Bratt vstal, doplnil vystřelené náboje a řekl: „No nic. Měj se a dej si bacha na krysy. Krev je láká.“ „To nemůžeš! Nesmíš mě tu nechat!“ křičel zděšeně
Johny. „Můžu. Vy jste se s Dirrem taky nemazlili. A s Ní už vůbec, pokud jste to byli vy. Ještě něco. Zatímco jsi byl v bezvědomí, nalil jsem do tebe ten samej jed, kterej jste dali Dirrovi. Máš ho v sobě tři lahvičky. Přeju lehké umírání,“ chladně odpověděl Bratt a jeho hlas byl tvrdší než křemen a ostřejší než břitva. Otočil se a odešel.
Když přicházel k autu, uslyšel Johnyho výkřik, ale ani se neohlédl, nastoupil a zamířil do centra města. Johny jej už přestal zajímat. Dostal z něj, co potřeboval a krysy se už o něj postarají. Teď měl jiný cíl. Blonďák Zed. To jméno mu bušilo a vířilo v hlavě a přinášelo spoustu hrozných vzpomínek na dobu před několika lety.
*********
Byla to tehdy krvavá doba. Městem zmítaly bouře protestů, všeho byl nedostatek a v ulicích bylo slyšet více výstřelů než radostných výkřiků hrajících si dětí.
Bratt byl druhým rokem u policie jako tajný agent, když se ve městě začala rozmáhat zločinecká organizace Zlatý meč. Přepadala, vraždila, míchala se do politiky a brzy se stala nejmocnější organizací ve městě. Vyvraždila několik klanů mafiánských bossů a převzala jejich obchody. Policie několikrát vybrala jejich základny, zatkla mnoho členů, ale přesto zůstali vůdci ve skrytu.
Pak udělali chybu. Nechali unést dceru nejbohatšího muže ve městě a šéfové policie nasadili Bratta. Šel po nich měsíc, než našel spolehlivé vodítko. Našel je a dívku s nimi. Zachránil ji a vůdce těžce zranil. Když s ní Bratt odcházel, ještě slyšel, jak mu blonďatý vůdce slibuje pomstu.
Když na místo přijela policie, nalezla na místě střetu jen pár mrtvých a raněných. Vůdce však prchl. Bratt si zachráněnou dívku vzal za ženu. O Zlatém meči nějakou dobu nebylo slyšet. Mnozí mínili, že se organizace rozpadla, nebo že uprchla hodně daleko. Bratt však věděl, že si někde lížou rány a posilují své pozice.
*********
Bratta ze vzpomínání vytrhl výstřel. Instinktivně se přikrčil, ale výstřel nepatřil jemu. To si v okolních uličkách vyřizovaly účty menší gangy. Vzduchem zapraskala statická elekřina a vzápětí zasyčela plasma. „Tady bude horko,“ pomyslel si Bratt a sešlápl plyn. Motor zaburácel a auto zmizelo z nebezpečné zóny.
Po nějaké době zastavil u staré tovární haly. Vytáhl pistoli z pouzdra a rychlými skoky se dostal do bezpečí stínů budovy. Přimáčkl se ke zdi, přikrčil, začal se plížit kolem zdi hledal nějaký vchod. Vždy po několika metrech se zastavil a naslouchal. Slyšel však jen šumění řeky.
Obešel již tři strany haly, když narazil na dveře. Vypadaly nově, ale neměli kliku. „Sakra, jak dovnitř?!“ zaklel šeptem Bratt. Pak se zarazil „Co když Johny kecal? Co když lhal?“ napadlo ho. Opřel se o zeď vedle dveří. Vydechl. „Přeci neskončím tady. Musí sem vést nějaká cesta. Jak by se sem dostávali?“ uvažoval.
Přešlápl v loňském hnijícím listí, které sem nafoukal vítr a uslyšel jakési šramocení. Přikrčil se a naslouchal. Zvuk ustal stejně rychle jako začal. Bratt ještě chvíli zůstal přikrčený a pak se narovnal. Do zad ho zatlačilo cosi co tam předtím nebylo. Ve tmě nahmatal cosi hranatého a studeného. Posvítil si malinkou baterku, kterou neustále nosil v kapse. Zjistil, že je to malinká krychlička z oceli a na přední straně byl vyrytý jakýsi obrazec.
