva a teď neví, kterou cestou se dát. Najednou spatří zleva podivný záblesk. Jako by to byl odlesk slunce v okně, ale ne tak úplně. Ještě nikdy takový zvláštní záblesk neviděla.
„Co je to za znamení?“ pomyslela si...
