Kdysi žila, na první pohled, úplně obyčejná dívka, která měla zvláštní jméno, protože by se spíš hodilo k chlapci. Jmenovala se Robin a přebývala úplně sama v malém roubeném domku uprostřed Bouřných hor.
Nikdo z vesničanů, kteří přebývali v podhůří nevěděl, kde se tam vzala a odkud přišla. Prostě se tam jednoho dne objevila a usadila se v údolíčku vysoko v horách. Dolů sestupovala jen málokdy a vždy s sebou přinášela zvláštní ozdoby a šperky vytvořené z různých duhových ptačích pírek a tím pak platila místo peněz. Měla totiž zvláštní schopnost a ta jí umožňovala rozumět ptákům.
Jejím jediným a nejvěrnějším přítelem byl skalní orel jménem Deon, kterému před lety zachránila život, když ho postřelili lovci a ona ho našla ve zbídačeném stavu. Od té doby, co ho vyléčila, ji téměř vždy doprovázel na procházky po Bouřných horách, ale občas i při návštěvě vesnice v podhůří.
Lidé z vesnice Mariatel neměli Robin moc rádi právě proto, že byla jiná než oni. Podle nich byla nečistá, zplozenec černý čar a kouzel, považovali ji za čarodějnici a hanlivě ji přezdívali ptačí dívka. I když jim nikdy nic neudělala a chovala se k vesničanům mile, oni jí opláceli pohrdavými pohledy, nadávkami a chovali se k ní, jako by se jí štítili. Smůla stála na straně Robin, neboť vždy když přišla do vsi, seběhlo se něco nemilého. Jednou kuna potrhala slepice v kurníku staré hospodské, podruhé se splašili koně ze mlýna a podupali chasníka, jindy shořel stoh sena či se neurodilo obilí. Prostě všechno špatné, co se ve vesnici událo, přičítali jejím návštěvám. Lidé si šuškali, že muže, který si koupí její ozdobu či šperk z peří, potom uhrane, odláká ho do svého domu v horách a bůh ví, co s ním pak provede. Zkrátka samé výmysly, ale vesničané těm povídačkám věřili.
Jednou, když Robin sama bez svého orlího přítele sešla po delší době z hor do Mariatel, stala se ve vsi, opět jen velkou náhodou, nešťastná nehoda. Malé děvče si hrálo u potoka, stouplo na kluzký kámen, spadlo a utonulo. Jako obvykle to přisoudili Robin, přestože za to vůbec nemohla. Možná, že by to lidé přešli, jako to dělali vždy předtím, jenže ta utopená holčička byla dcera velmi bohatého kupce a ten se rozhodl, že viníka musí potrestat, aby se nic takového již nikdy neopakovalo. Rozhodli se ptačí dívku najít a pomstít smrt děvčátka. Někdo prohlásil. "Nikdo z vás neviděl, že by při té nešťastné nehodě byla přítomna ptačí dívka."
"To je jedno, ale byla ve vesnici, když se to stalo." prohlásil jiný vesničan.
"Nemůžete jí to dokázat, byla sice ve vesnici, ale s dívenkou se nepotkala. Nemohla ji uhranout a tím zavinit její smrt." namítl kdosi z vesničanů.
"Vždyť je to čarodějka a zaříkávačka, ta jednoduše může za vše." zkonstatoval kupec. "A chceš-li se jí zastávat, mohu tě prohlásit za jejího kumpána a skončíš na šibenici." dodal.
Žádná další námitka se již neozvala. Tak kupec svolal skupinu mužů, mezi nimiž byl i kovář a vydali se po stopách Robin, která mezitím odešla cestou směrem do hor.
Ubohá Robin netušila, co se na ni chystá a vesele si pomalu vykračovala kamenitou stezkou. Když se dostala až do Hromového průsmyku, náhle se na ni ze všech stran sesypali muži z vesnice. Přepadli Robin, zbili ji holemi i pěstmi a potom ji odvlekli do temné opuštěné jeskyně na konci průsmyku. Tam jí dali na ruce i nohy okovy a zmlácenou a zkrvavenou v rozedraných šatech ji kovář pevně přikoval ke skále. Vesničané se báli Robin zabít přímo a, tak ji alespoň uvěznili, aby podle nich již nemohla páchat v Mariatel zlé věci. Když vykonali svou pomstu, odebrali se muži zpět do vesnice a ji zanechali osudu.
