„Daricku, vstávej,“ strhla Sharya přikrývku ze spícího muže. Něco zamumlal a ohnal se po ní rukou, ale nenamáhal se otevřít ani jedno oko. Sharya se rozhlédla po jeho pokoji, kde panoval typický mužský chaos, až zastavila svůj pohled na míse na mytí. Bez jediného zaváhání vzala těžkou kovovou nádobu a její obsah vychrstla na svého přítele.
„Sakra, jako co si myslíš, že děláš?“ vyletěl navztekaný Darick. Sharya se svíjela smíchy při pohledu na urostlého muže, který vyvádí jak malé dítě, což Daricka ještě více vytáčelo.
„Ženská jedna, pitomá,“ vrčel, zatímco ze sebe sundával mokré oblečení. Ani se nenamáhal před dívkou skrýt svou nahotu, aspoň jednou uvidí pořádného chlapa.
„Takže za chvíli u brány, jdu si pro meč a pro to děvče,“ zasmála se ještě mezi dveřmi a zavřela je za sebou. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, srdce jí prudce bušilo. Nemusel se před ní takhle předvádět!
Darick zůstal stát s pohledem upřeným na zavřené dveře. Čekal od ní jinou reakci, než bezstarostný smích. Ještě chvíli civěl do prázdna, potom rychle posbíral svoje věci a vydal se do stájí.
Sharya se procházela městem a vychutnávala si tu prázdnotu tolik vzdálenou včerejším davům. Zvuk klapajících kopyt jejího koně, který ji následoval, aniž ho musela vést za uzdu, se rozléhal pustou ulicí. Zmizel ten šum z trhu, hnilobný puch ale zůstával. Ještě, že se budou už za chvíli projíždět po zelených pláních mezi městem a průsmykem, občas narušených jen nějakou menší vesnicí či usedlostí.
„Dobré ráno, slečno,“ vyrušil ji z myšlenek hlas mladého kováře, který už ji čekal před kovárnou svého mistra.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj a potěžkala meč, který jí podával. Byl dokonalý, perfektně vyvážený.
„Skvělá práce,“ šeptla a prohlížela si jemné vykované ornamenty na rukojeti. Tohle si sice neobjednala, ale moc se jí to líbilo. „Řekni si svou cenu,“ odtrhla oči od svého nového meče a zaměřila svůj pohled zpátky na mladého kováře.
„Slyšel jsem, že jedete přes průsmyk do Taskady. Vemte mě sebou,“ navrhl směle. Sharya se chtěla nejdřív rozesmát, ale potom pochopila, že si mladý muž nedělá legraci a svou prosbu myslí naprosto vážně.
„Nemůžu ti bránit, abys nás sledoval přes planiny a průsmyk až do Taskady. Uvědomuješ si ale, jak těžká je to cesta?“
„Samozřejmě si to uvědomuju, ale obávám se, že po tom, co jsem pokořil svého mistra, mě tady nečeká nic dobrého. Kromě toho umím zacházet s mečem, takže se dokážu sám ubránit. A proti nájezdným tlupám zmůžou tři lidé víc, než dva.“
Sharya si uvědomila, že má pečlivě promyšlené argumenty. A co víc, měl pravdu. Opravdu by se jí hodil další bojovník, už proto, že sebou musí vzít tu holčičku.
„Fajn, jsem Sharya,“ zavrčela a otočila se ke svému koni, aby meč zasunula do pochvy k sedlu. Než se otočila, stál tam mladík i se svým koněm, krásným vraníkem. Byl podobný jejímu hřebci, i když postrádal některé z ušlechtilých znaků, ale to by poznal jenom chovatel koní. Viděla, že byl naprosto připravený na cestu, to ji utvrdilo v tom, že i kdyby nesvolila, následoval by je a dříve nebo později se k nim připojil.
„Marian,“ odpověděl po chvíli mladík. Dívka už si ani neuvědomovala, že jí vlastně své jméno předtím neřekl. Kývla na souhlas a vydala se ulicí zpět, aby vyzvedla Kailu. Marian ji následoval beze slova, i když byl nejspíš zvědavý, proč se nevydala přímou cestou k jižní bráně.
