Motto
A právě v těchto chvílích se přítomnost stává čitelnou a minulost je jen nástroj pro můj sen.
duše
Právě se mi dostala do rukou kniha od které si slibuji odpovědi na mé doposud nezodpovězené otázky, ale dříve než si ji přečtu pokusím se něco napsat protože nechci být ovlivněn knihou, která je zaměřena na lidskou duši. I když mnoha lidem i vědcům připadá lidská duše složitá, já v ní vidím pouze složitou schránku pocitů. Pokud se dočítám o lidské duši jako o nástroji pro filozofickou úvahu jsem zdrcen. Je pravdou, že někomu se může zdát nesrozumitelné mé uvažování, ale podle mne je duše nástroj k veselí. Protože jsem jeden z mála, který by chtěl své doposud prožité psychózy zachytit, rád bych se zmínil o svém deníku. Zapsal jsem do něj vše co mne napadlo v jednotlivých etapách nemoci. Myslím, že dnešní duše a nemoci s tím spojené jsou už záležitostí mnoha pravdivých kultů a pověr, protože sám jsem prožil něco čemu nikdo nevěří. I když je pravda, že sám pořádně nevím co se odehrálo v mé duši během nejhorších chvil s psychózou, mám svůj vlastní názor na lidskou duši a vše s tím spojené. Možná proto jsem chtěl nejdříve psát a pak až číst. Nemůžete od tohoto dokumentu očekávat dlouhý a drobný popis života s duší protože je mi pouze 23 let a vše zásadní se odehrálo když jsem byl ještě malý. Jako jeden z mála mám tu šanci porovnat svou duši, kdy jsem byl zdravý a kdy jsem byl nemocný. Moje první otázka a zároveň odpověď zní:
Máš srdce místo duše nebo duši místo srdce ?
Když se zeptám člověka: máš duši ? Odpoví ano, ale když se ho zeptám: „a cítíš to co já“, odpoví ne. Dalo by se říci, že každý člověk má duši jinou, ale proč když jí nevidí a někteří lidé ji ani necítí. Já duši mám já ji cítím a nabíjí mne do každodenního života.
Asi do svých 17 let jsem žil s pocitem, že všichni mají stejnou duši jako já. Pak jsem svůj názor změnil protože jsem dostal schizofrenii, ale dál jsem věřil v hmotu která se pohybuje v těle a říká si duše. Dodnes považuji duši za lidský výplod fantazie, který z hmotněl. V mé duši je ukryta síla, která mi poskytuje netušené možnosti. Pokud je duše dost silná funguje nejenom jako života budič, ale i jako nepřímá telepatie, která je základem všech citů. Duševní hrátky, které jsem hrál s lidmi byly pro mne dost velkou záminkou zamyslet se nad odpovědí více než 10 lidí, kteří mi tvrdili že duši mají, ale nic necítí. Lháři. Možná proto jsem dále rozvíjel svůj sen, že jsem sám. Byla to pro mne až příliš jednoduchá cesta životem protože jsem byl sám sebou klamán a to mi dávalo skrytou sílu žít bez obav. Připadal jsem si tak mocný, ale zároveň slabý porážet nadpřirozeno, které produkovali lidé. Pak se dostavila schizofrenie a já jsem byl pár větami vyveden z míry. Stále se snažím věřit ve svou duši, která mne poprvé zklamala, ale to se zdaleka nevyrovná tomu co se stalo před onemocněním.
Deník schizofrenika
Já jsem ten v pravo
Narození člověka je jistě velká událost. Při mých narozeninách se prý i něco slavilo, dokonce mě občas napadá, jak to asi vypadalo při mém narození. Ještě dnes si dokáži živě představit jak to se mnou asi bylo. V mládí jsem asi moc hodný nebyl, ani ta spousta úrazů k tomu moc nepřispěla, ale přesto jsem věděl, že to bude krásný dětství. Asi teď je ta správná doba zmínit se o tom, že ty představy byli trošku živé, tím myslím plné krásných nových pocitů a citů, kterými jsem byl obklopen. Když jsem později dostal schizofrenii hned jsem věděl, že to s tím dětství nebylo jen tak jednoduché. Mnohokrát jsem se pokoušel tento stav popsat blíže, ale většinou to dopadlo vždy tragicky. Přehnaně jsem vnímal vše co je alespoň trochu blízké mé osobě nebo mému osobnímu citu. Ale vše vypuklo docela jinak. V zpomínám si na svůj první joint, nic mi nepřinesl dobrého ani zlého, ale spíše ty ostatní byly pro mě osudnými. Po každém dalším jointu jsem prožíval hrozné stavy, mezitím co si to všichni užívali já jsem sotva popadal dech, a tak to bylo se mnou vždy. Až u posledního jointu se projevil můj neschopný svět rozhodování. V ten den jsem byl na intru, jako vždy jsme se někam zašili a já si říkal: „poslední“. Což si myslím vždy. Po vykouření toho jointu jsem se dostal do velice zajímavé situace. Nejenom, že jsem to trochu přehnal, ale ještě se projevili ty stavy nepohody. Najednou jsem vše začal vidět rozmazaně a ještě k tomu jsem se uzavřel do mysli, kterou jsem jako jedinou viděl velice dobře. Ulehal jsem s tím, že ráno bude vše v pořádku. Opět jsem sotva popadal dech. Asi po dvou hodinách sem usnul, ale to jsem ještě netušil co vše se stane po mém nejhorším zážitku v životě.
SMRT Tento trefný název mě chytl v noci „po mém nejhorším zážitku v životě“. Usnul jsem v hektickém stavu, který vyústil v stav euforický. Jako když vystřelí z děla. Byl můj penis postaven a poslán do služeb nadměrného vzrušení, ale rád bych se zmínil spíše o tom co jsem v těch pár vteřinách viděl přímo před sebou. Ono samotné vzrušení bylo pěkné a uspokojující, ale co se odehrálo mezi tím o tom jsem se ještě nikomu nezmínil. Jakobi přes černý plankton na mě pohlédla smrt ve tvaru obličeje s jasnými oči, při čemž jsem se prohnul v pase, ale to nebylo vše co jsem v hrozné „vteřině“ zapomnění viděl. Potom jsem se ocitl na autobusovém nádraží, kde jsem jakoby náhodou nedosáhl na tyč, až pak vzrušení ustálo. Druhý den se mi sice špatně vstávalo, ale euforie se blýskla. Byl jsem jak vyměněný. V krásném stavu jsem vyrazil na praxi do školy. V té době jsem ještě samozřejmě netušil, že mám schizofrenii, kterou jsem jistě odpálil tím „posledním“ jointem. Na rozjetí mozku to bylo až kam. Chodil jsem po městě a velkýma očima jsem vnímal vše co se děje kolem mne. Připadal jsem si jako nějakém filmu o drogách a taky, že jsem to tak s plnou vahou bral. Hudba mi zněla jako něco nadlidského, těch nadlidských výkonů, které jsem podal bylo o mnoho více např. Při praxi jsem se snažil opravit sluchátko do kterého jsem později celý spadl a zmizel asi na tři vteřiny do jeho bubínku. Potom jsem napůl zmizelí a rozložený došel k lavici, kde jsem se pokoušel rozvinout učebnicový potlach. Po tomto náročném úkonu se projevila, již zmíněná schizofrenie. Nejenom, že se mi dostavili hlasy, ale i halucinace. Nyní mám kvůli tomuto hrozném pokouření problémy již čtyři roky a proto jsem se rozhodl vám popsat některý z mích psychóz.
