Můj další krok padl do prázdna. Trochu mě to poděsilo – před sebou jsem stále viděl pevnou podlahu. Má noha však znenadání zmizela ve zdánlivě pevných parketách. Cukl jsme sebou a ztratil rovnováhu. Chtěl jsem vykřiknout, ale hlasivky mi vypověděly poslušnost. Křečovitě jsem zvřel oči a snažil se nevnímat zrychlující se pád. „Klid!“ ozval se Lindin hlas odněkud seshora, vysoko nade mnou. Jenže to dost dobře nešlo. Začal jsem pomalu, ale jistě propadat panice. „Zemřu a nikdo se nikdy nedozví kdy a kde!“ křičel jsem na sebe v duchu, nemilosrdně rozlícen.
„Vždyť to je ubohý konec,“ prolétlo mi ještě hlavou.
V další chvíli jsem s tlumeným žuch dopadl. Ta věc pode mnou, ať už to bylo cokoliv, byla podivně chlupatá a mokrá. Tiše jsem zaklel, otevřel oči a začal se zvedat, protože jsem pod sebou tušil nejméně nějakou exotickou, prudce jedovatou superobří masožravku. Připadal jsem si docela trapně, když jsem spatřil vodou nacucaný mech.
„Jste v pořádku, sire?“ ozval se bujarý hlas.
O pokřivený dub nedaleko mě se opíral zavalitý mužík, tváře mu jen růžověly a na bradě měl zrzavý plnovous. Oblečen byl v přiléhavé kroužkové zbroji, na hlavě mu seděla kožená přilba, která mu zakrývala dlouhé vlasy stejné barvy jako vousy. U pasu měl připnutý obouruční meč, budící autoritu.
Já na něj jen hodnou chvíli zíral jako na zjevení. Ten chlapík prostě vypadal, jako by právě vyšel z nějakého mého příběhu. Zmohl jsem se na přikývnutí.
„To jsem rád!“ povídal vesele a na tváři se mu rozhostil úsměv. „Abych nezapomněl, jmenuji se…“
Jeho jméno jsem se už z jeho úst nedozvěděl, protože se na mýtině objevila Linda. „Alariku, co tady děláš?“ vyštěkla na něj, jen co získala svou hmotnou podobu.
Abych pravdu řekl, přišlo mi to nevábné, když se tam tak pomalu, kousek po kousku skládala. Taky jsem si uvědomil, že se to muselo dít i se mnou.
„Madam, já…“ snažil se chvíli bránit Alarik, zatímco vysekl uctivou poklonu.
Pozoroval jsem Lindu, která se zde chovala naprosto panovačně, až mi to bylo nepříjemné. Alarik už se neusmíval ani náznakem. „Madam“ ho rázně drapla pod paží a zatímco ho odváděla pryč, mu něco šeptem vyčítala.
Nejenže mi bylo špatně při pomyšlení, jak jsem se tady před chvílí objevil, ale ještě jsem cítil vinu na tom, že ten příjemný chlapík má nejspíše kvůli mně problémy. „Výborný začátek TADY,“ trpce jsem si pomyslel, pak mi ale přišla na mysl Lindina slova o autoritativnosti. „Třeba by právě tahle má chyba mohla zapříčinit neúspěch,“ snažil jsem se zahnat pocit viny.
Hlavu stále těžkou, jsem začal zkoumat okolí. Kolem místa přechodu v tomto světě byl na všechny strany hustý les. Ptáci zpívali a jinak nádherné ticho, nerušené zvukem jedoucích aut, ani hukotem tisíců lidí na ulici. Ani země nebyla zaneřáděna odpadem. Tohle všechno mělo pro mě obrovskou hodnotu, bylo však znát, že tahle země má do sebe mnohem víc, než dává na první pohled znát. Ten pocit se ve mně držel a já se ho ne a ne zbavit.
Linda se pomalu vracela, a tak jsme zanechal úvah a obrátil pozornost zpět k ní. Svůj krémový kostýmek vyměnila za tmavě zelené šaty a krátký pláštík, který jí spadal přes ramena. Vlasy měla vzadu stažené do drdolu, což jen podtrhovalo přísné vzezření. Alarik vedle ní šel zkroušeně a svůj veselý pohled upíral do země.
„Prosím, následujte mě, sire,“ pobídl mě uctivě, jen co se dostal na doslech.
Tatam byla jeho dobrá nálada a přívětivost. Zůstala jen přehnaná pokornost a snaha neříct něco nevhodného. Docela mi to lezlo na nervy. Alarik musel mít alespoň čtyřicet a choval se ke mně, neopeřenému dvaadvacetiletému ptáčeti, jako ke svému pánovi. „Tak tohle Lindě nadosmrti nezapomenu!“ přislíbil jsem si v duchu, zatímco jsem následoval Alarika.
Po pár krocích, mě však nějaké podivné vnitřní nutkání, které se později ukázalo jako zcela běžné, donutilo otočit se. Chtěl jsem se podívat na mýtinu, nikde jsem ji však neviděl. Za mnou zel jen hustý les.
