|
Hudba je nádherná. Miluji hudbu. Jemná jako šelest trávy při rozbřesku, čistá jako kapičky ranní rosy či hvězdy na obloze zahaluje moje hudba podvečerní hvozd saténovým závojem blaženosti.
Sedím v mokré trávě, pozoruji spoře oděné dívky jak tančí v kruhu a hraji na harfu. Tvořím hudbu, čaruji krásu, dobarvuji emoce.
Les kolem šeptá. Tisíce stínů se naklání ven z temného podrostu, kolem září světla bludiček, všichni chtějí poslouchat, všichni chtějí být u toho.
A já stále jen hraji. Vymýšlím melodii, prokládám ji vlastními náměty, chvíli jemně pableskuje jako měsíc v úplňku odrážející se na hladině jezera, pak zase přeskočí a je najednou vážná a silná, přesto však krásná, krásná ve svém nitru, je to hudba o citu, o lásce a o životě.
Dívky tančí. Jsou to dryády, tvorové lesa, bytosti čisté jako samotná esence všeho bytí, les je jejich domovem a ony jsou jeho součástí. Zpěv a tanec je jejich přirozeností. Moje hudba jejich vášní.
Prsty mi jemně tančí po strunách nástroje, v hlavě mám klid a mír, pozoruji noční tvory, jak se přicházejí pokochat krásou scenérie, kterou já mám před očima každý večer. Jsem šťastný a můj život byl naplněn radostí i smutkem. Jmenuji se Thomas Timbre a toto je můj příběh…
***
Narodil jsem se u dvora mého otce, nižšího venkovského šlechtice Theodora Timbra. Můj otec byl dobrý člověk, měl mne vždy moc rád a vychoval mě podle svých představ. Alespoň tak to vždy tvrdil, když s úsměvem na tváři připíjel na moje zdraví.
Měl jsem nádherné dětství. Roky strávené v přírodě, v zámeckých parcích, hry s dětmi z okolí, všude spousta křiku a povyku, ještě teď to slyším. Byl jsem milován, milován všemi a citů ve mne vložených jsem si vážil. Vážil jsem si jich nadevše. Každý den, když jsem přišel z městské školy, kam nás otec jako malé s bratrem posílal, jsem tiše děkoval Bohům za život, který mi byl darován.
Spousta lidí tráví svůj čas tím, že hledají vnitřní klid a spokojenost. Snaží se dosáhnout svobody, snaží se dosáhnout ráje. Já jsem si svůj ráj prožil, svůj vlastní ráj na této nádherné Zemi. Prožil jsem si ráj a prožiji si i peklo…
Svou matku jsem nikdy nepoznal. Onemocněla a zemřela, když mi byly asi dva roky. Jediná skvrna zanechaná na čistém plátně mého dětství. Rád bych řekl, že jsem neustále cítil bolestnou prázdnotu, ale to bych lhal. Nikdy mi to vlastně tenkrát ani nepřišlo. Samozřejmě byly i večery, kdy otec propukal v slzy, vyhodil vyděšené služebnictvo ven na chodbu a obviňoval všechno a všechny okolo a sebe ze všeho nejvíc za její smrt. Tehdy jsem propadal hluboké lítosti nejen nad jeho nářkem, ale i nad ztrátou své matky. Zvláštní pocit, opravdu. Smutek, ale takový jiný. Jakoby se ve vás najednou probudilo něco, co jste ještě nepoznali, ale přesto cítíte, že je to s vámi už od narození, po celý život. Cítil jsem se při tom, teď se asi budete divit… dobře. Jakoby duch mé matky vstoupil do oné místnosti a láskyplně nám všem pokynul.
Otec se po takovýchto výstupech vždycky zhroutil na svou oblíbenou lenošku u krbu a tupě zíral do plamenů. Tehdy jsme společně s bratrem přistoupili blíže a objali ho. Stiskl nás tak pevně, že nám málem vyrazil dech. Ale byli jsme rádi. Všichni tři. Strávili jsme pak večer v klidu a míru a otec nám vyprávěl o naší mamince. Byla prý velmi krásná. Obrazy, které visely v hodovní síni prý ani zdaleka neukazovaly její skutečný půvab. Tradovalo se o ní také, že starobylý rod, ze kterého pocházela, měl údajně i elfí předky. Otec vždy tvrdošíjně tvrdil, že je to pravda, i přesto, že se tomu většina ostatních lidí spíše srdečně smála. Nám s bratrem to bylo jedno. Věřili jsme tomu. Věřili jsme tomu, co říkal náš táta. A když tvrdil, že elfové existovali, tak prostě existovali, o tom nebylo sporu, jakože je Země placatá a obíhá kolem ní Slunce.
***
Jednoho krásného letního dne jsem si vyjel se svým bratrem, strýcem a třemi dalšími přáteli na koni do lesa. Byl to rozlehlý hvozd, který se rozkládal až za hranicemi našeho panství, ale vždy nás nějakým zvláštním skoro až mystickým způsobem lákal. Obrovské neprozkoumané rozlohy jsou pro dobrodružství chtivé mladíky jako jsme tenkrát byli my s mým bratrem vždy hotovými poklady. A dokázalo nás potěšit prakticky cokoliv, naleziště lesních jahod, rozkvetlé pampelišky či jen zpěv ptáků v korunách stromů.
Svítilo slunce a les kolem voněl a zářil barvami.
Jel jsem první po tiché pěšince na černé kobylce jménem Hope. Otec mi ji kdysi daroval ještě jako malé hříbě. Koník vesele zaržal, pohodil hlavou a já jsem ho láskyplně poplácal po rozevláté hřívě.
„Jak je to ještě daleko?“ křikl jsem za sebe na svého bratra.
„Už jenom kousíček, vydrž, pojedeme zkratkou,“ přišla pobavená odpověď.
„Jo, jasně, ty tvoje zkratky dobře znám,“ zasmál jsem se taky. „Když dojde na tvoje zkratky, raději bych jel pětinásobnou oklikou, víme?“
„Tentokrát ale ne,“ zachroptěl bratr, když naše koně přešly do běhu. „Uvidíš!“
„Jistě,“ zamumlal jsem si pro sebe a v duchu už jsem viděl otce, jak na nás čeká s večeří, ale my samozřejmě nikde. Vrátíme se až někdy pozdě v noci a to on už bude spát. A ráno nám vyhubuje, že se nemáme po nocích toulat nebezpečným lesem.
Dojeli jsme na rozcestí. Šipka vpravo směřovala ven z lesa k městečku Edistou, bylo to deset mil cesty. Směr vlevo se nořil dále do hlubin hvozdu.
„Tak kde je ta tvoje zkratka, Roberte?“ zeptal jsem se bratra a přátelé za mnou se pobaveně ušklíbli.
Poslední dojel starý strýc Rotiart. Byl šedovlasý, tvářil se zachmuřeně a volnou rukou si hrál s přívěskem na krku. Šlo o malý modrý kamínek s krásným olemováním ve tvaru listu na zlatém řetízku.
