Vítám vás všechny v zasedací místnosti... Zase jsme se tu sešli v hojném počtu a všechny vás zajíma, co se kurva stalo teď...
„Uveďte do protokolu své jméno a sedněte si...“ řekl znuděne konzul a znuděně zíral na toho zvláštního týpka.
Ok, budu spolupracovat – takže vy všichni si pište... nechci, aby to jen tak někde zapadlo.. NE! Chci aby to bylo zejtra ve všech novinách, na každý stránce! Chci aby mě už někdo dostal ven, jasný?!
„To jméno...“ vzdechl znovu konzul a utřel si pot z čela. Tenhle zvláštní mafiánek mu dal mnoho práce. A zdá se, že to ještě nekončí.
Jasně, jasně... takže jmenuji se Gregorij Stagnov řečený čistič. Poslední drtibot na jižní polokouli ….
Když jsem se před sedmi měsícema vrátil do západního Berlína, byl to docela voser. Ta nehoda v Hong-Kongu způsobila fakt, že do Asie nesmim příštích padesát let ani páchnout. Zjebanej Maou-Al-Cogo. Měl se postarat o nějakej debilní poplašnej systém a nakonec se spustil jen o půl minuty pozdějc... Z podlahy vyjely nějaký gatlinky a šmitec.
Hodil sem tam nabitej Mordův kámen … obvykle ho sebou nosím pro chvíle, kdy je situace tak na sebevraždu... ale tentokrát sem ho aktivoval, hodil a podemnou se protrhla nějaká shnilá traverza. Nesnášim tyhle levný výzkumný ústavy na vojenský implantáty. Jenže tenhle levnej šmejd mi tenkrát zachránil život a já se stihnul zdekovat ještě dřív, než ten kámen udělal z celýho Hong Kongu jednu solnou sochu.
Teď stojim na nějakym podělanym Alexaners Platz a přemejšlim, co dál. Potřebuju prachy, abych si moh dovolit kvalitní servis pro svoje tělo. Právě teď sem utratil poslední halíře za opravu mý levý ruky. Chápej, to, že sem uniknul před hlavněma dvanácti gatliků nebylo beze strát... kurva.
Zašel jsem do nějký ulice. Nevim, jak se to tam jmenovalo, ale smrdělo to tam jako psí hovna. Vlez sem do jednoho krámu. Hodinádřství Adolfa Einsteina. Před tejdnem sem tady nechal svou milovanou levačku. Nasadil sem si tu věc na rameno, vyzkoušel raketomet, metání fireballů, kouzlení a pár dalších píčovin, který ta věc umí... Všecko bylo v cajku. Nevim proč, ale Adolfovi se to moc nelíbilo... Jeho krámek začal z nepochopitelnejch důvodů hořet. Řek sem si, že radši tady nebudu hasičům překážet, zakouzlil sem na sebe haste a zdrhal sem pryč.
Pak sem zašel na nádraží. Řek sem si, že ještě zajdu na kus řeči ke starejm známejm. Nesplet sem se. Dingo pořád seděl na stejnym místě. Už dvanáct let. Aby taky ne, když je přikovanej k podlaze. Dingo je totiž papoušek. Pro jeho úžasný magický schopnosti a především dovednost unadávat člověka xmrti ho umístili právě na nádraží, aby odháněl pobudy, houmelesáky, lapky, zloděje, zlobivý děti a úchyláky z tak krástné čtvrti, jakou nádraží nepochybně bylo. Za odměnu si mohl kecat jak chtěl a nikdo mu do toho nekecal. Hned jak mě uviděl začal bejt trochu nesvůj a začal nadávat tak sprostě, že se za něj stydím i já.
Ucpal sem si uši a fláknul toho barevnýho ptáka panzerfaustem po palici. (pozn. Překladatele – je to ten a ten samý panzerafust, který Gregorij použil v šestašedesátým na ničení berlínské zdi, zajímavostí ale je, že ten panzerfaust ještě za celou dobu svého života neodjistil a používá ho spíše pro jeho materiální vlastnosti, které se blíží palici). Dingo spadnul na zem a chvíli se vůbec nehejbal. Aby taky ne. Když fláknete dvacetiletýho papouška po palici takovym kusem železa tak je s nim samozřejmě ámen. Dingo spadnul na kámen a bylo ticho. Poprvé za dvanáct let. Jenže já sem s nim musel mluvit a nechtěl sem chcípnout ještě po cestě. Tak sem teď zakouzlil oživení nemrtvých a obě části paštiky z papouška ožili.
Pak se teda nechal ukecat a řek mi, že jedna místí vládní organizace (pozn. Překladatele – Mafie) potřebuje vybrat daně (pozn. Překladatele – výpalný) z jednoho vykřičenýho podniku (pozn. Překladatele – ten největší bordel v Berlíně). Vzhledem k tomu že sem neměl do čeho píchnout (doslova) tak sem to vzal.
