Když se Chainor s Tialainou vrátili k Rekeanovu paláci, slunce se již sklánělo nepříliš vysoko nad obzorem. Mladý elf se cítil svým způsobem otupělý a unavený z vývoje onoho dne, ale na druhou stranu jen letmá vzpomínka – a že mu jich hlavou při jízdě městem prolétlo mnoho – na polibek od drobné ženy mu dokázala rozproudit krev v těle. Šlo jen o výraz vděku, ujišťoval sám sebe. Přesto však nebyl schopen onen okamžik nechat v klidu odplynout ze své mysli. Zvláštní, při tom všem, co se odehrálo, se stále vracím k tomu jednomu ve své podstatě nevýznamnému okamžiku…
Dvou přijíždějících jezdců si všimli vévodovi strážní a jeden z nich na chvíli zmizel v útrobách paláce. Když se vrátil, po jeho boku kráčel komorní Ailin.
„Á, tady jste, vyslanče,“ zakrákoral trošku nervózně autoritativně oblečený muž. „Vévoda vás již očekává. Sice předpokládal, že se nevrátíte brzy, ale…chtěl být o vašem příjezdu informován, tak jsem pověřil stráže.“
Chainor mezitím seskočil ze hřbetu svého koně a stejně tak učinila Tialaina. Mladý elf se přistihl, že koutkem oka sleduje každý její pohyb.
„Doufám, že vás při vaší vyjížďce nepotkala žádná nečekaná nepříjemnost nebo zdržení.“ Než stihl elfský princ odpovědět, Durki pokračoval přísnějším tónem: „A také doufám, že Tialaina byla dobrou průvodkyní.“
Chainor věnoval komornímu letmý úsměv a zadíval se do rudých očí elfky, které prozrazovaly mírné napětí a obavy.
„Výlet byl velmi osvěžující a Tialaina mi byla milou společnicí,“ odtušil Chainor nakonec, přestože jej lež na jazyku hořce pálila. Byl zvyklý mluvit vždy upřímně, ale tato situace a především slib jej vázaly k mlčení.
Snad pro jednou malá neupřímnost nikomu neuškodí.
„Tedy dobrá,“ prohlásil Ailin spokojeně, „pak vás tedy požádám, abyste se odebral do vašich komnat, mladý pane, a převlékl se do společenského šatu.“
Chainor se tázavě podíval po drobné ženě, ale ta pouze zavrtěla hlavou na znamení, že nemá tušení, o co jde.
Tím pohybem na sebe upoutala pozornost komorního, který ihned svůj zájem zaměřil na ni. „A ty půjdeš se mnou, Tialaino, mám pro tebe nějaké úkoly.“
„Ano, pane Durki.“
„Smím se zeptat, co se děje?“ otázal se elf.
„Všechno se dozvíte, vyslanče,“ řekl omluvně Durki, „ale teď není čas na vysvětlování, není čas, přípravy vrcholí.“ Přípravy čeho? zeptal se Chainor v duchu a to samé chtěl učinit nahlas, ale komorník se již otáčel a přitom kývnul na Tialainu. Ta se jen omluvně na elfského prince usmála a následovala Durkiho, který v zjevném shonu zmizel opět v útrobách paláce vévody Dieloru. Elf se ještě chvíli hleděl za ženou, která se při každém kroku ladně vlnila, a když zmizela i ona, otočil se je dvěma osedlaným koňům, pokrčil rameny, chytnul je za uzdy a zeptal se strážných: „Kde přesně jsou stáje? Rád bych je tam odvedl.“
„S tím si nedělejte starosti, pane,“ opáčil ihned jeden z nich a přistoupil k elfovi. „Já se o to postarám.“ Zdá se mi to nebo jsem vážně tlačen, abych šel do svého pokoje?
Mladík tedy déle neváhal, děkovně pokynul ozbrojenci a vydal se stejným směrem, jako před okamžikem Ailin s Tialainou. Prošel beze spěchu hlavními dveřmi, ale hned za nimi se mírně zarazil. V paláci panoval shon mnohem větší, než jakého byl svědkem ráno či předešlého dne. Hlavní chodbou za svými starostmi a prací proudilo mnoho lidí, nejspíše služebných. Chainor ani netušil, že v Rekeanových službách působí tolik lidí. A to je jenom hlavní chodba.
Tu a tam pak zahlédl postávat dvou až tříčlenné skupinky lidí, mužů i žen, kteří byli oblečeni ve skvostných šatech a často – hlavně ženy – dávali na odiv množství šperků a náramků ze zlata a drahých kamenů. Při onom prvním pohledu se mladému muži málem zatočila hlava a nebýt Tialainina doprovodu a předchozím zjevení komorního Durkiho, nejspíš by si myslel, že zaměnil vévodův palác za nějaký podobný.
Mírně si jen povzdechl a na sucho polkl, ještě více zmatený vývojem situace, a vydal se chodbou k schodišti, odkud se mohl dostat do svého pokoje. V panujícím shonu měl místy problémy se protlačit mezi skupinkami lidí a spěchajícími sloužícími. Nakonec se mu však podařilo proklouznout k prvnímu úpatí schodiště, rychle po něm vystoupal a s úlevou zjistil, že v patře, kde byl ubytován, panuje mnohem klidnější atmosféra než v přízemí. I tam procházelo více lidí, ale alespoň nebyly přítomny skupinky diskutujících boháčů. Rychle přešel ke dveřím svého pokoje, otevřel je a vklouzl do místnosti.
U stolu ve společném předpokoji seděl Leron Magriaq a ztěžka se opíral o umělecky vyřezávanou židli. V jedné ruce držel větévku hroznového vína, druhou z něj pomalu uždiboval plody a zamyšleně je žvýkal. Když elfský princ vstoupil do místnosti, vzhlédl, pokýval na pozdrav hlavou a nepatrně pozvedl koutky úst v úsměvu. Velmi nepatrně…
Chainorovi se přítel zdál jaksi vyvedený z míry, ale nechtěl nad tím příliš bádat. Nakonec...jestli se vrátil z procházky a přivítal jej stejný shon jako mě, ani se mu nedivím…
Oba muži na sebe chvíli civěli, jakoby ani jeden z nich neměl co říct. Nakonec mlčení přerušil Chainor, když se zeptal: „Nevíš, co se to v paláci děje, Lerone?“ Přitom za sebou zavřel dveře a postoupil do místnosti.
Lidský obchodník jen pokrčil rameny a položil víno zpět do misky uprostřed stolu. „Skoro bych řekl, že se sem sjeli všichni významnější lidé z města. Když jsem se vracel, byl jsem jen jeden z mnoha, kteří sem mířili.“
„Já jsem si ničeho nevšimnul,“ odtušil zmateně Chainor.
„Propásl jsi hlavní nápor,“ odvětil Leron a dodal: „Navíc palác má více vchodů z různých stran. Tahle budova není jediným majetkem pána z Dieloru.“
Mladý elf přikývl a dosedl na druhou židli naproti příteli. „A co se tedy děje?“ zeptal se unaveným hlasem.
Leron mírně našpulil rty a řekl: „No…vévoda přece říkal, že možná pro nás přichystá nějaké překvapení…“
Konečně se v jeho očích objevil záblesk poťouchlého veselí.