Ztráta mé matky ho kupodivu zasáhla stejnou měrou jako mého otce, ale na rozdíl od něj se z ní očividně nikdy nedokázal pořádně vzpamatovat. Tenkrát jsem samozřejmě ještě nechápal proč. Ach, ta sladká nevědomost…
Co však musím zdůraznit, že jsem ho nikdy neměl moc rád. Byl to takový typický starý morous, co je všem spíše jen na obtíž a za celý den sotva prohodí pár slov. Na naše projížďky jsme ho vlastně brávali s sebou jenom proto, že si to otec výslovně přál.
Robert mezitím našel ehm vytouženou zkratku. Ukázal nám malou cestičku, která se jemně vinula skrze husté ostružiní. Po krátké slovní výměně, která stejně neodvratně směřovala k jedinému cíli jsme se zlehka vydali kupředu přes trnité keře. Vzduch kolem byl svěží a já se vždy snažil si ho vychutnávat plnými doušky.
Teď to začne být asi trochu divné. Najednou mi přes cestu přeběhla černá veverka. Černá jako uhel. Odehrálo se to v kratičký moment, ale já jsem se příšerně lekl. Trošku až moc prudce jsem Hope přitáhl za uzdu, až kobylka vyloudila velmi nespokojený zvuk a zaryla se okovanými kopyty hluboko do prachu cesty.
„Co se děje?“ zeptal se bratr, který jel těsně za mnou.
„Já nevím,“ chytil jsem se za hlavu a promnul si oči. „Ty jsi to neviděl?“
„Neviděl co?“
„Nic, zapomeň na to!“ odfrkl jsem nazlobeně. Nechápal jsem, co se to děje. V hrudi mi bušilo srdce jako splašené. Tohle nebylo normální.
„Thomasi, jsi v pořádku?“ podíval se na mne přísně můj bratr.
„Jsem v pořádku, Roberte, nevím, co to bylo, asi jsem byl jen dlouho na slunci, víme? Cítím se jen trochu…“
Jak jsem se ale přesně cítil, to se už vy ani můj bratr nikdy nedozvíte. Náhle jsem se zarazil a zaposlouchal se. Ticho. To bylo divné. Zběsile jsem se ohlédl, abych s náhlým návalem hrůzy zjistil, že po našich společnících není ani stopa a to doslova. Ani otisk koňských kopyt.
„Co to má proboha, znamenat?!“ vyjekl Robert.¨
„Myslíš, že se ztratili?“ zeptal jsem se honem poděšeně.
„Těžko,“ vyprskl Robert vztekle. „Vždyť jeli těsně za námi!“
„Jestli je tohle nějaká hodně hloupá legrace, tak ať si mě pak nepřejí!“ vyhrkl ještě, když jsme oba bleskově seskočili z koní a vystřelili jak dva šípy po cestě zpět.
V hlavě nám panicky bušilo. „Jordane! Martine! Tarandure! Strýčku Rotiarte!“
Žádná odpověď. Ticho.
„Musíme se rozdělit!“ vybafl na mě můj bratr opravdu geniální nápad. Jeho tvář vypadala téměř šíleně. „Jordane, slyšíš mě?! Hej Martine! Tarandure!“
Nic.
Oba jsme zůstali stát jako dva solné sloupy a nevěděli jsme co dělat. Měl jsem šílený strach a můj bratr taky. No jo, dva modrokrevní zpovykaní synáčkové se poprvé ocitli v pořádně svízelné situaci. Určitě si nás dokážete živě představit.
A pak, pak se udělala tma a začalo hustě pršet.
***
„Co se to děje?“ křičel můj bratr pořád dokola přes obrovské kapky lijavce, který už nás stačil proměnit ve dvě zvlněné hromádky zmoklého šatstva.
Zvláštní věc. Lidé mají v takovýchto situacích, kdy jde opravdu o hodně, tendenci křičet otázky tohoto typu. A je jim úplně jedno, že na to není čas nebo že odpovědi stejně nemohou většinou dostat. Prostě křičí na svět a odpovědí se tvrdě dožadují. Jestli na ně mají alespoň právo, posuďte sami.
Ale zpátky k mému příběhu, doufám, že vás ještě nenudí, teď to teprve začne být zajímavé.
Snažil jsem se nějak vzpamatovat, ale nešlo to. Doběhli jsme asi dvacet kroků zpátky, hledaje rozcestí.
Ano, správně, nenašli jsme ho.
Stáli jsme, uprostřed ničeho, promočení, vyděšení k smrti, třásli se náhlou zimou a snažili se z tohoto příšerného snu nějak probudit. Nepodařilo se.
Asi před patnácti minutami jsme projížděli lesem, kde svítilo slunce, bylo teplo a příjemně, smáli jsme se a povídali si. Vypadalo to, že se nic nemůže přihodit, nic se nemůže stát a po chvíli, kdy život, největší to spisovatel, udělá pár rázných tahů perem na pergamenu života, tady napůl klečíme v kaluži bláta schoulení k sobě a voláme jména svých druhů, křičíme o pomoc, bojíme se k smrti a nechápeme. Všude je tma jako v noci, skoro jako by nějaký obr najednou zahalil okolní krajinu sametovým závěsem.
Tak takhle to většinou chodí, do problému spadnete, ani nevíte jak, a bude ještě hůř, mnohem hůř. Bohové, jak já tuhle průpovídku nesnáším!
„Musíme je jít hledat!“ řekl konečně můj bratr rozhodně a zvedl se.
Jako protiváha k tomuto výroku začalo ještě více pršet. Tohle už nebyly kapky lijavce, to na nás někdo shora lil vědra s vodou.
„To nemá cenu, Roberte,“ křičel jsem. „Nevíme ani, co se vlastně stalo. A takhle je stejně nenajdeme. Musíme počkat, až přestane pršet. Nééé, počkej, vrať se!“
Pozdě. Bratr se mi zprudka vytrhl a pelášil co mu jen síly stačily někam pryč.
„Robertéééé!“ zakřičel jsem z posledních sil.
„Zůstaň tady,“ obrátil se ještě můj bratr, i když už jsem ho viděl jen jako rozmazanou šmouhu a jeho vysoký hlas ke mě slabě doléhal z temnot. „Zůstaň tady, Thomasi, jdu najít naše přátele. Najdu je a vrátím se. Vrátím se pro tebe, ano? Z toho se dostaneme, bráško, uvidíš, ještě se tomu za nějaký čas zasměješ!“
V tom jediném měl ovšem tenkrát pravdu. Zasmál jsem se tomu všemu. Vlastně se tomu všemu směji pořád, i když na tom vlastně není vůbec nic k smíchu. Opravdu šílená legrace, vážně…
Jinak, bratr se už nevrátil, nikdo se už nikdy nevrátil, tohle bylo naposledy, co jsem ho viděl.
***
Slyším hudbu. Zvednu hlavu a nevěřím svým uším. Někdo hraje na harfu, určitě, to poznám. Je tohle vůbec možné? A má teď vůbec cenu přemítat, co je možné a co ne?