Když Linda spatřila, že tam stojím jako solný sloup, řekla jen: „Copak si myslíte, že necháváme všechny věci bez náležité ochrany? I v tomto světě se najde spousta věcí, do kterých nemusí kdekdo strkat nos. Tohle je jedna z nich - tedy neoficiální přechod.“ Po tomto proslovu se otočila a nadále mi věnovala pozornost rovnou nule.
Bez jediného slova jsem ty dva dohnal, ale stále mi nešlo na rozum, jak zakryli tak velký prostor.
„Používáte snad nějaký druh,“ začal jsem opatrně, neměl jsem totiž tušení, co všechno můžu před Alarikem říct, „holografických projektorů?“
„Hogrolafických čeho?“ obrátil se Alarik a znovu vypadal pobaveně. „To je nějaké nové kouzlo?“
Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a pomyslel si: „Možná by ti to tak připadalo,“ pomyslel jsem si naštvaně, protože jeho slova urazila mou ješitnost víc, než jsem chtěl dát najevo.
Raději jsem dál držel ostré tempo, které Linda nasadila. Nebyl jsem však zvyklý na tak dlouhé pochody, takže jsem začal brzy zpomalovat. Doma jsem cestoval leda tak nakoupit a sem tam běhal od vydavatele k vydavateli a snažil se udat nějaký svůj rukopis. I když i to bylo často velice náročné.
„Ehm…“ odkašlal jsem si, abych upoutal Lindinu pozornost, ona mě však asi v tu chvíli neshledala vhodným zájmu. „Mohl bych vědět, jak dlouho ještě půjdeme?“
„Ještě chvíli vydržte, sire,“ povzbudil mě Alarik a dál rázoval podrostem.
Neměl jsem důvod mu nevěřit, zatím se prokázal jako jediný důvěryhodný člověk v tomto neznámém světě. Sebral jsem tedy poslední zbytečky svých sil a znovu vyrazil. Jak jsem v tu chvíli blahořečil všem vzduch znečišťujícím autům a jiným dopravním prostředkům, jenže ty byly všechny daleko, pryč, mimo můj dosah. A navíc by se do tohohle světa ani trošku nehodily.
Naše skupinka musela z povzdálí vypadat velice komicky. Ve předu se hrdě nesla Linda, která sotva věnovala pozornost tomu, kde šlape, uprostřed jsem šel já ve svém vínovém, no řekněme, že než jsem ho zašpinil, byl vínový, plášti a rozhlížel se zvědavě okolo. Skupinku uzavíral Alarik ve své zbroji, tváříc se zcela sebejistě.
Co mě ale neskutečně lákalo, byly Lindiny šaty, lépe řečeno jejich dlouhý závoj. Přímo lákal k tomu, abych ho přišlápnul a tím jí dokázal, že veškerá její povýšenost a vznešenost nemá smysl. Neskutečně mě rozčilovala, nemohl jsem vystát, s jakým nezájmem se ke mně stavěla od chvíle, kdy jsme vstoupili do tohoto světa.
Nakonec ve mně samozřejmě zvítězil rozum a nechal jsem tyhle myšlenky alespoň prozatím plavat, ačkoli mě to stálo mnoho úsilí. Tušil jsem už, že před sebou budu mít ještě hodně podobných rozhodnutí. Pomalu ale jistě mi docházelo, že tohle není jen hra, ale skutečnost. Skutečnost, která se může každou chvíli zvrtnout v noční můru.
V další chvíli jsem ani nedokázal pochopit, co se děje. Z větví okolních stromů a hlubokých křovisek okolo pěšiny na nás vyskákalo patnáct po zuby ozbrojených banditů. Alarik chvíli váhal, kam se má postavit, ale když spatřil Lindin pohled, zaujal před ní okamžitě obranný postoj.
„Co chcete?!“ podařilo se mi vykoktat. Trochu hloupá otázka na ozbrojenou bandu. Ti pánové si asi nepřišli popovídat.
Jeden z banditů – podle oblečení a chování očividně vůdce tlupy – se jen křivě ušklíbl a vytáhl z pochvy za pasem meč. Z tohoto více než výmluvného gesta mě zamrazilo v zádech. Stál jsem sám, protože Linda s Alarikem začali ustupovat. Útočníci namířili své zbraně na mě. Netušil jsem, co dělat, tak jsem nechal volnou ruku pudu sebezáchovy, který velel uteč. Ale Kudy?!
Jakmile jeden z banditů pochopil, že se nehodlám tak snadno vzdát, rozmáchl se svým mečem. Mohl bych přísahat, že nevím, jak se mi podařilo uskočit. Jediné, co si pamatuji je, jak mi lesklá čepel proletěla jen několik milimetrů od hlavy. Bandita si za to vysloužil pohrdlivé pohledy zbytku tlupy. Já nelenil už ani okamžik, zvedl se a znovu se pokusil dostat ven z toho kruhu, kde mi věru bylo poněkud horko.
Tentokrát mi štěstí přálo, a tak jsem během několika okamžiků utíkal lesem. Za sebou jsem bez okolků nechal Alarika i Lindu. Vždyť alespoň ona se nerozpakovala nechat mě napospas osudu, jen aby si zachránila vlastní kůži. Znovu se mnou zacloumala zlost, mnohem, ale mnohem silněji než prve, ale uvědomil jsem si, že teď není ta pravá chvíle na to, abych soudil činy ostatních.
