Chodila na skály poslouchat moře, dýchat jeho vzduch a hledat svůj sen. Mohlo jí být kolem dvaceti let, měla velké zelené oči a často mívala nepřítomný zasněný výraz. Lidé o ní říkali že je divná. Snad proto, že jejich společnost nevyhledávala. Často si připadala v tomhle světě jaksi nepatřičně. Netoužila po ničem co jí nabízel, ale tušila, že to se může změnit.
Každou noc se jí zdál ten samý sen, sen o mořské želvě. Nevěděla co přesně znamená, ale v tom snu byla šťastná. Věděla, že jí musí potkat - svojí mořskou želvu. Tak trávila hodiny na skalách a hleděla na moře. S němou trpělivostí dýchala jeho vůni, vítr hladil její tělo a ona věřila, že přijde...
Jednoho rána, chvíli před svítáním, jí pár rybářů vidělo, jak jde pevným krokem k moři. Říkali, že měla oči od pláče. Nemohli vědět, že tu noc za ní sen o mořské želvě nepřišel. Tentokrát poprvé se moře zdálo prázdné. Najednou věděla, že tady už čeká zbytečně. Plynulým krokem pokračovala v chůzi dál až za místo kde skály končí. Poslední krok do prázdna udělala bez jediného zaváhání. Její tělo se sneslo na místo, kde moře při odlivu omývá útesy. Ani to nebolelo. S očima dokořán cítila jak jí šaty na těle vlhnou vodou z narážejících vln. A pak v poslední chvíli, než zhasla všechna světla, jí uviděla - svojí mořskou želvu. Konečně jí našla a pochopila. V příštím životě se setkáme. Ty a já. Jako sobě si souzené bytosti.