Robin zpočátku volala o pomoc, ale nikdo ji neslyšel a zachránit ji nepřišel. Dny v temné jeskyni utíkaly jen velmi pomalu. Těžká zranění, která od vesničanů utrpěla, ji čím dál víc oslabovala. Síly ji postupně opouštěly, tak ještě jednou a naposledy zavolala o pomoc, i když tušila, že ji nikdo neuslyší, neboť ji ani nikdo nehledá.
Mýlila se, přece jen ji někdo hledal. Její věrný přítel orel Deon, již několik dní kroužil nad krajem i horama a hledal dívku, která mu zachránila život a byla jeho přítelkyní. Nemohl Robin nalézt, jako by se po ní slehla zem. Tu náhle jeho bystrý sluch zachytil její smutný hlas, jak prosí o pomoc. Neváhal ani chvíli, snesl se z nebeských výšin a sledoval ozvěnu, až nalezl jeskyni a v ní, ke skále přikovanou Robin. Zaslechla šum křídel, zvedla unaveně hlavu a spatřila velkého ptáka. Poznala v něm milovaného orla Deona.
"Přece jen mě někdo našel." pronesla sklesle. "Však tvá křídla ani pařáty, drahý příteli, nejsou dost silné, aby přetrhly má pouta. Nemám již sil, na to, žít dál." dodala unaveně ztišeným hlasem.
Orel při pohledu na zmučenou dívku ucítil ve svém srdci zvláštní bolestné bodnutí. Nemohl jen tak bezmocně přihlížet, jak tam Robin umírá pokořená a spoutaná. Orel porušil své dávné rozhodnutí neodhalovat svou pravou totožnost a proměnil se ve statného muže oděného ve vznešeném šatu. Zesláblá umírající Robin jen překvapeně hleděla na onoho muže.
"Kdo jsi?" jen stěží ze sebe vypravila otázku.
"Jmenuji se Windeon a jsem bůh větru a bouří, ale ty mě znáš jako orla Deona." odpověděl na její otázku a pomalu se blížil k ní.
"To jsi ty, můj věrný příteli? Ráda tě poznávám, však přicházíš pozdě, už mi není pomoci." řekla smutně. "Tak moc bych si přála, ještě jednou spatřit sluneční svit, ale pouta jsou příliš pevná." povzdechla si znaveně.
"Pro člověka možná, ale ne pro boha." řekl Windeon a uchopil do rukou okovy a silně jimi trhnul. Kov zapraskal a povolil, jako by byl z marcipánu. Nejdřív jí osvobodil nohy a pak i ruce. Na všech údech měla kůži odřenou do krve, byla vysílená a nedokázala se udržet na nohou. Jakmile ji oprostil od okovů, sesula se k zemi. Windeon Robin vzal do náruče a vynesl ji před jeskyni na denní světlo. Pleť byla popelavě šedá a její oči pomalu vyhasínaly. Měl zlost, že ji nenašel dřív, protože teď, když ji ztrácel, si uvědomoval, jak moc ji měl rád. Když mu umírala v náruči, připadal si Windeon tak bezmocně. Byl přece bůh a přesto jí nemohl, ne, nesměl pomoci, neboť to byl osud, kdo měl její život na svědomí. Osud, ten nejvyšší ze všech bohů, byl Windeonovím otcem, stvořitelem a vládcem, jemuž se nesmělo odporovat.
V Dívčině těle plamen života pozvolna dohoříval a Windeon pocítil něco, co ze svého nebeské trůnu vídal jen u lidí. Po tvářích Větrného pána kanuly vlahé slzy, tohle se bohům nestává.
Robin se na něho zahleděla zvláštním smutným a zároveň i šťastným pohledem.
" Neplač pro mě drahý příteli, můj lidský život sice končí, ale má cesta teprve začíná. Budu svobodná a volná jako ptáci." dořekla a s těmito slovy na rtech skonala.
Držel ji pevně ve své náruči a jeho slzy skrápěly její nehybnou tvář, jež teď měla poklidný výraz. Nebohá dívka, které zemřela jen proto, že lidé se bojí všeho, co je jiné než oni sami. Pro lidskou hloupost a strach z neznámého.
Teď už její duše ani tělo nepatřilo osudu, a tak se Windeon rozhodl udělat něco zvláštního. Splnit její poslední přání a dát jí svobodu a volnost ptáků. Tuto lidskou bytost, která mu byla velmi blízká, která mu teď bez života spočívala v náruči, proměnil svou božskou mocí v překrásnou poštolku.
Od té doby boha Windeona všude věrně doprovázel dravec se jménem Robin a nikdo nevěděl, jakými útrapami musel projít, než získal křídla a stal se přítelem Větrného pána. Jen ten nejvyšší to tajemství znal, ale nikdy jej nikomu neprozradil.
