Jako první se opět probrala Sharya. Slunce se ještě skrývalo za obzorem, všude okolo nadále panoval noční klid... Darius lehce podřimoval, ale jakmile se posadila, zbystřil.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj. „Pojď si ještě na chvíli lehnout, než se vydáme na cestu, já už to tady pohlídám,“ vstala z přikrývek. Ve skutečnosti potřebovala chvíli klidu, aby mohla vykonat svou ranní potřebu. Chvíli se prohrabovala v ještě žhavých uhlících a když viděla, že se Darius zachumlal do přikrývek, ve kterých ještě před chvílí spala, poodešla kousek dál od tábora a začala se základní ranní hygienou.
Než se probudil Marian, stihla ze skrovných zásob sušeného masa a nějaké zeleniny uvařit hustou polévku.
„Dobré ráno,“ usmála se na rozcuchaného kováře.
„Dobré ráno,“ opětoval jí úsměv a líně se protáhl. Teprve když se vyhrabal z teplého pelechu, zjistil, jaká je zima. Rychle na sebe naházel svršky, které večer uložil k sedlům, a lačně sáhl po hrnku polévky, který mu Sharya podávala.
„Je to moc dobré,“ řekl šeptem, ale ve ztichlé krajině to znělo jako výkřik.
„Děkuju, hlavně to dodá sílu a zbytečně nezatěžuje žaludek. Za chvíli probudím ostatní a vyrazíme zase dál. Moc se mi tady nelíbí,“ mračila se, zatímco shrabávala žhavé uhlíky na jednu hromadu dál od suché trávy.
„Vypadá to na pořádně mrazivý den, alespoň nebude sněžit,“ pokračovala, když obrátila svůj pohled na blednoucí oblohu, na kterém ještě sem tam v záři vycházejícího slunce svítily poslední nejjasnější hvězdy. „Než projedeme průsmykem, musíme nakoupit hodně teplého oblečení a pokrývky pro koně.“
„Netušil jsem, že se bude ještě něco pořizovat. Už tak toho táhneme poměrně hodně.“
„Průsmyk je zrádný, nejeden cestovatel tam umrzl. A nemá cenu tahat sebou celou cestu těžké pokrývky a zbytečné oblečení. Na jedné straně tyhle věci nakoupíme a na druhé prodáme. Praktikuje se to tak běžně,“ vysvětlovala mu.
„Mám se ještě hodně co učit,“ usmál se a pohledem sledoval dívku, která se zvedla a šla vzbudit zbylé dva společníky. Neslyšel, co si mezi sebou povídali, ale zachytil Kailyn protestný tón. Holčička byla unavená, i když se snažila nedávat to na sobě znát a nezatěžovat tím své průvodce. Marian musel obdivovat její tvrdohlavost. Za chvíli už běhala svěže okolo probraná mrazivým vzduchem a krajem se rozléhal její veselý smích.
Krajina okolo jako by vůbec neubíhala.
„Myslela jsem, že už dnes dorazíme k lesu,“ špitla Sharya. Její hlas zněl unaveně. Stejně jako ostatní i ji monotónní krajina uspávala. Musela se přemáhat, aby neklimbala v sedle. Kromě toho se snažila udržet vzhůru i holčičku.
„Dorazíme, je teprve chvilku po poledni, neboj,“ usmál se na ni povzbudivě Darius.
„Máš za to osobní zodpovědnost,“ ušklíbla se letha a popohnala svého vraníka dopředu, aby se i on probral z melancholie, kterou na něj dýchala okolní krajina.
Po dalších pár hodinách jízdy, kdy jenom chvíli zastavili, aby protáhli ztuhlé svaly, se pod kopcem, na jehož vrchol právě vyjeli, objevil tolik vytoužený les. Kaila nadšeně vypískla.
„Spokojená?“ zeptal se s nadšenými ohníčky v očích Darius.
„Naprosto,“ vydechla Sharya a pobídla svého koně k rychlému trysku směrem ke stromům.
„Nejsem si jistý, jestli nocování v otevřené krajině nebylo bezpečnější,“ objevil se po Dariově boku Marian.
