Chakrun stál na kopci mezi dvěma zakrslými stromy. V nepříliš silném a pronikavém světle se mdle leskla jeho šupinová zbroj z tmavé oceli. Přimhouřenýma očima sledoval krajinu před sebou. Kam až dohléd se rozprostíraly bažiny, zakryté bělavou mlhou, která tu neútěšnou krajinu přikrývala jako lehká vlhká přikrývka. Temný elf se snažil prohlédnout výpary a spatřil alespoň náznak pohybu, odlesku lidského brnění či vyčnívající zástavu. Nic z toho však jeho oku dopřáno nebylo. Promáčená země skýtala velmi dobrý úkryt. Ne že by na tom záleželo, pomyslel si ledabyle král a zároveň nejvyšší vojevůdce temných elfů.
Před dvěma dny jeho vojsko svedlo další velkou bitvu proti lidem a donutilo je stáhnout se. Nebo přesněji řečeno – dát se na bezhlavý útěk, při kterém byli stejně masakrování lehkou jízdou. A jedinou záchranou pro ně byly právě Lardinské bažiny. V nich se ztratili a Chakrun nedovolil jezdcům je pronásledovat. Koně se toho nehostinného místa báli a navíc i jeho vojáci již potřebovali odpočinek. Ačkoliv zatím ze všech bojů mnohaletého tažení morearská armáda vyšla vítězně, v posledních měsících lidé kladli nebývale tuhý odpor. Navíc – nebo možná právě proto – se velmi rychle zvyšovala únava jeho válečníků. Chakrun věděl, že tato chvíle přijde. Během svého tažení temní elfové smetli mnohá města, menší království a vydali se několika směry proti orkům, elfům i lidem. Po tolika řežích, úspěších a dlouhých pochodech nutně muselo přijít oslabení. Všechny válečné fronty se spojily v jednu a vyrazily přímo proti království Aglathiru. Ačkoliv nešlo o tak velkou říši, jakou byla nyní rozvrácená Zatkonie či elfské království, Aglathir ležel na důležitém strategickém místě, které chtěl Chakrun získat. Ale brzy se ukázalo, že to nebude jednoduchý úkol. Král Jontav získal na svou stranu mnoho okolních samostatných měst a knížat. Spojená vojska lidí od počátku bojovala udatně, třebaže byli stále zatlačováni. Ačkoliv šlo především o narychlo vyzbrojené sedláky a zemědělce, urputností předčili Zatkonijce, elfy a dokonce i orky. Opravdový zlom v jejich morálce přišel až v poslední bitvě. Chakrun doufal, že ztráta odvahy nepřítele opět popožene tažení vpřed. A přesto něco hluboko ve mně mi říká, že ne…
Muž se podíval smutně přes rameno do údolí, kde se rozprostíralo ležení temných elfů. Jednalo se stále o silné vojsko, ale Chakrun měl stále v paměti chvíli, kdy se vydalo do pohybu čerstvé a připravené k prvnímu boji. Řady udatných válečníků se velmi ztenčily. Ačkoliv smrt jednoho temného elfa byla podle králova odhadu vynahrazena alespoň pěti lidmi, elfy či orky, trpká pachuť přetrvávala. Příliš mnoho dobrých válečníků padlo za slávu a moc naší říše.
Muž si ještě chvíli prohlížel tiché ležení a vlající praporce morearské říše a pak pohlédl zpět k bažinám. Zazdálo se mu, že bílá neprůhledná mlha se neslyšně rozlézá do okolí a blíže k jeho vojskům. Chakruna zamrazilo po celém těle a instinktivně si přitáhl plášť blíže k tělu. Ačkoliv temní elfové viděli dobře ve tmě, šedavé pochmurno bažin žádnou výhodu neskýtalo a králi to náladu nezlepšilo. Spíše naopak. Sice zhruba věděl, kde se lidé schovávají a kam se budou zítra ubírat kroky jeho válečníků, ale nepříjemné mrazení přetrvávalo. A nezdálo se, že na vině je pouze vlezlá zima.
Z pochmurných myšlenek jej po chvíli vytrhly lehké kroky a cinkání zbroje. Chakrun se ani neotočil, neboť věděl, kdo to je.
„Na co myslíš, manželi?“ ozval se tiše ženský hlas.
Temný elf si povzdechl a podíval se do očí své choti. Královna Riisana byla poměrně vysoká žena velmi autoritativního a charismatického vzhledu. V té chvíli byla oděna do lehké zbroje a opásána mečem. Tmavé oči hleděly upřeně do manželových.
„Na zítřek. Na nadcházející bitvu…“ odvětil muž.
Temná elfka naklonila hlavu a pokračovala. „Takový výraz u tebe často nevídávám.“
Král se trpce usmál a chvíli přemýšlel, co odpovědět. „Jsem unavený.“
Riisana se lehce dotkla dlaní válečníkovy tváře. „I já. Boje trvají už příliš dlouho. Ráda bych opět viděla našeho syna.“
Chakrun pokýval hlavou. „Můžeš se vrátit do Morearu, drahá, náš potomek skutečně potřebuje výchovu a péči matky.“
„To bych ráda,“ odtušila žena. „Ale s tebou. V těchto těžkých chvílích tě nenechám samotného.“
Muž se na svou ženu vděčně podíval a řekl: „Slibuji, že jakmile dobudeme Aglathir, válku ukončím. Alespoň na čas.“
Na chvíli se oba odmlčeli, nakonec ticho porušila Riisana. „Někdy si nejsem úplně jistá, jaký má smysl válečný odkaz našich předků…Jestli je to ta správná cesta.“
Král chvíli váhal, než odpověděl. „Vím, co tím myslíš, drahá, i mě občas napadají podobné myšlenky. Ale nesmíme nikdy zapomenout, že naším úkolem je opět vtisknout světu řád a toho bohužel nelze docílit skrze mír.“
„Asi máš pravdu,“ konstatovala klidně žena. „Možná jsme už opravdu oba příliš unaveni.“ Po těch slovech se k svému muži přitiskla a i ona sledovala bažiny na východě. Snad ano…Snad je to pouhá únava, má drahá…Ale kolik bitev ještě budeme muset svést, abychom dosáhli svého cíle? Kéž by ta zítřejší byla tou poslední…
Ještě chvíli temnoelfský pár stál na kopci, až Riisana řekla: „Pojďme si do tábora odpočinout, právě to teď nejvíc potřebujeme.“
Chakrun vůbec nenamítal a po boku své ženy se otočil k ležení a počal sestupovat z kopce. Avšak ani při vřelém objetí své choti se nedokázal oprostit od nepříjemného mrazení. Snad je to jen únavou…
Chuchvalce husté mlhy se líně převalovaly kolem stanů vojenského ležení i kolem lidských válečníků a její něžný dotek – básníři by řekli vlhký dotek milenky - zanechával na šatech a zbrojích mužů krůpěje vody. Zatímco se Radvel prodíral mezi stany, poslouchal tiché vzdychání a naříkání raněných, úzkostný kašel a sledoval zachmuřené tváře vystupující z oparu jako bledé mrtvoly, měl spíš dojem, že se jej dotýká smrt a do ucha mu šeptá pochmurné příběhy plné bolesti a zmaru. Válečník zatřásl hlavou a zrychlil krok, aby se dostal z části tábora, kam se dostal omylem a kde přebývali zranění a umírající a snažil se najít co nejrychlejší cestu směrem ke stanům mágů. K jeho smůle si však uvědomil, že úplně ztratil směr. Musel sám sobě přiznat, že se nedokáže ve zhoršených viditelnostních podmínkách dobře orientovat. Vlastně…orientuji se úplně mizerně.