„Tak pokud jde jen o překvapení, tak…“ začal Chainor, ale na chvíli se zarazil a opatrně sledoval druhého muže, jestli se neprozradí uchechtnutím nebo úsměvem. „…tak jsem skutečně překvapen.“
Lidský muž teprve teď odhalil nepatrně zuby v úsměvu a poznamenal: „I když vévoda sliboval, že si udělá čas jen na nás, ale podle těch zástupů lidí bych odhadoval, že si ještě chvíli počkáme.“
„A víš tedy vůbec něco?“ zeptal se již trošku netrpělivě elf.
„No nic moc,“ odtušil Leron, založil ruce za hlavu, opřel se pevně o opěradlo a natáhl se lenošně na židli.
Chainor na to pokýval hlavou a zamyšleně řekl: „Komorník po mně chtěl, abych šel do pokoje…Tak tu jen počkáme a uvidíme co se bude dít.“
Leron elfa sledoval zpod přivřených očí a pronesl jakoby v pokračování své původní věty: „Jenom tu byli nějací sloužící, vyskládali ti na postel kopu oblečení, aby sis něco z toho vybral na večer. Asi ještě někdo přijde, aby se ujistil, že ti to sedí.“
Elfský princ se nahnul dopředu, vytřeštil oči a se směsí údivu a neštěstí se zeptal: „Cože?!“
Odpovědí mu však znovu byl přejícný úsměv jeho přítele. Hned jsem měl vědět, že mi něco tají…
„Pokud tě to uklidní, Chainore, tak jsem na tom stejně. Jenom jsem chtěl počkat na tebe.“
„Aby sis mě mohl vychutnat…“ odvětil mladý elf kysele. „Ale proč to všechno?“
„Nevím,“ přiznal obchodník. „Prý nějaká velká sešlost a hostina, ale mám z toho všeho pocit, že ani služebnictvo pořádně neví, co se děje.“
„A my tam musíme být také…“ odtušil Chainor.
Bylo to spíš rezignované oznámení než otázka, ale Leron ihned zareagoval. „Přeci by si vévoda nenechal ujít možnost představit člena elfské aristokracie místní šlechtě.“
Chainorovi se důraz na slovo aristokracie moc nelíbil, ale poznal, že si z něj přítel utahuje.
„Vidím, že máš dnes dobrou náladu, Lerone, takového tě neznám,“ řekl po chvíli a usmál se.
Leron pokrčil rameny a řekl: „Ani ne.“
Ta odpověď Chainora docela překvapila a on nevěděl, co na to říct.
„A jak ses měl ty na projížďce k moři?“
Elfský princ se zadíval z okna a chvíli mlčel. Kdybych ti tak mohl říct pravdu, příteli, ale…nemohu plně důvěřovat ani tobě.
Chainor se rozhodl pomlčet nejen o pravdě ohledně Tialainy, ale také o potížích, které jej po cestě provázely. Naproti tomu se rozhodl vyzdvihnout to hezké, co prožil
„Byl to…velmi příjemný zážitek. Moře je skutečně velmi působivé, zblízka ještě více, než když jsme přijížděli k městu a já jej zahlédl poprvé.“
Leron přikývl, ale zdálo se, že čeká na další Chainorova slova. Když žádná nepřišla, zeptal se: „A co ta Tialaina? Nevyklubala se z ní krvežíznivá vražedkyně, jak jsi prorokoval v noci?“
Po těch slovech mladý elf ucítil mrazení v zátylku. Blízkost Leronova prohlášení Chainora mírně rozhodila. Měl tak trošku vztek sám na sebe, že musel lhát, že tolikrát otáčel své mínění ohledně Tialainy a stále se ještě nedobral pravdě a také vzpomínka na to, jak si ta žena hravě poradila s otrokáři, jej po náročném dni stále drásala v mysli.
„Ne, není vražedkyně,“ vyprskl téměř naštvaně vstříc položené otázce.
Ihned však svého tónu zalitoval a nevědomky se trošku stáhnul a přikrčil, jak se sám nad sebou zastyděl. Leron se také trošku ustrašeně stáhl, snad kvůli Chainorově reakci nebo z vědomí, že mohl urazit elfského vyslance a muže, díky němuž se mu v Dieloru dostávalo nesčetných výhod.
„Dobře, tak není,“ pronesl lidský obchodník diplomatickým poddajným tónem, který pro něj byl většinu času typický. „Myslel jsem to jenom z legrace.“ Jak rád bych řekl to samé…
„Já vím a…promiň,“ odtušil Chainor, když se narovnal a rukou si unaveně přejel přes tvář. „Já…včera jsem se zmýlil, jak jsem ti říkal, ale Tialaina mě přesvědčila.“
Leron mírně přikývl a se znovunabytým úšklebkem pronesl: „Já vím, říkal jsi, jak tě v noci přesvědčovala…“
Mladý elf se také pousmál, ale stále mu nebylo jasné, na co přesně Leron těmihle vtípky naráží.
„Víš, Tialaina umí být opravdu příjemnou společnicí,“ pronesl po chvíli Chainor, sám nevěděl proč to říká. Možná si jen potřebuji s někým popovídat. A Leron je tady jediný přítel, kterého mám.
Lidský muž opět zvážněl a zpozorněl, oči zabodnuté do elfovy tváře.
„Možná někdy působí trošku, hmmmm, zvláštně, ale umí být také něžná a milá.“
Až poté, co věta odezněla, si uvědomil, že ta slova potřeboval říct spíš sám sobě, aby se o nich opravdu přesvědčil. A také si uvědomil, že v té chvíli musí mít mírně přihlouplý výraz ve tváři. Okamžitě se snažil změnit jej na vážný a čekal, jestli se Leron nezasměje.
Muž ale stále hleděl upřeně na svého přítele, pohled však směřoval do dáli skrze něj, do míst a myšlenek, které nemohl spatřit nikdo jiný kromě něj. Po chvíli se jeho pohled vrátil zpět do místnosti a on řekl nezvykle vážným a vyzrálým hlasem: „Víš, ať už je ta žena, jaká je, nenech se příliš zaslepit city.“
„Proč to říkáš, příteli? Vždyť…vždyť já s Tialainou nic nemám, jen jsem řekl, že umí být příjemnou společnicí.“
„A já jsem náčelník skřetího kmene...možná s ní nic nemáš, ale ten tvůj výraz tě stejně vždy prozradí.“
Elfský princ cítil, jak rudne, a chtěl něco říct, ale nakonec zjistil, že nemá co, pokud se do toho nechtěl ještě víc zamotat.
Nakonec se zeptal: „Ale proč to říkáš? Máš pocit, že s Tialainou není něco v pořádku?“
Lidský obchodník jen pokrčil rameny: „To je jiná věc a já nevím, spíš to beru tak nějak…obecně.“
„Obecně?“ podivil se Chainor.
„Já vím, že jsem se při cestě sem projevil jako úplný hlupák, ale…mám jistou zkušenost.“
Chainor ani teď nevěděl, co říct, tak raděj opět mlčel. Nakonec se rozhodl změnit téma.
„A jak sis ty užil procházku palácovou čtvrtí?“
Leron si jen odfrkl a dlouho mlčel. Jeho oči opět zeskelněly a tvář se zachmuřila. Dnes máš zvláštní náladu, příteli.
Chainor to nevydržel a zeptal se: „Co se děje, Lerone?“
„Já nevím,“ povzdechl si lidský obchodník. „Moc jsem se těšil, až spatřím všechnu tu krásu a výzdobu honosných sídel a paláců dielorské šlechty a bohatých kupců, ale…“ Zarazil se a zakroutil hlavou.
„Ale?“ pobídl jej mladý elf.