Než stačila Sharya zabušit na bránu, dveře se otevřely. Kaila byla oblečená v cestovním oblečením, starém, ale teplém. Za ní vyšla letha Grala a vedla za sebou dobře stavěného hnědáka s plnými cestovními brašnami.
„Matko,“ pozdravila ji Sharya uctivě a mírně sklonila hlavu.
„Sharyo, jsem ráda, že jsem nemusela pochybovat o tvém slibu,“ usmála se na ni stará žena.
„Ale matko, Sharya by nikdy neporušila dané slovo,“ přerušila ji Kaila s naprostou jistotou, jako by mladou bojovnici znala už léta.
„Slibuju, že na ni dám pozor, letha“ zašeptala Sharya. Všichni věděli, že jakákoliv další slova jsou zbytečná. Kaila objala starou ženu a aniž se ohlédla, neomylně vyrazila k jižní bráně vedoucí svého koně za uzdu. Sharya se na Gralu jen usmála a s Marianem v závěsu následovala dívku.
O Kaile Darick věděl, ale Mariana si měřil podezíravým pohledem. Sharya je jen letmo představila. Trvalo pár hodin od výjezdu z města, než prolomila své mlčení. Zatímco projížděli přes pláně, jindy zavátými sněhem, dnes podivně bezbarvými, vesele švitořila s holčičkou, která se v sedle pohybovala s obdivuhodnou jistotou. Kam až oko dohlédlo, nerušila ráz krajiny žádná usedlost, ani les, jen pár pokroucených keřů. Ostrý vítr se zařezával do tváří a často před ním neochránily ani teplé pláště. Za celý den zastavili jen na chvíli, aby si koně odpočinuli. Nerozdělávali ani oheň, v suché trávě by se velice snadno mohl rozšířit.
Čím více se blížil večer, tím více hovor utichal. Marian s Darickem ještě pořád nenalezli společnou řeč, i když Sharya vysvětlila svému průvodci, proč mladého kováře vzala sebou. Kaila byla po dni stráveném v sedle unavená, i když si ani slůvkem nepostěžovala. Mladá amazonka ji obdivovala.
„Sharyo, podívej,“ objevil se chvíli po setmění vedle ní Marian a ukazoval někam do dálky. Po chvíli zaostřování uviděla drobná světýlka.
„Daricku, Marian objevil nějakou usedlost, mohli bychom se zeptat na nocleh,“ zavolala na muže v předu. Darick se jen otočil, stejně jako dívka předtím zaostřil a chvíli zkoumavě hleděl na dva světlé body.
„Můžeme to zkusit. Máš dobrý zrak, Mariane, sám bych si jich tak brzo nevšiml,“ zabručel. Marian byl z jeho „pochvaly“ zmatený, ale Sharya, která znala svého průvodce už pět let věděla, že tím uznal Mariana jako plnohodnotného člena výpravy.
Cesta k usedlosti probíhala pomalu, možná i proto, jak se všichni těšili na pořádný spánek. V posledních metrech před branou si Sharya všimla, že Kaila v sedle dřímá a jemně do ní strčila, aby ji probrala. Darick mezitím zabouchal na bránu z masivního dřeva, uvnitř se rozštěkali psi.
„Kdo je to?“ ozval se hrubý hlas, nejspíš domácího.
„Jsme pocestní, pane. Hledáme nocleh,“ opáčil mu Darick.
„Kolik vás je?“
„Čtyři, pane. Dva muži, letha a malé děvče.“ Chvíli bylo ticho přerušované jen vrčením psů vevnitř ve dvoře. Najednou se ale vrata otevřela a vysoký mohutný muž jim pokynul, ať vejdou i s koňmi dovnitř. Byl ozbrojený válečnou sekerou, ale Sharyin šestý smysl, který ji nikdy nezklamal, jí napověděl, že pokud tohoto muže neohrozí, nemají se čeho bát.
Dvůr byl rozlehlejší, než se zdál ve tmě před bránou, i když ho osvěcovaly jen louče v rukou majitele usedlosti a snad jeho dvou synů, kteří stáli ve dveřích obytné části statku. Dva psi, kteří předtím tak zuřivě dávali najevo své rozhořčení nad přerušením ticha noci, přiběhli k příchozím a začali je zvědavě očmuchávat. Když jeden ze psů vrazil studený čumák do teplé dlaně holčičky, vesele vypískla a nebojácně pohladila psa pomalu většího, než byla ona sama, po jemné srsti na hlavě. Její veselá nálada najednou uvolnila atmosféru a začalo veselé představování.