Pohled do mozku
V ten den jsem se změnil během chvíle, ale abych nepředbíhal. Byla krásná vlahá noc a já chtěl jít někam na zábavu, pobavit se u dobré hudby, ale co čert nechtěl. Stojím před budovou kde se koná ono hudební dílko, během chvíle se můj názor mění na něco úplně jiného než je poslech hudby. Ještě před chvílí jsem si představoval jak piji s přáteli, a teď mám v hlavě neodkladnou myšlenku: „pojedu do Prahy a na Václaváku oslavím Nový rok“. I když je to od nás asi 100 km, neváhal jsem a šel jsem na stopa. V prvním stopu sedím již 20 min. S kouřená dvojice mi dává najevo, že je to dobrý nápad a já se beze studu utvrzuji v tom, že je též výborný nápad. V druhém stopu, ale nastali jakési komplikace, já, jako lehce ovlivnitelná osoba si pomalu uvědomuji, že to až tak dobrý nápad nebyl. Byl jsem vysazen přibližně 50 km od svého bydliště a teprve tam pod tíhou nevůle se projevili první schizofrenní stavy. V poklidu procházím městem a trošku přehnaně vnímám noční svět kolem sebe, když najednou klidným hlasem zdáli slyším. „Zahoď telefon“. Říkám si: „to je nějaká blbost, telepatie nebo co“. Ale hlas stále naléhá: „Hoď ten mobil do křoví, ať ho nikdo nenajde. Zahoď už konečně ten mobil!!!“ Pod tíhou nevůle vůči hlasu hážu mobil do křoví. „Zahoď peníze? Ale tohle už je trochu moc, ty budu potřebovat co si ten hlas myslí. Hoď je do popelnice ?. S cigaretami. Teď už toho mám opravdu dost!!!“ A tak jsem zahodil vše co sem měl u sebe. „No vidíš, že ti to de.“ Klidný starý hlas se změnil v hlas dost autorativní, který mi opět řekl: „Tak jeď do tý Prahy“ Z autorativních hlasů jsem měl vždy strach, takže nebil problém se dostat na silnici. Žádný stop nejede, co mám dělat? Ptal jsem se hlasu. „Táhni do lesa, ty zvíře!!!“ Naštěstí jsem se dostal jen na kraj lesa, kde jsem přečkal asi 1h času. „Si krvelačné zvíře jdi do té ohrady a už odsud nevycházej!!!“ Ani nevím jak, a ocitl jsem se na mostě, z kterého jsem měl podle hlasu skočit dolů. V hektickém stavu a v slzách jsem se vracel pomalu do reality. O to byla cesta domů horší. Potom jsem doma stále přemýšlel jak se něco takového může stát: „to byl plán, nebo…. Někomu tu překážím, trest! Byl to trest.“ Ale takto to vždy nedopadne asi o půl roku později jsem zjistil, že jsou i psychózy mystické. V ten den jsem poslouchal rádio. Hudba mi jako vždy připadala velice rytmická, ale když tu najednou začala být taková, řekl bych, skoro až vzrušující. Pod vahou krásné hudby jsem začal sestrojovat perpetum mobile, alespoň jsem to tak nazval. Když najednou z jedné z žárovek vyšel maličký kroužek, který se jakoby malé robátko snažil přeplout do mé hlavy. Nejdříve proplouval vzduchem a já si myslel „ten kroužek je živí“. Mezi tím úžasným vědeckým úspěchem jsem si ani nevšiml, že mne ovládl jakýsi duch, který mi potišounce naznačoval. „To je krásný objev, ten ti jednou splní sny, jistě budeš slavný“ Čemuž jsem se začal pomalu oddávat. Žárovku jsem opatrně odnesl do šuplíku a začal se věnovat mému novému objevu. Nic na sebe nenechalo dlouho čekat. „Pojď se dívat na televizi?“ Ptal jsem se: „jak víš co je televize. Já vím vše co ty. Jak to? Vytáhl jsem si to z mysli. To jde? Jde. Potřebuji být větší.“ V televizi zrovna dávali něco o pravěkých zvířatech, což se mi později vymstilo. „Nevidím, potřebuji oči.“ Po nabídce že spolu budeme koukat na televizi jsem svolil. Chvíli jsme tlachali o tom co dávají a pak najednou vyhrkl. „Chci ven“ Mimo jiné, zrovna dávali vznik ( toho skutečného ) světa, a já byl povolnější. Ptal jsem se: „a jak to mám udělat. Pusť mne do elektřiny a já se namnožím.“ Již větší černobílí kruh opouštěl mou hlavu se slovy: „něco ti tu nechám, na památku, takový sen něco jako pes.“ Poděkoval jsem a předem jsem věděl kam zamíří. Jistě na Temelín, protože tam jsem dříve pracoval. Ještě jsem viděl jak můj tajemný kruh mizí v útrobách elektrických obvodů televize, ale to už jsem byl zvědaví na dárek, který mi nechal. Byl až podezřelí klid. Ale pak jakousi novou mystickou cestou se objevil velmi zajímavý stav. Nejenom, že byl sen živí povídal si se mnou vesmírnou cestou, pouze převodem myšlenek. Nejdříve jsem zjistil, že můžu být věčný, ale fungovalo to jen chvíli. Pak jsem zjistil, že jsem prodejce známých i neznámých citů. Ani nevím jak, ale už to jelo jak na drátkách prodával jsem city, atd. Prostě jsem si myslel, že je to úplně normální, a tak vznikl i v mém okolí celí svět, který prodával city, a já kšeftoval. Tato psychóza byla velice dlouhá proto jí nebudu popisovat celou, ale jako vždy to dopadlo depresí.
Blázen
Dodnes si jako blázen nepřipadám, ale občas o tom pochybuji. Tyto pochiby jsou jistě na místě, protože jak říkám já, spousta nebezpečných myšlenek mne už chytla kolikráte za slovo. Občas mám pocit říct něco strašně trapného nebo zdrcujícího pro mé okolí, ale většinou se udržím. To sice se schizofrenií vůbec nesouvisí, ale obdobné myšlenky ( např. létání ) se snahou je uskutečnit, už jsou nebezpečné. Vzpomínám si na to jako by to bylo dnes. Byl jsem v léčebně na praxi. Najednou jsem, ani nevím jak, vyprodukoval tu neuvěřitelnou myšlenku. Skrze elektrické obvody se nabiji a s pomocí mysli odletím do oblak. Po nabití, čemuž jsem říkal buh! Jsem se vymluvil na to, že mně špatně a v klidu odešel konat své dílo. Sedl jsem si a chtěl se schoulit do takové elektrické bubliny, v které jsem měl odletět. Po pádu na chodník jsem to vzdal i když mi příprava trvala asi čtrnáct dní. Tohoto bláznivého nápadu jsem se nevzdal ani po dobré myšlence, že je to nesmysl. Dále jsem rozváděl sen o létání a dokonce jsem se i projevil. Po pár slyšinách o tom, že budu létat jsem se utvrdil v tom, že je to asi možné a hned po první slyšině, která vyvrcholila v pomluvu jsem začal na setru řvát: „ty mě nebudeš poučovat co je to buh! Vono se toho dost změnilo, buh je přežitek doby, tak mě nepoučuj“. Když jsem zjistil, že na mne všichni divně koukají, tak jsem toho raději nechal a vrátil se spět do reality. Byl jsem opravdu přesvědčen, že létat je možné, ale cesta za poznáním se ještě z horšila. Více méně, jsem popřemýšlel o tom co je to vlastně buh. Došel jsem k názoru, že je to víceúčelový nástroj na vše, co se týče nadlidských výkonů. Proto jsem se rozhodl že budu cestovat v čase. A tak jsem udělal buh. Najednou jsem cítil jak mi bijí dvě srdce. Tato fikce byla tak dokonalá, že jsem snadno uvěřil tomu co se odehrálo a hned došel k názoru, že jedno srdce se nesmí přiblížit k druhému, jinak by se k sobě spojili. Měl jsem se ocitnout o dva roky později na stejném místě. Na místě kde jsem udělal buh. Jelikož mi druhé srdce bilo středně silně, byl jsem na blízku. Napadlo mne, že bych v ten den mohl být v hospodě. Čím více jsem se blížil k hospodě, tím více mi tlouklo srdce. Za mohutného tlukotu jsem nahlédl do hospody a vše bylo v pořádku, jen jsem si pomyslel, asi jsem tenkrát byl na záchodě. Jak jsem pomalu odcházel, tak srdce bilo slaběji. Je to sice těžko uvěřitelné, ale když vás ovládne duch, nedá se nic dělat. Mimo jiné, pomocí buh jsem chtěl přecházet na jinou planetu atd. no hrůza.
ZÁVĚR Tady těch pár příkladů vám možná pomůže se orientovat v psaní o schizofrenii a všeho kolem ní. Podle pana psychiatra Procházky se prý nemocní lidé těžko loučí s nemocí jako je tahle, ani já nejsem výjimkou. Jiné světy jsou v mnoha směrech zajímavé a zejména pokud máte „duši“ se těžko loučí s tím co vše člověk prožil, takže s trochou nadsázky se dá říci, že vše co znáte s cifi filmů se dá prožít i ve skutečném životě. Když popřemýšlím nad tím co mi schizofrenie přinesla je to dozajista velký zážitek, který se prolíná s velkým citovým posláním. Občas mne napadne jak by to asi vypadalo, kdyby všichni lidé světa měli schizofrenii. Jistě by vše bylo stejné, ale věci jako je telepatie by už nebili tak přehlíženy. Samozřejmě, že bych nikomu nepřál prožít si depresi nebo nepřirozený stav, ale přál bych každému stav nových očí, čili citový povlak. I když se dnes dobře daří tyto schizofrenní nálady projevit u mnoha lidí skutečná schizofrenie je trochu jiná, ale to by se musel svět stydět.