S povzdechem se zastavil a rozhlédl se. Kolem sebe spatřoval jen obrysy stanů několik kroků vzdálených, ale nikdo poblíž nebyl. V jedné chvíli se z mlhy vyloupla vysoká postava třímající kopí a kráčela směrem k Radvelovi. Toho muž využil a přistoupil k vojákovi. Zpod nakřivo nasazené přilbice se na válečníka zahleděly unavené oči bez špetky zájmu. Když si však hlídač všiml Radvelovy zbroje a znaku, zbystřil. Poznal v něm totiž důstojníka. Radvel sám na hierarchii příliš nedal, neboť tomu nebylo dlouho, co byl ještě obyčejným vojákem. A ještě předtím obyčejným měšťanem jako mnoho z přítomných mužů. Do války vstupoval jako nepříliš dobře silově a odvahově vybavený jedinec, ale měl to štěstí, že přežil pár prvních bitev(či masakrů) a zocelil se. Strach postupem času otupěl a neustálé vláčení zbroje, dlouhé pochody a smrtící souboje s temnoelfskými válečníky jej posílily po všech stránkách. Tíhu zbroje postupem času vnímal čím dál tím méně, stejně tak masivní meč. Odrážet údery a vracet je s plnou silou vydržel bitvu od bitvy déle a jeho bojová intuice se také zlepšovala. Proto netrvalo dlouho a dostal se – také díky jejím vysokým ztrátám – do elitní královské jednotky těžké pěchoty. Po královských rytířích to byla druhá nejslavnější jednotka v armádě, ale také patřila mezi ty, které z bitvy odcházejí jako poslední. Ale Radvel měl takové štěstí, že i tam přežil do této chvíle. Dokonce přežil masakr, který se odehrál předevčírem a po němž zbylo z jednotky pouhé torzo. Zatřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemných vzpomínek a zaměřil se na vojáka, který mezitím zasalutoval.
„Nevíte, kudy se dostanu k mágům? Bohužel se mi podařilo zabloudit…“
„Ale jistě, pane…“ odtušil voják a obrátil se směrem, odkud přišel. „Projděte mezi těmi dvěma stany a snažte se držet směr stále přímo. Tak byste se měl dostat, kam si přejete.“
Radvel děkovně pokývnul hlavou a vydal se řečeným směrem. Minul ony dva stany a k jeho nelibosti zvuky bolesti a umírání opět zesílily. Nyní již procházel přímo mezi zraněnými a pohybujícími se léčiteli. Nasucho polkl a snažil se nevnímat hrůzné a smutné výjevy, které dokládaly, jaká je skutečná podoba války. Téměř se mu podařilo dojít na konec úseku ležení zraněných, když přeci jen nechtěně pohlédl na jeden z výjevů. Nedaleko od něj na pokraji viditelnosti ležel muž a házel sebou. Zjevně se dusil, u toho chroptěl a z úst mu vytékala krvavá pěna. U něj klečela drobná žena – léčitelka a snažila se mu držet paže a alespoň tišícími slovy zmírnit jeho trápení a poslední chvíle. Nějakým zázračným způsobem se nebožák úplně nevytrhnul z jejího sevření, „pouze“ sebou cukal a kopal nohama kolem sebe s šíleným křečovitým výrazem ve tváři – tolik byl schopen Radvel vidět. Začal rychle dýchat a v kolenou ucítil slabost. Na bojišti viděl mnoho umírání, ale nikdy neměl čas jej příliš vnímat a často to bylo rychlé. Téměř se mu zastavil dech nad zoufalým a beznadějným bojem muže o život a sílou léčitelky. Radvel si nebyl jistý, jestli by sám dokázal, co ta žena – den co den vidět dodýchávat muže, snášet všechno to utrpení a nezešílet z toho. Nakonec se přece jen přinutil odvrátit, neboť se mu začal bouřit žaludek. Byl si jistý, že musí být ve tváři bílý jako mramor. „Bohové, dejte, abych neumíral podobným způsobem…“
Vratkým krokem nakonec doklopýtal do klidnější části ležení a snažil se stále držet určený směr. Ve chvíli, kdy spatřil v bílé mlze se mihnout kouzelnickou róbu, naznal, že přeci jen trefil. Proto šel stále dál, až narazil na stan, který byl o něco vyšší a také barevnější a honosnější než ty ostatní. Poblíž něj stáli dva vojáci a o něčem diskutovali. Radvel k nim došel a zeptal se jich: „Js…jsou teď mágové na shromáždění?“
Muži byli evidentně trošku vyvedeni z míry válečníkovým zjevem a nejistotou, ale nijak to nekomentovali. Jeden z nich pouze prohlásil: „Ano, většina mágů se právě nachází v hlavním stanu…“
Radvel už ani chvíli neváhal, pouze kývnul a vydal se k shromaždišti. To se dalo čekat…Mágové buď mudrují nebo meditují.
Po pár krocích se ocitl u plachty vchodu. Ve většině případů by počkal, až shromáždění skončí, ale nyní se cítil příliš apatický, aby si z případných nevybíravých pohledů dělal vrásky. Navíc nikdy nikdo neřekl, že jednání mágů jsou tajná. Proto rázně a bez varování vešel dovnitř.
