Jednoho rána kosmonauti na stanici ISS zjistili, že vedle jejich stanice „parkuje“ ještě jedna kosmická loď, očividně nepozemského původu. Místo profesionálního přístupu propadli panice, naskákali do raketoplánu a zřejmě z preventivních důvodů shořeli v atmosféře.
Pozemní kontrola z toho všeho byla pochopitelně dost nervózní. Aby také ne, všechno muselo zůstat v utajení a tam nahoře si na oběžné dráze kroužilo něco, co tam nepatřilo. Země, které disponovaly kosmickým programem se spojily, také tajně, jak jinak. Nakonec bylo rozhodnuto – nahoru poletí dobrovolník. Otázkou bylo, kde ho vzít.
Raketa stála připravena na kosmodromu. Jejím jediným pasažérem byl dobrovolník, který letěl opravdu dobrovolně. Měl na výběr - buď poletí k neznámé kosmické lodi a nebo si půjde sednout na elektrické křeslo, tak, jak ho k tomu odsoudili před několika lety.
Všichni zainteresovaní dost znervózněli v okamžiku, kdy raketa, lépe řečeno její pasažér, přestal komunikovat. Když už ho všichni odepsali a začali hledat nového dobrovolníka, do kazachšské stepi přistál pohřešovaný kosmonaut. Záchranná skupina čekala všelicos, jen ne nadšený výraz navrátilce. Jeho první slova byla: „Voni chlastají vodku.“ Po tomto vyčerpávajícím projevu usnul.
Dlouho trvalo než byl dobrovolník schopen souvisle mluvit. Neřekl toho ale mnoho. Mimozemšťané jsou prý milý, zelení, věčně nalití, jo a aby prý nezapomněl, něco nám chtějí. Chviličku hledal po kapsách až našel lístek.
„Tak voni s náma budou mluvit pozítří v budově OSN v New Yorku,“ rozluštil konečně svůj rukopis.
„A jak se tam dostanou?“
„To já nevím, ale určitě tam budou.“
O dva dny později v budově OSN nabíraly na obrátkách bezpečnostní opatření. Důkladné kontroly u vchodů, helikoptéry ve vzduchu, obrněné vozy v ulicích. A všude neuvěřitelná nervozita. Konečně zasedání začalo. Než ale mohl první řečník dokončit první větu v sále se zablýsklo. Před zraky udivených a vystrašených přítomných vykrystalizovala uprostřed sálu průsvitná kapsle s třemi postavami uvnitř.
Jedna se zelených postav před sebe položila malý přístroj, který tlumočil její slova.
„Vážení pozemšťané, už vás sledujeme dlouho a jsme zděšeni vašim počínáním,“ řekla první zelená postava.
„Někteří z vás si ani nemyjí nohy,“ dodala druhá postava a řádně si lokla z láhve s nápisem „Stoličnaja“.
„A především škodíte životnímu prostředí,“ přidala se třetí postava, „počínáte si jako by vaše planeta byla jen vaše a vůbec nechápete následky svého počínání a souvislosti s děním v kosmu. Pokud by to takhle mělo jít dál, no tak to bychom vás museli vydesinfikovat, nebo jak se to říká, prostě tuhle planetu zbavíme lidí.“
Zděšení přítomných bylo nezměrné, všichni se v duchu už loučili se svými rodinami, když se v sále podruhé zablesklo a v další, mnohem větší kapsli se objevila velká skupina zelených mimozemšťanů v uniformách. Ti přiskočili k trojici v malé kapsli a nasadili jim pouta.
„Velice se omlouvám za tento meziplanetární konflikt,“ začal k pozemšťanům mluvit mimozemšťan s největším počtem medailí na uniformě, „jak vidíte právě jsme zatkli trojici našich ekologických aktivistů, kteří straší v celém vesmíru.“