„Taky mě to napadlo. Tam bychom aspoň nepřítele viděli dlouho dopředu, ale takhle se může do poslední chvíle schovávat mezi stromy. No, musíme doufat, že je tahle krajina příliš pustá na to, aby se tady nějaké nekalé živly vyskytovaly.“
„Jak daleko je to asi k nejbližší usedlosti?“
„Dva dny cesty. A potom další tři k průsmyku, který se brzo zasype sněhem. Máme nejvýš pět dní k dobru, ale i tak bychom se neměli nikde zdržovat.“
Mezitím Sharya dorazila s veselým smíchem k lesu, jen o chvilku dřív, než Kaila. Bylo příjemné sledovat změnu krajiny. Místo holé země místy pokryté suchou travou se teď před ní tyčil jehličnatý les, jehož vůně se omamně šířila do krajiny. Mladá amazonka měla obrovskou chuť sesednout ze svého věrného koně a obejmout všechny kmeny vysokých smrků, které ji vítaly s otevřenou náručí.
„Jsem utahaná jak kotě,“ pronesla důležitě Kaila.
„Až přijedou chlapi, tak se zeptáme, jestli rozbijeme tábor už tady, nebo jestli pojedeme hlouběji do lesa,“ usmála se na ni Sharya povzbudivě. Ona sama byla utahaná taky, ale možná by nebylo úplně od věci zajet hlouběji, kde budou chráněni ze všech stran proti řezavému větru, který je celý den sužoval.
„Já bych zajel hlouběji,“ objevil se vedle ní Darick, v jeho těsném závěsu Marian.
„Ty jsi vůdce,“ usmála se na něj Sharya a uvolnila mu cestu, aby je mohl vést, kam uzná za vhodné. Koneckonců tuhle cestu projížděl už několikrát, tak sám nejlíp věděl, kde je dobré místo k táboření. Jenomže vždy projížděl s větší skupinou svých přátel z řad bojovníků a to by si na ně jenom tak někdo netroufl zaútočit. Teď ho sžíraly obavy o bezpečnost jeho tří přátel.
Ještě hodinu projížděli lesem, než přijeli na malou mýtinu, která jakoby do téhle krajiny se svou zářivě zelenou trávou ani nepatřila. Rozhodli se rozbít tábor na jejím okraji. Sharya s Kailou se vydaly do lesa, aby přinesly nějaké dřevo na oheň. Nedalo jim to moc práce. Lesem projíždělo jen občas pár pocestných a tudíž byl plný spadaných větví a šišek. Během chvilky se obě s veselým smíchem objevily u jejich tábora, náruče plné dříví, v záhybech oblečení nastrkané šišky.
„Vzadu na louce jsem objevil keře se seschlými jablky, můžeme je nasbírat na cestu,“ kývnul k opačnému konci Darius.
„To není špatný nápad. Ovoce je v tomhle kraji málo, možná bysme ho mohli vyměnit před průsmykem za nějaké oblečení,“ kývla Sharya, zatímco vyprazdňovala kapsy. Potom se s Kailou vydaly směrem, kterým ukázal Darius.
Byla tam neuvěřitelná spousta ovoce, některé okousané od lesní zvěře. Měli štěstí, že dorazili dřív, než se zem pokryla tlustou vrstvou sněhu. To už by tady žádná jablka nezbyla a takhle jim přece jenom ušetří pár zlatých. Současně si ale obě uvědomovaly, že všechno ovoce pobrat nemůžou, protože lesní zvěř si zvykla na čerpání energie právě z těchto svrasklých kyselých plodů, jakmile se nemohla dostat k trávě. Naplnily si tedy kapsy s tím, že už se pro další jablka vracet nebudou. Svůj „úlovek“ složily do sedlových vaků a zasedly k ohni, kde už se pekl zajíc, kterého Marian přinesl ze své obchůzky.
Asi po půl hodině mlčení u ohně pošeptala Kaila amazonce, že potřebuje na záchod a sama se do tmavnoucího podrostu bojí. Obě se tedy zvedly a vydaly se do stínu smrků. Šly pár minut, než jejich pozornost upoutalo namodralé světlo.
„Co to je?“ zašeptalo děvče a pevněji se chytilo Sharye za ruku.
„To nevím, podíváme se,“ usmála se na ni amazonka a pomalu neslyšně kráčela ke zdroji toho zvláštního úkazu. Když rozhrnula poslední keř, objevila se před ní malá studánka, ze které to světlo vycházelo. Osvětlovala okolo rostoucí jemné kapradí, které naprosto nezapadalo mezi okolní stromy. Jako by ani nebyla zima, visely na šlahounech rostoucích přímo z jezírka čerstvé maliny. Sharya pustila Kailynu ručku a poklekla k čiré vodě. Neodolala a utrhla jeden z temně růžových plodů. Chutnal přesně tak, jako maliny v lese nedaleko „jejího“ domu letha v Barkuši. Holčička si klekla hned naproti a téměř současně ponořily své dlaně do jezírka, které lákalo pocestné, aby smočili své rty v jeho průzračných vodách. Kontakt s vodou je najednou vymrštil do vzduchu. Stihly jenom překvapeně vykřiknout, než je náraz na kmeny velkých smrků umlčel.