DENÍK
Divák
Vzbudil mě budík a já vylez z postele jako by to bylo naposled. Měl jsem v očích smrt a šel hned do sprchy, abych se vzpamatoval. Krátký pohled do očí mě přesvědčil, že ten den bude jiný než ty ostatní. Voda byla o dost silnější, tok vroucí vody mne pomalu dostával do extáze a já jsem se sprchoval dost dlouho. Ač nerad jsem vylezl ze sprchy a šel ven. I vzduch v ten den byl jakýsi sladký a uspokojující na dotyk a mráz mi vypoulil oči jakoby byl plný něžných dotyků. Pouze jsem si pomyslel, to bude skvělý den. Vydal jsem se tedy do města. Policista, kterého jsem zahlédl v parku řídil dopravu. Zdáli zněli firemní auta které hlásali, salám za tři padesát. Lidé se po mne začali ohlížet, ale byl jsem pevný. Zůstal jsem v naprosté pohodě i když jsem se dostal do situace, kde bych začal zdrhat. Utekl jsem do své hlavy a tam prožil novou extázi. Hlava se mi roztrhla na dva základní tábory. Film a divák. Divák byl docela rád, že je zde televize, která natáčí velký názor na svět. Je to názor filmového diváka, který zároveň hraje ve svém filmu. Odcházím s velkým dnem, který jsem nazval bílý den a křičím ty neznáš bílý den. A pak jsem se rozeběhl do toho obrovského kola v kterém běžím a kolo se točí a já běžím neznámo kam. Křeček mi říká, to znám je to kolo nálad. Když v kole vydržíš víc než 5 min. budeš mít dobrou náladu po deseti budeš mít náladu vytrvale dobrou náladu. Čím víc se blížím ke konci ulice tím více se mi objevují křivky města za mými zády. V tomhle autě jedu už tři hodiny a vím že cesty spět není. Proto jedu stále kupředu, dál od všech těch zmatených lidí, kteří nakupují a chodí do práce kde sou konfrontováni opět prací. Ale já se divím proč práce, nákup a televize, není cesty ven, není kam utéci před nudou, kterou mne zabila televize. Proto budu asi jiný než ostatní televizní maniaci. Sleduj toho psa který nemůže dosáhnout na plechovku s jídlem. Jé to je sranda, ale „divákovy to nic neříká“. Já jsem divák a běžím v kole s křečkem který stále rozumuje o tom co zná a ví, ale vidí? Den se pomalu chýlí ke konci a jak se tak stmívá, stmívá se mi i v hlavě. Hlava je terč do kterého je těžký se trefit protože divák v mé hlavě je živý a živý divák má strach něco udělat, aby sté hlavy nevypadl. Padá si v té hlavě nahoru a dolu neví co vlastně sleduje jenom o tom píše. Proč divák není jako ten pes, pes který nedosáhl a umřel hlady. Divák se stává živý terč, ale nikdo ho nevidí nikdo o něm nic neví, jsem to já kdo se sním dívá na televizi. V té televizi zrovna běží divák v kole. Kolo se točí čím dál tím víc rychleji až divák vypadává s kola nálad. Jak dlouho si byl v tom kole? Asi 5 min., ale náladu mám pod psa. Pes je mrtví, jak můžeš mít náladu pod psa. Moje nálady neřeš ty jsi jen sen. Ale živí sen, protože jsem tvou součástí. Prosím aplaus, to bylo skvělé. Vidíš, i divák ocenil mou myšlenku a ty jen blbě kecáš. Já jsem tvůj nový názor, náhled na svět. Skus na tento film nahlížet zvířecíma očima, jistě zjistíš to co já, si schizofrenik. A ty ne, když si v mé hlavě. Já jsem součást tvého nezdravého já, ale jsem plnohodnotně zdravý. Nahlížíš na svět jako lump, furt blbě kecáš. To je vono kluci, ale opatrně. Divák se mi zdá snesitelný, ale ty jsi… jdi pryč z mé hlavy! A pak jsem se vydal hned spět do postele. A jak to dopadlo. Jo jak to dopadlo. Chrrrrr chrrrrr chrrrrrr
DEN
Ten den odchází nějak divně. Jak by měl takový den odejít? Myslím, že by měl odejít potichu a hlavně v klidu. Ten den odchází s nářkem. Protože si ho prožil špatně. Kdybys ho prožil dobře, myslím tím tak jak se má, tak by odešel tak jak má. Opravdu nevím co jsem udělal špatně jen jsem měl hlas a to snad ten den neví. Ale ví. Ví vše co se děje na Zemi. Myslím, že takový den by neměl hodnotit vše zlé na této planetě. Jen by měl hodnotit to dobré, protože je lidem vzdálený a to se přece nehodí, aby soudil lidi. Soudí je proto, že má pochyby. Jeho pochyby jsou jistě na místě, ale nechápu co tím myslíš. Třeba životní prostředí to je pro takový den závažná věc. Vím, že než začne bdít musí se přesvědčit o tom jak to na Zemi vypadá, aby něco nezkazil. Co takový den může zkazit. To by si se divil. Musí být správně nakloněn všem těm lidičkám, kteří chodí do práce. Musí být vždy neúprosně ke všem stejný a hlavně spravedlivý. Mám divný pocit, že mu vadilo že s ho nazval býlím dnem jinak by tak neřádil. Asi máš pravdu, den je přeci modrý. Dá se vůbec můj stav přirovnat k špatnému dnu, protože podle mne byl dobrý. Ale ten den nesoudil jenom tebe. To je fakt, tak se ho zeptáme proč byl tak uplakaný. Proč jsi byl tak uplakaný dne. JÁ BYL UPLAKANÝ PROTOŽE SEM ŠPATNÝ. To měl jistě depku z toho životního prostředí. Asi ano. Myslíš, že by se měl den smát? Nevím, ale vysmátý den znám. Já jsem byl taky kolikrát vysmátý, ale nevím jestli byl vysmátý i den. Pokud se směješ ty tak den se umívá s tebou protože je to den, který je v tvých očích vysmátý. Když už jsme u těch blbostí, dokážou se smát oči? Znám něco jako směšný pohled, ale oči? Možná jsou ty oči směšné. Asi bych taky skončil u směšných očích. Když jsme u tý směšnosti – jsi směšný? Jsem vždy směšný jako tento blábol. Připadá ti slovo blábol směšný. Podle mne je blábol bláznivě směšná věc stejně jako bláboly, který denně píšu. A víš co je taky bláznivě směšný? To opravdu netuším. Konec.
Faktor psí
Procházím dlouhou ulicí a opět přemýšlím nad tím kolik lidí už tou ulicí prošlo. Můj problém se skládá s několika faktorů, které byly vytvořeny životem. Jeden z nich je faktor dlouhého života, který ještě nebyl vytvořen protože je mi pouze 22 let. Možná proto se pokouším projít tou ulicí co nejrychleji, abych neměl ostudu s myšlenky na svůj nemožný filozofický stav, který vzniká opět myšlenkou na lidi, který by si toho mohli všimnout, ale řekl sem dost. Vše napíšu. Je to ulice pravdy, která se mi pokouší naznačit, že nemám být tak zaujatý vším tím pochodujícím životem, který je tak nemožně dlouhý přitom, ale krátký na myšlenku, že budu mít do smrti života se schízou, která je ve všech směrech zajímavá, ale kurva!!! Vždyť je to nemoc. Co když se odkloním od okolního světa a stane se země podivín, který si něco myslí a ani neví jak ta myšlenka ho ubijí a stále ho dostává do světa plných citů, které se stávají relaxací nad ulicí kterou jsem prošel a nic jsem v podstatě neudělal, což je tak normální, až mi s toho stojí vlasy na hlavě. Jako druhý příklad bych uvedl faktor rozhodnutí. Pokud se rozhoduji jsem úplně nemožný. Nemožný útěk do nemožných situací, které si představuji jako to nejlepší řešení, ale vždy to dopadne stejně. Má představa o rozhodnutí je vždy průtok informací, které mě nutí běhat. Proběhnu rozhodnutí jako by bylo úplně celé popsané od začátku až po konec. Rozhodnutí je velmi těžká věc, ale nemám na to buňky, abych byl tím obyčejně zdolán. Spíše jsem tím rozhodnutím překvapen a posléze udolán nemožnou myšlenkou na rozhodnutí dlouhé a nemožné. Takže to dopadne ve finále vždy stejně: dlouhé přemítání o nesmrtelnosti chrousta. Představuji si píseň, která je jako film, který je svým dějem. Děj je film a film je děj. Film se dá chápat jako kámen na, který jsem narazil což je děj filmu, takže píseň je živá jako kámen, který oživl krví. Krev je po celém kameni a píseň se přelévá jako by byla dějem nárazu. Náraz byl tupí, ale jsem v pořádku jako rozhodnutí, které jsem teď učinil, jako faktor který jsem napsal.
