Hluk okolo ní se jí zarýval do hlavy a způsoboval ostrou bolest. Nesnášela tyhle nedělní trhy, kdy se okolo ní mísily pachy vykuchaných ryb, pochybně čerstvého ovoce a zeleniny, zpocených lidí a koňských výkalů všude okolo. Ve změti postav zapátrala po známé siluetě, ale věděla moc dobře, že se jí Darick prozatím ztratil, snad se potkají v hospodě.
„Pardon, slečno,“ zahučel jí do ucha mladík, co do ní právě prudce vrazil. Než se stačil ztratit v davu, chytla ho pevně za ruku, až vyjekl bolestí.
„Vrať mi ten měšec,“ zavrčela. Pobaveně se ušklíbla, když v jeho šedomodrých očích, tolik typických pro lidi ze zdejšího kraje, uviděla strach. Chlapec k ní natáhl ruku s řádně obtěžkaným koženým měšcem, kdysi v barvách jižních monarchů, červené a zlaté, dnes ošoupaný léty používáním. Jak nečekaně ho za ruku chytla, tak prudce ho pustila, až chlapec zavrávoral a k pobavení lidí okolo skončil v blátě u jejích nohou. Bez dalšího slova se otočila a pokračovala v cestě ke kováři. Nutně potřebovala nové zbraně a pokud jí má kovář ukovat meč přesně podle jejích představ, je nejvyšší část začít s ním smlouvat. Už zítra za svítání musí spolu se svými přáteli vyrazit z města.
„Potřebuji meč, kováři,“ zazněl její hlas kovárnou a přerušil tak rytmické bušení do žhavého železa. Muž k ní zvedl hlavu a nestydatě si ji přeměřil od hlavy až k patě. Hezká, napadlo ho, když se jeho oči zastavily na dlouhých hnědozlatých vlasech spadajících bezmála až k pasu, jasně modrých očích lemovaných tmavými dlouhými řasami, jemném nosíku posetém drobnými pihami a růžových rtech. Měla na sobě ošoupaný starý plášť, možná přišla z venkova pro meč otci či bratrovi. Bude snadné z ní vymámit pěkných pár zlaťáků za nějakou podřadnou práci, ušklíbl se v duchu.
„Ale jistě, slečno. Zrovna včera jsem udělal tenhleten meč,“ vycenil na ni ve šklebu vzdáleně připomínajícím úsměv žluté zkažené zuby a přešel k pultu, kde si předtím všimla několika výrobků.
„Nerozuměl jsi mi? Chtěla jsem meč, ne nějakou hračku pro sedláky,“ otočila se na něj, když si zběžně prohlédla meč, který jí nabízel. V jejím hlase zazněla neskrývaná zloba. Kováři bylo okamžitě jasné, že se vidiny na snadný výdělek musí vzdát. Dívka svá slova zpečetila odhrnutím pláště, čímž odkryla své oblečení, tolik typické pro letha – amazonky.
„To ti ještě nedává právo nabízet mi takové šmejdy,“ vyjela na něj ostře. Z jejích tolik krásných očí šlehaly blesky. Za normálních okolností by se ovládla, ale neustupující bolest hlavy a ten zlodějíček z trhu ji naprosto vyvedli z míry.
„Omlouvám se, paní. Udělám vám meč přesně takový, jaký si přejete,“ pokračoval kovář s podřízeným postojem a v obavách se díval na bojovnici.
„Pokud takový vůbec svedeš,“ ušklíbla se.
„Jenom povídejte, paní, jaký meč byste chtěla...“
„Chci darthaiský meč!“
„Ale paní, to je velice složitá technologie...“
„Pokud ji neovládáš, stačí říct.“
„Omlouvám se, paní,“ řekl tiše a očima hledal, kam se schovat před jejím blýskajícím se pohledem.
„Ale já to zvládnu,“ ozvalo se za ní.
„Ty? Ty si hleď nožů, které máš do zítřka udělat!!!“ rozezněl se kovárnou kovářům vzteklý řev. „Omluvte ho, paní, je to pouhý učeň,“ obrátil se znovu klidný a pokorný k amazonce. Ta ho už ale naprosto ignorovala.
„Pokud opravdu dokážeš ukout darthaiský meč, bohatě se ti odměním. Potřebuji ho ale už zítra za svítání,“ obrátila se tichým jasným hlasem k mladíkovi. Místo chlapce sotva odrostlému dětským tunikám, jakého očekávala, ale před sebou uviděla dospělého muže. Byl mnohem vyšší, než kovář, ale tváře měl začouzené od věčně žhnoucích uhlíků stejně. Z nich ale zářily tmavé oči a když se na dívku usmál, odhalil zářivě bílé zuby. Musela si přiznat, že se jí při jednání s pohledným mužem znovu zvedla nálada. Když mu popisovala, jak přesně by si představovala svůj nový meč, poznala, že svému řemeslu opravdu rozumí. Nemusela s ním mluvit ani nijak dlouho, aby poznala, že v tomto případě předčil učeň svého mistra.
