Byl krásný den. Obloha bez jediného mráčku a všude klid.
Hrot zrovna plula jednu ze svých cest po obloze, jako jedna z mnoha vzdušných lodí.
Měla dost naspěch, protože kapitán Nogal opouštěl město Kheran narychlo.
Stačili v něm doplnit pouze zásoby a naložit náklad. Jednu jedinou bednu, kterou uložili v kapitánově komnatě, a to bylo vše.
Celá posádka se tomu divila, protože byli zvyklí nakládat takové množství nákladu, které se jen stěží vešlo na loď, ale po třech dnech jim to bylo již jedno, protože byli placeni od plavby, a tak byli nakonec spokojení, že se dřív dostanou domů a s menší námahou přijdou k penězům.
***
Hrot byla jedna z nejrychlejších vzdušných lodí v celém Oblačném království.
Její stavitel Azret patřil k těm nejlepším a tuto loď dokončil jako poslední před svou smrtí. Někteří dokonce věřili, že dal do ní svoji duši, ale to byly jen povídačky, které pronesl nějaký ze stavitelů v hospodě opilý, a tak se začala tato fáma dál šířit.
Na délku měřila přesně dvě stě metrů a na šířku měla čtrnáct metrů. Jako každá vzdušná loď i Hrot měla ve svém materiálu, ze kterého se stavěly, vmíchána úlomky magické horniny, které ji dovolovaly vznášet se nad zemí, a tak létat po obloze.
Její pohon pak tvořil vzdušný drahokam, ze kterých se uvolňovaly větrné proudy, opírající se do plachet lodí, které hnaly lodě kupředu.
Většinou stavitelé nejprve propočítávali sílu vzdušných drahokamů a potom, až stavěli loď podle jejich síly, ale Azret nechal do Hrotu vytvořit drahokam přesně namíru, což bylo opravdu nejen drahé, ale především při stavbě vzdušných korábů nezvyklé.
Jelikož byl již Azret starý a pomalu umíral. Rozhodl se, že jeho poslední loď bude mistrovským dílem, a tak do ní investoval část svého obrovského bohatství.
Ono to bylo stejně nakonec jedno, protože zbytek jeho jmění po jeho smrti zdědil nepovedený syn a ten ho rozházel na sázkách a prohýřil v přepychu.
Hrot byla právě předmětem jedné sázky, a tak se dostala do rukou svého současného majitele kapitána Nogala. Ten s ní potom začal převážet zboží od jednoho města ke druhému po celém vzdušném království.
***
Když však pluli z Kheranu do hlavního města oblačné říše, větry zanesly loď trochu dál z běžného kurzu blízko zakázaných ostrovů.
Všichni vzduchoplavci se jim vyhýbali, protože bylo jen málo lodí a ještě méně lidí, co se z těch míst vrátili živí.
Kapitán Nogal byl proto trochu nervózní a každou hodinku vycházel ze své kajuty na palubu zkontrolovat, jestli se neděje něco podezřelého.
Pokaždé šel hned ke kormidlu přímo ke kormidelníkovi, který hlídal správný kurz, aby se nedostali ještě blíže k ostrovům.
Kapitán Nogal byl čestný muž, který vždy dodržel své slovo, které někomu dal, a tak byl trochu podrážděný, že poprvé nedoručí náklad včas jako obvykle, a proto mluvil i s kormidelníkem o něco tvrdším tónem: 'Jak jsme na tom! Už jsme se konečně dostali od těch proklatých ostrovů dál!'
Kormidelník se podíval na kapitána a trochu zbledl. 'Ne, pane. Bohužel se loď k nim ještě více přiblížila.'
Kapitánovi se ve tváři objevila známka obav, ale dobře slýchával, že kolem ostrovů se vytvářejí vzdušné větry, které mohou některou loď zanést ještě blíž k nim. 'Musíme něco udělat. Začíná se stmívat a jestli budeme ještě blíž ostrovům, nechci ani pomyslet, co se z nich na nás může v noci vrhnout. Stočte kormidlo jakýmkoliv směrem, ale hlavně ať jsme co nejdál od ostrovů!'
'Ano, pane.'
Loď se sice otočil kormidelník zády k ostrovům, ale nic dalšího se nedělo.
Loď jakoby se zastavila na místě a nechtěla se pohnout ani o kousek. Kapitán dostal trochu strach a ihned nařídil některým svým mužům, aby se ozbrojili a začali hlídkovat na palubě. Věděl, že kolem ostrova se vytvářejí místa, kde větrné proudy do sebe naráží, a v těch místech se nic nepohne, dokud větry nezmění svůj směr.
Podíval se po členech své posádky a začal pečlivě zvažovat situaci. Věděl, že ostrovy jsou sice nebezpečné a větry kolem nich ještě víc, ale i když nějakou loď uvězní, není to napořád a za nějaký čas ji propustí. Záleží jen na tom, jestli potom, co loď bude moci zas plout, bude někdo z posádky ještě naživu, protože jedna věc je uvíznout s lodí, která by byla plná vojáků, a druhá věc je, když se posádka tvoří z námořníků, kteří nemají výcvik a zkušenosti v boji.