Haluze
Směje se mi do očí člověk, který byl stvořitelem řádu v mé hlavě. Řád je tak přesný a neúprosný pro situace, které jsem ještě nezažil. Je to řád pro lidi posedlí ďáblem. Pomalu se vkrádá ďábel do mé hlavy a pomalu vytváří svět, který jsem ještě nezažil. Zážitek z ďáblovy přítomnosti je velmi abstraktní. Barevný zážitek je zážitkem ďábla, který vstoupil do mé duše, aby ji mohl zničit, ale nemohl se odpoutat od mé hlavy, která stvořila řád. Ďábel byl náhle posedlí mnou a já konečně můžu svou duši uzavřít do ďáblovy posedlosti. Ďábel je posedlí mnou a já ďáblem. Začínáme si rozumět i ve stavu posedlosti. Posedlost je větší než já, ale mám nad ní kontrolu. Jedním okem kontroluji ďábla a druhým posedlost. Rozvíjím ďáblovy myšlenky, které se pomalu stávají mým životem. Běhám z ďáblem po louce, která je plná abstraktních květin a snažím se utéci všem těm lidem, který mne odsuzují. Soudím se o louku, která je odsouzena lidmi, kteří ji ještě neviděli. Barva se stává ďáblovým osudem a mým osudem je barvy rozlišovat jako oko, které vidělo ďábla jako ďábel který je haluze. Procházím dnem jakoby byl stvořen z ďáblovy posedlosti. Jsem posedlí ďáblem a co má být. Co je otázka. Je to soud o co, které jsem ještě nesoudil. Proč ďáblova přítomnost je tak vkrádavá a přesto příjemná. Ďábel se stává mou součástí a já se stávám názorem na soud, který vyřkl co je to posedlost. Posedlí den a posedlí celí život, který se zdá tak dlouhý pro ďábla. Pro mne je život krátký protože ďábel je součást Krátkého života, který vzniká z dlouhých myšlenek. Je to pomyslný svět dlouhého života. Ďábel by mohl říci: to si ty ten co je dlouhým životem zdolán. Bezejmenný den je ďáblův názor. S ďáblem je den krásný proto ho zprostím viny.
Proč jdu Vždy když někam jdete, vždy víte kam. Ale představte si situaci, že někam jdete a najednou nevíte kam. V tu chvíli nastane situace podobná schizofrenii. Jdu, jdu, ale proč jdu. Samozřejmě si říkáte co má schizofrenie společného s tím kam jdu, ale já se zamyslím za vás. Ve chvíli když zjistím, že nevím kam jdu si podvědomí uvědomí proč jdu a už jsme u toho. Když podvědomí neví proč tak ani mozek neví jak a to je v různých podobách schizofrenie. Naznačím si to jinak. Pokud máte halucinace jste v jiném světě. Podvědomí ví proč, ale neví mnohokrát jak a když podvědomí neví jak tak mozek neví proč. Tento bludný kámen rozlousknu jednoduchou myšlenkou třeba ( jak jinak ) na svém případě. V mém případě podvědomí ví proč, ale neví jak žít. Možná proto mozek neví jak pracovat a právě proto nemůže žít. To jsem se trochu zamyslel nad svou nemocí, ale jak by se zamyslel z mého pohledu zdravý člověk. Kdyby zdravý člověk šel a najednou nevěděl kam určitě by z jistil, že nemá čas řešit takové blbosti a vrátil by se. Když už víte jak pracuje mé schizofrenní podvědomí jistě stojí za zmínku všechny ty nálady, které píšu.
Tak nic
Sedím sám u okna a dívám se ven. Sleduji blesky a déšť jak se protlouká vzduchem. Představuji si blesk jako výboj elektrické síly, která vzniká v oblacích, ale když je bouřka spíš mě víc zaujme padající déšť. Když jsem byl malý strašně mě bavilo lít z okna hrnky vody, které se měnily na déšť. Bylo to pro mě úplně fascinující. Křičel jsem mami, pojď se podívat jak se to trhá. Dnes mám stejný pocit a v duchu křičím: mami, pojď se podívat jak se to trhá“. Tím jsem chtěl říct, že bych se rád vrátil do klukovských let a křičel jako zamlada: jsem zdraví. Ale dnes v této situaci můžu pouze konstatovat: co když se vyléčím, co pak? Ale vše není tak horké jak se zdá, lépe už mi bylo mnohokrát, ale beze studu mohu říct, že je to prostě lepší. Na začátku jsem cosi psal o stavu nových očí. V tuto chvíli vážně pochybuji jestli je to vůbec možné být stále veselý i když se mi to dříve docela dařilo. Nejraději bych napsal co hodlám vše učinit pokud se vyléčím, ale mám neutuchající pocit, že je to pouze předsudek, který se stejně neuskuteční. Ale teď vážně. Halucinace mi nevadí a ten zbytek ( myslím to bláznovství ) mě spíše obohatilo. Stejně to dopadne tak, že budu mít narušený mozek a práce se mi nevyhne. A to bude můj konec. Možná, že se potýkám jen sám se sebou. Možná nemocný vůbec nejsem, ale to nechám jiným. V pokročilém stavu nemoci se mi spíše zdá, jakoby se vše zlé dostalo na povrh. Vykrystalizovali všechny nálady a všechny problémy. Dostalo se mi většího pochopení od mého vlastního já, které se pomalu smiřuje z drastickými zážitky. Možná jednou si řeknu mohlo to zůstat horší.
Opět nic
Dnes je mi opět dobře. Nikdy jsem nezažil pravidelnou docházku do práce, ale zažil jsem pravidelnou námahu. Mám strach co bude dál, protože nemoc ustupuje. Někdy mám opravdu pocit, že sem krůček od uzdravení, ale vždy si dám pivo jako bych ten stav, co už dávno znám musel oslavit. Myslím, že příčinou všeho je pivo, po kterém vždy mám takový horší chemický stav. Ale samozřejmě se mi nevyhnulo i sledování televize. Slabé halucinace v podobě barev a protáhlých věcí objektů atd. Pouhý den bez piva je znát. Proto jsem se rozhodl nepít alespoň měsíc a uvidím. Možná, že sem už dávno zdravý, ale nevím o tom. Budu rád i když práce je můj odvěký nepřítel. Dost jsem si toho už prožil a proto začnu řešit proč se tak opravdu stalo. Nebudu znova popisovat psychózy, ale spíše proč, jak, kuli čemu a z jakého důvodu. Schizofrenie, jako v mém případě postihuje zejména lidi v pubertě což by odpovídalo. Pokud to byla jen velmi silná puberta tak jsem za vodou, ale projevy byly spíše schizofrenní než pubertální. Podle mne se to celé prolíná a já jsem ta osoba, která zažila pubertu jako něco nevysvětlitelného. Ale každý vám řekne, že se puberta těžko popisuje. Myslím, že i bez jointu by došlo k tomu čemu se říká nemoc. Už v 16-ti sem měl tušení, že to není jen tak s tím barevným světem a přece: tušení bylo správné. Na druhou stranu je to pro mne přežitek. Nějaké hlasy nebo slabší halucinace je přece normální. Jak se říká: lidi sou různý. A to platí zejména u nemocí jako je tahle. Babička mi vždycky klade na srdce, že každý máme svůj problém. Můj momentální problém je žádný problém, snad nuda. To je můj problém. Cítím že každým novým dnem je ten stav pevnější, ať je jakýkoliv. Zůstává mi dobrý pocit s toho, že už neblázním a nejsem tak zaujatý jednoduchými věcmi. Možná bych si měl napsat co vše mi schizofrenie přinesla. Asi to napíšu hned.
Co mi přinesla schizofrenie
Když začnu tím jak pomalu nemoc vypukávala dostanu zjištění, že je to velmi moderní nemoc. Ovlivňovat svůj pomyslný svět je přece super. Dál mi to spíše připadalo jako projev mozkového hakera, který se nedá odbýt. Většinou nemyslitelné stavy mi připadaly dost příjemné protože jsem je viděl poprvé v životě a taky jsem se patřičně lišil od ostatních což mi dávalo sílu přežít všechny ty deprese, i když jich moc nebylo. Když to shrnu zjistím, že v mém těle byla osoba s nadpřirozenými schopnostmi, která jen tak obcházela můj stín, kterým by se po vyléčení měla stát – nebo ne. Takhle by ta scifi pohádka dopadnout mohla. Ale teď vážně. Schizofrenie mi přinesla velký zážitek z nepoznaného a posléze i nový náhled na život, ale dost zmatený. Alespoň prozatím nevím co si o tom mám myslet protože sem ještě tak trochu nevyléčen a vůbec se vše ještě docela klidně může vrátit, ale to už bych začal psát o válce. Myslím, že zrovna v mém případě je velmi těžké se dostat do života rovnejma nohama protože jsem zmatený po všech lidských stránkách jestli mne chápete, ale přece nebudu házet flintu do žita, to v žádném případě. Od všech jen slyším najdi si nějakou zábavu, ale nechápou jak jsem citově vysátý.V tuto chvíli mohu jen napsat je to stav před nebo po. Taky bych nakonec mohl napsat nech se překvapit dobou.