Tak asi tyhle myšlenky se mi tenkrát honily hlavou. Když ležíte na zemi, třesete se zimou a strachem, přemítáte jestli jsou vaši přátelé a rodina mrtví nebo ne, tak jemná hudba dokáže takovouto situaci značně rozhodit. Přes všechen děs, který v sobě máte, vás za srdce chytí líbezná melodie a vtáhne vás do krajiny tónů. U mě to fungovalo.
Vstal jsem a snažil se trochu si očistit šaty. Kdyby mne teď tak viděl můj otec, který si vždy zakládal na úzkostlivé čistotě a spořádanosti, tak by mi asi vlepil pořádný pohlavek. Kdo měl jediný flek na kalhotách, nesměl mu ani na oči natož třeba k rodinnému stolu, to bylo pravidlo.
Přestávalo pršet. Nejprve se déšť trochu zmírnil a pak zůstalo jen občasné slabé poprchávání. Ani doufám nemusím říkat, jak úžasně pohodlně jsem se cítil. Utíkal jsem naslepo lesem za kouzelnou, čarovnou hudbou, občas ještě volaje „Roberte, Jordane, Martine!“
Nic. Ticho. Naprosté.
Les kolem byl najednou naprosto neznámý. Nepoznával jsem jediný strom, jediný záhyb cesty. Vlastně najednou vypadal všude temně a až děsivě stejně, asi jako bych se pořád motal v kruhu na jednom místě.
„Robertééé!“
Plazil jsem se dál z posledních sil, hudba stále hrála, slabá, ale hrála. Slyšel jsem ji, musel jsem se k ní dostat za každou cenu.
„Jordanéééé!“
Byl jsem si neochvějně jistý, že se tam musím dostat. I kdybych měl zemřít, tak to musím alespoň zkusit.
„Strýčku Rotiarte!“
Najednou se objevilo ostré světlo a hudba přestala hrát jako když utne. Ozval se strašlivý skřípot. Znáte ten nechvalně známý zvuk, když přejíždíte třeba ostrými nehty po tabuli? Ano, tak to je přesně ono. Bylo to příšerné! Pak jsem zaslechl ještě něco, něco jako vrčení zvířete a sípavý dech, který se pomalu přibližoval. Ztuhl jsem na místě hrůzou a ani nedutal.
Pak už jen tupá rána a tma. Více si z vlastní hlavy nepamatuji, omlouvám se, i když jsem se pak později dověděl, co se přesně stalo.
***
„Myslíte, že ještě spí?“ ozval se dívčí hlásek.
„Ne, já myslím, že určitě ne!“ řekl rozhodně druhý dívčí hlásek.
„No jo, máš pravdu, koukej, má otevřené jedno oko!“ ozval se třetí.
„Dloubneme do něj, ať je legrace!“ řekl zase ten první.
„Eeeeeeech…“
„Hele, on chce asi něco říci!“
„Eeeeeeech…“
„Máš prý ležet v klidu, nehýbat se a zbytečně nemluvit.“
„Proč… Proč mne tak bolí celé tělo?“ vyskuhral jsem ze sebe konečně zoufale a pootevřel pomalu oči.
Na pohled, který se mi naskytl už asi nikdy nezapomenu. Ležel jsem v pohodlné dřevěné postýlce s úžasně měkoučkou přikrývkou v nějakém přístřešku, zřejmě stanu, vyrobeném z větví a před mojí postelí se s širokými úsměvy na protáhlých lících nakláněly tři roztomilé malé holky. Pojem „oblečení“ jim asi zřejmě moc neříkal, protože všechny tři měly přes sebe přehozený jen jakýsi lehký oděv vyrobený z listí a kůže. Na hlavě se jim skvěly nádherné čelenky z lučních pampelišek.
„Byl jsi napaden Valotiorem!“ opověděla tiše první dívenka na mou otázku s hrůzou v hlase. Další dvě poděšeně přikyvovaly.
„Kým že jsem to byl napaden?“ zamumlal jsem. Byl jsem hrozně zesláblý, nevěděl jsem co se to děje, ani kde jsem, ale bylo mi to v tu chvíli srdečně jedno. Chtělo se mi šíleně spát.
„A co mí přátelé?“ docvaklo mi konečně. „Kde jsou? Jsou v pořádku? Musím je najít!“
„To by stačilo,“ ozval se přísný hlas.
Přímo přede mnou byl ve větvoví malý otvor přehozený lehkou vlněnou tkaninou. Tkanina se zavlnila a dovnitř vstoupila mladá žena. Vysoká, hluboké modré oči jí zářily jako dvě studánky zapomenuté moudrosti a krásná. Krásná jako slunce na obloze. Dlouhé zlaté vlasy jemně splývaly po oblých bocích a na prsou jí svítil drahokam. Na rozdíl od mladých dívek byla celá zahalená v plášti z jemné látky. Byla mi odněkud povědomá.
„To by stačilo,“ řekla jasně. „Saillë, Tinne i ty Ferno, okamžitě ven. Náš host teď musí být sám a odpočívat.“
Dívky se zatvářily zklamaně, ale uposlechly a jedna po druhé se smíchem a poskakováním vyběhly ven.
„Děti,“ řekla úsečně žena a pousmála se. Vypadala vážně nádherně. „Musíš je omluvit, Thomasi.“
„Kde to vlastně js… musím najít…“ snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Tělem mi projela tak ostrá bolest, že jsem raději s vyheknutím padnul zpět na postel.
„Lež klidně,“ přiskočila ke mne žena a jemně mi zatlačila na hrudník.
„Hodně jsi toho prožil a hodně se ještě stane, Thomasi, ale teď musíš odpočívat.“
„Odkud znáte moje jméno, paní?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Tvá matka mi ho kdysi prozradila, ještě než jsi se narodil.“
„Vy jste znala mou matku?“ vyhrkl jsem najednou a už jsem věděl, odkud je mi povědomá. Ta podoba! Jako by z oka vypadla těm portrétům mé matky z našeho domu.
„Arianë, tvoje matka, byla mou sestrou,“ řekla žena smutně. „Já jsem Säriel. Jsme si dost podobné, nemyslíš?“
„To ano,“ vyhrkl jsem okamžitě. „Jste stejně krásná jako ona. I když ji jsem nikdy na vlastní oči neviděl, ale doma máme její obrázky. Hrozně rád jsem se na ně vždycky chodil dívat.“
Säriel se usmála a řekla: „Dryády se zřejmě zdají býti až přehnaně krásné očím obyčejných lidí.“
„Dryády?“ vyhrkl jsem udiveně.
„Ano, já a tvá matka. Teď se nacházíš v Krajině tónu, domově dryád a lesních tvorů. Zde je srdce hvozdu, který jsi znal. Tady se zpívá hudba života, symfonie stromů se zde prolíná z tužbami a přáními smrtelníků a tvaruje se do líbezné melodie. Tohle je místo odpočinku, radosti a tance.
Přes hukot, který mi duněl v hlavě, jsem se nějak snažil přijmout fakt, že moje matka byla zřejmě lesní víla z kouzelného srdce lesa. Moc mi to nešlo.