Bratta napadla šílenost a modlil se, ať vyjde. Z jiné kapsy vyndal přívěšek, který našel u Dirra a vložil jej do vyrytého obrazce. Sedl přesně. Krychlička zajela zpět do zdi, ve dveřích tiše cvaklo a trochu se pootevřeli.
S připravenou zbraní se pomalu a tiše vplížil do haly. Byla tam tma, jen škvírou ve dveřích dopadalo na podlahu měsíční světlo. Uhnul ze světla a ztratil se ve tmě. Jenže podcenil své nepřátele a oni na něj čekali. Zakopl o tenký drátek a vzápětí kousek od něj vylétla světlice a celý úsek, kde stál, osvětlila.
Bratt na nic nečekal, seknul sebou o zem a odkulil se do relativního bezpečí jakýchsi ocelových beden. Sotva spadl na zem, ozvaly se výstřely. Ve vzduchu smrděla plasma. Opláštěné kovové projektily narážely do Brattova úkrytu a odrážely se se vzteklým jekotem, jako podráždění sršni.
„Zatraceně, co to má bejt,“ zavrčel Bratt. Vyndal ruku z úkrytu a vystřelil pár ran a rychle se přemístil. Jenže přetrhl další drátek a další světlice ukázala jeho pozici. Naštěstí se stačil ukrýt za obrovským strojem. Cítil záchvěvy stroje, jak do něj naráželi plasmové a kovové náboje. Na hlavu mu padaly kousky oceli a omítka ze zdi.
Počkal, až střelba utichla a začal se přemisťovat. Vzápětí spatřil před sebou první dva. Zvedl ruku a pistole dvakrát štěkla. Oba chlápci se bez hlesu svezli na zem. Ukryl se na jejich místě. Byl to dobrý úkryt. Přesvědčovat se o tom, jestli jsou mrtví, nemusel, mířil přesně.
Dobil svou zbraň a vzal si ty jejich. Jedna plasmová pistole UK-39-78-LX a pulzní poloautomat RX-348912. Vzal si od mrtvých plné zásobníky a vyrazil. Zanedlouho proběhl polovinu haly, skryt za hromadami krabic a za stroji. Nechal za sebou sedm mrtvých. Jedna plasmatická střela mu ožehla lýtko a jiná ho škrábla na rameni. Byl skryt za bednami a přemýšlel jak dál.
Teď před ním bylo patnáct metrů volného prostoru. To bylo příliš mnoho. Předtím to byly mezery široké tak jeden dva metry, ale to se dalo proběhnout. Jenže patnáct metrů bylo moc a věděl to jak Bratt, tak oni. Byl by tam jak na střelnici. Trochu je podezříval, že tu mezeru vytvořili schválně. Stejná byla i na druhé straně.
Pomohla mu náhoda. Jeden z chlápků, kteří tu na něj čekali, hodil plasmový granát. Bratt neváhal a vystřelil z plasmové pistole. Zasáhl přesně a v tu chvíli bylo všude plno ohně a dýmu. Začal střílet a tím přinutil své soupeře se krýt. Přeběhl volný prostor v dešti střel, ale žádná ho nezasáhla. Jen jedna mu přelétla okolo hlavy tak blízko, že ucítil žhavý dech smrti.
Dostal se na druhou stranu. Zhluboka si oddechl. Teď už mu zbývalo několik desítek metrů, aby se dostal k východu z haly a dostal se do chodeb, které vedou ke kancelářím. Přeběhl do druhého úkrytu, a když přebíhal do třetího, byl zasažen do levé ruky nad loket. Kule mu prolétla jen svaly a kost nepoškodila. Vykřikl bolestí a vystřelil. Ozval se smrtelný výkřik zasaženého.
Pulzním poloautomatem vyčistil další úkryt a sedl si. U jednoho ze zraněných naštěstí nalezl lékárničku. Rychle ji otevřel a prohlédl si ji. Nožem odřízl rukáv na zraněné paži a pak ránu posypal práškem na stavění krve. Nakonec si ránu pevně ovázal obvazem. Pracoval rychle a přesně. Přitom neustále hlídal prostor okolo sebe.
Jeho nepřátelé se o nic nepokoušeli. Ztratili hodně lidí a nedokázali ho zastavit. Byl jako anděl pomsty. Rychlý jako vítr, tichý jako stín a smrtící jako přesně vystřelená kule.
