Revlis se zprudka probudil a zcela automaticky vyslal do nejbližšího okolí jedovaté zplodiny. Chvíli se rozhlížel na všechny strany, pak se uklidnil. Probudil ho jeho amulet chránící před magickým vysledováním. Nyní mu jemně, ale vytrvale vibroval na hrudi, což mohlo znamenat jediné, buď byl někde v blízkosti mág, hledající přítomnost jiného mága, nebo nějaký mág, znající jeho auru, hledal Revlise.
Ne že by to nečekal… Po té události v Manköhnu. Doteď přemítal, zda udělal správnou věc, osvobodit dítě s obrovským darem, nebo kletbou, dítě kterému bylo dáno do vínku ovládat plameny, dítě které dokáže vypálit celé město během pár minut. Na druhou stranu, ale dítě týrané a šílené strachem. Strachem, který potlačoval její schopnosti a on, hlupák, který ji vyléčil z jejího šílenství a jejího strachu. Idiot, který v ní probudil čirou nenávist vůči ostatním lidem. Od Manköhnu ji už nespatřil, ale necelý měsíc od té události, ještě nic neznamenal. Byl si jist že o ní ještě uslyší, pokud tedy z Manköhnu utekla. Naposledy jí viděl, jak stojí v plamenech hranice, kde se jí snažily upálit. A jeho také, za to že ji pomáhal.
A teď po něm šli znovu, protože si ani na chvilku nepřipustil, že by aktivace amuletu byla jen náhoda, ne zde, uprostřed Kraskenského lesa v noci. Ten namyšlený mág, co jej tak nepoctivě chytil a chtěl ho nechat popravit, si určitě nedá pokoj a půjde po něm, dokud jeden z nich bude žít.
Revlis si povzdych a zapálil si malý ohýnek, jestli byl v blízkosti někdo jiný než on, tak by teď chroptěl na zemi a jed by mu rozžíral vnitřnosti. A jestli byl v blízkosti ten mág tak, tak by se ukázal se vší parádou a efekty. Mágové jako je on si na efekty potrpí.
Vyndal ze sedlového vaku kus masa zabalený v bylinkách, napíchl ho na klacek, který používal už včera a začal si opékat maso. Už by stejně neusnul a východ slunce by měl být dříve, než se maso upeče.
Po jídle, s jasnou hlavou a plným žaludkem nasedl na šedivou klisnu.
„Jde ti k vlasům“ Řekl mu Šaki, když mu jí dával. Revlis mu chtě, nechtě musel dát za pravdu, jeho vlasy, ač mu bylo něco pod třicet, byli protkány šedivými proužky. A jemné vrásky ve tváři mu dodávali vzhled o mnoho staršího muže.
Pobídl klisnu k jízdě, cestoval do Arbětínu, k jednomu starému příteli. Ten by mu mohl pomoci vypořádat se s mágem, který rád používá podpůrné přípravky a nedbá na svou pověst mezi ostatními čaroději. Čekali ho ještě tři dny jízdy.
Dva dny proběhly bez problémů a teď, den jízdy před Arbětínem zastavil na hlavní cestě do města u osamoceného hostince. Při vstupu dovnitř se na něj líně podíval krčmář za pultem, kromě něj a Revlise tu seděla jenom skupina ozbrojenců s bohatě oblečeným mužem. Přešel k pultu.
„Kolik škorců si účtujete za noc?“ Zeptal se.
„Normálně tak vokolo dvou, ale jestli bys jste dokázal vukurýrovat mýho synátora, tak to máš zadarmo a ještě vám dám dobrou radu.“
„Proč myslíte že umím léčit?“
„Podívej se nad dvéře, chytráku.“ Odvětil s úšklebkem krčmář. Revlis se podíval.
„Sakra!“ Ulevil si. Nad dveřmi byla zavěšena láhev s magiční emulzí. Pěkně drahá věcička, která v blízkosti mága, nebo kouzelného předmětu začne světélkoval měkkou modří. „Vůbec mě nenapadlo že by se mohlo něco takového nalézat v takhle zapadlém hostinci, nic proti vám, ale kde se vám to podařilo sehnat?“ Zeptal se s podivem.
„Soudný Sestry je nabízeli hospodám a podobnejm obchodům za symbolickou cenu. Prej abyj sme slíbily dávat pozor na každýho co projeví magický nadání a hlásili to, nebo aspoň zapsali, jak vypadali jejich ksichte, víme?“
„Soudné Sestry?“ Zamračil se Revlis. „To se ty paladinky tak rozmohly? Že můžou takhle plýtvat?“
„Jo. Paladinskejm se to sice nezdálo, ale Soudný Sestry začly obchodovat s magickejma předmětama a votevřely si pár svatostánků a nakonec nezbejvalo než opatovi Svatýho Slova, to jako šéfovi paladinů, uznat Soudný sestry za paladinky. Teďkom maj paladinky na starost ochranu Arbětínu a okolí před zlejma vlivama, zatimco paladinové cestujou a hlásaj tu svojí víru nevěřícím. Slovem, nebo mečiskem. Jim je to jedno.“ Řekl krčmář a napil se z korbele.