„Ale stále nemohu zapomenout na to, co se stalo...Tam na cestě.“
Leron nemusel říkat víc, aby Chainor pochopil. Onen tíživý moment ležel stále na srdci i jemu. A on se alespoň mohl utěšit tím, že on patřil mezi ty, kteří zrazovali od lesní zkratky, ze které se později vyklubala past. Mladý člověk neměl ani tuto útěchu.
Elfský princ vstal, přešel ke svému příteli a položil mu ruku na rameno. „Nemohl jsi vědět, že v tom lese číhají skřeti.“
„Nemohl? Vážně ne?“ odfrkl si Leron a oči mu zvlhly. „Trpaslík to říkal, ty taky…ale já se rozhodl dát na radu těch ostatních chamtivců. Myslel, myslel jsem, že se nic nestane, že dohromady budeme dost silní, aby…“ Na chvíli se opět odmlčel, ale jen aby zakroutil hlavou a rezignovaně povzdechl: „Byl jsem hlupák.“ Možná ano, Lerone, ale kdo může říct, že není? Já tedy ne…
„Byli silnější než se dalo čekat,“ opáčil Chainor.
„Tehdy jsi mluvil jinak.“
„Možná,“ odtušil elf, „chtěl jsem varovat. Udělal jsi chybu, Lerone, ale neudělal jsi to schválně nebo se špatným úmyslem.“
Mužův obličej na okamžik zbrázdil ironický úšklebek. „To už jsi mi jednou říkal. Myslíš ale, že to ti mrtví vidí stejně?“
Na to elf neodpověděl, pouze si povzdechnul: „Pojďme si raděj vybrat něco z těch šatů, než nás začne vážně někdo honit.“
„Oni toho jsou schopni, že?“ zeptal se Leron zastřeným hlasem, nicméně Chainor v něm rozpoznal trošku původní ironie.
„Já myslím, že ano,“ řekl s úsměvem elfský princ.
Lidský obchodník tedy vstal a poté se oba muži odebrali každý do své ložnice. Chainor ke svému překvapení navíc zjistil, že Leron s onou „kopou oblečení“ vůbec nepřeháněl. Jediný rozdíl od onoho pojmenování snad vězel v tom, že jednotlivé kusy oblečení byly úhledně poskládány. Vždyť ani nemohli vědět, jaká velikost mi padne, pomyslel si nejprve, ale krátce nato zjistil, že něčí oko – nejspíše Ailionovo – mělo velmi dobrý odhad. Ať už kalhoty nebo tuniky a jiný vrchní oděv, všechno mu perfektně padlo nebo rozdíly velikosti byly minimální. Vévoda musí být opravdu zámožný muž, když si může dovolit obětovat tolik oblečení pouze mému rozmaru.
Ke své nelibosti však zjistil, že vkus návrháře oděvů byl velmi podobný onomu přezdobenému a okázalému stylu, jaký spatřil v paláci a koneckonců i jinde v Dieloru.
Chvíli uvažoval nad tím, že by slavnost navštívil v šatech, které má na sobě, ale když se na ně zahleděl, musel přiznat, že už si něco prožily. A navíc nechtěl vévodovi dělat ostudu. Nejspíše Rekean očekává, že budu působit formálně jako vyslanec, povzdechl si v duchu. Na to nejsem připraven.
Nakonec si vybral tmavé kalhoty a tmavě modrou tuniku, dva kusy oblečení, které mu připadaly nejméně přeplácané. Tehdy si všiml, že u jeho postele stojí dva páry vysokých bot. Jedny si vybral, a když zjistil, že mu pasují, nechal je na nohou. Poté se opět odebral do společenského pokoje a čekal. Leron si dával více načas, a tak Chainor krátil čekání ujídáním ovoce. Když se jeho přítel objevil ve dveřích, v noblesních šatech a s vážným výrazem ve tváři, mladý elf se neubránil úsměvu.
„Co je?“ zeptal se trošku nervózně Leron.
„Jak se tváříš…“ odtušil Chainor a zadusil další úsměv kousnutím do jablka.
Lidský obchodník jenom pokrčil rameny a řekl: „Musím nacvičovat. Víš, Chainore, vlastně je to pro mě skvělá příležitost získat kontakty mezi mocnými Dieloru. Nerad bych se ztrapnil.“
„Tak to se raděj netvař takhle.“
„Ty nedoceňuješ význam celé situace,“ pokáral Leron svého přítele. Asi ne, připustil v duchu Chainor. Poté, co jsem se málem dostal do otroctví, byl svědkem toho, jak Tialaina zlikvidovala několik mužů a předvedla ohromnou sílu, a jak se později přiznala, že je nějakým zvláštním způsobem prokleta, tak ne…asi nedoceňuji setkání s několika zbohatlíky z města.
Obchodníkovi v odpověď však jen pokrčil rameny. Byl však rád, že Leron, ten starý Leron, který myslí především na obchod, pohodlí a věci s tím spojené je alespoň na okamžik zpět. Rozhodně to bylo pro elfa lepší než jeho špatná nálada. Nevěděl totiž, jak mu pomoci. Leron se poté posadil naproti Chainorovi a oba čekali na to, co se bude dít dál.
Zanedlouho se ozvalo decentní zaťukání na dveře a dovnitř vstoupil komorní Ailin Durki s naléhavým výrazem na tváři. Teprve teď si Chainor všimnul, že je také oblečen v honosném oficiálním úboru.
„Vidím, pánové, že už jste se převlékli. To je dobře, to je dobře,“ zamumlal spíš pro sebe. „Snad ještě bude čas něco změnit, kdyby vám oblečení nepadlo.“
Dva muži se po sobě podívali a Chainor prohlásil: „Oblečení nám…mně padne skvěle, děkuji.“
„Mně také,“ přidal se Leron.
„To je dobře, pánové,“ usmál se mírně Ailin. „Vévoda si přál, abych osobně dohlédl na vaše pohodlí, ačkoliv mám mnoho jiných starostí.“
„K našemu pohodlí by jistě přispělo, kdybychom věděli, co se to vlastně děje,“ zeptal se opatrně Chainor a doufal, že konečně dostane na tuto otázku odpověď.
„Ah, chápu,“ pokýval vážně hlavou Ailin. „Já jsem to do dnešního odpoledne také nevěděl. Všechno se seběhlo tak rychle, musel jsem zburcovat služebnictvo, nechat nachystat sál, ani nevíte, co všechno se musí …“
Leron si teatrálně odkašlal, čímž přerušil Durkiho proslov. Šedovlasý muž rychle zamrkal a trošku uraženě se na lidského obchodníka zadíval. „Chystá se velká recepce. Velmi významná, řekl bych, ale zdá se, že náš ctěný vévoda na to jaksi…pozapomněl nebo lépe řečeno…“ Jeho výraz ještě zvážněl. „…zapomněl se mi o tom úplně zmínit, a to já si pečlivě zapisuji všechna jednání a sezení, která jsou na programu našeho pána.“
„Vévoda mluvil o nějakém překvapení pro nás dva,“ nadhodil Leron, i když všem muselo být jasné, že tomu tak není.
„To pochybují, vyslanci, kvůli vám by se vévoda neobtěžoval…“ Než si stačil Durki uvědomit, co vlastně řekl, Chainor s Leronem si vyměnili pohledy a lidský obchodník se mírně usmál. Ty jsi ale lišák, Lerone, pomyslel si elf na adresu svého přítele. Tohle jsi chtěl, viď?