„Mí přátelé!“ vyhrkl jsem zase najednou naléhavě.
„Lež!“ řekla ostře Säriel a zatlačila mne prudce zpátky. „Tví přátelé jsou mrtví, Thomasi, už jim nemůžeš pomoci.“
„Mrtví?“ vyhrkl jsem zběsile a tvář mi zbrázdila hrůza. „Kdy?! Jak?! Proboha, co se to vlastně včera přesně stalo?“
„Byli zabiti,“ řekla Säriel tiše. „Byli zabiti Valotiorem, nejhorším z našich nepřátel. I ty jsi mu jen tak tak včera unikl a nebýt toho, že jsme tě s ostatními sestrami našly, zemřel bys také.“
„Kdo… kdo je to ten Valotior?“ zeptal jsem se. Bylo mi příšerně. Připadal jsem si jako neuvěřitelný sobec, který dostal péči a pohodlí, jakou si nezaslouží, zatímco jeho kamarádi tam někde venku bolestivě zahynuli.
„Teď není čas na takovou rozmluvu,“ zvedla dryáda zlehka ruku a přísně si mne změřila. Už tenkrát jsem poznal, že přes veškerou její krásu, půvab a jemnost by nebyl úplně nejlepší nápad dostat se s ní někdy do sporu.
„Tvých přátel je nám líto, ale nedalo se nic dělat. I ty jsi pro ně udělal maximum. Mám však pro tebe i dobrou zprávu, tělo tvého bratra Roberta jsme nenašly, je tudíž pravděpodobné, že našel z lesa cestu ven.“
„Cože?“ vyjekl jsem. „Takže můj bratr žije?!“
„Je to možné,“ řekla dryáda. „Věř tomu, Thomasi, Tvá víra Ti v budoucích dnech hodně prospěje.“
„Víra? Prospěje?“
Nechápal jsem. Vrtěl jsem se v posteli a chtěl jsem vstát. Spánek mne už pomalu ale jistě opouštěl. Pocítil jsem vztek. Vztek na to, jak může ta žena mluvit takto lehkovážně o mých třech kamarádech jakoby nebyli ničím jiným, než jen tupou ulovenou kořistí nějakého predátora. Toho Valotiora nebo jak to říkala.
Ale pocítil jsem i mnohem horší věc. Vztek na sebe. Začal jsem se v tu chvíli nenávidět. V hrudi mi vytryskl sálavý sžírající plamen sebepohrdání. Jak jsem jen mohl nechat bratra utéct samotného někde do hrozivých tenat, zatímco sám jsem zůstal na místě a čekal? Proč jsem nic neudělal? Měl jsem hledat své přátele, hledat je až do úmoru, do vyčerpání. Měl jsem…
Asi si říkáte, že bych měl v takovouto chvíli propuknout v tklivý pláč, ale já jsem to neudělal. Nedokázal jsem ze sebe vymáčknout slzičku. Ani jednu. I proto, i proto jsem se v tu chvíli nenáviděl.
Säriel mne mlčky pozorovala a když jsem se odevzdaně zase položil zpět do postele, která mi už najednou vůbec nepřipadala tak pohodlná jako předtím, spokojeně se pousmála.
„Je nám to moc líto,“ řekla ještě jednou vážně. „Ale proti takovému nepříteli jsme skoro bezmocné.“
„Byl s námi ještě můj strýc Rotiart!“ vzpomněl jsem si najednou s překvapením. Ono to zase nebylo tak divné, na šedivý chmurný stín, jakým byl on, se snadno zapomíná. Ale stejně. Jak je možné, že jsem na něj nepomyslil dříve?
„Co se s ním stalo?“ vyhrkl jsem spíše zvědavě. O něj jsem starost nijak zvlášť necítil.
Tentokrát dryáda neodpověděla. Přistoupila ke mne blíže a já jsem cítil, jak mi celé tělo ztuhlo očekáváním, co teď přijde.
Säriel však učinila pouze letmý pohyb rukou, zahlédl jsem ještě jemné stříbřité světýlko jejího kamínku na prsou a pak už se o mne pokoušel hluboký spánek. Nejdřív mi ztěžkla víčka, tělo se mi uvolnilo a propadal jsem se někam hluboko do temných hlubin svého vlastního já, poslouchajíc hudbu a hlasů svých nejbližších.
***
Jednou, až budu tento příběh vyprávět znovu, asi z něj jednu pasáž vynechám, opravdu. Když se mám normálně zamyslet nad tím, jak popsat první dojem z toho, když jsem poprvé spatřil Krajinu tónu ve své úchvatné kráse při letním rozbřesku asi mne nic smysluplného nenapadne.
Ale pro jednou se pokusím, když mne tak hezky posloucháte. Teď je krásná noc, svítí hvězdy a vzletná slova by se měly přímo tlačit na rty, víme?
Když jsem po asi pěti dnech strávených na lůžku v chýši byl konečně propuštěn ven, malém mi vypadly oči z důlků. Desítky chaloupek naskládaných úhledně vedle sebe, mezi nimi krátké klikaté cestičky, vůně ohniště a lesních plodů, kolem vše olemováno klenbami nekonečných stromů a prosvíceno slunečními paprsky. A všude dryády. Támhle jste viděli dvě dívky, jak procházejí kolem a vesele si zpívají, támhle zase jednu postarší dámu, jak si nese na zádech dříví na oheň. Vládlo zde kouzlo hudby, hudby lesa nezkaženého okolním světem. Pokud může mít nějaké místo svou vlastní duši, pak je to tohle. To všechno jsem v tu chvíli cítil a bylo toho ještě mnohem víc.
Udělal jsem pár opatrných kroků kupředu a popošel po kamenité cestičce linoucí se dolů. Dryády mi přichystaly přiléhavé oblečené ze zelené látky, které bylo příjemně teplé a pohodlné. Stál jsem a užasle pozoroval tu překrásnou symbiózu štěstí a života.
Z letargie mne vytrhla až jemná ručka, která mi lehce dopadla na rameno. Otočil jsem se a spatřil jsem Säriel v krásných saténových šatech, jak se na mne usmívá. Usmál jsem se taky a oba jsme obrátili zrak zpět na podívanou před námi. Ani nevím, jak dlouho jsme tam takto šťastně stáli…
Pak se Säriel zhluboka nadechla, to, co mi chtěla sdělit bylo těžké, a promluvila: „Thomasi, pojď teď se mnou, čeká nás dlouhý rozhovor.“
Přikývl jsem, chápal jsem, ale přesto všechno jsem šel neochotně. Otázky, které mne před tím tak trápily, na které jsem zoufale chtěl znát odpovědi mi teď náhle zněly vzdáleně a cize. Bál jsem se odpovědí, bál jsem se podívat se do očí pravdě.