„Takže Soudné Sestry jsou jen v okolí Arbětínu?“
„Jo. Ale prej už stavěj další klášter v Lariích a prej taky chtěli jeden postavit u Manköhnu, ale myslim že to si po tém požáru rozmysleli. Už jste slyšel o tom požáru v Manköhnu? Prej tam zařvalo celý město, teda kromě starýho hradu.“
„Ano, už jsem o tom slyšel. Tak kde máte toho nemocného syna?“ Zavedl řeč jinam.
„No jo, sakra. Málem bych na tého spratka zapomněl.“ Řekl a otevřel dveře do kuchyně. „Vlade pocem pohlídat lokál. Já musim jinam.“ Z kuchyně vylezl vysoký dlouhovlasý zjev s ošklivou vyrážkou na obličeji. Mlčky se postavil za pult a začal si drbat bolák na předloktí. Revlis si hned rozmyslel bližší setkání s místní krmí. Krčmář pokynul nekromantovi aby ho následoval.
„Bez urážky, ale ten Vlad vypadal opravdu příšerně.“
„No jo, já mu taky furt říkám aby si ty vlasy ostříhal.“ Odpověděl Krčmář zamyšleně.
Zastavili na konci špinavé chodby u dveří ze smrkových prken. Revlise do nosu hned udeřil pach hniloby. Uvnitř ležel na lůžku chlapec, asi dvanáctiletý, a u něj seděla postarší žena a měnila mu mokvající obvaz za čistý.
„Víte,“ naklonil se k němu Krčmař s šeptem, „vůbec by mi nevadilo, kdyby umřel, mám eště deset dalších fakanů, ale moje stará;“ kývl směrem k ženě; „by to asi neunesla.“
„Chápu“ Řekl Revlis nahlas, až ta žena nadskočila.
„Vubec sem tě neslyšela přijít Jůro, a kohos to přived?“ řekla žena.
„Mážika, prej se na něj podívá.“
„Dokážete ho zachránit? Řekněte že dokážete!?“ Zavěsila se žena Revlisovi za ramena.
„Udělám, co je v mých silách.“ Řekl a jemně ženu odstrčil. „Teď mne tu nechte s chlapcem o samotě.“
„Co když mě bude potřebovat?“ zhrozila se matka. Její muž jí položil své ruce na ramena a pomalu jí sunul ke dveřím.
„Šak von to tu už ten pán zvládne, pojď, určitě by si ho jen rušila“
„To jsme se ještě nepředstavily? Já se jmenuji Revlis.“
„Jůra“ Řekl krčmář, a dodal „ Tohle je moje žena Milena a tamten,“ Ukázal bradou směrem k nemocnému, „ se menuje Jóža.“
Revlis se naklonil nad chlapce, a když za sebou uslyšel zaklapnutí dveří, přitáhl si židli a rozmotával Jóžovi nový obvaz. S každou vrstvou byl v místnosti cítit větší puch. Poslední vrstvy už mokvali. Bez obvazu noha nevydala o nic lépe, byla celá zarudlá a v okolí rány lehce nazelenalá. V roztržené kůži se leskla rozštěpená kost, kterou se nejspíše někdo snažil neodborně srovnat k sobě a přitom zanesl znečištění do rány. Až s podivem že ten chlapec ještě žije. Revlis mu položil ruku na čelo, zavřel oči, a vší silou se soustředil na chlapcův mozek. Obyčejní lidé vidí vše tak jednoduše, prostě oživit mrtvolu, nebo vytvořit silnou nemoc, či jed. To dlouholeté a intenzivní zkoumání lidského těla ve všech stádiích vývoje, učení se nazpaměť každičký sval, každou kost a, s pomocí paměťových kouzel i nervovou soustavu a každý záhyb mozkové kůry a její význam. Ty léta učení už lidé nevidí.
Takže… Mozek, ani žádný jiný životně důležitý orgán ještě nebyl smrtelně poškozen. Teď už jen zkontrolovat nohu samotnou. Prozkoumával stehenní svaly a svraštil obočí, svalstvo bylo hodně prolezlé snětí. Sjel trošku níž, pod koleno. Zamračil se a odtáhl ruku z chlapcova čela. Vstal a vrátil se do lokálu. Jůra a jeho žena seděly u prázdného stolu. Žoldáci a kupec tu už nebyli a Vlad také někam zmizel. Milena k němu vzhlédla.
„Jak-“ Začala.
„Jak dlouho jsem tam byl?“ Přerušil ji Revlis.
„Brzy bude východ slunce.“ Řekl Jůra.
„Tak jak je mu? Vyléčil jste ho?!“ zašeptala jeho žena.
„Nevyléčil jsem ho. A to je to, o čem chci s vámi mluvit.“ Nadechl se. „Pravděpodobně se nedožije ani zítř- dnešního západu. Mohu ho vyléčit, ale jeho noha je nenapravitelně poškozena. Nejsem lékař, neumím obnovovat tkáň, umím odstranit sněť a škodliviny protože znám jejich podstatu a funkci a proto je umím jak vyvolat, tak potlačit.“
„To znamená?“ Zeptal se Jůra s lehkým záchvěvem v hlase.