Kapitán přišel ke mně a promluvil: 'Ty budeš hlídat před mojí kajutou. Sice nedoručím náklad včas, ale hodlám dodržet slib, co jsem dal tvé matce.' Po těchto slovech odešel zpět do své kajuty.
Moji matku jsem měl sice rád, ale to jak donutila kapitána k tomuto slibu bez toho, že by mi o tom řekla, mě zahanbovalo. Dlouho jsem pak slyšel mezi ostatními vzduchoplavci posměšná slova, jak se o sebe dospělý muž neumí postarat a co jsem to za chlapa, když moje máma prosí kapitána, aby se o mě staral, jako o nějaké batole.
O to víc to teď bylo horší, když ostatní vzduchoplavci věděli, jaké nebezpečí lodi a celé posádce hrozí, když budou v noci hlídkovat na palubě.
Noc se pomalu blížila a potom, co slunce zmizelo za obzorem, nastalo čekání, co se bude dít.
Všichni jsme měli pro lepší pocit bezpečí u pasu nějakou zbraň, kdyby se přece jen něco stalo.
Já stál před kapitánovou kajutou a čekal.
V tuto chvíli jsem si vyčítal, že jsem se kdy přihlašoval na tuto loď. Nechtěl jsem totiž zažít ty pohledy ostatních vzduchoplavců, kdyby některý z hlídkujících na palubě se ztratil nebo zemřel a já byl celou tu dobu v podpalubí, kde bych se nebezpečí nijak nevystavoval jen proto, že moje matka o to poprosila kapitána.
Hodiny pomalu ubíhaly a již konečně se blížila půlnoc.
Brzo se měla vystřídat další hlídka, když vtom jeden z mužů zaslechl nějaký podivný zvuk na přídi. Všiml si ho pouze on sám. Jeho kamarádi ho nezaregistrovali, a tak jim o tom nechtěl říkat, aby si ho nedobírali, že je strachy bez sebe. Nechal proto své kamarády u ohně a šel sám pátrat po zdroji toho zvuku.
U pasu měl připravenou šavli a jeho prsty svíraly pevně rukojeť. Pomalu procházel po přídi a napínal uši, jestli znovu něco nezaslechne. Najednou uslyšel opět ten divný zvuk a rozhodl se jít jeho směrem. Šel přímo k zábradlí, a když k němu došel, náhle zvuk ustal. Mírně se naklonil přes zábradlí, aby se podíval, jestli něco nezahlédne.
Naskytl se mu hrůzostrašný pohled na několik párů očí zářících ze tmy, které ho upřeně sledovaly. Jejich oči měly rudou barvu a doslova ve tmě svítily. Ten pohled byl tak pronikavý, až z toho musel zakřičet hrůzou.
To bylo taky poslední, co udělal, protože pak se ty oči začaly rychle blížit k němu, a když se první oči přiblížily na dosah loučí, uviděl, jak hrůzné oči mají ještě hrůznější těla a u sebe zbraně.
Vzhledem byli podobní dospělému muži, jen byli o něco menší a na zádech měli křídla, podobná netopýřím. Celé tělo potom měli černé barvy a doslova se ve tmě ztráceli. To už ale bylo nešťastníkovi, který je zahlédl, jedno, protože první z těch stvůr ho probodla svým krátkým mečem, aniž by stačil vytasit svou zbraň.
Celá posádka lodi, potom co uslyšela křik, začala vybíhat na palubu s připravenou zbraní v ruce a připraveni čelit jakémukoliv nebezpečí, ale paluba se již plnila útočníky ze všech stran.
Zrovna jsem se chystal vyběhnout za nimi, ale vtom mě kapitánova ruka chytila za rameno a já pochopil, že slib, který dal mé matce, hodlá dodržet za každou cenu.
Zbytek posádky s kapitánem v čele vyběhl z podpalubí na pomoc přímo proti neznámým útočníkům.
Ti ve tmě byli skoro neviditelní a jen jejich rudé oči prozrazovaly, že jsou na palubě. Kapitán Nogal na nic nečekal a ihned dal svým mužům povel k útoku. Nastal boj o loď a lidské výkřiky se prolínaly s křikem neznámých tvorů.
Kapitán svým mečem se dostal do víru boje a jako správný velitel svých mužů se v boji nenechal zahanbit. Pod jeho nohama již ležel jeden z útočníků a s dalšími dvěma hbitě bojoval.
Ostatní muži následovali jeho příkladu, ale i když několik útočníků zabili, na palubě lodi se rychle objevili noví.
Po několika minutách boje již byla celá loď plná neznámých útočníků a přes kladený odpor kapitána a členů posádky bylo jasné, že nemáme šanci na přežití.