Dobil obě zbraně a po chvilce opět vyrazil. Všimnul si přesunů ozbrojenců a zrychlil. Musel se dostat k východu dřív než oni. Běžel, skákal a střílel. Zraněná levačka ho příšerně bolela, a tak přehodil těžší „pulzačku“ z levačky do pravačky a plasmovku si vzal do levé.
U východu byli čtyři. Přikrčení a schovaní za několika bednami, které jim však poskytovaly nedostatečný úkryt. Plasmovku si strčil za opasek a vystřelil z „pulzačky“ několik ran. Střely udeřily do beden. Odlétlo několik ohořelých třísek. Dva zpanikařili a vyběhli z úkrytu. Vzápětí je zasáhly Brattovy výstřely. S výkřiky padli na zem, kde sebou ještě několikrát škubli a zůstali bez hnutí ležet. Místo nich však přibíhali další.
Bratt je zaregistroval a pořádně se do nich pustil. Neznal slitování. Pak v „pulzačce“ cvaklo naprázdno a Bratt už neměl žádné plné zásobníky. Zahodil ji a tasil obě pistole a vyběhl. Střílel jako divý a dostal se k východu. Opřel se do dveří plnou vahou a ramenem je vyrazil. Vpadl do chodby a spadl na zem. To mu zachránilo život, protože v místech, kde ještě před chvílí byla jeho hruď a hlava, proletělo několik střel, které se teď zabořily do zdi. Uražená omítka zachrastila o podlahu. Odkulil se stranou a chvatně vyměnil zásobníky. Zvedl se a utíkal za roh.
Narazil na hlídače, který spěchal k hale. „Ne tak rychle přítelíčku,“ sladce pronesl Bratt a zamířil na něj pistolí. Hlídač vyvalil oči a zalapal po dechu. Tvářil se překvapeně, jako by viděl ducha. „Teď mi řekni, kde najdu Zeda,“ zavrčel Bratt a v očích se mu mihla jiskřička vzteku. Chlápek pozvedl pistoli, kterou držel v ruce, ale Bratt byl rychlejší a pistoli mu vystřelil z ruky. Hlídač zaječel bolestí a chytil se za ruku.
„Tak a dost srandy. Kde najdu Zeda,“ zeptal se Bratt tvrdě. „Nahoru po schodech, chodbou doprava a pak doleva. Jsou tam takový černý dveře,“ vykoktal hlídač. O úder srdce později klesl na zem v bezvědomí. Bratt ho tvrdě udeřil pažbou pistole do hlavy. Byl to rychlý úder a hlídač nestačil zareagovat.
Bratt vyběhl po schodech a začal se opatrně pohybovat po chodbě. Očekával ještě nějaké hlídky, ale nikdo tu nebyl. To ho dost překvapilo. Samozřejmě, mohli být ještě nějací ozbrojenci přímo v Zedově kanceláři.
Kdyby tu byl Dirr, šel by ke dveřím a tam by chvíli čenichal. Poté by se vrátil ke svému pánovi a podáváním tlapy by oznámil, kolik je lidí uvnitř. Tohle naučit Dirra bylo velice obtížné, ale nakonec se to povedlo.
Při vzpomínce na Dirra píchlo Bratta u srdce. Stáhlo se mu hrdlo žalem. Takové akce podnikali vždy spolu. Dirr hlídal, dohledával a Bratt obstarával střílení. Teď se nesmí podvolit žalu. Zaklepal hlavou a pevněji sevřel pažbu pistole.
Potichu se připlížil ke dveřím a chvíli naslouchal. Zevnitř se nic neozývalo. Poodstoupil kousek od dveří, které v příští vteřině vykopl a uskočil stranou, aby se kryl před výstřely, které však nezazněly. Rychle nahlédl do místnosti a pak se zase stáhl. V místnosti nikdo nebyl. Na první pohled. Jedno otáčecí křeslo, stůl, na kterém ležely jakési papíry, malá skříňka a to bylo vše.
Bratt nahlédl znou do místnosti a tentokrát si všiml, že zpoza křesla stoupá úzký sloupek dýmu. V tom křesle někdo byl a kouřil! Bratt náhle věděl, kdo to je. Křeslo se otočilo a v něm seděl objekt Brattovy pomsty. Blonďák Zed!