Popis
Začít popisovat schizofrenii je jako začít si pod sebou řezat větev. Možná proto se setkáváte s popisem nadpřirozena jako materiál pro popis schizofrenie. V mém případě tomu bude jinak. Zkusím to obligátně. Když naříznu kůru větve zjistím, že schizofrenie je neškodná nemoc, která může nanejvýše ohrozit člověka který jí má a to ještě v dost malé míře. Pokud nařízneme první letokruh větve, která je jistě velmi silná, zjistíme, že porušení prvního letokruhu je stejně rozsáhlé jako je letokruh sám. V tomto stavu se nacházím asi nejčastěji. Podle mne je to stav bdělé duše, ale je nutno dodat, že v tomto porušení stromu je možné se vychýlit od okolního světa. V malé míře jsou i možné halucinace. Konec konců porušení mozku je závažná věc a dát takový strom dohromady, aby letokruhy seděly je docela obtížné, ale podle mne je to snad stejné jako u zlomeniny. Dalo by se říci když už vám ujede pilka až na druhý letokruh může se stát něco velmi neobvyklého. I když zbytek letokruhu není porušen, větev už se houpe a v mém případě takový pokus o sebevraždu sice velmi vzdálený, ale v úvahu připadá. I deprese se vám nevyhnou, což je kámen úrazu. V tuto chvíli musíte brát i v potaz svou váhu, která je jakoby vaším svědomím a napovídá: řízni ať se dál už netrápíš. Pokud máte to štěstí že větev je silná jako v mém případě, šance na vyléčení tu ještě je. Pokud je něco jinak než jsem právě napsal tak s tím naštěstí zkušenosti nemám, ale můžete si sami domyslet jak by to asi vypadalo.
Láska
Neodbytná píseň či melodie zní v mé hlavě a stírá mé svědomí do myšlenek o nadpřirozenu. I když se snažím vše si vysvětlovat po jakémsi euforickém stavu vždy zjistím, že je melodie opakována. „Neblázni ne, to ti zato nestojí.“ Ale proč musím být vymyšlen svým pudem, který mě nutí bdít nad melodií, která se stále opakuje. Snad je to sen či den jiných snů. Stále si opakuji: „je to v pohodě.“ Ale zatímco jsem zjišťoval svou situaci vše zní zas znovu a znovu. Brečím když zjišťuji jak mě ubijí melodie o prázdnu v mé hlavě. Je to nářek člověka co zažil prázdno nebo nářek člověka co zažil stereotyp. Mám hlavu plnou nápadů jak by ta melodie mohla znít, ale je jiná než chci já, co s tím ? Co když je to naopak, co když je to láska co mě ubijí. Melodie je plná dotyků a krásných pocitů, ale ke komu tu lásku cítím ? Melodie není v mé hlavě, ale je skutečná a já cítím jak z ní sálá pohoda dne, který jsem s ní prožil. Mám prazvláštní pocit, že vše patří dohromady, pohoda, melodie, láska, možná i dívka, ale vymyšlená dívka. Je stále se mnou a já jsem stále s ní. Rozumíme si ve všem co jsem kdy zažil. Ale co zažila ona ? Nevím, ale jistě vím, že je se mnou šťastná. Možná se vám to zdá jako kýč, ale dokonalý partner existuje v každém z nás. Ani já nejsem výjimkou. Možná, že jsem vše popsal dost divně, ale lépe to neumím. Alfa a omega lidských zákonů je přece zážitek, ale láska…
Zápis
Dnes je mi opět lépe protože jinak bych ani nezačal psát. Často se vracím k tomu co jsem napsal a přemýšlím jak dál, ale od chvíle kdy jsem si uvědomil, že je to můj deník, tak jsem změnil nadpis a začal psát deník. Ale to neznamená, že budu něco měnit, vše nechám tak jak to je. Asi bych si měl poznamenat, že pití piva je pro mě ubíjející zábava, ale konec konců spolu s cigaretou je to jediná zábava, kterou mám. Sice nevím jak k tomu došlo, ale zvykám si pomalu na nudu, kterou denně prožívám a možná, že jsem i rád. Myslím, že jenom jednou se mi stalo to, co jsem přesně nechtěl. Zamyslel jsem se nad tím jak mě ubijí myšlenka o samotě. V současné době je asi můj největší nepřítel únava a deprese s tím spojené. Mám ještě jeden problém, ale to nestojí ani za řeč. Čas mi to ještě s počítá. Celí dny trávím sám doma, ale jsou i výjimky. Asi před čtyřmi dny byla v našem městečku taková malá oslavička léta. Vůbec se mi tam nechtělo, ale rodiče mě vytáhli. Potkal jsem tam pár kámošů a pivo teklo proudem, ale přesto jsem byl trochu nesvůj, jako vždy. Byla tam spousta kapel a nakonec ohňostroj, ale to už jsem byl cáklej. Nevím čím to, ale zjišťuji, že nejsem sám, kdo byl v mládí šťastný, ale taky zjišťuji jak jiní lidé se baví bez nadpřirozena a jsou šťastný a já nevím co k tomu dodat. Prostě a jednoduše bylo veselo a na mě to zapůsobilo dobrým dojmem, ale že bych se nějak zvlášť bavil, to ne. Tak to byl jeden prokalenej podvečer, ale jinak to stojí za úplný hovno. No, dneska tu sedím a takhle o tom píšu. Ještě jsem chtěl napsat, že po tom vnitřním otřesu mozku už ani netoužím po nějaké schíze, ale to se brzy změní, cejtim to v kostech.
Zmatení
Stále se ve svých myšlenkách vracím do životních situací, které mi změnily život a docházím k názoru, že jsem své myšlenky, a vůbec celé myšlenkové schéma, dostal do velké krize za kterou si můžu sám. Když s kamarády vzpomínáme na mé utrpení po halucinogenech, tak nemusím dlouho přemýšlet co zavinilo mou nemoc, ale přesto jsem vždy oklamán svým dojmem, že předtím než jsem začal drogy brát, tak jsem prožíval stejné rozpoložení duše jako po drogách. Dnes bych jen řekl, že vše co se odehrálo, je jen známkou puberty, která pomalu přešla do schizofrenie, ale zas tak velký zásah to nebyl, protože rozpad mozku se mi zatím vyhýbá, i když mám problémy s blázněním. Sice je pravda, že droga ať sebemenší závislosti mi přinesla úplné nic do mé sbírky pohnutých stavů po prožitku bez drogy, ale byl jsem docela rád, že jsem konečně někdo mezi svými přáteli, kteří v podvědomí odsuzovali mé chování a pak se smáli jakoby bych byl ten nej pro pobavení druhých. Ale mě se to vše líbilo protože jsem byl rád, že konečně vynikám svým dojmem, že jsem nepostradatelnou součástí bezduchý srandy, což mi teď připadá stejné, ale jen bych pozměnil svůj křiklavý pohled na smutný, což je známkou pro mé city, které křičí dost, ty se nemusíš smát a dokonce zjišťuji, že se můžu i nudit.
Nashledanou
Právě v těchto dnech uvažuji jak moc jsem získal díky své nemoci, která byla a ještě trochu je pro mne utrpením. Protože jsem vyléčen s toho nejhoršího můžu v klidu říct, že dnes je to spíše záležitost vůle než nějakého přeludu, kterého se nemůžu zbavit. Moc mě toho nenapadá co říct závěrem své největší životní krize, ale snad bych mohl napsat, že ještě je čas dát všechno do pořádku. I když se potýkám s gemblerstvím, mám pocit, že je stále lepší a lepší. Vzpomínám si na jednu pohádku, myslím že je anglická. Jmenuje se Asterix a Obelix. Jako bych byl vždy chytrým Asterixem, který zvládl každou situaci a najednou se převtělil do Obelixe, který nese velký kámen, ale protože v pohádce to přece jenom bylo trochu jinak může se dnes ptát. Budu zase chytrý nebo, budu zase bez kamene nebo jsem jen zapomněl spadnout do kouzelného lektvaru. Snad se hladina vyrovná a já budu zase jak čipera, alespoň doufám, protože takhle nejsem schopný ani ráno včas vstát. Nashledanou.