***
Na paloučku ležely tři nedávno navršené hromádky hlíny. Přiklekl jsem a sklopil tvář k zemi. Pocit, který mne u toho přepadl asi vylíčit nedokážu, je v tom stále ještě příliš mnoho smutku a bolesti. Snažil jsem se v tu chvíli najít zoufale nějaké východisko, něco, co by ospravedlnilo mé skutky, čím bych dokázal, že za jejich smrt nenesu vinu, ale nic jsem nenacházel. V srdci jsem viděl své selhání a to mne trápilo ze všeho nejvíc.
Klečel jsem dlouho. Säriel stála za mnou jako socha a po celou dobu nepromluvila ani slovo. Nebylo třeba slov. Slova jsou zbytečná.
Důležitější byly slzy. Vyjadřují lítost, vyjadřují bolest nad ztrátou. Ale já jsem neplakal. Ani tentokrát ne.
Zvedl jsem se, dal jsem své tiché sbohem a navždy odvrátil zrak.
Bylo nádherné počasí, světlo kolem bylo jako čiré zlato jemně pableskující v mírném vánku.
V srdci se mi poté náhle rozbušila nová síla, nová chuť do života. A snad v ten moment, v ten jediný nádherný moment, jsem poprvé pocítil, že mi mí přátelé odpouští. Nikdy na ně nezapomenu.
Säriel mi jemně pokynula rukou a já ji následoval. Teď už jsem se ničeho nebál.
***
„Arianë, Tvá matka, byla opravdu výjimečná žena, Thomasi,“ promluvila konečně Säriel ztěžka.
Pokýval jsem zlehka hlavou ve znamení souhlasu.
Seděli jsme oba na prohřáté zemi v malé chýši velmi podobné té, kde jsem připoután na lůžku strávil posledních pět dní.
Jenže zde žádné postele ani jiné kusy nábytku nebyly. Vlastně jedinou věcí, na které spočinul můj zrak, bylo malé vyhaslé ohniště uprostřed. Moje společnice se tvářila vážně a jakýmsi krátkým, na jednom konci zašpičatělým nástrojem zamyšleně prohrabávala šedivý popel.
„Ehm, jak výjimečná?“ nevydržel jsem to už.
„Byla krásná, byla chytrá, schopná a mocná,“ řekla Säriel důležitě aniž by zvedla zrak. „A byla také jediná, kdo se odvážil postavit se našemu nepříteli.“
„Jakému nepříteli?“ zeptal jsem se, i když odpověď jsem už začínal tušit.
„Démonovi,“ odpověděla dryáda. „Démonovi strachu a tmy, ničiteli, vetřelci, cizákovi, který se do naší posvátné hudby snaží vkládat své vlastní náměty. Pazvuky utrpení a smrti. Tento přízrak, tento pohůnek čirého zla naši zem sužuje už od pradávna… Vždy jednou za čas zesílí a pak terorizuje vše živé v našem lese. Stejně tak se však jednou za čas najde i někdo, kdo ho dokáže zastavit. Tenkrát to bylo již hodně dlouho, co se Valotiorovi, jak ho někteří nazývají, někdo postavil. Všichni měli strach, všichni se báli byť jen pomyslet na hrůzný pohled jeho rudých očí. Všichni kromě tvé matky.“
Vytřeštil jsem na Säriel oči a s otevřenou pusou poslouchal dál.
„Avšak objevily se zde tenkrát spory o tom, zda je toho tvá matka vůbec hodna. Ke slovu se dostala stará moudrost a také jedno proroctví.“
„Tomu nerozumím,“ pravil jsem upřímně. „Jaké proroctví?“
„Proroctví o tom,“ řekla Säriel pomalu, „že démona dokáže zastavit pouze a jedině smrtelný člověk pocházející z okolního světa, nikoliv tvor lesa.“
„Ale má matka ho dokázala zničit?“ naléhal jsem.
„Ne tak docela. Tvá matka se vlastně pouze vydala na cestu do okrajových částí lesa, kde tenkrát řádil,“ řekla Säriel smutně. „Vydala se na cestu proti vůli a přes varování některých našich starších sester, které byly obeznámeny se starými věštbami.“
„A co se stalo pak?“ napětím jsem už ani nedutal.
„V ten čas si zrovna do našeho hvozdu vyjeli na projížďku dva mladíci z blízkého panství,“ řekla Säriel zlehka. Neklidně jsem se zavrtěl, ale udržel jsem jazyk za zuby. „Dva šlechtici, krásní mladí jinoši pocházející ze starého a váženého rodu Timbrů. Jmenovali se Theodor a Rotiart.“
V hrdle mi poskočilo. Tiše jsem zašeptal: „Takže takhle se mí rodiče seznámili, že ano? Můj otec na mou matku narazil, když se takhle toulala okrajovými částmi lesa?“
„Ano a ještě mnohem víc,“ dostal jsem zajímavou odpověď. „Zapomněl jsi na tu věštbu? Pouze smrtelný člověk ze světa mimo náš hvozd měl Valotiora porazit. A Valotior se skutečně objevil a krutě zaútočil. Theodor a Rotiart ho dokázali přemoci a zachránili tak tvé pomalu slábnoucí matce život.“
„Cože?!“ vyjekl jsem. „Ale vždyť ten démon musí být strašlivý nepřítel, jak mohli dva obyčejní nezkušení mladí kluci dokázat něco takového?“
„Odpověď na tuto otázku ti nedám, Thomasi,“ řekla Säriel a poprvé za náš rozhovor se usmála. „Podceňuješ-li však sílu vlastního lidu, neděláš dobře. Skrývá se ve vás víc, než si myslíte a tuším nebo možná vím, že démon tvého otce a strýce značně podcenil a to bylo snad důvodem jeho porážky. Záměrně říkám porážky, nikoliv však zničení, proč, to ti hned vysvětlím.“
Ale mé myšlenky se toulaly jinou cestou. V hlavě mě pálila ještě jedna otázka.
„Takže má matka se pak do Theodora zamilovala?“
„Ano, přesně tak, byla to láska na první pohled, jak se říká tam u vás,“ přikývla Säriel a znovu se srdečně zasmála. „Měli nádhernou svatbu. Přijela jsem se také podívat. Tvůj otec všem okolo napovídal, že jeho vyvolená prý pochází z nějakého starého polozapomenutého rodu a když to trochu přehnal s vínem, pustila se mu huba na špacír ještě víc a začal žvanit o nějakých elfích předcích.“
Tentokrát jsem se rozesmál i já. Bylo to tak krásné a upřímné. Chvíle radosti jako paprsek bílého světla pronikající do temnoty mé duše.
Náš smích ale brzy utichl v očekávání nevyřčeného. Cítil jsem tlukot svého srdce a zpocené dlaně pevně sevřené v pěst. Säriel na mne tiše zírala orlím pohledem a na čistých rtech a kůži jemné jako lesní mech jí stále ještě pohrával mírný úsměv. Snažil jsem se upřený pohled opětovat, ale nedokázal jsem to. Svěsil jsem hlavu k zemi.
„Thomasi, je tady ještě něco, co Ti teď musím říct,“ ozvalo se konečně.