„Odkud toho tolik víš, když tvůj mistr tě to rozhodně nemohl naučit?“
„Z knih, slečno. Ale nemusíte se bát, už jsem darthaiský meč dělal,“ usmál se. Opětovala mu úsměv, ale potom se do její tváře znovu vrátil ten neproniknutelný výraz.
„Zítra ráno před svítáním se pro něj zastavím. Tady máš zálohu, zbytek zítra,“ položila na stůl tři zlaté a beze slova vyšla před kovárnu, kde stál kovář, kterého předtím vykázala ze dveří.
„Ať ho nikdo neruší, ručíte mi za kvalitní práci,“ sykla na něj a hodila mu k nohám zlaťák.
„Ano, paní, můžete se spolehnout,“ kýval kovář, až se jí z jeho podlézáckého výrazu udělalo špatně. Beze slova vyšla svižným krokem zpátky k hospodě.
„Zjistila jsi, co jsi potřebovala, Sharyo?“ houkl na ni její přítel, když se posadila ke stolu.
„Jistě, už bys mohl vědět, že vždycky dosáhnu toho, co chci,“ ušklíbla se na něj vesele a napila se kyselého vína, které před ni položila děvečka.
„Nemůžu věřit, že v tomhle zaostalém městě někdo ví, jak se kuje darthaiský meč,“ zavrtěl její společník hlavou, až se mu světlé kudrny rozlétly podél obličeje.
„Zázraky se ději, Daricku. A co jsi zjistil ty?“
„V tomhle ročním období je tady počasí hodně nestálé, ale teoreticky máme ještě zhruba dva týdny čas, než se průsmyk zasype sněhem. Do Tascady je to potom ještě pár dní cesty, ale před oslavami slunovratu bychom tam měli dorazit.“
„Najednou mi to připadá strašně brzo,“ zašeptala.
„Jednou to přijít muselo. Jako amazonka jsi se vzdala své rodiny a nemohla jsi čekat, že na tebe bude brát někdo ohledy, když tě bude někde potřeba, třeba právě v Taskadě.“
„Myslím, že to Darha udělala schválně. Mohla tam poslat kohokoliv jiného, ale poslala tam právě mě, přesto, že ví, že mi otec nikdy neodpustí, že jsem utekla. A ona mě pošle přímo k němu,“ zazněl v jejím hlase vztek smíšený s bezmocí.
„Je to už pět let, nemůžeš vědět, jestli ti otec odpustil, nebo ne.“
„Daricku, já jsem se svým otcem žila čtrnáct let! Znám ho lépe než ty!“ vybuchla.
„Pět let je dlouhá doba, lidé se mění...“
„Tohle nemusím poslouchat,“ zvedla se najednou a než stačil Darick zareagovat, zmizela ve dveřích.
„Holka jedna paličatá,“ zavrčel a dál si hleděl svého poháru vína.
Sharya měla neuvěřitelný vztek. Jak ji může Darick vůbec soudit? Jeho nezasnoubili ve čtrnácti se starým sousedem jenom kvůli urovnání hraničních sporů! Jeho nenutili vzdát se najednou všeho, co tak milovala! Chtěli jenom, aby byla zavřená na tom starém vlhkém hradě, byla po vůli jeho pánu a rodila děti jako nějaká chovná klisna. Nikdo se jí neptal, jestli s tím vším souhlasí. Prostě tak rozhodli, naprosto bez jejího vědomí, a postavili ji před hotovou věc. Nikdy nelitovala, že utekla, i když málem zemřela. Byla jen náhoda, možná snad osud, že ji našla skupina amazonek a vzala ji mezi sebe. Od toho dne se Sharya od amazonek neodloučila a před rokem složila přísahu. Byla uznávanou bojovnicí a stopařkou, měla neuvěřitelné nadání na krocení zvířat, a za to všechno vděčila Darze.
Jak tak v duchu přemýšlela nad svým dosavadním životem, dorazila až před dům místních amazonek. Darha jí říkala, že tady, v Grivachi, mají amazonky dům, ale ať si nemyslí, že je to jako jejich dům v Barkuši. Byla to jenom skromná usedlost, pár starých žen, které už nemohly bojovat. Chovaly dobytek a živily se ručními pracemi.
„Kdo je tam?“ ozval se za těžkými vraty dívčí hlásek.
„Jsem Sharya a přicházím z domu letha z Barkuše. Žádám o přijetí,“ spustila naučenou frázi.
„Vítej, letha,“ otevřela se vrata a Sharya spatřila malou, možná pětiletou holčičku.
„Já jsem Kaila, pojď dál,“ spustila dívenka důležitě přesně podle uvítacího protokolu.
„Děkuji, Kailo, jsem ráda, že mohu být opět mezi svými,“ usmála se Sharya na holčičku a pomohla jí zavřít těžké dveře.
„Kolikpak ti je? Je tvoje matka taky letha?“
„Ne, moje maminka byla čarodějnice a lidé ji upálili. Matka Grala si mě vzala k sobě a stará se o mě. Až budu dospělá, složím přísahu a stanu se bojovnicí,“ vysvětlovala malá s důležitostí dospělých, zatímco vedla Sharyu přes uklizený dvůr do obytné části domu. Kromě občasného zabučení dobytka ve stájích bylo všude neuvěřitelné ticho, jako by vstoupila do jiného světa.