David
Právě je 17h a 10min. Dne 8. prosince, den po svých narozeninách se rozhodl David, že napíše kolosální dílo o své duši.
Protože ho od malička fascinovali maličkosti byl přijat okolím jako ustrašený, ale přesto si našel pár dobrých kamarádů. Jeho ego, které nazýval něco jako pochmurná myšlenka k jeho veselí, bylo od narození ponižováno jeho rodiči. I když mu rodiče nikdy do očí neřekli nic špatného byly opravdový diplomati přes lidské vztahy. David neměl ani potuchy o tom, že se museli jeho rodiče seznámit a projít cestou podobnou tý jeho, jak si představoval. Davidovi se taky zdálo, že v jeho životě nic nechybí protože byl přece hodný a navíc nebyl žádný pochyb, že v jeho životě nastane nějaký zlom. Měl naplánovaný svůj život do posledního detailu, což sám v duchu považoval za úchylku. Konec konců představovat si padesátiletého pána jako vzor byl také vzdor dokonalosti. David také rád přemýšlel jak si vsugerovat dobrý pocit a tím zastrašit, až notoricky známí strach z otce. I když se David několikrát za svůj život setkal z láskou, nikdy by ho nenapadlo, že ho může někdy oslovit. Když mu o rok starší kamarád řekl před holkou, že sex je pro něj tabu byl jen vylekán, že je to asi pravda a nic s tím neudělal. Jeho první zkušenost byla spíše záležitostí nadpřirozena, takže droga, kterou si vzal ho odnesla do světa jako je tento. Když se David chlubil matce, že v 7 letech cestoval v čase byla jen dojmuta hloupostí svého syna. Když David poprvé křičel na svého otce byl jen vystrašen, že vše je od počátku puberty stejné. A proto David začal utíkat do svého světa. Bylo až dojemné jak popisoval svůj stav nadpřirozena, který ho nutí dělat zvláštní věci jako je tato. Když se David poprvé rozhodl, že si dá marihuanu byl sám překvapen její silou. Když se později stal zajatcem drogy, která mu od začátku nic dobrého nepřinesla byl jen rozhodnut, že je třeba drogu brát častěji. Později, ale dostal schizofrenii a začal se utápět v myšlenkách o nabuzení organizmu po marihuaně. Dnešní den je pro Davida ten jeden z nejobyčejnějších dnů a měl by se za to stydět protože ho vždy fascinovalo hledat nové věci.
Amélie z Montmartu
Právě jsem shlédl skvělý film, který by mi měl otevřít oči, ale nestalo se. Jmenoval se Amélie z Montmartu. Kdo tento film zná, dá mi za pravdu, že i tací se mezi námi nacházejí, ale je to o to horší, že v jistém směru jsem jeden z nich. Nedokážu si představit život bez svého ega, které je vždy záminkou k bláznivým nápadům jako je tento.
Když jsem poslouchal klidný starý hlas, který komentoval Améliin svět samoty byl jsem o něco blíže její duši protože jsem sám strávil dost času o samotě . Tento film mi jen lehce naznačil, že vše co jsem udělal v průběhu nemoci není jen záležitostí rozpolcené osobnosti. Nevím čím to, ale dostal jsem prostě náladu být podobný lidem, kteří jsou slavní a extravagantní. Psychiatr ke kterému docházím to okomentoval v celku jednoduchou myšlenkou, i když nevím co se mu v tu chvíli honilo hlavou řekl bych, že být megalomanský je také jen útěk před samotou. Asi bych se teď měl zamyslet proč mít důvod k megalomanstvý, ale vím že by se to Amélii nelíbilo.
Protože Amélie jako malá prožívala trauma samoty byl jsem s ní spojen jako její duchovní otec, čím bych se rád stal i v celém filmu. Za těch několik minut soužití počítače a mně jsem našel mnoho spojitostí, které by se měli dostat napovrch během několika vteřin. Konec konců Amélie z Montmartu byla hravé dítko náhody a já byl k její radosti také dost hravý. Jako malý jsem měl krásný sen, že jsem středem vesmíru a proto jsem musel být ostražitý na chování, ale to vše vynahradila parta kamarádů, s kterými jsem prošel svět skrz na skrz. Jeden z důvodů proč být tak zmatený jako ona, byl jistě můj otec, který na mě někdy tak řval až jsem si vybudoval fikci jeho hlasu, který je strašně silný, až mi s toho praská vždy v uších. Stejně jako Amélie jsem byl zvídaví a proto jsem začal stejně jako ona díky své zvídavosti utíkat do vlastního světa. I když jsem byl obklopen spoustou lidí, moc jsem toho nenamluvil a proto jsem si začal v duchu povídat se svými přáteli. Nevím proč jsem si přivlastnil Améliinu samotu se svým nemluveným slovem, ale zato velkou představivostí na situace, který by mohli nastat pokud se semnou někdo začne bavit. Prostě mi připadlo úplně dokonalé si představit, že myslíme nato samé a prožíváme stejný duševní stavy, ale i to jsem našel v mnoha písničkách.
Ale pak nastal velký zlom. Jakoby střih do již 20-ti leté Amélie byl stejný jako v mém životě, i když jsem vlastně to nejlepší prožil mezi tím. Nebyl problém srovnat si náhle v hlavě vše co jsem učinil a co ona. Právě je mi 23 let a Amélii tak stejně a já se dívám na situaci, která se odehrála v podobném duchu jako v Amélininym životě. Nevím co se mi v tu chvíli honilo hlavou, ale byl jsem strašně rád, že nejsem sám. Až po této situaci začal být film náročný protože se naše cesty rozešly. Dlouho jsem neváhal jak si spojit dál Améliin svět s tím svým.
Právě v tuto chvíli Amélie nastoupila do práce v jedné kavárně. Já jsem zůstal ostražitý a zachoval se jako bych vůbec nevěděl o její posedlosti maličkostmi. Můj megalomanský stav oproti její posedlosti zůstal samozřejmě na svém místě. Protože jsem vůbec netušil jak její život bude pokračovat a navíc doposud vše bylo tak přesné a dokonalé, tak jsem dostal nápad, že Amélie je megalomanská nebo má stejný problém jako já. Alespoň na chvíli jsme se ve svých myšlenkách vůbec nelišili. Oba jsme měli hloupou náladu a neřešitelný problém. Byl jsem spokojen, ale trochu ospalí, když tu najednou se film zachoval jako opravdový profesionál. Amélie z Montmartu se dívá na televizi a stejným pudem sebezáchovy pouští kulaté víčko z voňavky, když se dozvídá o smrti Lady Dajány. I když jsem nepocítil žádnou vzpruhu pozorně jsem se zadíval na kulatou zátku, která se dokoulela až na místo dlaždičky, která se nárazem odlepila. V tu chvíli již nebyl žádný pochyb, že jsme úplně stejní. Když Amélie našla za odlepenou dlaždičkou tajný poklad malého dítěte zatoužil jsem po tom samém pocitu který prožívala. Myslím, že do této chvíle mi film dopřál až moc svobody jak se na něj dívat.
I když pro Amélii to byl obrovský nález pro mne byl ještě větší. V tuto chvíli jsem byl připraven na cokoli protože Amélie byla jen postavou ve filmu a já skutečnou osobou. Přál jsem si víc než ona, aby našla vlastníka krabičky z dětství. Když Amélie hledala majitele možná že jsem zatoužil, aby se do sebe hned zamilovali a byl konec filmu, ale to se nestalo. Byla to pro mne rána pod pás protože Amélie se tímto stala nemilující osobou. I já jsem jí přestal milovat. Jakoby film ztratil zápletku. Konec a nic než konec.
Ale pak se na scéně objevilo pár nových postav. Muž, který měl křehké kosti. A hlavně muž, který sbíral pod automatem drobný a pomalu se začala projevovat má láska k bláznivým věcem. Že film byl jen jednoduše zabalen do citu jedné osoby jsem si uvědomil až po konci. V tuto chvíli Amélie měla poprvé pocit, že je sama. Snad zato mohla myšlenka, že autor našel společný zájem dvou osob ve filmu. I když zápletka pokračovala jiným směrem ve mně zůstal pocit té první.