„…jsou prý imunní vůči magii,“ zaslechl říkat po vstupu jednoho z kouzelníků. „Bohužel, ti jediní, kteří by to mohli potvrdit, už jaktěživ nepromluví.“
Radvel se rozhlédl po „místnosti“ pátraje po osobě, kvůli které přišel. Téměř okamžitě ji zahlédl – ženu v jednoduchých dlouhých šatech. Z tváře, jíž lemovaly dlouhé rozpuštěné vlasy, vyčetl mírné překvapení. Ostatní mágové se také zarazili nad zvukem chřestící zbroje a nad nově příchozím a pohlédli na Radvela, většinou s ne příliš přívětivými výrazy. Téměř okamžitě poté se některé tváře obrátily k ženě, kterou válečník sledoval, a také po ní vrhly opovržlivé pohledy. Mág, který seděl v čele stolu, si odkašlal, a prohlásil: „Bohužel, jedná se o značný problém, zvláště pokud jsou ti válečníci imunní vůči magii pravdivou záležitostí. V poslední bitvě jsme ztratili deset kolegů a někteří z nich byli velmi mocní a zkušení. Takové strašlivé ztráty se již nesmí opakovat, zvláště, když jsme hlavní oporou našeho vojska. Jak se ukázalo,“ na chvíli se mág odmlčel a vrhnul ledový pohled na Radvela, „naši vojáci neznamenají pro temné elfy příliš závažnou hrozbu.“
Válečník tušil, že ta poznámka měla popichující podtón, ale nijak na to nereagoval. Byl zvyklý na aroganci mágů a bohužel v tomto případě měli částečně pravdu. Na druhou stranu jejich vlastní přičinění ve válce bylo přinejmenším sporná záležitost. Ačkoliv prokazovali dobrou podporu bojujícím vojskům, temní elfové s mágy válčit uměli. Zvláště první bitva, kdy byli kouzelníci nasazeni ve větším počtu, pro ně znamenala debakl. Vrchní mág své lidi nasadil stejným přímým způsobem jako v bojích proti orkům a skřetům. Ačkoliv smrtící kouzla napáchala v prvních řadách temných elfů velikou paseku, přeživší bez jakéhokoliv strachu a respektu doběhli ke kouzelníkům a v boji tělo na tělo je velmi drasticky zmasakrovali. Později lidé nasazovali mágy uváženěji, ale ti spíše byli podporou vojska, než spásou, jak hlásal vrchní mág Trukirad. Temní elfové se s nimi totiž bohužel dokázali vypořádat efektivně. Zatímco Radvel přemýšlel, mág pronesl ještě několik slov a zjevně ukončil poradu, neboť se všichni přítomní počali zvedat a postupně procházeli kolem válečníka. Ten počkal, až byli pryč všichni kromě ženy, kvůli které přišel. Ta k němu přistoupila a dlouze se na něj zadívala.
Po chvíli mlčení se vyčítavě zeptala: „Proč jsi sem přišel?“
Radvel se jen mírně usmál, objal ženu kolem ramen a řekl: „Však ty víš.“
Kouzelnice se na válečníka ještě chvíli dívala zastřeným pohledem, pak se její tvář rozjasnila a ona se usmála. Chvíli se dívali navzájem do očí, pak žena svraštila obočí a položila dlaň muži na tvář. „Jsi celý bledý, co se stalo?“
Radvel uhnul pohledem do boku a polknul. „Nic, jen…při cestě sem jsem se ztratil a zabloudil mezi ležení zraněných.“ Na okamžik se odmlčel, aby promluvil tišším nejistým hlasem. „Není to pěkný pohled. Na to si asi nikdy nezvyknu, Ivino.“
Kouzelnice si povzdychla a přitiskla se k válečníkovi. „Ty jsi nebyl stvořen k boji,“ pošeptala tiše.
„A kdo ano?“ odtušil temným hlasem muž po chvíli.
Před očima mu opět proběhl obraz umírajícího muže následovaný dalšími nesčetnými výjevy z bitev, které prožil, tváří přátel, které ztratil, nepřátel, které zabil.
Nakonec si uvědomil, že zatíná ruce v pěst se stisknutými zuby a Ivina jej tázavě pozoruje. Když zachytila jeho pohled, odpověděla na jeho předchozí otázku: „Snad…temní elfové?“ na tváři se jí přitom mihnul letmý úsměv.
Radvel se také pousmál a řekl: „Víš, že mě napadlo to samé?“ Ale byl bych raděj, kdyby ne…to proti nim totiž stojíme.
„Půjdeme ven?“ zeptal se ihned poté.
Žena přikývla a spolu se svým milým vyrazila ze stanu. Dvojici ihned téměř majetnicky obklopila mlha a skryla je částečně zrakům ostatních – a ostatní jejich zrakům.
„Kam vlastně chceš jít?“ ozvala se Ivina. „V tomhle počasí není venku právě nejpřítulněji.“
„Myslel jsem, že bychom mohli jít do mého stanu a…popovídat si.“
„Popovídat si?“ zeptala se škádlivě kouzelnice, ale ihned nato dodala. „Neříkej, že máš sám pro sebe celý stan? Takový luxus nemáme ani my kouzelníci.“
„Mám,“ mrknul Radvel na ženu, „ale ne na dlouho. Chlapi jsou buď u ohně anebo…“ Na chvíli se zarazil. „…už nejsou.“
Ivina válečníka nechtěla nechat padnout do chmurných nálad, tak jej vzala za ruku a řekla: „Tak tedy jdeme.“
„Tudy ne,“ zarazil ji Radvel. „Tam jsou ti zranění.“
Kouzelnice jen rychle zamrkala a polkla. „Aha, já nevěděla…“
„V pořádku,“ opáčil válečník a objal Ivinu kolem ramen. „Obejdeme to, teď už vím, kudy jít nebo spíš…kudy nejít.“
Žena přikývla a oba se vydali mezi stany trasou, která je měla dovést do alespoň nějakého „útulna“ Radvelova stanu. Chvíli šli mlčky a jejich kroky se šustivě a občas i pleskavě ozývaly, ovšem mlha jakoby tlumila i zvuk, a Radvelovi každé cinknutí znělo podivně tupě.
„Víš, příště, až mě budeš shánět, neruš prosím zasedání čarodějů.“
„Proč? Kujete tam snad nějaké pikle proti králi?“ zeptal se trošku jízlivě válečník, až jej to zpětně zamrzelo
Ivina chvíli neodpovídala, ale nakonec odsekla: „Ne, ale není to slušné, máme své zvyky.“
„Ale mágové chodí na porady válečníků, kdy chtějí a někdy dokonce drze znuděně odcházejí, jakoby je to ani nezajímalo,“ oponoval muž. Mezitím se na chvíli zastavil mezi dvěma stany, aby vybral vhodný směr.
„Tsss,“ odfrkla si kouzelnice. „Já nechápu, jak jsem se ti vůbec mohla zalíbit, když ke mně cítíš takový odpor?“
Radvel se na svou milou zadíval a povzdechl si. „K tobě ne. Promiň, ale někdy se mi příčí, že se ti…tví kolegové ke mně a mým spolubojovníkům chovají jako k mase ovcí jdoucích na porážku.“
„No dobře, uznávám, že se někdy chovají netaktně, ale uvědom si, že mnozí z nich disponují velkými silami, trošku jim to stouplo do hlavy.“
„Trošku? Já bych řekl, že jsou dost nafoukaní a někdy ani nemají proč.“
Radvel si až pozdě ve svém rozohnění uvědomil, že Ivina mezi ně patří a mohla by si jeho slova vzít osobně. Žena se mírně odtáhla, svaly na tvářích se jí napjaly, jak stiskla čelisti. Evidentně chtěla něco říct, ale byla přerušena hlasem někoho jiného – a Radvel tomu byl svým způsobem rád.