Ukázalo se, že na statku žije celkem šest lidí, Dargo – majitel, jeho synové Edil a Adam, tolik podobní svému otci, ať už postavou, nebo ostře řezaným širokým obličejem s šedýma očima a světle hnědými vlasy, Dargova žena Muriel a jejich dvě dcery – dvojčata, kterým mohlo být tak kolem deseti. Ta prozměnu zdědila rysy své matky, tmavé vlasy i oči a drobnou postavu. Nabízenou pohostinnost musela ale Sharya jménem všech odmítnout. Požádala jen o trochu teplého mléka pro Kailu a pak se všichni čtyři odebrali do stodoly, kde se zachumlali do voňavého sena. Spánek přišel zanedlouho.
Sharya se probrala jako první. Protáhla se líně jako kočka, tiše se oblékla a vykradla ven. Nechtěla nikoho budit, i když před nimi byla ještě dlouhá a namáhavá cesta... nebo možná právě proto. Nikdo z nich nemohl vědět, kdy se jim znovu poštěstí najít tak příjemné hostitele.
Ačkoliv slunce teprve vycházelo, na dvoře už panoval čilý ruch. Oba psi, se kterými se seznámila předchozího večera, na ni vesele štěkli a hned se dožadovali pohlazení.
„Dobré ráno,“ pozdravila Darga, který zrovna sypal koním obilí.
„Dobré ráno, Sharyo,“ usmál se na ni statkář. „Jakou jste měli noc?“
„Skvěle jsem se vyspala, ostatní ještě spí,“ opětovala mu úsměv. „Můžu s něčím pomoct?“
„Já nepotřebuju, děkuju, ale děvčata pečou koláče, zeptej se jich,“ kývnul směrem k obytné části domu, snad kuchyni. Vydala se tedy do kuchyně, kde už voněla první várka ovocných koláčů.
„Dobré ráno, můžu vám pomoct?“ zaklepala na dveře a usmála se na tři ženy vevnitř.
„Dobré ráno, Sharyo,“ pronesla dvojčata jednou větou a vzápětí se zasmála své shodě.
„Dobré ráno, pokud chceš, potřebuju pomazat a posypat tyhle koláče,“ ukázala Muriel na jeden z připravených plechů. Sharya přijala od Muriel zástěru a hrnek s rozšlehanými vejci a dala se do práce. Během pečení dvojčata vesele švitořila a než se Sharya nadála, byly už všechny koláče hotové. V té době se začal probouzet i zbytek jejich výpravy.
„Děkujeme za nocleh, Dargo, už pomalu vyrazíme,“ ujal se slova Darick, když se všichni připravili na cestu.
„Kdykoliv budete potřebovat, můžete se tady zastavit,“ pronesl Dargo dobrácky. Muriel ještě přiběhla s několika zabalenými koláči na cestu a potom se celá skupinka dala do pohybu.
„Jsem zvědavá, kdy narazíme na tak kvalitní a bezpečný nocleh,“ prolomila po chvíli Sharya ticho.
„No, jenom tak s tím nepočítej, je možné, že se v klidu vyspíš až v Taskadě v domě letha, zasmál se Darick. Marian za celou dobu nepromluvil, kromě pár frází, když se loučil se statkářem a jeho rodinou.
„To jsou teda vyhlídky,“ zavrčela mrzutě.
„Děje se něco?“ zbystřil Darick pozorně.
„Mělo by?“ odsekla mu.
„Sharya krvácí,“ pronesla Kaila důležitě.
„Co? Stalo se ti něco?“ připojil se starostlivým výrazem k debatě i Marian.
„Co by se mi asi tak mohlo stát?“ snažila se Sharya zkrotit vztek v hlase.
„Ale Kaila...“ namítl Marian bezradně.
„Kaila o tom nic neví,“ prskala Sharya.
„Viděla jsem tě, krvácíš,“ pronesla uraženě holčička a popojela trochu dopředu, aby dala najevo svůj nesouhlas ohledně Sharyina prohlášení.
„Tak jak to je?“ ztrácel Darick trpělivost.