„Zdravím Bratte. Vidím, že jsi se dostal přes mé hochy. Nabídl bych ti židli, ale jak vidíš, žádná tu není,“ promluvil Zed. Vypadal přesně tak, jak vypadají záporňáci v komiksech. Hranatá hlava s ostrými rysy, blond vlasy sestřižené na ježka, tlustý krk, široká ramena, ruce jako lopaty a mohutné, osvalené tělo. Zed kouřil cigaretu a popíjel whisky.
Zed byl oblečen do upnutého trika s krátkými rukávy a černých kožených kalhot, takže Bratt krásně viděl mocné svaly, jak se vlní při sebemenším pohybu. Na pravém předloktí viděl Bratt obrovskou, křivolakou jizvu. To ho ve vzpomínkách přeneslo o šest let zpátky.
*********
Byl s Dirrem na zátahu proti drogovým dealerům a střetli se tam právě se Zedem a jeho muži. Celá akce probíhala přesně podle plánu, jenže v nejchoulostivějším okamžiku se tam objevil Zed a celou skupinu držel v šachu dvěma lehkými plazmovými samopaly P-468. Byl si sebejistý, ale nepočítal ještě s jedním členem akce. S Dirrem. Ten byl zrovna mimo dohled. Ve chvíli, kdy se Zed chystal střílet, Dirr se vyřítil a zakousl se mu do ruky a způsobil mu hrozné zranění.
V ten okamžik, kdy se Zed rval se psem, vtrhlo na místo střetu několik Zedových mužů a vypukl zmatek. Několik policistů bylo zabito a několik včetně Bratta zraněno. Ze Zedových mužů nepřežil ani jeden a Zed znovu zmizel.
*********
„Jaký je důvod tvé návštěvy?“ otázal se s úsměvem Zed. „Dirr,“ pronesl Bratt stísněně. „Aha. Proto jsi tu. Jo, byl to skvělej pes. Jsem rád, že jsem ho zabil,“ odvětil Zed a potáhl z cigarety. „A to tě nezajímá, kdo zabil tu tvou holku?“ vrhl zkoumavý pohled na Bratta.
V Brattovi se začal zvedat vztek. Teď mu to došlo a zasténal. „Ty,“ zasyčel jako podrážděná kobra. „Jo, byla vážně skvělá. Křičela jak děvka a žebrala o slitování. Docela jsem si s ní užil,“ mučil Bratta Zed. Bylo to cílené a mělo to účinek. Zedova slova rozdírala žhavými drápy žal, Brattovu duši a srdce. Bratt se roztřásl.
Ruka, která dosud pevně svírala pistoli a mířila na Zeda, se roztřásla. „Ty hajzle!“ zasyčel Bratt. „Ale no tak. Je to už dávno. Co kdybychom oba zapomněli na to, co bylo?“ zeptal se konverzačním tónem Zed a vstal. „Zůstaň sedět!“ vyštěkl Bratt a znovu zamířil na Zeda.
„Takže ty mě chceš vážně zabít?“ jakoby užasle se otázal Zed. „Jo,“ odpověděl Bratt. „Tak co kdybychom to vyřídili jako za starých časů naši předci? Muž proti muži, nůž proti noži,“ zeptal se Zed a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. Bratt se ani okamžik nerozmýšlel a přikývl.
„Výborně. Alespoň na něčem se shodnem,“ promluvil Zed, ze šuplíku svého stolu vyndal dlouhý nůž a klíč. Prošel okolo Bratta a zamkl. „Nechceme být přeci rušeni,“ řekl a klíč položil na stůl a ustoupil zpět ke dveřím. Bratt přešel ke stolu a vedle klíče položil obě pistole a tasil svůj nůž. Nevěděl, jak souboj skončí, ale jedno věděl přesně. Z této místnosti odejde jen jeden z nich. „Zabiju tě,“ zaprskal Bratt. „Nebo taky ne.“ pokrčil rameny jeho soupeř a připravil se.
Chvíli okolo sebe kroužili a naznačovali výpady. Pak zaútočili. Čepele o sebe zazvonili a oba zase odskočili. Čekali na chybu toho druhého. Byl to hlavně souboj nervů. Kdo první znervózní, zaplatí životem. Zaútočili na sebe a každý chytil volnou rukou ruku s nožem toho druhého.