Ailin mezitím na chvíli zblednul, ale jakmile opět získal barvu, spěšně řekl: „Pokud už nic nemáte, pánové, opustím vás a jakmile všechno začne, přijdu pro vás a doprovodím vás do sálu.“ S těmi slovy poklonil a poté spěšně zmizel.
Elfský princ se na dveře ještě chvíli díval a řekl: „Dostal jsi ho do rozpaků, Lerone“
Muž se za jeho zády jen zasmál a odvětil: „Řekl bych, že ten se nám pár dní do očí nepodívá.“
Chainor se otočil a posadil a po zbytek čekání studoval obličej svého druha, stále více zmaten z jeho proměnlivých nálad.
Když místnost začala pomalu temnět s přicházejícím koncem dne, Ailin Durki dostál svému slibu a přišel pro hosty, aby je vedl k hostině. Jakmile vyšli z pokoje, Chainora opět obklopil šum hlasů a kroků, ačkoliv se zdálo, že hostů je nyní v tomto křídle méně, než ve chvíli, kdy do něj vcházel. Vrchní komorní je vedl kolem schodiště dál do zadní části budovy, kde vysokými dveřmi vystoupili pod tmavnoucí večerní oblohou na nádvoří mezi několika budovami. Cesty tam byly vydlážděny mramorem a lemovány podstavci, na kterých spočívaly umně opracované sochy nebo lucerny, již nyní vydávající měkké světlo. Chainorem „postrádané“ skupinky postávačů opět místo naplňovaly svou přítomností nebo se trousily směrem k ohromné budově, uprostřed celého komplexu. Jestli místo, kde byl ubytován, považoval za vévodův palác, netušil, jak nazvat monstrum před ním. Stavba působila spíše mohutnějším a rozlehlejším dojmem, než výškou, přesto se mladý elf zastavil, aby dokázal vstřebat celý pohled. U lesních i temných elfů měl možnost spatřit celou řadu starobylých a monumentálních paláců a pevností, ale nikdy neviděl podobně velkou stavbu v rukách jediného muže. A svou výzdobou dokonce zastiňovala všechno, co doposud viděl v Dieloru. I ve slábnoucí záři slunce zářil všude tam, kde se paprsky dotkly zlata nebo drahých kamenů. Takže téměř všude.
Nechci ani vědět, čím mě Dielor překvapí příště.
„Úžasné, viď?“ promluvil vedle něj Leron se zřetelnou a uctivou bázní v hlase. „Ne nadarmo se říká, že Dielor je nejbohatší zemí celého středního Yveninu.“
„Ne-li na světě,“ vydechnul elf.
„To pochybuji, vyslanče,“ ozval se komorní Durki. „Sám vévoda v časech svého mládí procestoval svět a divy, které viděl, daleko předčí naše skromné stavby.“ Skromné…
„Jenom nechápu, proč jsem si toho nevšimnul už dřív.“
„Budova je dobře stíněna okolními stavbami,“ odpověděl Ailin. „Možná to byl účel stavitelů. A to je také jediný důvod, proč je namísto ní dominantou města chrám ve východní části města. Ale i tak je to skvělý pohled, doporučoval bych pánům vyslancům jít se tam někdy podívat.“
Chainor přemýšlel, kolik kup zlata se spotřebovalo při výzdobě paláce, ale nakonec se na to nezeptal. Opět vyšli směrem k budově a čím blíže jí byli, tím více se ztráceli uprostřed davu mužů a žen rozličného vzhledu. Když se mladík zaposlouchal a zkusil z jednolitého bzučení vytrhnout jednotlivé hlasy, zjistil, že vzduch naplňuje směsice různých jazyků, mnoho z nich v životě ani neslyšel. Dav se jako pestrobarevný povlak táhl k rozložitému schodišti paláce, které ústilo v mohutnou bránu – nyní otevřenou, která byla vyzdobena spletitými ornamenty vysázenými drahými kameny. Chainor předpokládal, že kdyby je někdo všechny vyloupal, mohl by si za ně koupit nějaké chudší knížectví na severu. Následoval pomalý postup, kdy museli následovat dlouhého hada lidí táhnoucího se dovnitř. Zdálo se, že přítomno je možná několik stovek lidí.
Ranní vévodův slib, že si večer udělá čas jenom pro dva vyslance, při pohledu na shromáždění působil velmi absurdně. Zdálo se, že komorní je trošku nervózní z toho, že je musí doprovázet, místo aby dohlížel na chod celé slavnosti. A Chainor zase hluboko uvnitř cítil, že tam nepatří.
Jakmile vystoupali po schodišti a ocitli se pod širokým obloukem vchodu, elfskému princi se mírně rozbušilo srdce. Skoro měl pocit, jakoby vstupoval do nějaké svatyně, natolik cize a honosně mu celé to místo připadalo. Před ním se otevřel neuvěřitelně rozlehlý sál, s vysokým klenutým stropem, který však musel být podpírán sloupovím, ani to však neubralo na vzdušnosti a otevřenosti celého prostoru. Po celé místnosti byly rozestaveny těžké dřevěné stoly napěchované mísami s ovocem, sýry, šunkami a jinými pokrmy, stříbrnými talíři a příbory a zdobenými poháry. U vchodu stálo několik komorních, kteří ukazovali hostům, kam se mají posadit, případně je tam sami doprovázeli, zatímco služebnictvo křižovalo sál s nejrůznějšími úkoly a byli vždy k dispozici váženým hostům. Chainor předpokládal, že někde mezi nimi se pohybuje také Tialaina, ale v té chvíli ji nikde nespatřil. Vzduchem se lehce linula příjemná hudba z vyvýšeného balkonovitého pódia v jedné části místnosti a uprostřed byl ponechán volný parket, zcela evidentně určený tanci. V té chvíli však zel prázdnotou.
Z chvilkového omámení mladého elfa vytrhl Durkiho hlas: „Následujte mě, pánové vyslanci, zavedu vás ke stolu vévodovu. A zkuste se prosím neztratit.“
To ani jeden z mužů neměl v úmyslu, a tak se oba drželi těsně za zády komorníka, který se neomylně proplétal mezi stoly, hosty a služebnictvem a k tomu navíc rozdával vřelé a uctivé pozdravy na všechny strany. Dokonce se zdálo, že každého osloveného zná jménem i titulem.
Nakonec trojice dorazila k zadní části místnosti, kde na mírně vyvýšeném pódiu spočíval stůl, který svou výzdobou předčil i ostatní. Uprostřed něj seděl vévoda Rekean a s mírným úsměvem přehlížel celou šíři sálu. Na jeho pleši se lehce zrcadlil pot, a když si všimnul blížícího se Chainora, mírně ztuhl. Formální úsměv si však zachoval. Dva kroky za jeho ramenem pak stála Tialaina v dlouhých šatech, která se naopak při pohledu na elfa pousmála. Ale Chainor by ten úsměv raděj neviděl. Ne teď, ne v této chvíli, pomyslel si, když cítil, jak slábne jistota jeho kroku. Proto odvrátil zrak zpět k vévodovi.
„Pánové, vítám vás tu, posaďte se vedle mě,“ nabídl jim místa k sezení vřelým způsobem Rekean.
„Vedle…vás?“ zeptal se nejistě Chainor a krátce se rozhlédl po všech těch zámožných a vlivných lidech. Neměl by někdo z nich sedět tady, po vévodově boku?