„To znamená že pokud ho vyléčím, tak bude nadosmrti mrzák, časem se možná naučí trochu chodit za pomocí hole, ale stále to pro něj bude těžký život.“ Tak, a je to venku. Povzdychl si.
„Ne! Co to… Co to tu říkáte? Mrzák? Vždyť měl tak rád pohyb. V-vždyť si skoro týden držel Smrť od těla, a teď, teď bude na doživotí o holi, nebo… Nnebo ho necháme umřít?“ Řekla Milena a rozplakala se. Pak vstala a uslzenýma očima se podívala na Revlise.
„On to Říkal!“ Vřískla. „ Ten mág s eskortou před pěti dny říkal, abychom si na vás dali pozor. Že-že jste zlej ne-nekromant!! Že j-jste zníči-čil Manköhn!“ Revlis se na ní ohromeně díval. Když ho dohnala její slova, tak se k ní naklonil. Ruka vystřelila jako blesk a chytila jí pod krkem. Podíval se jí do očí.
„Spi.“ Řekl a pustil jí. Sledoval, jak padá k zemi jako pytel s obilím, pak vzhlédl ke krčmáři. „Začni, Jůro, a nic nevynechej.“ Zavrčel.
„No… Teda… Vlastně za tohle divadýlko můžu já. Asi před pěti dny se tu stavil nějakej mág a docela početnou eskortou a řek mi abych si dával pozor na nějakýho nekromanta, a popsal mi vás. Řek mi že ste prej vyléčil nějaký těžce postižený děvče, ale že ste jí nechal posednout démonem, a že ste s její pomocí spálil celej Manköhn. Sotva jste vlez do dveří a magičník se rozzářil, tak sem poznal, že to musíte bejt vy. Ale taky sem si vzpomněl jak ten mág říká, že ste vyléčil to nemocný děvče. Tak sem prostě myslel že dokážete vyléčit i Jóžu. Ženu vůbec nenapadlo, že ten, kdo jí léčí syna ste vy, ale já vůl ji to řek. No a zbytek jste viděl.“ Řekl Jůra a vystrašeně zavřel oči, v očekávání nekromantova hněvu.
„Nebál jste se že i vašeho syna posedne démon?“ Zeptal se Revlis chladně.
„Nikdo opravdu zlý by nenabídl pomoc s léčbou dítěte. Ale přesto žena… před chvílí-“
„Co?!“
„Poslala Vláda do města pro toho mága. Doufala, že až vyléčíte Jóžu, že se ještě zdržíte.“
„Takže: Vyleč nám syna a pak ať si tě odvedou?“ Z Revlisových slov odkapával jed.
„Když ona žena-„
„Ano, nebo ne?“
„A-ano.“
„Jůro?“
„Ano?“
„Otevři oči.“
Krčmář je otevřel, přímo naproti jeho očím byl Revlisův obličej, jeho tmavé, modré oči se mu zařezávali pod kůži.
„Jak se jmenovat ten mág víš?“
„Lenslav, myslím že říkal že bude v Arbětínu.“
„Spi.“ Řekl Revlis. Krčmář se sesunul ze židle na podlahu ke své ženě. Revlis vzal svůj tlumok s věcmi a odešel do stájí. Vyvedl svou klisničku ven, připevnil jí sedlo a nasedl. Po pár krocích si povzdych a zastavil. Slezl z koně a vrátil se ho hostince za chlapcem. Pozdě…
***
Krčmář se pomalu probouzel. Vedle sebe uslyšel chrupání své ženy. Šťouchl do ní, aby se probrala. Vstal a rozhlédl se po místnosti. Venku uviděl východ slunce.
„Je pryč?“ Zeptala se za ním jeho žena.
„Asi ano.“ Uslyšel svou odpověď. Někde za jeho zády zavrzaly dveře a Milena ohromeně otevřela ústa, hrubě odstričila svého manžela a rozeběhla se na druhý konec místnosti. Jůra se otočil. Ve dveřích stál Jóža ve flekaté tunice, byl pobledlý a na noze měl rudý šrám sešitý hnědou nití. Milena k němu doběhla a objala ho. Jůra k němu také přiskočil a objal ho spolu se svou ženou.
„Nakonec ses vyléčil. Jsem tak ráda, že tě vidím živého, můj synáčku.“ Říkala jeho žena.
Ve vzduchu byl cítit jemný zápach hniloby.
Revlis jel na západ se slunkem v zádech. Tamti chtěli zdravého syna a taky to tak bude, alespoň na dobu třiceti let, než kouzlo vyprchá. Chlapec sice nebude stárnout a nebude ani mluvit, ale poslušnějšího syna asi nikdy nikdo neměl.
A co se týče Lenslava. Prozatím mu zmizí, přece s ním nebude bojovat bez příprav…