Naládoval sem všecky kanóny, nabil všechny magický hole, vyrghule, baterky, vzal sem si magickou žákovskou knížku plnou zaklínadel kničemu a taky silikonovej volej na moje mechanický periferie. Nic co by neměl každej normální drtibot... jenže já sem ten poslední z posledních. Poslední tvrdej chlap tvrdej jak loňskej chleba, s nervama ze švýcarský voceli (pozn. Překladatele – stejná ocela jako na kudly henklbach), svaly napumpovaný nanobotama, steroidama a to vše zabalený do tvrdý image osmdesátejch let třicátýho druhý století - fešnej navoskovanej knír, vteřinovym lepidle vykartáčovaný vlasy do pořádnýho kartáče – tim prorazim protiatomovej kryt tam i ven na jeden rozběh.
Vtrhnul sem do toho podniku! Dřív sem tady taky měl svoje oblíbený kurvy... skoro všechny. Ale tehdy bylo a už nebude a teď je teď, sentimentický vzpomínky musej počkat … Hned mi bylo jasný, že tady budou problémy a už sem šahal po starým dobrým jedenáctiraném revolveru... doufám, že nebude potřeba víc. Jak sem zmerčil vochranku, hned mi bylo jasný, že tady budou problémy. Neptal sem se ani jestli budou platit a rovnou sem tasil... Brásk, škvrk, třesk, bum bác... xpch... tři výstřeli a šest securitymanů leželo na zemi v potoku svý vlastní krve.
Komu se nelení, tomu se zelení... řek sem si a mozným telekinetickým blokem rozrazil dveře a vlastně i celou vstupní halu... Vběhnul sem dovnitř a nikoho sem nešetřil. Střílel sem na všechny strany. A se slovy „Zimmer frei!!!“ sem běsnil. Boural sem stěny, ničil sem pokladny, hajzly. Střílel sem na všechny strany, zastřelil sem každou kurvu, každýho zákazníka, každou bordelmámu, každýho potulnýho prodavače ponožek, každýho psa, kachny, koně, ničil sem obrazy, rudě světélkující nápisy na stěnách, velké zásobníky neznámého gelu (pozn. Překladatele – vládní podnik – mafie tento gel používá pro produkci geneticky upravených gangsterů, kteří mají nižší práh bolesti a umí střílet už od narození).
Když sem si prostřílel cestu až do šestnáctýho podlaží a za sebou nechal tisíce prostřelenejch hlav, rozlitejch mozku, vyraženejch zubů, utrhanejch končetin, konečně mě napdalo, jeslti mam ještě nějaký náboje. Otevřel sem revolver a zkontroloval to. Vypadalo to, že sem všechno vystřílel. Zvláštní, kolik se dá s jedenácti kulama udělat škody. Řek sem si. Normálně by mě to u jedenáctýho sekurviťáka došlo... a pak bych přece střílel jen tak naprázdno. Řek sem si. A to bych pak asi jen těžko někoho zabil. Řek sem si. A to by pak znamenalo, že z těch tisíců bodyguardů, lidí, mutantů, kurev, čápů, velbloudů a rozpadlejch hajzlů bude mrtvejch... asi jen jedenáct... A kurva. Řek sem si.
Problém byl v tom, že něco podobnýho si pomalu začali uvědomovat všichni okolo. Mozky se vrátili na svá místa, končetiny je následovalily. Najednou si všichni začali uvědomovat, že sem vlastně nemoh nikoho zastřelit....
Všichni se postavili, rozhlídli se a pak se vrhli na mě... Svůj milovanej revolver sem mrštil jedný kurvě přímo mezi nosy. Vytáhnul sem jeden gatlink, kterej sem urval v Hong-Kongu a vysypal šest zásobníků do onoho davu. Sečteno podtrženo – celkem asi patnáct stovek kulek z obohacený magický rudy. Trhalo to jejich prohnilá těla na prach. Ničilo to všechno, čeho se to jen dotklo. Koberce, skleničky, slona, flašku, sedmnáct-a-půl-roční visky, tvárnici z třetího podlaží, kterou sem si sem přines – jen tak jako talisman pro štěstí – sadu dárkově zabalenejch golfovejch holí, nafukovací panu, flašinet, jeden nedokouřenej vajglík, sako jednoho hosta z Marzu, čtvrt krabice od pizzy, bezdrátovej internet, stovky a tisíce mutantů, kurev, mafiánů a dalších součástek místního inventáře zemřelo... Nejspíš z leknutí.
