Je krásné středeční ráno, asi deset hodin dopoledne. Slunce svítí přes zamřížovaná okna psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích. Sice je polovina ledna, ale venku to vypadá na říjen. I když je to jedno, protože odtud se člověk jen tak nedostane. Na druhou stranu velké plus je, že sem neteče, je tu teplo, klid a pohodička. Tedy včera klid nebyl, to musím uznat. Přivezli nového klienta, v doktorském slangu cvoka. To mi připomělo moje první dny na oddělení diagnózy, ale není to nic příjemného. Mám takový pocit, že jsem křičel a kousal každého koho jsem uviděl.
Včera večer sem někoho přivezli. Šel rovnou do Hradu. Hrad je taková molitanová místnost, kam jsou uloženi pacienti, kteří dělají problémy. Je to tam fajn, člověk se vyřádí a uklidní, mohu jen doporučit. Ze své vlastní zkušenosti vím, že první dva dny jsou v Hradu ty nejhoší. Ale pak už je to fajn, člověk si zvykne.
Nicméně mě včerejší návštěvník docela rozrušil. Pořád křičel něco o tom, jak musí vymítit Estonsko, že zabije každého Estonce kterého uvidí. Pak že prý musí utéct. Nikomu se to ještě nepovedlo, a jemu taky ne.
Skončil asi okolo čtvrté hodiny ranní. Budu si muset promluvit s doktorem Švandou, takhle to dál nejde, skoro jsem se nevyspal. Tak mě napadá, že za tyhle protiestonské kecy mě sem zavřeli taky. Ale vcelku je to jedno, je tu pěkně. Nezdálo by se, ale pan doktor Švanda má v ordinaci úžasnou knihovnu. Půjčil jsem si Shakespeara.
Teď si tu sedím a čtu si Othella. Dokonalá divadelní hra. Snídaně byla ucházející, tedy na české poměry, přeci si společnost nebude vykrmovat blázny. Před týdnem jsem měl návštěvu. Byli to spolužáci. Neviděl jsem je zrovna rád, protože kvůli jednomu mě odvezli sem. Jmenuje se Milan a myslí si že je Estonec.
Kdybyste ho znali, nedivili byste se, že jsem skončil tam kde jsem skončil. To jest na oddělení psychyckých poruch. Česky v tom tvrdém jádru cvokárny. Četl jsem si, zrovna na téhle židli, Kafku. Metamorfóza. Když tu náhle přišla sestřička Jahelová. Vcelku příjemná osoba, jestli neděláte trable ona taky ne. Jednou mi píchla Thorazin, na další tři dny si nepamatuji. Nicméně přišla a řekla že mám návštěvu, kterou pan doktor Švanda schválil.
Tak jsem se tedy odebral za doprovodu sestřičky Jahelové do návštěvní místnosti. A tam seděl On! Je mi velice líto jak jsem se neovládl. Velmi lituji toho Kafky. Jediné co si pamatuji je, jak jsem nakonec začal slintat a kousnul jsem Milana do kotníku. Pak jsem chytnul další dávku Thorazinu sestřičky Jahelové. Dva dny mimo.
Pak jsem se probudil v Hradu. Ono když jste v psychiatrické léčebně máte jen dvě možnosti. Můžete křičet jak nejste blázen, jenže jestliže stojíte na špatné straně mříží tak si o vás budou spíš myslet že jste psychicky narušení.
Jestli budete tišší a nenápadní, budou si o vás myslet že jste masovým vrahem. Jak říkám, nevyberete si, ale je to tady fajn.
Vzhlédnu od knihy a rozhlédnu se po okolí. Karel, Jenda, Mářa. Staří štamgasti. Karel je super člověk, tedy pokud potkáte jeho lepší já. Chudák trpí rozštěpem osobnosti. Občas si myslí že je Hitler nebo Stalin. Sranda je, když se potkaj oba najednou, snažej se dohodnout a nakonec jeden druhýho zabít. Chudák Karel se pak musí schovat před těma dvěma.