Běžel jsem dál, v patách bandu zuřivých banditů. Další scéna jako vystřižená z knihy. Jenže tihle banditi, a hlavně jejich zbraně, byli až příliš opravdoví. Snažil jsem se dát do běhu veškerou svoji zbývající sílu, ale po vyčerpávajícím pochodu mi jí už moc nezbylo.
A pak přišel ten kořen. Viděl jsem ho už z dálky, ovšem vyhnout se mu se ukázalo jako nadlidský výkon. Nastavil jsem ruce, abych alespoň zmírnil pád, když už jsem mu nedokázal zabránit.
Kroky se rychle blížily a já jsem nestačil narychlo udělat nic jiného, než se otočit tak, abych zemřel čelem k svým vrhům. Jak jsem hořce litoval svého rozhodnutí pustit se do tak pofidérního podniku, jako byl tento. S každým dalším dopadnutím boty na lesní půdu, s každým kovovým zařinčením jsem si vyčítal, že jsem toho dne ráno, raději nezůstal ležet a otevíral ty zpropadené dveře.
O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že má smrt je stále ještě tak daleko, že bych se jí pokusil vyhnout. Mí pronásledovatelé už sice zjistili, že jsem spadl a jsem tudíž snadnější kořistí, ovšem stále byli několik desítek metrů ode mě. Horečně jsem uvažoval, co by na mém místě udělal hrdina nějaké z mých knih.
Nahmatal jsem vedle sebe silnější větev – sice to byl pošetilý nápad, ale jediný, který jsem měl. Všechno lepší, než stát proti nabroušenému ostří meče s prázdnou rukou.
Když přiběhl první bandita, chvíli nevěřícně zíral a pak se na celé kolo rozesmál. Ten smích byl sice pobavený, ale chladný a dalo by se říct, že až výsměšný.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal jsem se s předstíranou tvrdostí, zatímco jsem se stavěl zády ke kmenu stromu, o jehož kořeny jsem před chvílí tak nešťastně zakopl.
„TY!“ rozesmál se bandita ještě více a aniž by čekal na své kumpány, ohnal se po mně svým mečem.
Z mé nastavené větve byly rázem dvě kratší a nutno říct, že neupotřebitelné pro boj. Raději jsem je obě zahodil. To už tu byli i zbylí bandité.
Další rána letěla přímo proti mně a já jsem v tu chvíli z nějakého nepochopitelného důvodu nastavil dlaň své pravé ruky. V normálním případě by mi ostří dozajista ruku ošklivě pošramotilo, ale to, co se stalo, bylo neuvěřitelné.
Čepel nemohla být ani dva centimetry od mé dlaně, když jsem jako zpomaleně uviděl prýštit z mé ruky nazelenalé světlo. Meč se vysmekl muži z rukou, odletěl několik metrů daleko a zasekl se do země.
Zatímco bandité, kteří mě doposud ohrožovali, brali nohy na ramena, zíral jsem já na svou ruku, jako by byla něčím cizím, nevábným a rozhodně nemohla patřit mně. Otřel jsem ji o vnějšek svého pláště, který už byl stejně zaneřáděný mými dnešními nespočetnými pády, skoro jako bych doufal, že ji očistím od toho, co se stalo.
Poněkud roztřeseně z téhle příhody jsem se vydal směrem, kde jsem doufal najít Alarika i Lindu. Můj vztek na ně už vyprchal a toužil jsem po jakékoli společnosti. Navíc, ale to jsem si nechtěl přiznat, jsem měl strach, zda vyvázli tak snadno jako já.
Pomalinku krok za krokem jsem se sunul a snažil se zapomenout na ten boj. Stále na mě ovšem dotírala neodbytná myšlenka. Zdála se neuvěřitelná, ale poskytovala mi aspoň jisté vysvětlení toho, co se stalo. Přesto jsem doufal, že mi Alarik, či Linda podají jiné, hodnověrnější vysvětlení.
Naneštěstí jeden šok vystřídal druhý, takže jsem na svou ruku téměř zapomněl. Oba dva mí přátelé totiž seděli v kruhu - musel jsem si promnout oči, abych se ujistil, že vidím dobře – s těmi bandity. Určitě to byli oni, na ty tváře nezapomenu do nejdelší smrti. Jediný rozdíl spočíval v tom, že už na sobě neměli otrhané šaty, které teď ležely na hromadě, ale lesklou zbroj a červené pláště s emblémem, jenž jsem nebyl sto na tu dálku rozeznat.
Ještě bych to pochopil, kdyby byli Linda a Alarik svázaní, jenže oni byli volní a podle veselých tváří se očividně bavili! Nevěděl jsem, zda mám zuřit, nebo spíše zkoumat, co se stalo. Vyrazil jsem tedy k té skupině se směsicí protichůdných pocitů a nálad. Byl jsem si totiž jistý, že mi Linda dluží nejedno vysvětlení!