Mé druhé já
Sledoval jsem toho chlapce jak se tíží myšlenkou, která mu otevírá oči, ale on nic nevidí protože v jeho očích je teď vše zlé a pohnuté do ztracena. Probouzím se po jeho boku den co den a zjišťuji, že není žádná myšlenka, která by ho mohla vysvobodit z bídy. Bídy, která je světem mým i jeho a začíná být obyčejným bláznovstvím. Pokud hážu do automatu pěti korunu vždy mu říkám, musíš se uklidnit a vyhrát, ale on mě neposlouchá stejně jako jeho ego, které je přímým důkazem jeho bláznivé tvořivosti. Když poprvé spadl na chodník, tak jsem ho sebral a řekl: „to jsem já tvůj sen“. On jen odvětil: „to jsem já tvůj sen“. Nemá smysl přemýšlet nad schizofrenní megalomanskou myšlenkou, která ho vrací do světa snů a nesplněných přání, ale přesto se řídí samo ono dění v jeho hlavě. Byl jsem jeho ochránce před zlými sny a on byl můj ctitel. Dokázal mi, že umí být zlý, ale není. Už se přede mnou nemusíš schovávat já jsem jen tvůj sen a ty jsi mým pánem, i když by si občas chtěl, aby to bylo naopak. Můžeš mě dokonce zničit a být sám, ale to ty nechceš protože jsi tam venku sám. Mohl bys mi říkat jak mě máš rád, ale to ty nechceš protože jsi tam venku sám. Povídáme jsi spolu o všem co je tvou důmyslnou odpovědí, ale já nemluvím. Žiji !!! A co ty ? jsi živý, nebo mne jen trápíš svým dojmem jak tě řídím. Jsi krásný růžový sen se čtyřmi konci a já jsem tvým pánem snad na vždy. Získáváš mou vůli být a snít o světě bez mozku, ale ten potřebuješ a já potřebuji tebe. Jsme si souzeni jako tělo duši. Procházím se tvou zahradou a ty tu nejsi, ale jsi tam venku sám. Mohl bys mi říci co právě cítíš, ale to já dávno vím i když ti vůbec nerozumím. Nikdy jsme se k sobě nedostali, ale jsme si stále bližší. I když jsi se mi vzdal já ti přece neublížím protože ty jsi ten sen…
Nebe
Hned jsem věděl, že jsem něco nepatří, ale nevěděl jsem co. Snad ten okultní spolek z internátu, ale nikoho jsem neviděl. Jak vůbec můžu přemýšlet nad věcí, která je důmyslnější než já sám. První co mě napadlo bylo vysvobození, ale to jsem zavrhl protože jak každý ví bůh mi to nedovolí a vůbec když jsem u toho je bůh zlí nebo hodný ? Měl bych se něčeho napít. Zrovna před chvílí v rádiu říkali, že mám vypít 6 litrů denně. No, to snad splňuji, ale co dál ? Zase ten pocit ! Mám ho vždycky, když vysadím prášky. Doufám, že teď se to obejde bez výletu do Jihlavy. Stejně by mě bez papírů nepřijali. Když teď půjdu psát, tak to bude zase nějaký blábol. Hmmm, ale když budu sedět u rádia a kouřit, tak mi zase bude lépe. Stejně to dělám on rána do večera. Zase ten pocit únavy a křeče. Jdu spát. Už jsem se po druhý obrátil a stejně nemůžu usnout. Je v tom hold chemie protože tohle není normální. Asi bych měl vstát protože musím šetřit. Postel mám jenom jednu a nevím kdy to dojde. Ale stejně poslední dobou je to trochu zmatený. Jednou je mi líp a po druhý hůř, ale já vím proč ? To ten noví systém, aby bylo všem v televizi lépe protože slavný už to nemůžou unést. Sakra ! Už jsem zase megalomanský. Musím se hlídat protože jinak bych neměl nic. Ale stejně mi vrtá hlavou jedna věc. Proč ty hip – hopeři mi obtiskli obličej a navíc ta spojitost videoklipu, která byla až moc drsná na to, aby ji natočili a pak udělali. Jen mě napadlo, že se s tím už setkali a pak mi to udělali. A to doslova. Zasraný Pražáčci ! To mi udělali schválně. Ale, k něčemu to bylo přece dobrý. Od té doby nahlížím na hudbu jako na příběhy lidí a hlavně hledám spojitosti s mou osobou, i když to hraje anglicky. Měl bych být ostražitější v tom co píšu, aby mi to potom někdo nepředhodil. Třeba rodiče, ty jsou v tom odborníci. Stejně … Poslední dobou to bývá záležitost jednoho člověka. Vlastně od začátku je to záležitost jednoho člověka. Teď se jen naskytla otázka ? Je to záležitost mého schizofrenního podvědomí nebo se jen nemožně filozoficky ztrapňuji před okolím. Nemůžu přece jen tak napsat co si myslím o černý magii protože to už bych tu nebyl. Ale co, vždyť jde o hovno. Svět je velký a já jsem takové malé nic na této mapě. Ale to si nemůžu přece připustit protože mě pozoruje celí svět. Oni vlastně jsou jen takový blázni kteří mají své tělo pod kontrolou. Zato já své tělo pod kontrolou nemám a v papírech mám, že jsem blázen. Ani si občas nemůžu uvědomit jak je to hrozný protože si myslím, že jsem furt tam – v nebi. Ovšem jestli se dětství dá považovat za nebe. Snad tomu chtěl osud, abych byl v dětství šťastný a po svých 18 letech nemocný, ale vše se ztrácí a já chci spět do nebe.
Jak myslím
Poslední dobou se mi zdá, že se mi vrací život z dětství, ale přesto si kladu otázku proč nezačít znovu pracovat na svém rozpolceném podvědomí. Je to něco jako sen, který se zdá celému světu a já jsem právě ten průkopník nových realit a divů. Procházím se městem a přemýšlím jak získat svou důvěru k lidem spět, ale přitom mě nic nenapadá. Dnešní den je tak rozházený a přitom tak klidný na myšlenky co mi proudí hlavou. Jako bych měl předtuchu začínat se svým životem znovu, ale stále nemocný a trpící ( chtěl bych si tuto chvíli uchovat věčně ). Mohl bych také začít uvažovat o nekonečnu jako když jsem byl malí a poutat na sebe pozornost svým hodným přístupem k lidem. Jen se tak zamyslet nad něčím co vlastně není tak poutavé a umožnit tak průchod myšlenkám, které jsou stále živé, ale průhledné. Co vlastně ktví v srdcích osamělých jezdců, kteří jsou stále klamáni sami sebou a zhotoveny jen pro sebe sama. Co když se ponořím do jejich světa a z jistím jak jaký je to výborný nápad a dostanu novou šanci žít – žít, ale sám. Co když se najednou vynoří stejný pocit ze světa snů a zázraků, které jsou dokonalejší než já sám. Přesto všechno mě to táhne někam na ulici, kde si ublížit sám sobě a nasadit si brýle tvrdé reality. A právě tam venku je dost důvodů začít znovu, ale to nemohu sám a nakonec nemohu ani se svým dávným snem. Jakoby se v několika vteřinách se změnil můj cíl na několik cílů a já si nemohl vybrat. Proč nepohnout se svým mozkem někam pryč od pevného zázemí a užít si nových zážitků. Proč se nedozvědět to co ví každý a získat malí krůček k nové knize života. Přesto bych četl jen to co mě zajímá a těší poznávat nový lidi.
Nevím proč ?
Právě je 26 dubna 2006 asi půl hodiny po půlnoci. Vše je na svém místě než se poprvé projeví mozek Davida. Mohl by se projevit později, ale není důvod začínat s něčím co není tak záživné hned od začátku. Přesto se můj mozek pohybuje na tenkém ledě protože bývá dost uzavřený pro cizí lidi. Opravdu bych měl začít uvažovat nad tím proč ? Stále častěji se dozvídám, že jsem nesnesitelný, ale mě to tak nepřipadá, prostě si buduji svůj vlastní svět protože už nechci být ten divný chlapec ze sídliště, ale místo toho je to ještě horší. Jakoby se vše dobré obracelo ve vše zlé. Jen mi tak blesklo hlavou, že vše co se děje následek drogy, kterou neberu, ale mám ji v sobě. Obklopují mě stíny a čas je přítel tohoto úkazu, který mě nutí bdít nad sebe samým protože jinak bych asi byl úplný blázen. Navíc mám zvláštní hlasy, které souvisejí s mým životem.
Teorie časového posunu:
Těleso posunuté v čase je závislé na energii kterou nese, která se rozděluje na energii mimoběžnou a energii přítomnou, při čemž jsou obě energie na sobě závislé.
Vize
Můj stav se vyvíjí dost zvláštní formou protože právě jsem zjistil, že můj mozek si semnou hraje hru na schovávanou. Jakoby by byl vždy rozložen a složen do původního stavu, ale pozor, až teď se dostavila myšlenka pevného zázemí a s tím spojený skutek. Těžko se chápe jak spojit myšlenku se skutkem, který je jen dalším promítnutím do plnohodnotného života, který ještě není možný protože jsem nemocný. Ale abych vše uvedl na pravou míru. Byl až překvapen jak je lehké být normální v situacích, kdy se jen hovoří o skutcích, které mne svou závislostí přesahují. Ale přesto bych měl začít uvažovat realisticky protože mám jen sám sebe a navíc jsem už bez cíle, ale s cílem že cíl budu mít. Taky rád přetvářím svůj krátký spis podle hudby kterou poslouchám, ale to jen další úchylka jako kousání nehtů, ale spět. I když jsem celí plný života přesto mi chybí spoustu věcí, které bych za nic nevyměnil a byl bych rád, kdyby se mi povedlo v některých dalších kapitolách popsat to, co bylo jen mým snem jak je v mém mottu.