Leron se zdál být dokonce ještě víc nejistý než Chainor onou poctou, proto jen tiše řekl: „Je to pro mě velká čest, můj pane, ale já jsem pouhý neurozený…“
„U všech bohů, mlčte už!“ zahřměl pán Dieloru, ale jen tak nahlas, aby jeho slova nepronikla k okolním stolům. „Když říkám, abyste si ke mně přisedli, tak mě snad neodmítnete, nebo ano? Před chvíli jsem se koupal, tak snad vám příliš nesmrdím?!“
Tón vévodova hlasu byl rázný a nesmlouvavý, přesto v něm Chainor opět nalezl náznak veselí.
Oba muži tedy usedli ke stolu a mlčeli. Ailin Durki se hluboce poklonil a prohlásil: „Jestli mě už není potřeba, můj pane, odeberu se za svými povinnostmi.“
Rekean jej pokývnutím hlavy propustil a opět se otočil ke dvěma „vyslancům.“
„No,“ řekl na úvod a zatím hledal slova, „říkal jsem vám, že se dnes večer budu věnovat jen vám a snad připravím nějakou drobnost…“
„Drobnost,“ hlesl Chainor a teatrálně se rozhlédl po místnosti.
„Pan vyslanec nemůže najít slov, můj pane,“ ozval se Leron, „ale chtěl tím říct, že jsme skutečně velmi poctěni tímto drobným příjemným zpestřením.“
Rekeanova tvář zrudla a Chainorovi neušlo, že Tialaina za nimi vyprskla smíchy.
„Jen si mě dobírejte, vy pacholci,“ pronesl po chvíli s úsměvem pán Dieloru. „Věc se má tak, že můj syn bez mého vědomí naplánoval tohleto všechno. A teprve dneska odpoledne, když se sem začali sjíždět první hosté, se mi uráčil říct, co se děje. Netuším, jak se mu to podařilo utajit, ale…stalo se. Vím, že to zní jako laciná výmluva, ale jistě uznáte pánové, že takovouto událost bych jistě neopomenul.“
Chainor přikývl a znovu se rozhlédl po místnosti. Zaznamenal hned několik párů očí, které si jej zvědavě prohlížely. Na svém místě se cítil asi tak, jak se musí cítit zboží na trhu.
„Za jakým účelem se pořádá tato slavnost?“ zeptal se, když odtrhl zrak od všech těch lidí a upřel jej do desky stolu.
„Inu,“ zvolal vévoda a rozpřáhl ruce, „za žádným a za všemi.“
„To nechápu,“ přiznal se elf.
„Víš, Dielor je dosti důležitým centrem široko daleko. Křižují se tu námořní a pozemní obchodní stezky a také máme velký přístav. Ačkoliv nejsme rozlehlou provincií, máme velký vliv široko daleko a také poměrně dobré vztahy s…no, víceméně se všemi. Jak sis jistě všiml, město je plné lidí a zboží, kteří sem přijeli za účelem obchodu. Dalo by se s nadsázkou říct, že Dielor je takové jedno velké tržiště.“
„Ale co to má společného s touto oslavou,“ zeptal se nechápavě Chainor.
Rekean se usmál. „Tato oslava je vlastně podobná těm trhům, co jsou venku. Čas od času se pořádá nějaká slavnost, jako tato. Většinou na počest něčeho, ale vždy je to jenom záminka a všichni to vědí. Pravým účelem je, že se sejdou vládcové, obchodníci a jiní vlivní lidé, aby projednali nejrůznější věci – diplomacii, obchody, urovnávali spory, vyměňovali poznatky…zkrátka, je to takové neformální jednání v uvolněném duchu.“ Ale proč jsem tu já? Zeptal se sám sebe elfský princ. Ano, působil v roli vyslance, ale myslel, že jeho úkolem bude pouze doručit dopis Rekeanovi. Neměl sebemenší pojetí o tom, jak se chovat a vystupovat jako zástupce elfského království. V tu chvíli si skoro přál, aby jej odpoledne Tialaina nezachránila a on mohl v poklidu skončit v rukou otrokářů.
Mírně se zamračil a otočil hlavu k Rekeanovi: „Ale ten dopis, co jsem vám doručil…“
„No, co je s ním, chlapče?“
„Jde o to varování. Nejsem si jistý, jestli je tohle právě bezpečné místo,“ namítl Chainor.
„To nebezpečnější,“ ujistil jej pán Dieloru se smíchem. „Kdo myslíš, že by mě tady mezi těmi všemi lidmi zkusil zabít?“
„Můj, pane,“ ozvala se tiše a trošku plaše Tialaina, která nyní stála těsně za sedícími muži mezi Chainorem a vévodou. „Pan vyslanec má pravdu, nikdy nevíte, kdy vám může za zády číhat vrah.“ Za zády číhat vrah…Ta slova se mu zaryla do mysli jako ostrý břit a on se ohlédl a zahleděl nejistě vévodově služebné do tváře, ale jediné, co se v ní odráželo, byl zájem a starost.
„Ále, nechte toho oba dva,“ mávnul opět rukou Rekean. „je tu plno stráží. A navíc – to mám do konce života sedět zavřený v nějakém zatuchlém pokoji, třesoucí se strachem? Víte, kolik jsem dostal varování, že se mě někdo chystá úkladně zavraždit?“ Na chvíli se jeho tvář zachmuřila: „Inu, někdy to i byla pravda, ale stejně...jsem vévoda Dieloru, nemohu se nechat jen tak zastrašit, navíc ne před očima těchhle všech lidí!“
Na to mladý elf nic neřekl, ani Tialaina.
„Myslím, že je čas zahájit dnešní slavnost,“ pronesl po chvíli Rekean. Vstal, pomalu se rozhlédl po místnosti, jakoby se snažil setkat se všemi tvářemi, i když to nebylo možné, popadl masivní stříbrný pohár s vínem a zahřímal: „Vítejte v mé rezidenci, dámy a pánové. A vy, kteří přicházíte z daleka, vítejte v našem městě. Je mi ctí, že vás dnešního večera mohu pohostit a také doufám, že se mi podaří s každým z vás prohodit alespoň krátkou řeč. Slavnost může začít, prosím, bavte se!“
Následoval vřelý potlesk a pronášení přípitků na vévodovo zdraví a sám pán Dieloru pozvedl pohár a upil z něj. Lehká plynulá hudba se proměnila v živější taneční tóny a hosté mezi sebou začali naplno konverzovat, ujídat z bohatých mís plných pokrmů nebo se ubírat k tanečnímu parketu.
Vévoda chvíli zatím seděl na svém místě a Tialaina mu dolila víno. Leron vedle elfa také zamyšleně usrkával ze svého poháru rudý mok a Chainor nevěděl, co dělat. Mám navázat nějakou konverzaci nebo tady seděl jako zapomenutý pařez? Nebo zkusit nenápadně zmizet?
Fakt, že byl tolik na očích celému sálu, jej činil nervózním. Ale ještě víc jej rozptylovala blízká přítomnost Tialainy. Ačkoliv se za ní neotáčel, vnímal každý její pohyb koutkem oka a skoro téměř jakoby na své kůži cítil každé šustnutí jejích šatů. Stále si nejsem jistý, co si o tobě myslet - chvíli hodné děvče, pak zase lítá bojovnice s neuvěřitelnými schopnostmi, jednou má nejhorší noční můra, podruhé zase…co vlastně?
