V ten bouřkový večer jsem já a asi dvacet daľších cestujících seděli v tramvaji.
Dále si z této cesty spomínám jen útržkovite.
Vím jen, že jsem zaslechla vydešenej výkřik jedné z cestujících, a pak pláč nějakého dítěte.
A potom už jenom tmu. Nevím kdy, ale na pár minut jsem se probrala z bezvědomí, koukla jsem se kolem sebe, ale viděla jsem jen ležíci lidi. Určite tam byli i mrtví, pak jsem se opět propadla do tmy.
Když jsem byla v bezvědomí zdál se mi sen. Byl o mém klukovi Damienovi. Já vědela, že je to srandovní jméno, ale mě se líbilo. Byla jsem smutná, zdálo se mi totiž, o naší hádce den předtím. Nevyřešili jsme ji, a rozešli jsme se v ten den po prvé ve zlém.
Nevím kdy, ale potom jsem nabila vědomí. Myslím, že jsem byla v nemocnici. Bylo tam všude bílo a čisto. Vedle postele jsme viděla stát rodiče, byli spolu. Poprvé od mích tří let, kdy se rozvedli. Maminka se usmál když viděla mé otevřené oči.
Sklopila jsem očí níž, a viděla Damiena. Držšl mě za ruku a... plakal. Pohnula jsem rukou a on zvedl hlavu.
Nevím, jestli mě slyšel, ale já zašeptala promiň. Pak jsem zavřela oči.
To bylo naposledy kdy tato dívka zahlédla své rodiče a svého kluka. Ještě v tentýž den umřela na následky vňitřních zranení.