Když se kouř rozptýlil, rozhlídnul sem se okolo. A byl sem spokojenej. Nikdo nepřežil. Svůj úkol sem splnil na výbornou. Drtibot se nezapře. Drtibot výtězí. Drtibota nikdo neporazí!!! ... Sice sem nevybral prachy, ale přežil sem.... Až teď sem si všimnul, že nikdo z nich neměl v ruce zbraň a všichni mi akorát nesly balíčky peněz... Možná přece je chtěli zaplatit... No co. Řek sem si. Teď už to řešit nebudu.
Otočil sem se a vběhnul do ředitelny – samotného centra tohoto zločineckého podniku. Vpadnul sem dovnitř s vytaseným raketometem (pozn. Překladatele – raketometem, který má zabudovaný ve své kybernetické paži). Mířil jsem do každýho kouta a řval, že jim to tady strašně smrdí.... Náhle se ozval útočný zvuk... Můj bleskový reflex otočil moji raketometnou ruku a já jen zmáčknul spoušť. Raketa na nic nečekala a okamžitě vyrazila na svou krátkou cestu... ŘAMP … rozeznělo se místností a mě začalo pískat v mých nanobotických, elfích uších. Sakra... Chyba... Řek sem si. Byly to totiž jen hodiny s kukačkama... a právě kukali třináctou hodinu dopolední... A kurva... (pozn. Překladatele – velice vzácné Washingtonovy kukací hodiny z čtrnáctého století před kristem... a už je nikdo nedá dohromady.... kurvááá) Nikdo se neukázal. Pobíhal sem po kanclu a hledal něco jako past, bombu, skleničku medu, nebo podobnou kravinu. … Zvláštní. … Ředitel celýho bordelu musel zdrhnout. Určitě zase páchá nějakou obzvlášť zavrženíhodnou zločineckou činost. Řek sem si. A skutečně... Na stole ležela vizitka...
-Gurene es Fatrio de la Tuer, Baa Ilgoo Me Tuse Max Marino. I tu Fluet 19 , Berlín-
A kurva. Řek sem si. Byla to adresa domova důchodců.... A bylo tu ještě nějaké jméno – Rufusus Digtigus - velice majetný důchodce z velice levného domova důchodců. A kurva. Řek sem si. Určitě ho chtěj zabít a okrást... A kurva... A kurva... nemam času nazbyt. Drtibot je přísný, ale zná slitování. To jsou zásady každého správného drtibota... kromě toho, že nebude kouřit.
Zapnul sem svoje implantáty, začaroval haste a upaloval k domovu důchodců.
Vběhnul sem do pokoje výše uvedeného Rufususe Digitiguse a vytasil svůj panzerfaust. Tenokrát jsem ho poprvé v životě odjistil. Cítil jsem se celý nesvůj. Vždyť oni můžou klidně zabít toho nebohého důchodce... Co když ho už zabili? …. NE!!! To bych si nikdy neodpustil... Běhal sem po jeho pokoji jako smyslů zbavený a na každou věc jsem preventivně zamířil panzerfaustem – co kdyby to byl nanobotický nájemný zabiják se schopností chameleonace...
Náhle jsem ucítil strašnou bolest... Moje pravá achylovka... Něco mě do ní praštilo. Otočil jsem hlavou a uviděl tvář toho důchodce... Jak zabodává svou hůl do mojí paty... Kurva... jaktože ten člověk ví, že to je moje nejslabší místo … moje achylova pata... je mojí achylovou patou... „Proč?!“ zasupěl jsem a cítil, jak mě mé síly opouští... spadnul jsem k zemi.
Rufusus se potěšeně usmál a hrdelním hlasem zasýpal. „Co se tak kurva divíš?! Vymlátil si mi celej bordel, zničil si spoustu mejch obchodních partnerů, tak si to teď vyžereš!“ Bože!!! Rufusus je ředitel celý týhle mafie!!! Já kretén!!!
Pak mě zabodl svou hůl do mé hrudi a vypnul mě. Z posledních sil jsem ještě zmáčknul spoušť panzerfausta a poslal to do toho zkurvysyna, do toho bastarda, do toho důchodce... Rozletěl se na tisíc kousků... Kretén!!!!
Fízlové mě pak našli... znovu zapnuli a obžalovali... Tak a to je ten důvod, proč mě pak policie zatkla ty debilní soude!!! Já jsem ten čestný, já jsem ten spravedlivý, to já jsem z Litvy! Já dokážu napravit svět! Jsem obžalován neprávem!!!
Soudce se na mě ani nepodíval. Měl totiž moc práce s luštěním křížovky v novinách. Napil se piva, dnes jeho sedmý... Spokojeně si odříhnul a až teď si odkrknul a zaregistroval, že jsem domluvil. Zívnul, praštil paličkou do stolku a ležérně řekl „Vinen! Odsuzuji tě na smrt... Můžeš si vybrat, buď spálení za živa, nebo utopení...“
Vybral jsem si elektrický křeslo...