Jakoby tušíc jeho myšlenky, naklonila se rudooká žena ke stolu, aby doplnila vévodův pohár, a lehce se paží otřela o elfovo rameno, což u něj vyvolalo mrazení po celém těle. Nebyl si však jist, jestli se jedná o příjemný pocit, či naopak. Nebo obojí…
„Jak jste z mých slov mohli slyšet, bohužel nebudu moct dostát svému slibu, že večer věnuji jen vám, pánové. Budu muset oběhnout co nejvíc stolů, abych alespoň pozdravil své hosty. Asi to zabere celý večer…“
Chainor pouze přikývl, neočekával také nic jiného.
„Mám se pak přidat k ostatním v obsluhování hostů, vévodo?“ zeptala se rudoočka.
„V žádném případě, děvče,“ ohradil se Rekean. „Dnešního večera se budeš věnovat pouze našim vyslancům.“ S těmi slovy mrknul na Chainora a jeho ústa se zkřivila do mírného, ale zřetelného úsměvu. A jeho oči mluvily o tom, že pro Chainora udělal něco významného.
„Vyslanci,“ opravil vévodu Leron, který se na Chainora také nepokrytě usmíval. „Já vás opustím, když dovolíte, a zkusím získat nějaké známosti mezi vašimi hosty, vévodo.“
„Ale jistě, nakonec, kvůli tomu se ta slavnost děje,“ odvětil Rekean.
Lidský obchodník se ještě naklonil ke svému elfskému příteli a pošeptal mu: „Doufám, že se smím oficiálně honosit titulem ‚poradce elfského prince?‘“
Chainor s úsměvem obrátil oči v sloup a řekl: „Samozřejmě, jen prosím neupravuj diplomatické vztahy elfského království.“
Leron se na tu poznámku zazubil a s rychlým pohledem na opodál stojící Tialainu, která se právě dívala Chainorovým směrem, řekl: „Ne, neboj, to spíš ty bys měl teď zapracovat na upravování vztahů.“
Chainor otevřel pusu, aby něco řekl, ale Leron rychle vstal, ještě věnoval příteli úsměv a rázným krokem odešel vstříc lovu bohatých kupců.
Místo toho se opět ozval vévoda, který si při mluvení hladil pleš: „No a ty bys měl taky vstát, vzít Tialainu a jít si s ní zatančit.“
Chainor se díval za odcházejícím přítelem a téměř ani nevnímal obsah vévodových slov. Teprve, když si je ve své paměti vyslechl podruhé, zarazil se a podíval se téměř nešťastně na pána Dieloru. Tialaininým očím se pro jistotu úplně vyhýbal. Copak mi to dělá schválně?
Jeho pohled však vyvolal u Rekeana místo soucitu výbuch smíchu. Několik hostů u blízkých stolů se tázavě otočilo, ale jakmile vévodův výlev odezněl a on se zhluboka napil, opět se otočili zpět. Tak. Teď netuším, co jsem provedl tak směšného.
„Ty se tváříš, jako kdybych tě v bitvě posílal do první linie,“ řekl vévoda.
„Ale…já neumím tančit,“ přiznal neochotně Chainor.
„A ty si myslíš, že ta holka, která vyrůstala všude možně, to umí?“ odvětil Rekean. „Prostě ji popadni, toč se s ní v rytmu hudby a nedělej si s tím hlavu.“
Elfský princ polknul a opatrně se podívala na rudookou elfku. Ta jen tiše stála, ve tváři nečitelný výraz, ale nijak se k tématu nevyjadřovala, ačkoliv se jí týkalo.
„Nutit tě nemůžu, chlapče, ale Tialainu ano. Jestli tě nedonutí k tanci, tak jí velmi přitížím A takovou odpovědnost na sebe nevezmeš že ne?“ řekl rázně vévoda. Ačkoliv bylo zcela zřejmé, že to myslí pouze v žertu, Chainora ta věta na chvíli přimrazila na místě Mít odpovědnost…jednou už jsem dnes ve svých rukách měl její osud a musel jsem čelit tíži té odpovědnosti. Tohle…tohle je směšné.
Nakonec si Chainor povzdechl a pomalu vstal. Neměl ponětí, jaký byl formální úkon mezi lidmi v Dieloru, když chtěl ženu požádat o tanec, tak Tialaině zdvořile nabídl ruku. Ta s lehkým úsměvem pokývla a vložila svou ručku do jeho dlaně. Poté se oba vydali směrem k tanečnímu parketu, který již byl zaplněn pomalu tančícími a většinou tiše konverzujícími páry.
„Pokud se mnou nechcete tančit, myslím, že se můžeme ztratit, aby nás vévoda neviděl,“ pronesla tiše rudoočka při chůzi, sledujíc přitom Chainora.
„Ne, ne, tak to není,“ hájil se Chainor. „Já jenom…vážně neumím moc tančit.“
„Chápu, jak jsem řekla, můžeme…“
„Ne,“ přerušil rudookou elfku Chainor a zastavil se. Poprvé od svého vstupu do sálu s k ní otočil a zpříma se na ni podíval.
A také měl konečně možnost si Tialainu prohlédnout. Její šaty byly tyrkysově modré, podobné těm, jaké nosila odpoledne, ale tmavší a působící slavnostnějším dojmem. Šaty postrádaly rukávy a dávaly tak vyniknout ženiným pěkně zformovaným pažím. Ona sama měla vlasy spletené do hustého copu a víčka držela lehce přivřená, snad aby příliš nevynikly její rudé oči, které se v očekávání zabodávaly do tváře mladého elfa.
Ten na ni chvíli také hleděl trošku nejistě, ale nakonec se zhluboka nadechl a promluvil: „Rád bych si s vámi zatančil, pokud budete chtít.“
Tialainina tvář se při těch slovech rozzářila. „Velmi ráda.“
„Jenom se obávám, že se budeme muset držet vévodova schématu.“
„Nějak se začít musí,“ usmála se rudooká elfka.
Stejně jako předešlé noci, Chainor se na chvíli ocitl v zajetí ženiných úst, které se něžně zformovaly do svůdného úsměvu. Okamžitě si vzpomněl na vděčný polibek toho odpoledne. Kdybych alespoň neochutnal dotek tvých rtů, pak bych mohl dýchat volněji, pomyslel si elf. Trpce jej však ještě napadlo. A také kdybych neviděl, co dokážeš.
S poslední myšlenkou mu pohled sklouzl k její drobné ruce a prstům, které lehce svíraly jeho dlaň a uvědomil si, že kdyby chtěla, mohla by mu snad zpřelámat kosti.
„Pak tedy pojďme,“ řekl a oba se opět vydali k tanečnímu parketu.
Chainor mezitím bedlivě sledoval ostatní tanečníky, jakým způsobem drží svoje partnerky, a také jejich kroky, aby se za tu kratičkou chvíli přiučil co nejvíc. Na okraji shluku pohupujících se dvojic se oba elfové zastavili a mladík se tázavě podíval na vévodovu služebnou. Ta se pobaveně usmála nad jeho nerozhodností, ale nic neříkala, pouze čekala. Moc mi to neulehčuješ, povzdechl si v duchu Chainor a opatrně položil jednu ruku na ženina záda, zatímco druhou více stiskl její dlaň. Tialiainin výraz se změnil na – alespoň dle jeho soudu – na spokojený a o něco více se k němu přitáhla. Zadíval se jí znovu zpříma do tváře a jejich pohledy se střetly a Chainor v očích své společnice spatřil v té chvíli cosi jiskřivého a podmaňujícího, co jeho pozornost ještě více vtáhlo. Opatrně udělal jeden krok vpřed a rudoočka se nechala vést. Následoval další krok a další a pár se pomalu nořil do rytmu hudby, třebaže Chainor tempo spíše nechával na Tialaině, která vládla evidentně lepším citem pro melodii. Chvíli se cítil díky absenci sebemenší znalosti tanci špatně, ale nakonec se nechal vést vévodovou radou a jen s Tialainou uvolněně kroužil po parketě. A ke své radosti při dalším zběžném pohledu zjistil, že mnoho z tanečníků si počíná stejně, třebaže bohatí kupci a šlechtici přeci jen měli alespoň základní znalosti tance. Navíc se mu pohyb spojený s těsnou blízkostí rudoočky začínal líbit. Cítil jemnou vůni Tialaininých vlasů, která jej zvláštním způsobem uklidnila a opět mu připomněla domov, aniž by tušil proč.