„Já vím,“ pronesl jsem ztěžka, zvedl hlavu a promnul si oči. „Mluv, Säriel, co přesně mám pro Vás udělat?“
***
„Buď opatrný, bojovníku,“ usmála se na mne mladá dryáda v jemném splývavém šatu.
„Nepodléhej strachu, protože strach je ten nejhorší nepřítel, Thomasi,“ řekla jiná.
Roztřesenou bradou jsem přikyvoval přes cvakající zuby.
Dryády pomalu přicházely jedna za druhou, jako třpytiví duchové noci pod zástavou mléčného měsíčního světla, žehnaly mi kouzelnými slovy lesa a přály hodně štěstí.
Krajina tónu v noci vypadala ještě nádherněji, pokud si to vůbec dokážete představit. Potemnělý dóm vytvořený hradbou šepotajících stromů, jejichž větve a listí jemně čechral večerní vánek, se utápěl ve zpěvu té nejkrásnější melodie, jakou jsem kdy slyšel. Melodie života. Kolem poletovaly fialové blyštivé jiskřičky bludiček a ke hvězdám pomalu stoupal dým z desítek ohnišť. Dívky kolem se tísnily u svých chýší, trpělivě mě pozorujíc starostlivými pohledy.
Zahlédl jsem i Saillë, Tinne a Fernu, ty tři malé dívenky, co mne tenkrát probudily ze spánku. Všechny se krčily u sebe, jejich obvyklé dovádění a rozpustilé úsměvy byly pryč, ve tváři se jim zračil hluboký strach. Podíval jsem se na ně a usmál se. Možná se mi to jen zdálo, ale obličeje malých dryád začaly třísnit slzy.
Vykročil jsem. Oděn v zelených šatech s koženou zbrojí, opaskem a darovaným dlouhým mečem, který prý patřil nějakému nešťastnému dobrodruhovi, co kdysi našel v lese svůj osud.
Kráčel jsem uličkou v malé dubové aleji a na jejím konci jsem viděl prosvítat stříbřité světlo. Znovu jsem se usmál. Säriel mi zlehka pokynula, abych s ní poodešel stranou. Vypadala úchvatně. Oděná ve splývavých bílých šatech, na prsou opět zářící drahokam. Tentokrát opravdu připomínala matku, jako by ji z oka vypadla.
„Hodně štěstí, můj milý,“ řekla po chvilce zoufalého mlčení a podívala se na mne tak jako ještě nikdy. V tom pohledu byla něha, ale zároveň i něco jiného, hlubšího, tohle byl pohled, který mi má maminka darovala skrze oči své sestry, věděl jsem to. Zatvářil jsem se o hodně odvážněji a zkoumavě se zahleděl do temného a nepřátelsky vyhlížejícího podrostu kolem.
Bojovník musí vyrazit v noci za svitu hvězd, aby byla jeho pouť úspěšná, tak mi to bylo řečeno. Zachvěl jsem se zimou a potlačovaným strachem a snažil se přijít na něco vhodného, co bych řekl. Nemusel jsem. Säriel měla zjevně ještě něco na srdci.
„Patřilo to tvé matce,“ řekla jemným hlasem překvapivou věc a natáhla ke mě ruce. Svírala v nich jakousi zvláštní dřevěnou trubičku na jednom konci jakoby zúženou a na druhém tvarovanou do hodně ostré špičky. Podél byly malé otvory. Jistě, to byla ta věc, kterou držela v ruce, když jsme spolu rozmlouvali v její chýši…
„Tato flétna patřila tvé matce a jistě by byla ráda, aby jsi ji dostal. Je to nástroj lesa, proto ho užívej moudře. Při boji s nepřítelem ti velmi pomůže.“
Přikývl jsem a se slzami v očích vděčně přijal.
Pak jsem se obrátil, zhluboka se nadechl a vyrazil vpřed. Můj životní úkol, mé poslání na mne už čekalo.
***
Říká se, že každý příběh má začátek i konec. To může být v mnoha ohledech pravda, nicméně občas jsou oba jeden a ten sám. Poněvadž můj příběh nemá počátek… nemá ani konec, můj příběh počíná i končí tam, kde stojím já. Rozmotává se jako tenká nit, která nakonec s lehkostí kočičích kroků dopadne na zem jen proto, aby se začala znovu navíjet.
Když jsem o té nejtruchlivější samotě procházel temnotami přemýšlejíc jestli se ještě vůbec nacházím ve skutečném světě, či jen bloudím klikatými uličkami své vlastní duše, přepadaly mne právě takové úvahy. Jdu za svým cílem jako honící pes za kořistí, ale stále tápu sám nad sebou. Vím, že ostatní mi věří, ale mám problém uvěřit sám sobě.
Les. Hvozd. Tisíce stromů, milióny větví a myriády ševelících listů. Symfonie. Hudba. Život. Procházel jsem tiše, s opatrností, snad jen černá veverka ukrytá ve stínu vysokého buku zpozorovala můj příchod.
Dorazil jsem na malý palouk, který uprostřed hyzdil mrtvý převrácený strom.
Jsem blízko, pomyslel jsem si. Säriel nenaznačila cíl mé cesty, ale já jsem věděl. Tušil jsem, nechal jsem se vést svým vlastním citem a ten mne dovedl sem. Uvidíme, zda jsem se zklamal nebo ne.
Sedl jsem si na zbytky ubohého stromu, položil hlavu do dlaní, nastražil uši a čekal.
Čekal jsem dlouho. Noc přešla, hvězdy vybledly, oteplilo se, sluneční kotouč zlehka vystoupal na bleděmodré nebe a les se začal pomalu probouzet.
Zaslechl jsem zvuk. Někdo nebo něco bylo blízko. Probral jsem se z letargie, vyskočil jako střela a ostřížím pohledem rychle přejel periférii kolem.
Najednou jsem za sebou uslyšel těžký krok. Bleskově jsem se otočil s rukou položenou na jílci zbraně a když můj pohled padl do tváře příchozího, málem jsem omdlel.
***
„Thomasi,“ promluvil známý člověk zvláštním hlasem.
„Strýčku Rotiarte,“ vyrazil jsem ze sebe přerývaným dechem. „Co-co tady děláš? Myslel jsem si, že jsi mrtvý!“
Strýc se usmál. To bylo snad vůbec poprvé, co jsem ho viděl udělat něco takového. Ten úsměv se mi však ani trochu nelíbil, byla v něm jakási podivná lstivost a zloba.
„Kolik dní že uplynulo od doby, co jsme se neviděli, Thomasi?“ zeptal se strýc klidným tónem, skoro jako bychom se bavili někde v hostinci u piva.
„Já… já nevím,“ zakoktal jsem se. „Pět, šest dní… Ty jsi to přežil?! Viděl jsi to, co nás napadlo?“
„Co nás napadlo?“ podíval se na mne strýc se zdviženým obočím. „O čem to mluvíš, Thomasi?“
„Něco se přece stalo!“ řekl jsem zoufale. „Jeli jsme lesem a z ničeho nic se obloha zatáhla, udělala se tma a začalo pršet. Všichni jste zmizeli, koně se rozprchly… vždyť, vždyť jsi tam přece byl!“
Uvědomil jsem si, že musím mít ve tváři naprosto šílený výraz a tak jsem raději umlkl. Můj strýc se ale oproti tomu tvářil klidně a vyrovnaně.