„Kruci, Daricku, copak máš tak dlouhé vedení?“ vydechla amazonka zoufale. Najednou to oběma mužům došlo a jejich zjištěním jim dokonce vehnalo červeň do tváří. Sharya si jenom povzdechla a šla si usmířit holčičku, která trucovitě neustále zůstávala v předvoji.
V poledne zastavili, aby si koně mohli odpočinout. Sharyina ranní mrzutost se ztratila spolu s mlhou, která ještě před hodinou zahalovala pláně, a teď z ní byla znovu ta veselá společnice, na kterou si zvykli předchozího dne.
„Jak to vidíš s dnešním nocováním, Daricku?“ objevil se Marian po průvodcově boku, zatímco nespouštěl oči z obou dívek jedoucích napřed, které se vesele popichovaly.
„Dneska budeme muset rozložit tábor v otevřené krajině, budeme rádi, když zítra před setměním dorazíme k lesu,“ odpověděl mu Darick zamračeně. Bylo vidět, že mu to dělá starosti, zvlášť kvůli malé Kaile.
„Budeme muset držet hlídky. Nemyslím, že by nás někdo napadnul v otevřené krajině, ale tady si člověk nemůže být jistý ničím. Slyšel jsem o podzemních chodbách ithaiků. V pláních nebylo nic vidět, ale pár metrů pod zemí žilo svým vlastním životem velké město...“
„Proboha, tyhle pohádky mi vykládali jako malému dítěti, snad bys tomu nevěřil,“ odfrkl si Darick. Snažil se být k Marianovi přátelský, ale z neznámého důvodu to nešlo.
„Jak myslíš, já osobně jsem přesvědčený, že tahle možnost tady je,“ ztvrdnul Marianovi výraz a s rukou na jílci meče pobídnul koně vpřed, aby se vzápětí přidal k amazonce a holčičce.
„Děcko,“ zavrčel Darick, když se díval na mladíkova záda. Jeho mrzutá nálada se ještě zhoršila, když viděl, jak se ho Sharya při smíchu dotýká. Jeli tak těsně u sebe, že se jejich koně téměř otíraly boky.
„Co se děje?“ objevila se najednou vedle Daricka Sharya. Darick zabloudil pohledem k dekám, kde ještě před chvílí hovořila s Kailou, a když viděl holčičku pokojně oddechující v rytmu spánku, stočil pohled zpět do plamenů ohně.
„Nic.“
„Nejsem slepá a už tě pár let znám. Něco se děje,“ posadila se vedle něj. Zkřehlé prsty z ledového větru od severu si hřála o hrnek polévky a Darick najednou zatoužil vzít je do dlaní a dýchat na ně životodárné teplo, dokud se neohřejí.
Sakra! Co se to se mnou děje? Vždycky jsem ji bral jako přítelkyni a najednou tohle, přemýtal v duchu, zatímco se snažil vymazat z mysli obraz jejích prstů, jejích očí, jejích rtů...
„Daricku, jestli mi hned neřekneš, co se děje, tak na tebe tuhle polévku vyleju,“ nasadila naštvaný výraz, ale Darick moc dobře věděl, že si z něj jenom utahuje.
„Zkus to,“ ušklíbl se a šťouchl do ní ramenem, až se trochu zapotácela.
„Ty..!“ zazněl do tmy její žertovný výkřik. Vzápětí do něj šťouchla ona a o chvíli později už se oba váleli po zemi ve veselém souboji.
„Vzdáváš se?“ vyhrkl Darick zadýchaně, když se dostal nad Sharyu, zatímco se pod ním bojovně zmítala.
„Ani náhodou,“ vyplázla na něj jazyk a jediným rychlým pohybem se jejich pozice obrátila. Oba měli velkou sílu, ale Sharya měla nad Darickem převahu neuvěřitelné mrštnosti. Ještě párkrát se převalili po vyschlé zemi, než zůstali oba ležet vedle sebe. Ticho krajiny rušilo jen jejich prudké oddechování.
„Vyhrála jsem,“ zasmála se Sharya, prudce vstala a přidala se u ohně k zamračenému Marianovi. Jenom do něj s úsměvem šťouchla, dopila svou polévku a šla si lehnout, aby mohla později vystřídat Mariana na stráži.