Porážka marihuany schizofrenií
Tedy, jak to bylo, bude a je, ale pozor na špatnej vliv, který je všude kolem nás a připomíná nám, abychom byly stále ostražití a připraveni. Ano, opravdu jsem dostal schizofrenii kvůli marihuaně, ale nemůžu tvrdit, že to byl hlavní důvod propuknutí mé nemoci. Prošel jsem si dost zvláštními stavy před i po nemoci a sám nevím jak by mělo být člověku když je tak unavený ze svých představ. Bylo by docela podivné začít se ptát sám sebe kde se stala chyba, ale mám svůj svět a ten je prostě jenom můj a doufám, že malí krůček spět není nic jiného než taková malá chybička člověka, který se rozhodl žít. Moje tělo je utvořeno tak, abych mohl být blíže své duši a energii, která zní sálá. Ale i to je svým způsobem droga. Mohl bych popřemýšlet co by se stalo, kdyby byl můj život jiný než je cit těla s člověkem, který je jen a jen představa, ale jsem moc slabý na svůj sen. A jak jsem porazil drogu jménem marihuana schizofrenií je jen střípek života bez duše. Popsal jsem svou duši jako něco neobvyklého, ale vlastně sám nevím co je normální protože žiji ve dvou světech. Když Vám řeknu, že oba světy mi plní sny budete mne považovat za blázna nebo za člověka s bláznivým nápadem, ale pravda je někde uprostřed. Ať už si vyberete svět s duší nebo bez ní droga, kterou jsem si vzal je jen průhledná stránka života bez normálního chování a náhledem na život. Opravdu jsem prožil to nejlepší duševní nadpřirozeno, když jsem sportoval, ale to je také důvod proč začít znovu. Byl by to opravdu velmi obyčejný den, kdybych byl sfetovanej a nic mi nebylo. Samozřejmě, že vše vzniklo obyčejnou cestou, kterou jsem ještě nepoznal, ale prostě si nemůžu odpustit hádanku na úvodu textu. Jen doufám, že nejsem příliš záhadný, a že text který čtete je srozumitelný i pro nezaujatého čtenáře. Víte, že schizofrenie je „jen“ rozštěp pocitů, ale nemohu si odpustit, že to je v podstatě rozštěp mysli. V tuto chvíli není důležité jak k tomu došlo, ale jak je mysl nebezpečná, když nefunguje správně, ale otázka zní ? Jak jsi porazil marihuanu schizofrenní. Bylo by docela špatné začít psát o válce, když se odehrála pouze v mé hlavě, ale přesto mne trápí jedna věc. Poprvé jsem vylekán silou své duše, která mne dovedla k droze jakoby chtěla víc. Všechny ty chvíle s marihuanou byly jen sny o budoucnu, které se jednoho dne vyplnili a já onemocněl. Byl by to zvláštní pocit kdyby se vše dostalo na povrch až po uzdravení, ale protože vše se začalo pomalu odkrývat v průběhu nemoci, tak jsem vlastně dostal pohnutku, že marihuanu k životu nepotřebuji. I když začíná být zajímavé jak se odehrála ona skutečnost s drogou mám svou zdravou duši a to mne stále více přesvědčuje, že se jednoho dne uzdravím. Když jsem byl poprvé silný a nad nemocí jakoby už dávno věděl, že euforie, která se odehrála v mém těle není to pravé ořechové pro uzdravení duše. Sice je pravdou, že jsem v průběhu dlouhé nemoci nepocítil nic z stavů pohnutých myšlenek, ale právě to se mi stalo osudným. Jako bych pomalu začal uvažovat o nadpřirozenu a modlit se k bohu, což se také stalo a začal se samotou utápět v nemožných myšlenkách. Je to dost obyčejný stav pro psychiatra ke kterému docházím, ale pro mne je to další zkušenost, že lidský mozek není na hraní. Rád bych teď napsal, že jsem se spletl, ale opravdu po tak depresivním zážitku se těžko těší s obyčejných věcí jako je např. nakupování. Ale na druhou stranu když půjdu do jádra věci nikdy mne netěšilo to co těší mé rodiče, asi proto bych si měl napsat proč jsem tak zaujatý dojmem, že mě baví jen hudba a nic jiného. Snad bych našel důvod začít znovu žít duchaplný život, ale čím více se otvírá možnost žít bez obav tím více začínám utíkat do svého světa, kde se musím utápět v myšlenkách o nejlepším druhu. Snad mám zážitek na celí život, který nekončí, snad mám jen dlouhý sen jak by ten zážitek měl vypadat, ale jedno vím jistě. Nemám hlavu natolik v pořádku, abych mohl žít s prací. Ale i to je útěk před světem, který mne zklamal a já jsem začal být megalomanský. Dnešní stavy po lékách jsou už natolik dokonalé, že se najde jen pár jedinců, kterým prášky nevyhovují, ale proč o tom píši. Můj současný stav je natolik dobrý, abych byl schopen napsat srozumitelnou větu, což si uvědomuji až teď a vlastně zjišťuji, že jsem stále nemocen. Slabá vůle žít mezi obyčejnými lidmi obyčejný život. Sám dobře vím jak je těžké začít znovu, ale jak když každé ráno jsem jak po base piv. Přitom jen kouřím a piji velmi málo, ale nebudu se zamýšlet nad věcí, kterou už 4 roky nemůžu vyřešit. Spět do reality. Poslední dobou se stále více ukazuje jak je jednoduché žít bez marihuany, ale díky tomu jsem ztratil všechno co jsem měl a nemusím pochybovat o tom jak jsem to získal. Začarovaný kruh otázek a odpovědí, které se stávají slovy bez jména. Nemohu tvrdit, že za vše si mohu sám protože jsem stále stejný. Nic se nezměnilo oproti době s drogou a době bez drogy. Spíše je to horší, ale přesto mne neviditelná nit táhne do mého podvědomí. Další den bez obav další den prázdna a bezduchý srandy, ale jak naplnit svou duši životem, který neznám. Navíc jsem tak plachý až se mi z toho vybavuje pravdivý kult masek. Jen v zrcadle se vidím obyčejný a plný života.
Závěr
Několikrát jsem po sobě četl co jsem napsal a došel jsem k názoru, že jsem byl dost nemocný na to, abych si uvědomil co se semnou děje, ale konec konců jsem jen zažil něco neobvyklého což není zas tak velká změna od obvyklého života. Jen jsem se trochu vyklonil ze společnosti a střídal euforii s depresí, ale to vše se může stát i obyčejnému člověku. Dostalo se mi během těch pár roků několika vysvětlení proč se tak stalo, ale to opravdový si nechám pro sebe protože mám pocit, že bych se jen ještě více strapnil. Mohl bych napsat, byl to jen takový úlet, ale ten úlet mě stál málem život. Vždy jsem chtěl žít naplno a většinou se mi to dařilo a proto, jsem a nejsem svůj. Nevím jestli by byl někdo vděčný za náhled do života schizofrenika, ale s jistotou vím, že by byl někdo zvědavý na náhled do života zdravého člověka, protože co na jazyku to na mysli, ale to je starý.
jen v mí hlavě
úvod
Vznik nového života je velmi zajímavý v tom, že od chvíle, kdy se narodíte tak vidíte. Sice si nikdo ty chvíle strachu nepamatuje, ale určitě podle zraku hodnotí dítě svou situaci. Uběhne docela dlouhá doba, kdy zjišťujete, že nejdůležitější orgán v těle je právě zrak. Jistě, že mozek je důležitější orgán, který Vám pomáhá vyrůst a zesílit vnímání všech orgánů mezi, který se počítá právě i zrak. A právě zrak je doménou celého dění této planety, ale přece mi tu něco chybí. Je to vnitřní zrak, který se sice bez toho vnějšího obejde, ale tento orgán je důležitý v tom, že pomáhá vyhodnotit dítěti co vidělo. Podle vnitřního zraku se orientuje dítě do pěti let a pak nastane obrovský zlom, kterému se říká život a právě ten bych Vám chtěl popsat.
Mít dětský sen je touhou nejen dětí, ale i dospělých lidí. Nevím jestli jsem byl jeden z mála, ale jako dítě