Muži v táboře se bavili o průběhu další cesty. Jakmile zaslechli dvouhlasý výkřik, neváhali a rozběhli se jeho směrem. Sharya klečela na všech čtyřech a snažila se popadnout vyražený dech. Zoufale sípala, když se jí plíce bolestivě plnily životodárných kyslíkem. Zatímco vedle ní bezmocný Marian poklekal, rozběhl se Darius ke Kaile, která ležela nehybně u jiného stromu.
„Kailo,“ zatřásl jemně jejím křehkým tělíčkem. Z hrdla se jí vydral bolestný sten. Mezitím Marian pomohl amazonce na nohy a ta se stále ještě zkroucená bolestí, rozběhla ke své malé svěřence.
„Co se stalo?“ vyhrkl na ni Darius.
„Ta studánka,“ špitla Sharya a mávla rukou za sebe.
„Jaká?“ vyjel na ni bojovník. Letha se otočila ve směru, kterým ukazovala, ale studánka i s vábivým světlem zmizela a na jejím místě se na vyschlém jehličí válelo jenom pár šišek.
„Dariusi, mě se to nezdálo,“ dívala se na něj zoufale.
„Musíme ji přenést do tábora,“ přerušil jejich počínající hádku Marian a než se stačili oba vzpamatovat, vzal holčičku do náruče a spěšně ji odnášel k hřejivým plamenům. Sharya se beze slova zvedla a následovala kováře. Začínala si uvědomovat, jak jí zima prostupuje celým tělem.
„Kailo,“ zašeptala, zatímco hladila bledou holčičku po tváři. Všimla si, že má nepřirozeně vyvrácenou ruku. Sakra, zaklela v duchu. Opatrně se zraněné paže dotknula, holčička tiše vzlykla a otevřela oči.
„Kailo, jsem ráda, že jsi vzhůru,“ usmála se na ni amazonka.
„Moje ruka,“ pípla holčička a pokusila se posadit. Marian ji přidržel u země a naznačil jí tak, že má zůstat ležet.
„Máš ji zlomenou, holčičko moje. Ale neboj, zafixujeme ji něčím a za pár dnů budeš v pořádku,“ tišila bojovnice Kailu, zatímco jí opatrně sundávala kabát. Potřebovala se dostat až na holou paži, aby zkontrolovala, jestli se kosti nepohnuly a neporušily tak svalovinu. Začala dívce zkušeně prohmatávat paži, tak, jak ji to naučila jedna ze starších letha, když byla ještě malá. Kaila měla pevně stisknuté zuby. Bylo vidět, že ji to bolí, ale nic neříkala. Sharya si povzdechla. Netušila, jak bude moct dívka se zlomenou paží ovládat koně. Rychlá jízda pro ni bude nejspíš hodně bolestivá. Kdybych tak ovládala kouzla, o kterých jsem slyšívala jako malá v legendách, povzdechla si.
Najednou z její dlaně vytrysklo namodralé světlo, tolik podobné tomu ze studánky. Sharya, stále ještě držící Kailynu paži, byla zmatená. Nevěděla, co se děje a jenom se zoufale podívala na její stejně zmatené přátele. Jak rychle se světlo objevilo, tak rychle i zmizelo.
Kaila se prudce posadila a dívala se na svou paži. Zkusila s ní zahýbat, nic... nebolelo to. Zvedla ruku do výšky a zamávala. Bolest byla pryč, stejně jako zlomenina.
„Co to sakra bylo?“ zavrčel Darius.
„Proč jsi neřekla, že máš magické schopnosti?“ připojil se k němu Marian.
„Protože... protože... já jsem je nikdy neměla,“ koktala zoufala amazonka.
„To ta studánka,“ pronesla důležitě Kaila. Všichni se na ni pochybovačně podívali, ale z jejího výrazu poznali, že to myslí opravdu vážně.
To přece není možné, kouzla neexistují, prohlížela si Sharya svou dlaň. Vypadala pořád stejně a přesto cítila, že se uvnitř ní něco změnilo.