„Neřekl bych to takhle tvrdě, ale svým způsobem máš pravdu, bojovníku.“
Oba rozhádaní milenci se překvapeně zadívali do místa, odkud slova připlula. Z bílého oparu se pomalu vynořila postava muže. Ten člověk byl oblečen velmi jednoduše a ihned šlo poznat, že se nejedná ani o válečníka ani o mága. Tělo mu zakrýval dlouhý obnošený plášť, který si – jako mnoho jiných – tisknul pevně k tělu. Měl krátké rozcuchané vlasy a zastřižené vousy, oboje světlé a prokvetlé mnohými šedinami. Radvelovi na tom muži připadalo cosi zvláštního a chvíli nemohl přijít na to, co. Brzy si však uvědomil, že zatímco vždy, když někdo vystoupil z mrtvolné páry bažin, měl dojem, jakoby potkal nějaký přízrak – všichni byli unavení a zachmuření a dávali to svou pouhou existencí najevo. A já jsem na tom úplně stejně, přiznal si.
Avšak z tohoto muže sálal klid a jeho oči působily uklidňujícím dojmem. Snad nějaký léčitel.
Ani Radvel, ani jeho společnice na náhlý vpád chvíli nereagovali. Nakonec přeci jen promluvila Ivina. „Kdo jste? A proč posloucháte cizí rozhovor?“
Cizinec přistoupil k dvojici blíže a poté, co si oba prohlédl, se lehce usmál. „Omlouvám se, ale spíš by bylo s podivem vás neslyšet.“
Válečník s kouzelnicí se na sebe zadívali a oběma mírně zrudly tváře.
„A co se týče mne, jmenuji se Darnor, ale nemyslím, že je to podstatné.“
„Darnor?“ zeptala se Ivina a Radvel z jejích tónu vytušil, že se neptá jen proto, aby se ujistila, že vyslovuje jméno správně.
Cizinec přikývl.
„Ten Darnor?“ pokračovala žena ve vyptávání.
„Copak si mě pamatuješ, Ivino?“ nadhodil s ještě širším úsměvem vousáč.
Aglathirský voják se na svou přítelkyni se zájmem zadíval a poté zpět na neznámého.
„No…ano,“ řekla s rozpaky kouzelnice. „Většina z nás o vás alespoň slyšela.“
„Jako o varovném příkladu, viď?“
Žena polkla a váhavě přikývla. „Ale jaktože si mě pamatujete vy? Byla jsem dítě.“
„Inu, poznal jsem tě hned,“ odtušil neutrálně Darnor.
Radvel, který byl prozatím zcela mimo dění, nervózně přešlápl. Čekal, že mu otázku starých známostí objasní Ivina, ale ta se k tomu příliš neměla.
Nakonec se na válečníka zaměřil cizinec a jakoby vytušil jeho myšlenky, prohlásil: „Znám tvou přítelkyni ještě z dob, kdy s magií sotva začínala. Měl jsem tu čest ji tenkrát také něčemu přiučit.“
„Nevypadáte jako mág.“
„Mistr Darnor totiž v plném vzestupu své kariéry mága opustil řád a zřekl se všech svých úřadů,“ pronesla kouzelnice se zcela čitelným nesouhlasem v hlase.
Radvel mírně pozvedl obočí a na druhého muže se tázavě zadíval. Ten jen pokrčil rameny a řekl: „Už jsem měl dost té nabubřelosti, o které jsi se zmínil.“
Válečník se jen ušklíbl a řekl: „Tak to se vám nedivím.“
Oba muži se pak zasmáli, ale Ivina založila odtažitě ruce na prsou. „Ale mě by docela zajímalo, proč jste odešel. Byl jste mým vzorem a nejen mým. A pak najednou…“
„Je to tak, jak říkám,“ pronesl vážněji mág. „V jedné chvíli jsem zjistil, že přes veškeré své snažení a zápal jsou tví mistři svým způsobem slepí. I já jsem byl a ty budeš také, jestli se vydáš stejnou cestou.“
„Aha,“ odfrkla si žena, „takže podle vás je naše snažení na nic.“
„Není, ale svádí to k oné aroganci a k odtržení namísto ke splynutí.“
Radvel netušil, o čem se ti dva baví, ale věděl, že ten rozhovor nikam nevede. Darnor zřejmě svá slova bral vážně a Ivina byla příliš tvrdohlavá, aby ji o něčem kdokoliv jen tak přesvědčil. „A proč jste nyní zde?“ zeptal se, aby zamezil dalším polemikám.
Statný cizinec se podrbal ve vousech a řekl: „To je těžká otázka a vpravdě nevím, jak bych na ni odpověděl.“
„No prosím,“ zavrčela Ivina a zakroutila hlavou. „Přišel jste nám pomoci?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě Darnor bez váhání, což udivilo jak kouzelnici, tak Radvela.
„Aha, ale my jsme ti špatní a slepí,“ rýpla si ironicky žena.
„Opravdu je těžké to vysvětlit a možná to bude znít trošku tajemně nebo příliš sebevědomě, ale…již jsem překročil jistou hranici, za kterou se již nemohu vrátit a nyní již nemohu ovlivňovat dění světa tak, jak to děláte vy. Přišel jsem jen na něco dohlédnout.“
Vzpurný a nedůvěřivý výraz v Ivinině tváři se ještě prohloubil.
„Každopádně vás již nyní nechám pokračovat vaší cestou,“ pokračoval mág, „a sám se odeberu tou svou. Přeji vám, ať vás v příštích těžkých dnech provází štěstí a vaši duši naplní odvaha a světlo.“
Radvel na oplátku opětoval pozdrav kývnutím hlavy a řekl: „I vás.“
Ivina neřekla nic. Stejně jako se náhle objevil, stejně rychle také v neprostupné mlze tajemný mág opět zmizel.
„Alespoň si mohl vymyslet něco věrohodnějšího. Vážně netuším, o co mu jde,“ pronesla žena do nastalého ticha.
Radvel pokrčil rameny a řekl: „Něco na těch jeho slovech bylo…“
„Je to jen starý blázen.“
„Mně se zdál sympatický.“
Ivina se zavrtala do Radvelových očích: „A není to jen tím, že má stejně jako ty negativní postoj k mágům?“
Radvel nad tím zauvažoval a přiznal si, že to nebylo tím. Nemělo však smysl o tom v té chvíli s Ivinou polemizovat, stejně by ji asi nepřesvědčil.
