Legenda
Bylo skoro poledne a procházela jsem se opuštěným městem. Nebylo to ani tak město, spíše pár domů a obchodní cesty, které vedly na všechny světové strany. Poněvadž se blížilo léto, většina obyvatel ostrova Vitaega se rozhodla strávit nadcházející dvě fáze v chladnějších oblastech. Jen málo lidí zůstalo doma, včetně naší rodiny.
Zprvu jsem z toho moc nadšená nebyla, zvlášť když jsem se dozvěděla, že zůstávají také Enwurelovi. Nemohla jsem vystát jejich syna Darina, který mi ze všeho nejraději dělal naschvály. Loni mi při sbírání ovoce hodil písek do očí a když jsem se jej z nich pokoušela dostat, dal do mého koše na ovoce chřestýše. Asi půl minuty jsem přemýšlela, jestli ho mám udusit pískem, nebo uškrtit chřestýšem, ale nakonec jsem toho nechala a vrátila se ke sběru.
Letos to snad bude jinak. Rodiče jedou na jih za obchodníky ze souostroví Ludiser, aby nakoupili dostatek muntilího masa na zimu, která v těchto oblastech někdy trvá i tři fáze, což je pětina už tak dost dlouhého okruhu. Následující tři týdny tedy můžu podrobně prozkoumat ostrov a ani Darin mě nenajde, protože nikdo nezná moje skrýše, které jsou roztroušeny po celém ostrově. Vitaega je malý ostrov v souostroví Secaviry, ležící v Dračím moři. Je to těsně pod rovníkem a v létě tu bývá pořádné horko, takže spousta lidí odjíždí co nejvíce na jih, blíž k pólu.
Jeli jsme tam jen jednou, v době, kdy jsem byla ještě příliš malá, než abych si něco pamatovala. Vím jen, že je to velmi náročná cesta, už kvůli potřebě mít loď, nebo draka.
Existuje hodně legend vysvětlujících vznik ostrovů. Nejznámější je asi ta o Giodémovi z Fiudé. Podle ní bylo kdysi Mildorské království jedním velkým kontinentem, jemuž vládl Edirne V. Když se dostal k moci, rozdělil Mildor na sedm oblastí. Okrin, Zonerda, Pensur, Gifder, Jistmur, Nakrel a Fiudé. Edirne si přisvojil Gifder, ostatní oblasti rozdělil mezi svých šest věrných přátel – Laserta, Pairose, Tengrese, Mertena, Kentila a Giodéma. Právě Giodémovi připadla nejmenší a nejneúrodnější z oblastí, Fiudé.
Po pěti letech vlády byla Fiudé vyčerpaná a téměř pustá. Giodéma se proto rozhodl vyrobit šperk, do kterého vložil magickou moc draků a chtěl s jeho pomocí ovládnout království. Draci ale nemohli dovolit, aby vláda spočívala v rukou jediného člověka a sílu šperku obrátili proti Giodémovi. Kontinent se rozpadl na tisíce malých ostrovů a každé souostroví si zvolilo svého zástupce. Mocná síla šperku Giodéma zabila a poté se šperk ztratil. Dostal jméno Dračí slza a údajně má moc spojit všechny ostrovy opět do jediného kontinentu.
Je to jen legenda, ale pokud by byla pravdivá a Dračí slza se našla, v mnohém by to usnadnilo život všem obyvatelům ostrovů.
Věžní hodiny zrovna odbíjely poledne, když se zpoza rohu místní knihovny, a zároveň i školy, vynořil Darin. Neviděla jsem ho jen půl fáze a on se stihl vytáhnout o dobrých sedm čísel. Teď si bude vyskakovat ještě víc.
Darin byl celkem pohledný, ale jeho chování a stupidní fórky mi už lezly krkem. Možná kdyby jich nechal, byl by celkem fajn.