Jenda je tak trošku divnej. Myslí si, že je Napoleon, ale občas ho potkávám když odchází od doktora Švandy. Mluví jako malá holčička.
Nakonec Mářa. Mářa je typickej paranoik. Když bere prášky tak to s ním i jde. On neruší mě, a já jeho. V neděli, kdy vybraní jedinci můžou navštívit místního kněze ovšem přestaly ty jeho prášky působit.
Právě jsem si rozečet Balzaca, Lesk a bída kurtizán, moc se mi sice nelíbil, ale to neomlouvá co udělal. Sedím si tak na téhle židli, čtu si, pohoda jazz. Přiběhne Mářa a se slovy, že jsem kapitalistický agent držící Korán s japonským nápisem o kamikaze a pak mi mého francouzského Balzaca zapálil. Proč já nikdy nedočtu žádnou knihu, kterou mi pan doktor Švanda půjčí?
Teď vidím ještě jednoho nově příchozího. Chudák, zprava ho drží doktor Švanda, zleva Jahelová. Je vidět že je ještě pod Thorazinem. Posadili ho vedle mě a řekli abych se o něho na chvilku postaral.
Vzhlédnu od Shakespeara a podívám se vedle. A sakra. Teď už chápu proč se mi ten hlas zdál tak povědomý. Byl to můj spolužák. Dlouhé kudrnaté tmavé vlasy, hnědé oči naprosto bez jakéhokoli výrazu. Za to může ten Thorazin. Dlouhá protáhlá tvář a štíhlá postava, která drkotá zubama a snaží se okousat si nehty.
„Estonsko. Estonsko. Eston...“
Ano, usmál jsem se. Tímhle jsem si taky prošel. Uvelebil jsem se a zabrousil do Shakespeara. Spolužák vedle dalších pět minut drmolil něco o Estonsku než přestal. Věděl jsem co bude následovat a doufal jsem, že to Shakespeare přežije bez následků. Přeci jen už naposled mi pan doktor Švanda taktně naznačil že asi nejsem normální, když zničím každou jeho knihu.Co by taky čekal v psychyatrické léčebně.
Snažím se Othella schovat pod křeslo. Vstát a pokusit se utéct by bylo stejně na nic, protože přesně takhle jsem skočil na Karla, který si myslel že je Stalin. Nicméně dřív nebo později na někoho ten vedle mě skočit musí. Prostě jinak to nejde, věřte mi.
Je půl jedenácté dopoledne, je pěkný den a vedle mě sedí šílenec, kterého za chvíli popadne amok. Pokusím se taktně naznačit sestřičce Jahelové aby si připravila včeličku Thorazinu a uklidnila chovance vedle. Nepochopila to.
Hlavou mi projela zajímavá myšlenka. V papírech budu mít napsáno, že sem se pokusil sexuálně obtěžovat zdravotní sestru, pokusil se sežrat půjčenou knihu a nakonec napadl svého kamaráda. Jak jsem už jednou řekl, člověk si prostě nevybere.
A pak to přišlo. Chudák Shakespeare. Píchnutí do paže. Tma.
Probudil jsem se. Co jiného? Po dvou dnech mě propustili z Hradu zpět do normálního výběhu. Koukám že je můj spolužák téměř v pohodě. Ostatní na mě koukaj skoro skrz prsty a mě stačí akorát pohledem odhadnout co se o mě šušká.
Pan doktor Švanda si občas povídá se svými pacienty o ostatních chovancích. Člověk si připadá líp, když slyší jak ostatní jsou větší magoři než on. Koukám a vidím ty pohledy ostatních. Přímo z nich čtu: „Pokusil se sbalit Jahelovou. Sežral Othella. Skočil na blázna.“ Uvidím pak ještě Mářu. Ten pohled je ze všech nejhorší. „Pochcal se a štěkal jako pes.“
Pokrčil jsem rameny a pohodlně se usadil na svojí židli. Jak se tady říká, člověk si nevybere...