„Půjdeme tedy?“ navrhl válečník a objal svou milou kolem pasu.
Ta nic neříkala, ale jeho jemnému tlaku se nebránila, a tak opět vyšli k cílovému stanu. Když k němu dorazili, Radvel do něj vstoupil, aby se ujistil, že v něm nikdo nepřebývá a poté pokynul ženě, aby jej následovala. Ta se uvnitř posadila na kožešinu, kde přespával Radvel a čekala. Válečník ze sebe mezitím sundával zbroj v naději, že ji ten den již potřebovat nebude. Stan byl skromně vybaven jen kožešinami, na kterých spali válečníci a jejich nejzákladnějšími potřebami. Generál původně nechtěl ani tábor rozbít, ale když mu zvědi po poslední bitvě přinesli zprávy, že i temní elfové si nejspíš chvíli budou lízat rány, nechal vystavět tábor v plném rozsahu.
Jakmile se Radvel zbavil své válečné ochrany, protáhl si ruce a ztuhlá ramena a místo chřestění kroužků se nyní ozývalo jen tlumené šustění látky. Kouzelnice zatím svého milého zpoza přivřených očí pozorovala, a když se s úsměvem posadil vedle ní, přitulila se k němu.
Radvel ji pohladil po vlasech a povzdechl si: „V takovýchto chvílích se mi skoro nechce věřit, že nás čekají ještě další boje a krveprolití.“
„Tak na to nemysli,“ odtušila tiše Ivina. To bych rád, ale nejde to.
„Myslíš, že zvítězíme?“
Žena pokrčila rameny a řekla: „Kdybych neměla naději, nevím, jestli bych to vydržela.“
Radvel se usmál a řekl: „Vy kouzelníci nikdy neodpovíte přímo.“
Ivina mu šťouchla do žeber a jemně zavrčela: „To není pravda, jenom jsem tím chtěla říct, že věřím, že můžeme vyhrát, ale nevím to, samozřejmě. Raděj doufám, že ano.“
„To já také,“ přiznal Radvel. „Raděj si představuji budoucnost v lepším světle.“
Kouzelnice přikývla a válečník se zhluboka nadechl. Přišel čas, abych řekl, co říct chci, pak už možná nebudu mít odvahu nebo…příležitost.
„Když mluvíme o té budoucnosti, Ivino…“ Na chvíli se zastavil, aby se ujistil, že jej vnímá.
„Ano?“
„Víš, mluvil jsem s Viradem a on… Já to snad neřeknu…“
„Pokračuj,“ pobídla žena svého přítele.
„Virad chce po válce prodat svoji farmu a přestěhovat se do města. Rád bych ji koupil, slíbil mi, že mi ji prodá levněji, jednou jsem mu v bitvě zachránil život.“
Ivina se mile usmála a řekla: „Tak to je dobrá zpráva, vím, že jsi domek na venkově chtěl.“
Radvel přikývl, ale stále se na Ivinu upřeně díval.
Ta si jeho významného pohledu všimla, mírně přivřela oči a řekla: „Ty chceš říct ještě něco…“
Válečník přikývl. „Ten domek stojí blízko tvé magické univerzity, vlastně hodně blízko. Koněm se tam prý dostaneš poměrně brzy.“
Ivina polkla, tváře jí zrudly a odvrátila zrak. V Radvelovi zahryzal v té chvíli pocit nejistoty, ale přesto pokračoval, zatímco svou milou přitáhl k sobě ještě blíže. „Myslel jsem, že bychom po válce mohli žít spolu, Ivino. Je to skvělá příležitost, ty budeš moct dále studovat magii a já…“
Ale kouzelnice nenechala válečníka domluvit. „Podívej, jestli tu válku přežiju, odjedu studovat magii do jiných zemí, přeci jen Aglathir není vyhlášeným střediskem kouzelnictví.“
Radvel se po těch slovech nedokázal ani pohnout, jen cítil, jak se mu rozhořely tváře, ne však rozpaky, ale spíš vroucím šokem a beznadějí. Tohle jsem nečekal, přiznal sám sobě.
„Jak…jak dlouho tam budeš?“
„Nevím,“ odtušila Ivina. „Možná několik let.
Radvel stiskl rty a zavřel oči. Mladá kouzelnice se stala válečníkovi světlem naděje v každodenních ukrutnostech války. Než ji poznal, potácel se z bitvy do bitvy, a přestože jej provázelo štěstí, pud sebezáchovy a jakýkoliv vyšší cíl v něm zadupala otupělost z prožitých hrůz. Ale jednou mu kouzelnice zachránila život a on se s ní dal po bitvě do řeči. Od začátku si s ní dobře porozuměl a nedlouho poté v sobě nalezli útěchu. Radvelovi se do žil vlila nová síla a on konečně cítil, že má za co bojovat. Ivina pro něj představovala ztělesnění domova, který bránil. A nyní, po tom, co spolu prožili a vlastně…přežili, si neuměl představit, že by o ni po válce přišel.
„A potom?“ zeptal se se staženým hrdlem.
Ivina si shrábla vlasy z čela a po chvíli řekla: „Neřešme teď tyhle věci, stejně můžeme oba umřít.“
„Na to já nechci myslet,“ odvětil válečník.
„Já také ne, ale užívejme si raděj této chvíle, hm?“ navrhla Ivina. To bych rád, má milá, jenomže nevím, jestli to právě teď budu umět…
Navzdory svým myšlenkám však přikývl a zabořil tvář do milenčiných vlasů, vychutnávaje jejich vůni. Na pocit pohody se však i přes snahu nemohl naladit. Zvláštní…Přestože šance, že zemřu, je velká, přestože čelím mnohem větším výzvám, myslím teď jen na to, že možná ztratím svou dívku. Je to sobecké nebo…prostě lidské?
Po chvíli se však přece jen naladil na hluboký dech Iviny, která mlčela, zjevně také ztracena v myšlenkách a víčka mu začaly těžknout.
„Musím se přiznat, že jsme se nejspíš ztratili, můj pane.“
Král Jontav přikývl, neboť jej věta velitele královské stráže nijak nepřekvapila. Ve chvíli, kdy uviděl rozsah Lardinských bažin a neprostupnou mlhu halící celou tu plochu, si uvědomil, že nalézt dokonce i ležení armády může být obtížný úkol. Ale zároveň chápal, proč se generál Mirent rozhodl skrýt ustupující zdecimovaná vojska právě sem. Ačkoliv se bitvy – vlastně všech bitev – nezúčastnil, dle toho, co věděl, tak v otevřené krajině by temní elfové masu zpanikařených vojáků uštvali jako vlci raněnou laň.