Bez ohledu na to však nemohl zapomenout na odpoledne a nejasnosti okolo její osoby.
Jakoby mu drobná žena četla myšlenka, v jedné chvíli své mírně přivřené oči namířené do světa myšlenek a idejí zaostřila na něj a řekla: „Slíbila jsem vám, že si popovídáme, ale bohužel jsem netušila, že se chystá tato slavnost.“
Elfský princ přikývl, že rozumí.
„A teď asi není vhodná příležitost…“ nastínila Tialaina.
„Já počkám,“ odtušil Chainor s úsměvem. Třebaže umírám touhou znát pravdu…
„I když bude pozdě, možná by to šlo po slavnosti, pokud budete chtít.“
„A pokud neusneme,“ dodal mladý elf.
Ženina tvář se zformovala do něžně omluvného výrazu a Chainor v té chvíli věděl, že ať uřekne cokoliv, odpustí jí. „Je pravda, že jsme si jeden noční rozhovor prodělali již včera v noci. Měla jsem vám říct pravdu už tehdy, jenom…bála jsem se.“
„Doufám, že mi už celou pravdu řeknete nyní.“
„Řeknu,“ špitla vévodova služebná a další slova pronesla významným tonem: „Protože už vím, že vám mohu opravdu věřit.“
Chainor se v té chvíli neubránil mírnému úsměvu, ačkoliv neměl jistotu, jak moc byla ta slova myšlena vážně. Než však stihnul zformulovat odpověď, všimnul si, že Tialaina v jednu chvíli při tanci ztuhla jako kámen, jako by se už nechtěl pohnout z místa, ale téměř okamžitě se dala opět do pomalého plynulého pohybu. Její oči však mířily kamsi za elfova záda. Její pohled se opět stočil k němu, ale už nestihla své počínání zamaskovat.
„Děje se něco?“ zeptal se Chainor.
„Ten rytíř…“
„Který?“ Ta otázka se ukázala o úder srdce později jako zbytečná. Když pár dokonal otočku, Chainor mířil čelem směrem, kterým se prve rudooká žena dívala. A spatřil o pár kroků dál stát vysokého muže s alabastrově bílou pletí a černými vlasy. Oblečen byl mnohem střídměji než všichni hosté, přesto v důstojném šatu.
„Cirnerian,“ slyšel sám sebe říkat elfský princ.
Haenan si dvojice také všimnul, zřejmě už dříve, neboť nyní klidně stál a s klidným výrazem přihlížel. Tentokrát se zastavil i Chainor a následován Tialainou se k muži vydal.
„Vidím, že naše setkání se přiblížilo více, než jsem očekával,“ prohlásil rytíř. To ano, na to, že jste nám doslova před chvílí zachránil život…
„Měl jsem tušit, že elfové tak daleko od svého domova na severu nebudou v Dieloru pouhými zvědavci či obchodníky,“ pokračoval rytíř s mírným úsměvem a zdvořile se poklonil.
„Jsem vyslanec,“ odpověděl Chainor na nevyřčenou otázku, „byl jsem poslán s jistým…oznámením vévodovi.“
Cirnerian s úsměvem přikývl a zaměřil se na Tialainu. „A předpokládám, že dáma vás doprovází.“
„Ne, já jsem jen zdejší služebná,“ reagovala ihned žena.
„I já jsem pouhý služebník,“ odvětil haenan.
„Čí služebník?“ zeptal se zvědavě Chainor.
Rytíř se tajemně usmál a odvětil: „Jsem oddán svému řádu a spravedlnosti.“
Elfský princ si pomyslel, že Tialaina měla pravdu, když mu povídala o fanatické touze těchto mužů sloužit dobru.
„Smím-li se zeptat – jakého řádu?“ pokračoval elf ve vyzvídání.
„Ampheianskému řádu ,“ řekl Cirnerian. „Působíme v mnoha královstvích a říších, ale nejsme na nikom závislí, což je také naší výhodou a důvodem, proč jsme důvěryhodní.“
„Jste nějaký druh kněžích?“
Haenan se zasmál a poté odvětil: „Ne, nic takového, nejsme žádná církev, i když někteří z nás mají jisté….schopnosti.“
Chainor si koutkem oka všiml, že Tialaina rytíře upřeně bez hnutí sleduje. V té chvíli si vzpomněl, že když muže potkali poprvé, Tialaina se také tvářila zaraženě, ale v té chvíli se mu hlavou honily úplně jiné věci a nevšímal si toho.
„Nicméně jsem vás nechtěl vyrušit z tance,“ odtušil rytíř a znovu se uklonil. „Prosím, pokračujte, jistě spolu ještě budeme mít možnost hovořit vzhledem k tomu, jaké na sebe máme štěstí.“ Po těch slovech se otočil a vzdálil.
Tialaina se za ním ještě chvíli s přimhouřenýma očima dívala, dokud jí nezmizel z dohledu. Co ji tak může vyvádět z míry?
Na nic se však neptal a rudoočka opět svou pozornost zaměřila na něj. Usmála se a řekla: „Děkuji vám za tanec, Chainore, moc se mi to líbilo.“
„I mně,“ odpověděl elfský princ.
Chvíli zvažoval, jestli nemá drobnou ženu požádat ještě o další tanec, ale všiml si, že se k nim blížil vévoda Rekean s číší v ruce a svými mohutnými rameny div nepovalil někoho z hostů. Když se ocitl u elfů, rozpřáhl ruce a setřel pot z čela. „No, vidím, že jste už skončili. A ani to nebolelo, že ne?“ prohlásil s úšklebkem a otočil se k rudoočce. „Omlouvám se, děvče, ale na chvíli si musím našeho elfského ‚vyslance‘ půjčit.“
Chainor se po těch slovech na Rekeana podezřívavě zadíval, ten jen s úsměvem vysvětlil: „Rád bych tě seznámil s několika lidmi.“
Mladý elf tiše zaúpěl a povzdechl si. Přesně toho jsem se bál. Jak se mám mezi těmi vládci a šlechtici chovat?
