"Dobrou noc" řekl na adresu matky zahleděné do noční televizní zábavy.
"Dobrou zlato" odpověděla, a dál upřeně hleděla na obrazovku. Ten večer usínal s nijak intenzivním, ale velice zvláštním pocitem očekávání, jako by se mělo stát něco co se ještě nikdy nestalo, bylo to podbné tomu, když se na něco hrozně těšil, najednou měl pocit že už to nevydrží, nemohl se dočkat, ale nevěděl čeho, ráno ho čekala procházka do školy, odpoledne cesta zpět atd...další den jako každý jiný.
Už se přikryl, zavřel oči, příjemně usínal, když v tom v něm škublo a zalil se potem po tom co zničeho zaslechl hlasitý, upřímný a radostný ženský smích přímo vedle pravého ucha, kde nikdo nestál, vyděsilo ho to, ale jakmile se polekal, ozval se ten samí ženský hlas znovu a do druhého ucha mu pošeptal: "zahoď strach, překáží ti"
Bylo to zvláštní ,ale místo aby se polekal ještě víc, zhluboka se nadechl, vydechl a pak pomalu usínal a připadalo mu, že jak usíná padá jako pírko, klouže sem a tam ze strany na stranu a padá hloub a hloub do příjemné snové temnoty................
To je ale zvláštní pomyslel si, když se rozhlédl okolo sebe, stál uprostřed neznámého velkého kamennými kostkami dlážděného náměstí a připadal si jako opilí, motala se mu hlava, když se rozhlédl okolo sebe, vyděl vše jasně, ale jakmile se zahleděl do jednoho místa začal se obraz ztrácet, a tak začal těkat pohledem z místa na místo, aby si udržel obraz, jakmile se podíval na oblohu hrklo v něm, byla jasná noc, bez mraků, hvězd bylo všude dost, ale nestály na místě, nýbrž ohromnou rychlostí proudili dál a dál po obloze, upřeně zíral na tu "cizí" oblohu a najednou si všiml, že jak upřeně hledí do jednoho místa obraz se začal opět ztrácet, byl už tak nejasný že ho nešlo udržet, nešlo se podívat jinam, ucítil slabí tlak v uších a najednou nebyl na nočním náměstí, ale v temném lese plném holích stromů.
Co tu dělám ? pomyslel si. Kde to jsem ? Opět si všiml že těkaví pohled udržuje obraz a tak se snažil nezírat upřeně na jedno místo, když najednou uviděl v dálce tlumené světlo, nedíval se přímo na něj, aby se neztratilo, těkal pohledem okolo, jestli nezahlédne ještě něco, ale všude byla jen šedočerná mlha a siluety podivných holích stromů bez kůry a listí, či jehličí.
To světlo ho přitahovalo a tak se rozhodl že půjde za ním, co se to děje lekl se když se chtěl rozejít za světlem, chůze byla velice namáhavá a bolestivá, jako by měl zlomené obě nohy a ještě by byl zhrbený, pomalu se šoural ke světlu a nemohl si vzpomenout co se mu stalo s nohama, že se mu tak špatně chodí. Kroky byly krátké a velice vyčerpávající, také ho zaráželo to, že když došlápl na zem necítil nic, jako by šlapal do prázdna, vyhýbal se větvím okolních stromů, ale když do nějaké narazil prošla jím zkrz. To je opravdu zvláštní pomyslel si a už byl u světla, nyní upřeně hleděl na zapálenou svíčku, hořící u kořenů mohutného holého stromu, nahnul se k ní jestli ucítí její žár, dal ruku nad plamen, necítil nic. To je opravdu divné pomyslel si. Když zvedal dlaň od plamene chtěl se na ni podívat jestli není třeba nějak očouzená , nebo popálená, podíval se na svou pravou dlaň a dlouze si ji prohlížel, vypadala normálně. Najednou v něm opět hrklo a už se nemohl podívat jinam, upřeně hleděl na svou pravou dlaň po chvíli se v obraze zjevila i dlaň levá on si obě dlouze prohlížel. oOpět se něco stalo a on se mohl zase podívat jinam. Nestíhal žasnout, když si všiml, že podivný les zmizel a všude okolo něj je jen černočerná tma a obě jeho dlaně zavěšené v prostoru.
Co se to děje ? Co to je ? Kde to jsem ? Když hleděl do temného prostoru okolo měl velice depresivní nepříjemný intezivní pocit, ale jakmile jen koutkem oka zavadil o své dlaňě malinko se uklidnil, všiml si té změny a zůstal upřeně hledět na své dlaně zavěšené v prostoru, pomalu se uklidňoval a připadalo mu, že pokojně usíná, už skoro spal, když v tom v něm škublo jako by jím projel blesk, on zas stál, nebo spíš vznášel se v temném prostoru a zíral na své ruce. Najednou uslyšel opět ten příjemný ženský hlas co mu říkal ať nemá strach, když šel spát, tentokrát mu řekl: "podívej se pořádně to přece nejsou tvoje ruce", jakmile si je začal znovu prohlížet celé se po chvíli rozzářili a začali se rozsypávat na zlatý písek, to se mi snad zdá pomyslel si, tom se mu v uších opět ozval ženský hlas: "Ty jsi ale chytrý chlapec" potom se nádhrně zasmál a utichl.
Co ? Cože ? To se mi opravdu jenom zdá ! To je sen ! To se mi jen zdá. Já jsem ve snu ! Jakmile si uvědomil, že je to jen sen, získal pocit lehkosti a už nebyl tolik vyplašený, tmavý prostor zmizel a on se ocitl na rozkvetlé letní louce, cítil vůni květin, pofukování větru, trávu jak ho hladí po chodidlech, slyšel zpívat ptáky a téct vodu, přesto si plně uvědomoval, že ve stejnou dobu co je na louce leží doma ve svém pokoji v posteli a spí. Ještě chíli vychutnával směsici zvláštních pocitů co právě prožíval, když najednou v dáli zaslechl slabé pípání, soustředil se na ten zvuk, čím víc se na něj soustředil, tím se ozíval hlasitěji, obraz okolo se začal vytrácet, to pípání mu rvalo uši.
Mocným mávnutím ruky umlčel budík, který volal po ranním vstávání. Otevřel oči, posadil se na posteli byl úplně zpocený a malinko vyděšený, vybavoval si některé úseky včerejších snů, byli velice živé a on měl po probuzení velmi příjemný zatím neznámí pocit.
Pomalu se umyl, ustrojil, posnídal, a pořád jakoby ve snách a malinko ospalí vyrazil z domu, vyrazil společně se svou matkou jako obvykle. Na křižovatce se rozloučili a vydali se každý jiným směrem.
Myslel na prosluněnou rozkvetlou louku, na které se včera ocitl. Šel zasněně po ulici, nedával pozor na cestu, zakopl a rozplácl se na zem.
"Au, sakra" zanadával si jen tak pro sebe a najednou uslyšel ten nádherný ženský hlas co mu šeptal včera večer do uší. Řekl: "včera sis vedl docela dobře, jsem zvědavá co se z tebe vyklube" a pak opět následoval, bujarý veselí smích. Chlapec lehce znervózňel a rychle se rozhlédl okolo sebe, ničeho zvláštního si však nevšiml, tak se zvedl, oprášil a pokračoval do školi.................