Jontav zvedl ruku a na tento pokyn se celá družina zastavila. Podíval se na svého hlavního ochránce, statného světlovlasého muže, který byl navlečen do těžké zbroje a seděl na mohutném hnědákovi, a řekl: „Měli bychom vyslat průzkum napřed. Nerad bych v této situaci padl s celou družinou do nějaké léčky.“
Oslovený, Hidor, přikývl a odvětil: „Tábor by neměl být daleko, můj králi, ale neznáme přesně jeho pozici.“
„Doufejme, že ji nezná ani nepřítel.“
„Na to bych příliš nespoléhal, pane,“ řekl klidným hlasem voják.
Jontav se trpce pousmál a řekl: „Ten průzkum…“
Tentokrát pozvedl paži Hidor a mávnul na jednoho z jezdců, kteří pokorně čekali opodál. Muž, na rozdíl od většiny ostatních oděný pouze v kožené zbroji, přijel blíže a velitel stráží mu nakázal: „Vem si s sebou tři chlapy a vydáte se na průzkum. Nezapomeňte si dělat značky, abyste nás pak našli.“
Druhý muž přikývl, ale Jontav díky citlivému sluchu zaslechl jeho slova, když odjížděl: „Jak si asi máme dělat značky v tomhle humusu?“
Vládce Aglathiru se tiše zasmál a poté řekl: „Aspoň si uděláme chvilku přestávku.“
„Já mám spíš pocit, že z tohohle místa za chvíli zešílím,“ zavrčel Hidor.
Čtyři jezdci se mezitím oddělili od družiny, rozdělili se na dvojice a každá z nich vyrazila jiným směrem. Zbytek vojáků se rozmístil kolem krále, aby mu poskytnuli ochranu v případě potíží. Kdyby nás tady a teď přepadli temní elfové, tak mi nejspíš ani celá královská garda nepomůže, pomyslel si chmurně Jontav. Ačkoliv v případě přepadu mohli hnát koně ven z bažin a doufat, že se ztratí. To bych se však nedostal ke svým mužům.
V tu chvíli se přistihl, že někde v hloubi duše si přeje, aby jej nějaká vnější skutečnost nasměrovala co nejdál od této války. Okamžitě se tento pocit snažil chytit a zničit, ale bylo to stejné jako holýma rukama držet namydlenou žábu. Nakonec se rozhodl alespoň nenechat se zbabělou myšlenkou ovládnout.
Král Jontav nebyl válečník. Ačkoliv se v mládí jako budoucí následník trůnu vyučoval šermu, střelbě a jízdě na koni, a nutno dodat, nebyl v tom špatný, válka jej nikdy nelákala. Se skromným sebevědomým o sobě mohl prohlásit, že myslel především na aglathirský lid a byla to pravda. Než vyhledávat slávu a kořist v dobyvačných taženích, raděj zvolil cestu diplomacie a nových zákonů pro lid. Dokázal otupit odbojnost severních šlechticů a prostým lidem vrátit důvěru v korunu. Za jeho vlády se začalo Aglathiru dařit, sýpky i pokladnice přetékaly více než dříve a také vztahy s jinými národy byly na velmi vysoké úrovni. Po mnoha letech usilovné práce věřil v to, že až jednou opustí trůn, v Aglathiru zanechá blahobyt a spokojenost. Ovšem nepočítal s tím, co nemohl jakkoliv ovlivnit. S nevyprovokovanou válkou s temnými elfy. Ta rasa válečníků bylo něco zcela jiného, než na co byl kdokoliv s Aglathirců zvyklý. Ačkoliv tento nepřítel byl vyhlášen svou bojovností a agresivitou, Jontav se vždy domníval, že se tento problém týká především elfů. Ačkoliv Aglathir byl v jakémsi přátelském a mírně podřízeném vztahu k elfské říši, bral tyto války jako čistě její záležitost a temné elfy viděl paralelně k Aglathiru jako odbojnou elfskou šlechtu.
Chyba, měl jsem se více věnovat historii a elfské kultuře.
Když začaly přicházet zprávy o temnoelfské invazi, domníval se, že jde o další výpad, který nakonec elfové odrazí. Ale neodrazili. Teprve, když se do války zapojila i Zatkonie, začal král tušit, že celý problém bude vážnější než předpokládal. A když temnoefská vojska vítězila nad elfy i Zatkoniany, byl to pro něj šok. Stále si však namlouval, že Aglathir tato katastrofa mine. Brzy se však objevily první indicie, že tomu tak nebude. Na východní hranice začaly útočit tlupy orků, které – jak se později ukázalo – byly tlačeny ze západu temnoelfským vojskem. Když se ukázalo, že z války není úniku, Jontav velení aglathirskému vojsku raděj přenechal zkušenému generálovi Mirentovi, který se lépe vyznal v taktice, a sám se zaměřil na získávání spojenců a pomoci od blízkých knížectví a měst. Válka se však nevyvíjela dobře a on už nemohl na poli diplomacie udělat více. Z bojiště docházely zprávy, že morálka vojáků klesá od bitvy k bitvě, a tak se rozhodl, že zkusí podpořit odvahu svých mužů přímo na místě. A tak jsem tady, pomyslel si Jontav a s obavou se ještě jednou rozhlédl kolem. Jak by asi zapůsobilo na vojáky, kdyby král zemřel při přepadu uprostřed bažin?
Než stačil onu chmurnou myšlenku dále rozvinout, na boku družiny se z mlhy vynořili dva jezdci. Jontav si pomyslel, že nejspíš zabloudili a v kruhu se vrátili zpět, odkud vyšli.
Hidor měl zřejmě stejný názor, neboť jeho výraz dával králi tušit, že už si připravuje nějakou kousavou poznámku. Ale průzkumníci jeli jistě a mířili přímo ke králi.
„Co tu děláte?!“ zařval na ně velitel stráže dříve, než stačili promluvit. „Neříkal jsem vám, že máte najít ležení armády? Vypadáme snad my tady jako ležení armády? Není nic horšího, než průzkumník, který zabloudí! Kdybych…“
„Ehm, pane…“ zkusil proud nadávek přerušit jeden z napomínaných.
Ale Hidor, jakoby jej neslyšel a v klení pokračoval. Zastavil jej až králův pokyn rukou.
„Co chcete říct?“ zeptal se Jontav.
„No, víte…“ začal opatrně voják.
„No tak!“ pobídl jej Hidor.
Průzkumník ukázal za sebe, směrem odkud přijel. „Našli jsme tábor. Leží asi dvě stě kroků tímto směrem.“
Velitel stráží vyvalil oči a s ním i většina jezdců.
Jontav na posla nečekaných zpráv také chvíli nechápavě hleděl, ale poté se hlasitě rozesmál a zvolal: „Takže nás dělilo dvě stě kroků, abychom našli ležení tisíců mužů?!“
„No…ano, můj králi,“ odpověděl průzkumník.