„Cítíš bolest nad svými přáteli?“ zeptal se najednou a já jsem jen překvapeně vykulil oči.
„Cože? Ty jsi je viděl?“ vyjekl jsem. „A proč jsi nic neudělal?!“
„A proč jsi nic neudělal ty, Thomasi?“
Zmlkl jsem. Na to jsem neměl co říct.
Co se to dělo?! Kde se tu strýc tak náhle vzal, proč se usmíval a proč k čertu nechápal, o čem jsem to mluvil?!
„Za svou smrt si mohli sami,“ řekl strýc a náhle se tón jeho hlasu změnil. Začínal být temný a mrazivý. Něco tady nehrálo. „Slabí nemají právo na život, tak praví zákon mé Moci!“
„O čem to u všech bohů mluvíš?!“ vyjekl jsem. To snad nemohla být pravda!
„Zabil jsem je, protože mi překáželi. Nejsou důležití, stejně jako tenhle kus padlého stromu není důležitý. Důležití jste hlavně vy dva s Robertem. Tvůj bratr mi unikl, ale mám tady Tebe jako počátek mé pomsty!“
„Jaké pomsty?“ řekl jsem zoufale a pomalu ustoupil vzad.
Úsměv z jeho tváře zmizel jako prásknutím biče. Přes ostré rysy se prohnal záchvěv vzteku.
„Copak Ty nevíš?!“ vyprskl hněvem. „Copak ti ty lesní děvky dostatečně nevysvětlily, proč jsi tady?“
„Vyslechl jsem příběh o démonovi Valotiorovi,“ řekl jsem suchým hlasem, zaťal zuby a probodl ho nenávistným pohledem. „Jak jste ho kdysi s mým tátou dokázali porazit!“
„Nesmysl!“ zasyčel jako had a nebezpečně přistupoval blíže. Cítil jsem, jak se mi začínají pomalu třást kolena. „Tvůj drahý otec, kterého si tak neskutečně vážíš, zbaběle stáhnul ocas hned, jakmile se Mocný objevil. To jsem byl já, kdo ho porazil. Já jsem ho pak ovládnul! Miloval jsem tvou matku! Miloval jsem ji jako nic na světě a ta proklatá čubka mi to splatila jenom nevděkem! Zachránil jsem jí život, ale ona se ke mne za to obrátila zády a zamilovala se do toho ubohého kusu zvratků, mého bratra, tvého milého tatínka!“
Najednou se z ničeho nic napřáhl a vší silou mne uhodil pěstí do tváře. Nestihl jsem uhnout.
Nikdy jsem si nedokázal představit, že by mohl vyvinout takovou sílu a rychlost. Jeho obvyklý seschlý vzhled byl ten tam, za ostrými rysy tepala sžíravá nenávist.
Vyjekl jsem bolestí a ode rtů mi začala téct krev. Jediné, na co jsem se ale dokázal soustředit byl vztek. V hrudi mi vytryskl sálavý plamen a vytasil jsem meč.
Rotiart se upřímně zachechtal. To bylo odzbrojující.
„Takže mě chceš zabít, Thomasi? Myslíš si, že na to máš? Mám Ti dát ještě lepší motivaci? Co?!“
„O čem to zase mluvíš?“ vyrazil jsem roztřeseným hlasem a pozoroval každičký jeho pohyb.
„Tohle Tě pobaví,“ řekl a oči mu rudě blýskaly. „Myslíš si, že Arianë pošla nemocí, jak ti to pověděl ten trouba? Tak to potom dovol, abych ti lépe osvětlil fakta. Už jsem se nemohl dívat na jejich společné štěstí, na to, jak je okouzlená tím zavrženíhodným hlupákem, kterého jsem snad kdysi považoval za svého bratra. Snažil jsem se přemoci svoji nenávist, ale nešlo to. Sžíralo mne to. Jeden ubohý den za druhým. Bylo to k zešílení, vážně. Nakonec už jsem nemohl jinak. Připravil jsem tvé matce tenkrát jeden velmi účinný jed. Shodou okolností jed ne ani tak smrtelný pro člověka, ale na dryádu zabral až překvapivě spolehlivě. Úžasná náhoda, nemyslíš?!“
Později jsem samozřejmě pochopil, že se mne snažil jen vyprovokovat a zbavit rozumného uvažování. V tu chvíli jsem se už ale nedokázal ovládnout.
Zařval jsem jako tur, žíly se mi napnuly k prasknutí a do očí vyhrkly slzy. Vyrazil jsem kupředu a zasadil rychlou, ale velmi neohrabanou ránu.
Rotiart se jen líně vyhnul a sám s ďábelským výrazem vytasil svůj meč.
U matné čepele lehce levitovalo seschlé listí a kroužilo kolem. S hrůzou jsem vytřeštil oči, když pozvedl tu pekelnou zbraň nad hlavu.
Začalo to zase. Obloha se zatáhla, jemné světlo rozbřesku se změnilo v plíživé temné šero. Kolem se ozýval strašlivý šepot a zvuk, který jsem zaslechl už dříve. Odporný skřípot, sípavý dech a vrčení.
Znovu jsem zběsile zaútočil, jenže tentokrát byl Rotiart lépe připraven. Bleskově mou ránu odrazil a odhodil mne nazpět.
Padl jsem do suché trávy a viděl, jak se pomalu přibližuje. Tak tohle je konec, pomyslel jsem si zoufale, tělem mi projela nepříjemná křeč a levá ruka upustila meč na zem.
Můj nepřítel přistoupil blíže, lenivě odkopl zbraň z mého dosahu a tvrdě mi sešlápnul hrudník těžkou botou. Vyjekl jsem, jak mi vyrazil dech.
„Tohle je konec, Thomasi, to máš pravdu,“ pronesl opět tím nechutně klidným hlasem, když mi položil špičku čepele ke krku a tvář mu zbrázdil triumfální výraz. „Tvůj konec! Víš, rád bych Tě nechal naživu, opravdu moc rád, jenže tím bych zase zruinoval vše, co jsem doposud dělal. V co jsem věřil. A až tě zničím, tak půjdu dál. Krajina tónu přede mnou neobstojí, věř mi. Má moc je totiž velká, slouží mi bytost, o které by se daly psát legendy.“
„Mýlíš se,“ zasípal jsem.
„Co to žvaníš?“ zeptal se hrubě a povolil nápor na hrudník.
Ztěžka jsem popadnul dech a sípavě promluvil: „Mýlíš se zrádče. Bytost, o které mluvíš, ti neslouží, protože ta neslouží nikomu, jen sobě. Démon tě sám využil ke svým cílům, využil tvou nenávist, tvou pomstychtivost a tvůj hněv, polapil tě do svých tenat. To ty jsi jeho otrok. Jsi jen ubožák, co nedokázal přenést přes srdce lásku druhých.“
Rotiart zúžil oči, vztekle zavrčel jako divoký pes a bodnul vpřed.