Já to už nevydržel. Potom co se z paluby ozval další křik padlého člena posádky, jsem musel vyběhnout na palubu na pomoc ostatním. Málem bych vrazil do kapitána, kdyby na poslední chvíli neuhnul.
Pohlédl na mě a bylo na něm vidět rozhořčení, že jsem nesplnil jeho rozkaz, ale dobře věděl, že by byla zbabělost zůstávat v podpalubí, když všichni ostatní bojují o své životy na palubě lodi.
Kapitána už nebavilo dále ustupovat a s ještě větší vervou než doposud se pustil do nepřátel. Po jeho příkladu jsme ho celá posádka napodobili, takže protivníci najednou byli zaskočeni naším útokem a ve strachu před námi začali utíkat k zábradlí lodi. Některé z nich naše zbraně dostihly a usmrtily je.
Paluba se během bitvy plnila těly členů posádky, ale v porovnání s množstvím těl tvorů, kteří nás napadli, ten počet byl malý, ale zatímco naše stavy řídly, těch tvorů jen přibývalo a nezdálo se, že by to skončilo.
Protivníci nás zahnali na příď lodi, ale ne proto, aby nás tam snáze pobili. Chtěli totiž uvolnit vstup do podpalubí, aby mohli získat to, pro co přišli.
Dva z nich vycházeli z podpalubí a nesli truhlu, kterou jsme naložili v Kheranu. Kapitán si jich všiml, a i když na něj zrovna doráželi tři protivníci, začal se probojovávat směrem k truhle.
To se mu stalo také osudným, protože jeden z protivníků, když byl uprostřed těch tvorů, ho bodl svým kopím přímo do boku.
Kapitán se sice stačil po něm ihned ohnat mečem a jedinou ranou mu sťal hlavu, ale pak padl na kolena a posléze na zem.
Chvíli jsem se na něj díval, jak ještě poslední zbytky života opouštěly jeho tělo, dokud nezemřel. To nás všechny nějak nastartovalo a popadla nás všechny touha po pomstě za smrt kapitána a našich druhů. Začali jsme bojovat s vervou, kterou nikdo z nás v sobě doposud nepoznal, a snad každým naším úderem padl jeden protivník. Ti se začali stahovat k zábradlí a pak opouštěli loď.
My jsme cítili chuť vítězství na dosah, ale vtom moje uši za mými zády uslyšely nějaký strašlivý řev. Otočil jsem se a najednou přede mne dopadla ohnivá koule, která při nárazu o palubu vybuchla a odhodila mě, jako kdybych byl pírko.
Nacházel jsem se kousek od zábradlí, a tak mě to přehodilo přes něj.
Pád k mořské hladině trval asi dvacet sekund a potom mé tělo tvrdě dopadlo.
Sice trochu omámený nárazem, na tváři a hrudi popáleniny od ohnivé koule, ale slaná voda mě na spáleninách bolestivě probrala. Kousek vedle plaval sud z naší lodi, a tak mi posloužil jako opora, abych se neutopil.
Pozoroval jsem, co se děje nade mnou na naší lodi a co jen mohlo způsobit tu ohnivou kouli, která mě dostala sem do vody.
Dostala se mi odpověď, kterou bych rozhodně nečekal. Nemohl jsem věřit skoro svým očím. To, o čem mi v dětství vyprávěla matka neuvěřitelné příběhy, bylo přímo před mýma očima a ničilo to naši loď.
Drak!!
Stvoření z legend kroužilo kolem lodi a svým ohnivým dechem ji pomalu ničil. Na jeho hřbetě seděla postava v plášti a metala po zbylých členech posádky ohnivé koule.
Po dvaceti minutách práce draka a jeho jezdce se loď přelomila v půli z toho, jak byla ohořelá ohněm. Potom drak i jeho jezdec zmizeli ve tmě stejně rychle, jako se objevili.
Její hořící zbytky spadly přímo vedle mě do moře, a to byl konec Hrotu. Jedné z nejrychlejších vzdušných lodí, jaká kdy byla postavena.
Plaval jsem na hladině oceánu mezi troskami naší lodi a ještě otupený tím, co se stalo, jsem tomu nemohl uvěřit.
Síly mě pomalu opouštěly a já se stěží držel sudu. Popáleniny na tváři a hrudi díky soli silně pálily, ale hlava ohromně bolela a já se dostával pomalu do mdlob.
Po chvíli jsem nebyl schopen se pohnout. Jen mé oči vnímaly okolí, ale já již nedokázal hýbat tělem a jen oči hleděly dopředu. Mé tělo se pak ocitlo pod hladinou a začalo klesat do hlubin. Já jen ještě chvíli viděl, jak se vzdaluji od hladiny, kterou osvětlovaly hořící trosky lodi.
Nebyl jsem schopen cokoliv udělat...