Dvě stě kroků, kvůli kterým jsme mohli být mrtví,“ odtušil Hidor neklidně. „Já říkám, že tady z toho zešílím.“
„Ber to tak, příteli,“ pronesl s úsměvem Jontav, „že co není dobré pro nás, není dobré ani pro naše nepřátele.“
Válečník jen cosi zavrčel a králi úsměv zmizel z tváře. I když u těch temných elfů jeden nikdy neví…
„Vyrazíme tedy,“ zavelel po chvíli a ukázal na dva průzkumníky: „Vy dva tu zůstaňte a počkejte, až se vrátí druhá dvojice a doprovoďte je do tábora.“
Muži bez váhání přikývli a celý průvod se vydal průzkumníky vytyčeným směrem.
Každý interval mezi koňskými kroky se zdál Jontavovi dlouhý, jakoby bažiny nechtěly, aby se král spojil se svou armádou. Nakonec se přeci jen neprostupná clona protrhla a před jezdci se vynořily obrysy prvních stanů. Krále podivilo, nakolik je tábor tichý. Jedinou reakcí na jeho příjezd bylo vyčkávání několika vojáků, kteří již zjevně byli informování muži, kteří ležení našli.
Když se Jontav přiblížil, postavili se do pozoru a upírali na něj své unavené zraky. V očích jim dokázal zahlédnout záblesk naděje a vzkříšení, ale jeho přítomnost měla mnohem menší účinek než očekával.
Ale copak se mohu divit? Jako bych mohl něco změnit…a oni to vědí.
Záhy však jezdcům zkřížil cestu válečník, který – jak Jontav poznal – měl vyšší hodnost než ostatní kolemstojící.
Krátce se poklonil a řekl: „Vítejte, můj pane, na tomto místě. Smím vás někam doprovodit? Tábor je poměrně rozlehlý a v této mlze…“
„…bychom lehko zabloudili,“ dokončil Jontav s pochopením. „Ano, zaveď mě prosím rovnou ke generálovi Mirentovi.“
„Jak si přejete, králi,“ zasalutoval voják a zařadil se ke královskému průvodu, který vjel do bludiště stanů, zásob a posedávajících mužů.
Aglathirský vládce se znovu zaposlouchal do relativního ticha ležení, kde jediným zvukem byl sykavý šum mnoha hlasů. Jak se ale zvěst o králově příjezdu šířila, jakoby celé to místo ožívalo. K průvodu se začali sbíhat zvědavci a s vykulenýma očima hleděli na příjezd panovníka. Někteří klesali na kolena, jiní šeptali pozdravy a modlitby a pár válečníků se odvážilo provolávat slávu. Jontav zahlédl mezi muži také vojáky menších knížectví, ale i oni na něj hleděli s úctou a nadějí. Na krále celá ta scéna působila rozpačitě. Pohledy mužů prozrazovaly, že jsou příjezdem krále potěšeni, ale dokázal z nich také vyčíst onu smutnou skutečnost a to tu, že ve skutečností nevěří, že by jeho přítomnost něco změnila. A kvůli tomu jsem přijel…nadarmo.
Přesto se však donutil držet rozhodný výraz a mužům kývnutím hlavy odpovídal na pozdrav.
„Nevypadají moc jako bojeschopné vojsko,“ zavrčel králův nejvyšší strážce, ale Jontav to nijak nekomentoval. V duhu s ním však musel souhlasit.
Nakonec se voják, který průvod doprovázel, zastavil před jedním větším stanem a řekl: „Králi, toto je stan generála Mirenta.“
Jontav přikývl, sesedl z koně, podíval se na Hidora a pronesl: „Půjdu si promluvit s generálem, zatím dohlédni na naše ubytování.“
„Jak si přejete,“ odtušil Hidor. „Nechám vám tu dva muže, aby vás hlídali.“
Vládce Aglathiru si nemyslel, že by mu uprostřed tábora hrozilo nějaké výrazné nebezpečí, ale nechtěl se se svým strážcem přít. Za ta léta již poznal, že to nemá cenu.
Dva válečníci se mu postavili po bok, a když vcházel do stanu, zůstali na stráži u jeho vchodu.
Vnitřek stanu byl osvětlen tlumeným světlem lampy, která stála na dřevěném stolu uprostřed, posetém mapami a listinami. Kromě něj a několika židlí si Jontav všiml skromného lůžka u jednoho boku stanu. Tento prostor byl poradním sálem a generálovým příbytkem v jednom.
Mirent sám seděl u osvětleného stolu, zahleděný do jednoho z listů. Generál byl muž mohutný v ramenou, nyní oděn do kombinace kroužkové a plátové zbroje. Měl dlouhé vlasy, které mu spadaly na ramena, takže Jontav nejprve neviděl jeho tvář. Mirent však záhy vzhlédl a příchozí muž se ulekl, jak ztrhaně vypadal. Ačkoliv působil mladistvým vzhledem a měl hladce oholenou tvář, kruhy pod očima a vrásky na čele vypovídaly o mnoha starostech a těžkém životu.
„Králi,“ pronesl místo pozdravu sytým, ale mírně ochraptělým hlasem a vstal. „Už se ke mně donesla zpráva, že jste dorazil.“ Rukou pokynul na druhou stranu stolu a zpod něj vytáhl dvě číše a džbán s tekutinou, kterou Jontav odhadl na víno.
Panovník neváhal, přistoupil k válečníkovi a silně mu stisknul na pozdrav a důkaz důvěry rameno. Poté si sednul na určené místo a nechal si nalít – nyní to již bylo jisté – víno.
Když Mirent postavil džbán na stůl a sám se posadil, zeptal se vládce Aglathiru: „Jak se vyvíjí situace?“
Válečný velitel chvíli na svého panovníka hleděl a tlumené světlo lampy ještě více zvýraznilo jeho ostré rysy a kruhy pod očima, takže vypadal jaksi…temněji.
„Donesly se k vám zprávy o posledním střetu?“
„Jen útržkovité,“ odvětil král. „Prý to byla porážka na hlavu.
Generál pokýval hlavou a napil se ze své číše. „Víc než to. Byl to masakr. Do té bitvy vojáci bojovali chrabře, jak jen to šlo, i když jsme prohrávali. Ale předvčerejškem…“
„Co? Co se stalo?“
„Ačkoliv se bitva od začátku nevyvíjela dobře, nebylo to až tak katastrofální. Jenže pak nepřítel prolomil naše levé křídlo, kde měl své pluky baron Dorak. Nařídil jsem přesměrovat část sil jemu na pomoc, ale on místo, aby se snažil vydržet, zavelel k ústupu a uprchl z bojiště. Když vojáci viděli, že jeden ze spojenců opouští bitvu, zpanikařili. Zpráva o tom se šířila vojskem rychlostí vystřeleného šípu. Nastal nepředstavitelný zmatek a skoro všichni se pak obrátili k útěku. I ti, kteří neztratili odvahu, si to všechno vyložili jako rozkaz k ústupu.“
Mirent se na chvíli odmlčel a zahleděl se přímo do plamene v lampě. „Nedokázal jsem tomu už zabránit. Temní elfové si samozřejmě nenechali takovou příležitost ujít, hnali se za námi a zabíjeli a doráželi všechno, co jim stálo v cestě. Zastavili se, až když nás zahnali do těchhle bažin.“
Jontav polkl a zeptal se: „Co baron Dorak?“
Válečník se ironicky zachechtal. „Od té doby jsme ho neviděli. Zdá se, že to tu zabalil.“ Jestli si z něj vezmou příklad i naši další spojenci…potom ať při nás stojí všechny síly světa.