„Ale, ale, Abby Warrstnová. Co děláš touhle dobou venku? Myslel jsem, že holky ze Secaviry si dávají záležet na tom, aby se vyhýbali slunci, jak jen to jde.“ ušklíbl se a opřel se o zeď.
„Vlastně jsem zrovna chtěla jít domů.“ zalhala jsem. I když to ani nebyla lež. Chtěla jsem být sice ještě venku, ale zároveň jsem věděla, že se musím jít rozloučit s rodiči. Vždyť odjíždějí už za dvě hodiny! „A co tady děláš ty?“ zeptala jsem se. „Na půl fáze si zmizíš, nikdo o tobě nic neví a teď si přijdeš a otravuješ všechny okolo. Kde jsi vůbec byl?“ ani jsem si neuvědomila, že jsem téměř křičela. Nevím proč, ale Darin mě vždy dokázal naštvat.
„Byl jsem s otcem v souostroví Tihrland, kde několik divokých draků napadlo Punters a okolní ostrovy. Otce prostě požádali, aby se o ně postaral a on mě vzal s sebou. Budeš i letos pracovat v jitesovém sadu?“
„Možná až se rodiče vrátí z Ludiser, takže nejdřív za tři týdny. A co ty?“
Chvíli se rozmýšlel a pak odpověděl. „Ještě nevím. Rodiče zatím nic nedomlouvali a doufám, že ani nebudou. Práce v sadech je největší nuda na ostrovech.“
Přikývla jsem. Sběr jitesů opravdu nebyl moc zábavný a navíc to byla pořádná dřina. Po loňské zkušenosti s chřestýšem se mi tam nechtělo ještě víc.
Darin chtěl ještě něco říct, ale jeho matka ho zavolala k obědu a on musel jít. Usoudila jsem, že by bylo nejlepší, abych taky šla, tak jsem se otočila a vyrazila domů.
Tam už na mě čekal oběd. Okamžitě jsem poznala, že to je firgetská polévka se zásmažkou. Moje oblíbená. Zarnel, Fiorin a Enera seděli u stolu a něco si šeptali. Určitě si povídali něco o mně, protože tak je to vždycky, hlavně když přijdu pozdě k obědu. Je strašné být nejmladší ze čtyř dětí. Fiorinovi bylo 17 okruhů a Zarnelovi s Erenou 15. byli dvojčata, ale Erena se někdy chovala, že Zarnela nezná. Mně nebylo ani 13 okruhů a Erena se Zarnelem si ze mě pořád utahovali. Alespoň že Fiorin je jiný. Chová se ke mně jako opravdový starší bratr a je s ním legrace. Nevím, jestli je takový kvůli tomu, že je starší, nebo proto, že je celkem chytrý. Naopak inteligence těch dvou se obvykle pohybuje na úrovni šumící trávy.
Když jsme dojedli, rodiče už měli sbaleno. Dohodli jsme se, že s nimi půjdeme až k přístavu, který byl vzdálený asi čtyři míle.
Přibližně v půlce cesty se zatáhlo a začalo lehce poprchat.
„Tohle nám ještě chybělo.“ zamumlal Zarnel. Nesnášel déšť, zatímco já jej přímo zbožňovala. Navíc nepršelo alespoň dvě fáze a země už potřebovala osvěžení. Během tří minut se spustil pořádný liják. Přidali jsme tedy do kroku a zbytek cesty jsme šli mlčky.
V přístavu jsme potkali Agirovi, kteří měli namířeno do souostroví Ulnuran. Rodiče se s námi spěšně rozloučili, dali pár rad na závěr, nastoupili na loď a čekali na vyplutí. Po nich nastoupily ještě dvě další rodiny. Teprve pak loď vyplula. Sledovali jsme je, dokud nám úplně nezmizeli z očí. Až teď jsem si plně uvědomila, že jsou pryč, což znamenalo, že následující tři týdny můžu prozkoumávat ostrov, jak dlouho budu chtít.
