Žiji v kobce. A umřu tu.
Už si nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl slunce. Alespoň jeho matný odlesk, uchycený v lidských očích. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl svobodnou lidskou bytost. Ani kdy jsem pil něco čistého. Nebo se najedl. Obyčejného, prostého jídla, které nasytí.
Pamatuji si, jak chutná krev. Na to se nezapomíná, na to, že krev chutná po kovu. Zjistil jsem, že má krev je nasládlá, to jsem předtím nevěděl. Pamatuji si i to, že když jsem mohl chodit, přešel jsem celu dvěma kroky.
Abych se úplně nezbláznil, počítám. Každé tři dny dostávám jídlo. Nevím, co to je zač a ani to vědět nechci, ale díky tomu si udržuji pojem o čase. Jsem tu třináct let.
Předtím, než mě přivedli do hrobky, nebylo nic. Jenom vím, že jsem si toho měl spoustu zapamatovat. Z té blažené doby si vybavuji jen vůni a zvuk. Zvuk ženského zpěvu a loutny a hádek, které nejsou myšleny vážně. Vůni mechu, deště a lesa.
Potom mě přivedli sem. První měsíc byla soustavná bolest a některé rány z té doby se ještě nezahojily. Ty na duši se tu hojí rychleji, mám spoustu času na přemýšlení. Rok jsem se snažil utéct, dostával se z nejhoršího a marně spřádal plány, jak zase vidět svět nahoře. Pět let jsem běhal po kobce jako lev v kleci, křičel, zkoušel kouzla a byl odhodlán využít jakoukoliv příležitost k boji.
Jsem tu třináct let. Nebojuji. Už ani nechodím, nemohu se postavit. Nemluvil jsem už rok a má paměť mi začíná mávat z druhé strany propasti, kam se odporoučela i valná většina mé osobnosti.
Lidé, co říkají, že naděje umírá poslední, jsou naivní a neví nic o životě. V hrobě vám jako první zemře naděje. Už žije jen logika a špetka rozumu. Logicky vím, že nepřežiji dalších třináct let. Už jsem tady viděl hodně smrti a hodně konců a nemám důvod se domnívat, že se mnou by to mohlo dopadnout jinak.
Bláhově se modlím a pošetile doufám, že mé modlitby budou vyslyšeny. Modlím se ke všem bohům všemi modlitbami, které znám. Zopakoval jsem každou pitomou formulku, která mi nevymizela z paměti. Hank, Benedikt, Miell, Araziel, Findea, Aroca, Koh´naarg, žádný mě nevyslyšel. Žádný z bohů neměl dost milosrdenství.
Bohyně Aroca ve svém zámku majestátně přeplula sál a na dřevěném servírovacím stolku vzala láhev vína. Než došla do místnosti, kde čerpala energii z modlení, byla láhev poloprázdná.
Do dveří se trefila na třetí pokus a na židli si sedla hned na druhý. Otevřenou láhev postavila nad veliké zrcadlo a vyvolala obraz. Zrcadlo jí ukázalo ležícího muže v cele. Modlil se k ní zoufale a nepřetržitě. Bohyně v něm i při své momentální náladě poznala toho, o nějž hrála šachy s Tetičkou Smrtí. Překvapilo ji, že vypadal na umření víc, než když ho měla ve spárech jeho minulá majitelka.
Už nedoufám, že mi pomohou. Mé naděje jsou jen stařecká pošetilost a doufání v jakýkoliv obrat k lepšímu je nesmyslné a bezcenné. Bohové se ke mně otočili zády a ti, kteří mi jsou drazí, buď zemřeli, nebo na mě zapomněli.
Vydržím maximálně rok. Beru to jako odhad dobrého matematika. Na své tělo se poslední dva roky dívám tak nějak s odstupem, jako na rozbitou schránku, která dosluhuje a odchází do zapomnění.
Aroca si poposedla, zachytila se okraje stolu, aby nespadla a trochu se napila. Zkoumavě se zadívala na muže v zrcadle. Začínal být vážně nechutně patetický a teatrální, to ona neměla ráda. Všichni už víme, že jsi zoufalý atakdále, miláčku...
Rozhodla se mu pomoct. Rozhodla se, že dnes bude hodná a milosrdná. Že mu dopřeje štěstí. Že si uleví od další zbytečné patetičnosti.
Za třináct let se stane tolik věcí. Před sedmi roky mi sem přišla návštěva. Žena, která nejspíš tuto celu vzala jako přechodné stanoviště. Čekala, že ji někdo vysvobodí.
První den si mě nevšimla. Pravděpodobně mě považovala za součást interiéru. Tenkrát jsem už nemohl chodit, to si pamatuji. Ale promluvil jsem na ni. Celkem se lekla, čemuž se nedivím. Asi neočekávala, že tu někdo může zůstat pět let.
Od ní jsem se dozvěděl pár věcí o světě za zdí. Krom jiného také to, že v knížectví jménem Sikáos se na trůn dostala jistá kněžna, Saabi de Landro. Potěšilo mě, že alespoň Saabi žije a pravděpodobně si ani nežije špatně. Teď nevěřím tomu, že tam vydržela.
Ona zůstala rok. Pak zkusila utéct. Dostala se ven z cely, já s ní jít nemohl. Když se dostala ven, jistě ji chytili. Chytí každého, jediné pozitivní, čeho se dá docílit je rychlá smrt. Od té doby jsem nikoho neviděl.
Tenkrát jsem pro ni vstal a chtěl bojovat s těmi, co přišli do mé hrobky. Už bych to neudělal. Ani by to dost dobře nešlo, o tom se mí věznitelé s potěšením přesvědčili.
Chtěla mu pomoct, vážně chtěla. Ale to víte, převrhnuté víno se nedá ignorovat.
Když jsem byl malý, chytal jsem ještěrky do sklenice a díval se, jak tam žijí. Jediná vydržela čtrnáct dní.
Ty ještěrky se mi teď mstí.