„A ztráty? Kolik máme mužů?“
„Před bitvou jsme měli oproti temným elfům početní výhodu, možná dokonce dva na jednoho. Jsou to ale rození válečníci a většina našich mužů jsou sedláci a vesničané, takže co se týče opravdové síly, byli na tom lépe. Ale teď po tom masakru…máme tolik mrtvých a zraněných, že do bitvy můžeme nasadit asi polovinu původního počtu. A to jim dle průzkumníků ráno dorazily nějaké posily.“
Jontav na generála vytřeštil oči a zeptal se: „Takže jsou nyní i v početní přesile?“
Mirent pochmurně přikývl: „A to nemluvím o tom, jak hluboko klesla morálka vojska. Příští bitva bude nejspíš tou poslední…Dorazí nás jako zraněné zvíře.“
„U všech bohů,“ vydechl král a roztřesenou rukou zvedl číši vína a napil se, přitom se polil. „A co…co tedy chcete dělat generále?“
Válečník se nahnul a naléhavým hlasem pronesl: „Přijel jste v pravý čas, králi. Vaši muži vás potřebují. Má autorita nestačí, ale vy, jako král, jste symbolem. Symbolem, který může změnit roztřepaná srdce vojáků v zvony tlukoucí po vítězství.“
„Viděl jsem ty muže, generále,“ pronesl Jontav a máchnul rukou. „Nevěří, že něco změním. Proč si to myslíte vy? Proč si myslíte, že jim mohu vrátit naději?“
„Já si nemyslím, že jim můžete vrátit naději,“ odtušil generál klidně.
Jontav pozvednul obočí a na válečníka nechápavě hleděl. „Pak tedy…proč…“
„Nemůžete vrátit něco, co nikdy nebylo.“
Král zamrkal ještě zmateněji a zakroutil hlavou. „Vždyť jste mi říkal, že do poslední bitvy naši muži bojovali udatně.“
„To jsem řekl a je to pravda. Ale není to to samé – bojovali statečně, ale víru ve vítězství jsem z nich necítil ani jednou. Temní elfové již porazili silnější protivníky, než jsme my a u večerních ohňů neustále kolují historky o jejich neporazitelnosti. Já jsem takovým tlachům nikdy nevěřil, za úspěchy temných elfů stojí tvrdý výcvik, disciplína a…právě ona neochvějná víra ve vítězství. Jenže muži to vidí jinak, vidí v nich nezastavitelná monstra. Navíc temnoelfský vládce se účastní bitev a i on je opředen mýty o nadpřirozené síle. On je symbolem jak pro nepřítele, tak pro naše muže v poli. Symbolem, který nemáme…“ Po těch slovech Mirent upřeně hleděl Jontavovi do očí, jako by mu pohledem chtěl sdělit něco, co neřekl. Nebo nedořekl…
„A co mám tedy podle vás dělat?“
Generál se naklonil ještě blíže než předtím, takže jeho tvář nyní zazářila ve světle lampy. „Musíte vyjet do bitvy, můj králi!“
V té chvíli vládci Aglathiru ztvrdly všechny končetiny a on jen nehnutě zíral na velitele vojsk. Do bitvy…na to nejsem připraven. Ale…kdo ze všech těch rolníků byl?
„Myslel jsem, že podpořím morálku vojáků, to ano, ale…jsem spíše král-diplomat než král-válečník.“
„Král v táboře, zatímco vojáci bojují, není příliš silná vzpruha na válečníkovu odvahu,“ pronesl Mirent chladně a opět se o něco stáhl.
Jontav ta slova vstřebal a zastyděl se sám za sebou. Má pravdu, bylo by to spíše ke škodě než k užitku.
„Nejste žádná mátoha, pane, brnění unesete. Máte silnou autoritu a charisma. Musíte svou přítomností nadchnout chlapy v boji a vzkřísit v nich víru ve vítězství a touhu pobít co nejvíc těch šmejdů. Musíte jim jít příkladem.“
„Nevím, jestli to zvládnu generále,“ přiznal král Aglathiru. „V opravdové bitvě jsem ještě nebyl.“
„Nežádám po vás, abyste sťal hlavu třiceti temným elfům, ale abyste byl vidět a…“ Mirent se na chvíli odmlčel.
„A co?“
Tvář generála mírně potemněla. „A abyste neutekl jako Dorak.“
Jontav přikývl a znovu si přihnul vína. V to také doufám, generále.
Na chvíli se oba odmlčeli, ticho jako první přerušil válečník. „Promiňte, že s vámi mluvím takovým tónem, můj králi, ale nyní již nemáme kam ustoupit. Jestli se nevzpamatujeme, příští bitva bude ta poslední. A vy víte, co by to znamenalo.“
„Temným elfům by v vpádu do Aglathiru nic nezabránilo,“ odvětil panovník.
Mirent na to nic neřekl, ale jeho oči mluvily za vše. „Navrhuji, abychom navečer svolali válečnou poradu, které se budete účastnit, pane.“
Jontav pokýval hlavou a vstal. „Půjdu se ubytovat, generále. Až přijde čas, nechtě mě zavolat.“
Nečekal na Mirentův souhlas, vyšel ven z generálova příbytku a vydal se cestou mezi dvěma stany. Dvojice strážců jej následovala. Jontav stále v hlavě přemítal rozhovor s generálem a vážil svoje možnosti. Ať se na to ale díval, jak chtěl, stále mu vycházelo, že slova válečníka byla pravdivá. Ano, nic jiného mi nezbývá, musím se zúčastnit té bitvy.
Z jeho uvažování jej vyrušilo odkašlání jednoho ze strážců a poté i jeho hlas: „Ehm, pane?“
Jontav se otočil a zeptal se: „Ano?“
„Váš stan neleží tímto směrem.“
„A kterým?“
Strážce opatrně zvedl ruku a ukázal.
„Dobře, zaveďte mě tam.“
Muž přikývl a vydal se k vytyčenému cíli, následován svým kolegou a vládcem Aglathiru. Bohové, ať nepůsobím takovýmto dojmem při poradě a pak v bitvě. To by byla katastrofa…
