Teplý vítr vanul a tráva tiše šelestí,
a mladý elf stanul,
na černých březích neštěstí.
Sličná tvář,v modrých očích skvěl se jas,
ret semknut,neprostupná hráz,
ve větru však,poletoval,světlý jeho vlas,
stanul na březích prokletých,tam kde se umíralo snáz.
Ledové vlny tříštily se,po věky se skála ztrácela,
a elf posteskl si,když zřel břeh,zkaměněl,
nebyla tu žádná loď jenž by se pro ně vracela,
vedle Eanoila Eldath veselý,i on náhle oněměl.
A tak stál i na ponurém břehu lidí,
Eanoil a Eldath.............dva nesmrtelní,
jež nesmrtelnost opustila....