Bratt byl v nevýhodě. Levačku měl zraněnou a cítil, jak mu i přes obvaz krvácí. Navíc nebyl tak svalnatý jako Zed. Zaklesli se do sebe a upadli. Váleli se na zemi a rvali se jako zvířata. Vyměňovali si tvrdé údery koleny a snažili se jeden druhého bodnout. Každou chvíli o podlahu zazvonil nůž, který se netrefil.
Bratt se uvolnil, odkutálel se kousek od Zeda a vyskočil na nohy. Zed se taky vyhrabal na nohy a zase okolo sebe začali kroužit. Vyměnili si několik úderů a čepele nožů se zbarvili první kví. Znovu se na sebe vrhli a to takovou silou, že jim nože vylétli z rukou. Svalili se na zem a tam se rvali.
Jak se převalovali, dostali se do blízkosti jednoho nože. Bratt neváhal, uvolnil si pravačku, chňapl po noži a zarazil ho Zedovi do podbřišku. Zed zařval bolestí a škubl sebou, aby ze sebe Bratta dostal. Ten se na něm udržel, trhnul rukou, kterou svíral nůž, a rozpáral svého soupeře až k hrudní kosti. Sklonil rukojeť až k Zedovu tělu a bodl. Čepel zajela pod žebry do hrudního koše.
Zedovi vytékala krev z úst a ze strašlivé řezné rány na břiše. Zraněný muž zachroptěl: „Tak se ti to přeci jen povedlo. Pomstil ses.“ Jeho tělo sebou škublo a Zed zemřel. Bratt se od něj odvalil, zhluboka oddychoval a odpočíval dlouhou dobu. Když načerpal síly, zvedl se, ze stolu sebral pistoli a klíč. Tu plasmovou tam nechal. Odemkl a odešel. Přes halu, kde bojoval, se dostal bez problémů.
Když vyšel z haly, zrovna svítalo. Vychutnal si východ slunce. Když úsvit skončil, nastoupil do auta a odjel. Mířil do hor.
Auto nechal na kraji lesní cesty, vystoupil a šel pěšky. Po několika hodinách dorazil na své místo. Omyl si tvář a rány vodou z potůčku, napil se, posadil se mezi hroby a zády se opřel o kmen dubu.
Seděl, naslouchal zurčení potůčku a hleděl na ten kousek modrého nebe, který ze svého místa viděl.
Vzpomínal na posledních jedenáct let. Vzpomínal na to, jak se s Ní seznámil, jak se do sebe zamilovali, jak spolu žili. Vzpomínal na její štíhlou postavu, oválný opálený obličej posetý drobnými pihami a orámovaný blonďatými vlasy. Vzpomínal na její štíhlé, smyslné rty, které byly trošku svěšené v koutcích, což Jí dodávalo melancholického vzhledu. Ale i tyhle smutné rty, které tak skvěle líbaly, se dokázaly rozzářit hřejivým, šťastným úsměvem. Mariana. Jeho jediná, životní láska.
Vzpomínal na to, jak mu přinesla Dirra jako malé, roztřesené klubíčko chlupů. Vzpomínal na těch jedenáct let, které mu přinesly tolik štěstí a ještě více bolesti.
Nevnímal hlad ani žízeň, jen vzpomínal. Celý den proseděl sám, jen se svými vzpomínkami. Nastal večer a Bratt se pokochal západem slunce, kdy se rudá snoubila se zlatou a oblékla celý kraj do svých barev.
Když západ slunce skončil, Bratt z kapsy kalhot vyndal malou plechovou krabičku, otevřel ji a vyndal z ní pramínek blonďatých vlasů a hrstku tmavých chlupů. Pozvedl je k nosu a zhluboka nasál jejich vůni. Ucítil slabou vůni levandule, která se mísila s těžkým psím pachem. Opatrně pramínky zbavil nití a sevřel je v ruce. „Život za život. Pomstil jsem vás,“ zamumlal.
Pomstil se a už neměl proč žít. Vytáhl pistoli, hlaveň přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť. Mýtinkou zahřměl výstřel, který vyplašil několik ptáků a les ozvěnu několikrát vrátil.
Bratt se svezl stranou a krev vytékající z rány se vsakovala do země. V křeči se mu otevřela ruka, jenž svírala oba pramínky. Lehký větřík je sebral, promíchal a pohrával si s nimi. Ten samý větřík, který sebral pramínky, šuměl ve větvích dubu a šeptal tiché rekviem.