Slepice zavřené v ohradě se pomalu procházely a sem tam něco sezobly, dvě černé kočky se vyhřívaly v zimním slunci a velký opelichaný pes, nejspíš prvotřídní hlídač, si obě jenom změřil jedním okem, aby ho vzápětí zase zavřel a dál se věnoval spánku.
„Máte tady nezvyklý klid,“ usmála se a představila si „svůj“ dům v Barkuši, kde to neustále bzučelo jako v úle.
„To říká většina letha, které přijdou z jiných domů,“ špitla vesele dívenka a zula se před vchodem do haly. Následovala jejího příkladu. U vchodu pověsila svůj starý, ale teplý kabát a rozhlédla se po prostorné místnosti. I tady panovala dokonalá čistota. Hned za dveřmi byly v regále naskládány čisté kusy svrchního oblečení, na nejnižší polici potom několik párů bot, od lehkých vycházkových až po pracovní vysoké boty. V krbu v protějším rohu hořel oheň a v bezpečné vzdálenosti byla naskládána hromada dřeva. Z pootevřených dveří se linula vůně připravovaného oběda a Sharya si najednou uvědomila, jaký má hlad.
„Za chvíli bude oběd, letha Grala jistě nebude nic namítat, abys s námi zasedla ke stolu,“ pronesla Kaila tím důležitým tónem, který Sharyu rozesmíval, jako by amazonce četla myšlenky.
„Děkuju, přiznávám se, že mám tak trochu hlad,“ přiznala mladá žena a následovala Kailu po leštěných točitých schodech do patra. Překvapilo ji, jak je patro rozlehlé. Nemusela dlouho přemýšlet, aby poznala, že po levé straně schodiště jsou ložnice, zatímco pravá strana je vyhrazena společenské místnosti a účetní místnosti, kde sídlila zahrabaná v lejstrech matka Grala.
„Matko, vedu návštěvu,“ usmála se na ni holčička a její předstíraná dětská vážnost se rozplynula v obětí se starou ženou. Sharya se musela nad tím obrázkem pousmát.
„Buď zdráva, jsem letha Grala, co tě k nám přivádí?“ obrátila se stará žena na mladou amazonku, zatímco se jí Kaila svezla k nohám a začala si hrát s jedním z koťat v košíku pod stolem.
„Děkuji, já jsem Sharya z domu letha z Barkuše. Letha Darha vám posílá mým prostřednictvím vzkaz,“ začala formálně a vyndala ze skryté kapsy v záňadří malý dopis. Zatímco si Grala pročítala se zachmuřeným pohledem krátký vzkaz, rozhlížela jsem se po místnosti tolik podobné pracovně Darhy. Stěny byly obložené policemi plnými knih, ať už účetních, do kterých mohla nahlížet „doma“, tak i nejrůznějších románů, příruček, slovníků... Kde chyběly police, visely nádherné gobelíny. Sharyu napadlo, jestli jsou prací místních amazonek, nebo jestli je Grala získala od obchodníků, kteří přicházeli ze severu. Podle výjevů, které znázorňovaly život bojovnic, bylo ale pravděpodobnější, že byly dílem některé z místních nadaných žen.
Celkově tmavou místnost oživovaly květiny. Byli všude. Kvetoucí v nádherných pestrých květech i obyčejné zelené. Prosvětlovaly jak police s knihami, tak i parapety oken, za nimiž se z nebe spustilo jemné mrholení.
„Sharyo, četla jsi ten dopis?“ vyrušil ji z přemýšlení Gralin hlas.
„Nečetla, nemám právo číst vaši soukromou poštu,“ odvětila tiše a posadila se na židli naproti staré ženy.
„Možná nebudeš nadšená tím, co se v tom dopise píše. Psala jsem Darze už před několika týdny, že u sebe schovávám Kailu. Není to ale pro ni bezpečné. Její matku upálili jako čarodějku a dříve nebo později si přijdou i pro děvče. Darha mi nabídla řešení v té podobě, že bys vzala dívku přes průsmyk do domu letha v Taskadě.“
Místností zavládlo ticho. Cesta do Taskady byla nebezpečná i pro dospělé, co teprve pro pětileté dítě?! Sharya sama požádala Daricka, aby ji po této cestě jako zkušený průvodce a cestovatel doprovázel. Nemůže sebou brát přece malou holku... Ale na druhou stranu si uvědomovala, že život holčičky je nejspíš v jejích rukou. Pokud ji odsud nedovede dost daleko, dříve nebo později se k ní pověrčivý dav dostane a dívka skončí stejně jako její matka na hranici...
„Dobře, vezmu ji sebou, vyrážíme už zítra před svítáním,“ prolomil Sharyin hlas ticho.
„Bude připravená,“ usmála se na ni Grala. „Teď pojďme zasednout k obědu.“