Na to jsem byl ale připraven. Bleskově jsem se odvalil stranou, sáhl pro něco do vesty a vyrazil vzhůru.
Zasáhl jsem cíl.
Vyskočil jsem rychle na nohy a zaujal obranný postoj.
Rotiart vykulil oči, udělal dva neohrabané kroky vzad a pak si z posledních sil vyrval ven z břicha krátkou dřevěnou zaostřenou věc. Odhodil ji stranou a naposledy se mi podíval do tváře. Jeho pohled byl prázdný, necítil jsem z něj už ani vztek nebo nenávist. Díval jsem se do jeho očí a viděl jsem jen temnou bezednou pohlcující propast. Odvrátil jsem zrak.
Pak už jsem slyšel jen tupý náraz, jak se tělo svezlo k zemi.
Otevřel jsem oči a hrůzou zalapal po dechu.
***
Tělo začínalo mizet. Pomalu, jako by bylo stravováno něčím strašlivým zevnitř. Na vlastní oči jsem viděl, jak strýcova kůže mizela, zčernala a tála ve větru. Krev se rozpouštěla, maso se rozpadlo, kosti se obrátily v prach. Ucítil jsem šílený zápach hniloby a pak se ozval zvuk. Ten nejstrašlivější, jaký jsem kdy v životě slyšel.
Zacpal jsem si uši, ale nepomáhalo to.
Tady byla veškerá snaha marná, pomyslel jsem si tenkrát, měl jsem co do činění s něčím, co se s posledních sil snažilo porušit posvátnou rovnováhu, zasáhnout kouzlo lesa, ničit život, ničit hudbu. Ten zvuk se ozýval všude, měl jsem pocit, že ho slyším i v nitru vlastní duše. Bylo to příšerné…
Padl jsem k zemi a po čtyřech jako slepec hmatal rukama v suché trávě.
Risknul jsem zvednutí hlavy.
Přede mnou se objevil temný stín. Protáhl se jako chuchvalec černého kouře a vytvaroval do výšky člověka. Zasvítily dva rudé body.
Valotior znovu povstal.
Věděl jsem, co musím udělat. Teď už se vše odehrávalo jako v nějakém neskutečně živém snu. Popadl jsem z trávy dřevěnou flétnu, nástroj lesa, zbraň mé matky. Zakrvavenou, znesvěcenou…
„Odejdi odsud!“ zkusil jsem to. Namířil jsem ji ostrým koncem k netvorovi.
„Odejdi odsud a už se nikdy nevracej! Neposkvrníš znovu toto posvátné místo!“
Stín zůstával nehybný, viděl jsem jen dvě rudé oči, jak mne slizce pozorují. Slábnul, cítil jsem to.
Obrátil jsem věc ve svých rukou a zadíval se do uzoulinkého otvoru v zúženém konci. Tohle je šílené, pomyslel jsem si…
Skřípot se opět začínal ozývat. Stín se pohnul a pak jako by mne něco zlehka uchopilo a přejelo mi to po těle. Nešlo to vidět, ale zalil mne chlad, hniloba a intenzivní pocit zla.
Z posledních sil jsem pozvedl flétnu před sebe, pevně ji uchopil a pak zlehka fouknul do dírky.
Ostré světlo, strašlivý skřípot.
Nevnímal jsem, necítil jsem už nic, zacpal jsem si uši a pevně zavřel oči, protože svět kolem mne se rozvinul do říše duhových barev. Upustil jsem flétnu k zemi.
V hlavě mi bušilo. Tisíce kovadlin dostávalo každou vteřinu zvonivou ránu.
Pak bylo najednou ticho.
Otevřel jsem oči a spatřil něco blýskavého ležet v trávě…
***
Hudba je nádherná. Miluji hudbu. Jemná jako šelest trávy při rozbřesku, čistá jako kapičky ranní rosy či hvězdy na obloze zahaluje moje hudba podvečerní hvozd saténovým závojem blaženosti.
Sedím v mokré trávě, pozoruji spoře oděné dívky jak tančí v kruhu a hraji na harfu. Tvořím hudbu, čaruji krásu, dobarvuji emoce.
„Hraješ opravdu nádherně, Thomasi!“ ozve se vedle mne pištivý hlásek.
Otočím se, zlehka a zkušeně přejedu po strunách, až nástroj vyloudí líbezný zvuk a na tváři se mi objeví zářivý úsměv.
„Děkuji Ti, Ferno!“
„Co to máš na krku?“
„Tohle?“ pozvednu před sebe krásný náhrdelník. Je to malý modravý kamínek s olemováním ve tvaru listu zavěšený na zlatém řetízku. „Tohle patřilo mé mamince, Tinne. Bylo jí to ukradeno člověkem, který mé rodině i vám způsobil mnoho zla. Teď už je ale po všem.“
„My víme!“ přikývnou všechny tři horlivě a přes tváře se jim na chvilku prožene tichá hrůza. „Säriel nám vše vyprávěla. Och, Ty jsi tak statečný Thomasi, až budu velká, tak chci být jako Ty!“
Zvonivě se rozesměji a obejmu je.
Nádherná noc. Rozlehlá louka za Krajinou tónu pokrytá závojem posetým hvězdami a měsícem utápějícím se v moři černé tuše.
„Půjdeš si s námi zatančit?“ ptá se Ferna a všechny tři se opět začnou hihňat.
„To nevím,“ pronesu na oko vážně a taky mám co dělat, abych znovu nevyprskl. „O dryádách se povídají různé věci, třeba to, že prý dokážou obyčejného člověka utančit, když si nedá pozor.“
„Och, tak to je pravda!“ vypískne malá Saillë a celá se rozzáří. „Ale Tebe bychom nikdy neutancovaly, Thomasi, možná jenom trošičku!“
Všechny tři se opět rozchechtají na celé kolo.
Pohladím Saillë po tmavých splývavých vlasech a znovu se zahledím na nekonečnou krajinu temné noční oblohy…
„Zůstaneš tu teď s námi?“ ozve se po chvíli.
„Zůstanu,“ odpovím pomalu a potlačím slzy. „Ale jednou se budu muset vrátit…“
„Neodcházej, prosím!“ zapiští všechny tři najednou.
Usměji se a znovu začnu jemně na harfu vybrnkávat melodii.
„Vyprávěj nám něco,“ řekne Ferna vážně a zlehka mne dloubne prstem.
„Cože?“
„Vyprávěj nám něco o svém světě, Thomasi,“ dostane se jí rychle podpory.
„A co vám mám vyprávět?“
„Nějaký příběh, Ty tak krásně vyprávíš, Thomasi, prosím, prosím!!!“
Zlehka se pousměji, ale pak mou tvář zbrázdí vážná soustředěnost. Pohodlně se rozvalím v trávě, uchopím harfu a mé tři malé společnice s obvyklými širokými úsměvy usednou naproti mne.
A začnu vyprávět…
Za obrázek posílám velký dík Deidre!
|