Jakoby vévoda četl jeho myšlenky, řekl: „Neboj, jenom se s nimi pozdravíš, připiješ na zdraví a nanejvýš vyměníš pár zdvořilostních frází. Když už tu jsi, rád bych, abys poznal některé důležité osobnosti. Tvá matka by tomu určitě byla nakloněna.“
Elfský princ přikývl, ačkoliv si vůbec nebyl jist, jestli je tomu on nakloněn. Pán Dieloru o tom zjevně nehodlal diskutovat, proto jej Chainor následoval. Tialaina šla s nimi také, neboť jí vévoda naznačil, aby se postarala o to, aby při přípitcích byly poháry plné. A tak trojice putovala od jednoho konce místnosti k druhému a vévoda se pokaždé zastavil u někoho z hostů, aby s ním prohodil řeč a nikdy neopomněl zmínit Chainora a zmínit se o něm jako o vyslanci a elfském princi. Lidé mu většinou věnovali zdvořilý úsměv a někdy si jej trošku zvědavě prohlíželi. Brzy se vedle něj objevil i Leron, kterého evidentně přestalo bavit potloukat se po sále sám, a Chainor byl za přítomnost svého přítele vděčný. Následovalo vleklé představování, nekonečné přípitky vína, které pomalu začalo mladému elfovi stoupat do hlavy, vysvětlování vévody, kdo se honosí jakým titulem a odkud pochází a krátké plytké rozhovory většinou nutné jen k tomu, aby se dostálo etiketě. A tak se Chainor seznámil s mnoha radními Dieloru, šlechtici z okolních zemí, vyslanci a jinými lidmi, které ani nedovedl nikam zařadit. Našli se mezi nimi však i zástupci zemí, o kterých slýchával z vyprávění a příběhů. Setkal se tak například s vyslancem z Kadlonie, statným mužem, jehož země ležela na severu a která byla faktickým spojencem jeho království. Představen byl také Vatri Ikhase, tmavovlasé a tmavooké ženě, čarodějce z říše Naaritai, která patřila mezi nejmocnější říše na jih od zálivu. S vyslancem Naruunaku, vousatým mužem se zlýma očima, zástupcem dalšího mocného celku a souseda Naaritaie, měl Chainor tu čest se také seznámit, ale jak mu vévoda prozradil, ty dvě říše byly v nepřátelském rozpoložení, proto oba zástupce posadil co nejdál od sebe. Nejdéle se však Rekean zdržel u Aervika, bratra galathroského císaře. Jak mladý elf věděl, Galathros ležel poměrně blízko Dieloru a byl jistě největším partnerem obchodního města.
V jedné chvíli měl už Chainor pocit, že mu ze všech těch nových a neznámých jmen a v neposlední řadě také z vína praskne, hlava. Začal přemýšlet, jak se vévodovi omluvit a vzdálit se ruchu večera, ale Rekean sám se po rozhovoru s jedním radním Dieloru k elfskému princi a jeho příteli Leronovi otočil a řekl: „Nu, myslím, že pro dnešek by to stačilo.“ Podíval se po rudooké ženě, která stála opodál se džbánkem vína, hotova ihned dolít k dalšímu přípitku. „Myslím, že byste si mohli jít znovu zatančit a…“
„Otče,“ Rázné a formální oslovení přerušilo vévodova slova a všichni přítomní se obrátili k onomu hlasu, který patřil, jak Chainor při prvním pohledu zjistil, vévodovu synovi.
Ten chvíli počkal, olízl si rty a střelil pohledem po Chainorovi a Leronovi. Ani tentokrát mladý elf nevěděl, co si o tom muži myslet. Měl z něj nepříjemný pocit, jakoby mezi nimi stála neviditelná zeď, přestože se vůbec neznali. Zdá se, že mu moje přítomnost zde vadí…
„Ano, synu?“ zeptal se vlídně vévoda a s lišáckým výrazem dodal „Doufám, že mi nepřicházíš oznámit, že jsi na zítřek svolal setkání všech panovníků Yveninu.“
„Nikoliv, otče,“ odtušil s klidným výrazem Eduos. „Rád bych ti někoho představil.“
Teprve v té chvíli si Chainor všimnul, že za černovlasým mužem vyčkává další postava. Když se na ni zaměřil, aby si ji prohlédl, na okamžik se mu zastavil dech.
Oním představovaným byl vysoký muž v honosných šatech, jejichž střih se však lišil od šatů lidí. Byly dlouhá a splývavé, přesto zvýrazňující štíhlé pružné tělo jejich majitele. Dlouhé světlé vlasy spadaly muži na ramena, jejich „tok“ byl upraven zlatou čelenkou, pokrytou složitými ornamenty a symboly. Nejvíce však zaujala Chainora tvář, která se vyznačovala ostrými rysy, možná až příliš dokonalými a velkýma zelenomodrýma očima. Ačkoliv mužovy uši nebyly pod záplavou vlasů zřetelné, mladík je ani vidět nepotřeboval. Zcela zjevně se jednalo o elfa, ale nepatřil k jeho rodu. A evidentně to nebyl ani temný elf.
Při pohledu na něj se mu vybavovala slova jeho matky Elimery, když byl ještě dítětem: Jsou vysocí, vyšší než my nebo temní elfové, jejich ramena však bývají užší. Mají trošku jiné rysy ve tváři než lesní elfové, od lidí jsou ještě snáze rozpoznatelní. A to také díky vlasům, které mají většinou velmi světlé, ale ne takové, jaké můžeš vidět u elfů zde, můj synku, více zlatavé a zářící. Tak vypadají vznešení elfové…Nemyslím, že některého z nich někdy potkáš, na Yveninu jich už mnoho nezůstalo, odpluli před dávnými věky do zemí za jižním mořem.
„Toto je princ Varmaril, otče,“ pronesl vzletně Eduos. „Jako zástupce elfského lidu nám prokázal tu čest a obdařil nás svou návštěvou.“
Zdálo se, že samotný Rekean je vývojem situace zaskočen. Chainor netušil, jestli vznešení elfové udržují nějaké styky s Dielorem, ale dle vévodova výrazu usoudil, že nikoliv.
„Je mi ctí se s vámi setkat, vévodo,“ pronesl melodickým hlasem Varmaril a poklonil se. „K mým uším se o vás doneslo jen to nejlepší.“
„Děkuji,“ odtušil trošku zmateně pán Dieloru. „A mně je ctí vás přivítat v mém sídle a v naše městě, nečekal jsem…tak vzácnou návštěvu.“
Na tváři světlovlasého muže se objevil dokonalý úsměv, který však Chainorovi připadal trošku strojený. „Už delší dobu jsem zvažoval návštěvu Yveninu a příležitost se díky vašemu synovi naskytla sama.“
Rekean přikývl, ale zřejmě sám netušil, jak se Eduos dostal do kontaktu se vznešeným elfem. Mezitím si mladý elf a Leron vyměnili udivené pohledy. Jediným štěstím je, že nejsem jediný překvapený.
„Myslím, že by bylo vhodné připít si,“ prohlásil vévodův syn a po těch slovech mávnul na Tialainu mnohem panovačnějším gestem, než jaké by použil sám Rekean. Chainor se zamračil, ale rudoočka poslušně přicupitala a dolila Eduosovi i Varmarilovi jejich poháry.
Vévoda se podíval z jednoho elfa na druhého a řekl s úšklebkem: „Zajímavá shoda náhod…“ Ukázal na Chainora a Lerona a pokračoval: „Toto je Chainor, elfský vyslanec a princ z království lesních elfů na severu. A jeho poradce Leron Magriaq.“
Varmaril na oba vrhnul studený pohled, ale zdvořile pokývnul hlavou.
Jestli měl Chainor z Eduose nepříjemný pocit, nevěděl jak nazvat propichující oči prince vznešených elfů. Odstup a chlad vůči němu z nich přímo čišel.
„Ano, vskutku, zajímavá náhoda, jeden by při pohledu na nás řekl, že elfským princem se v dnešních časech zove kdekdo,“ pronesl Varmaril a upil ze svého poháru.
Rekean jízlivost nezachytil nebo nechtěl zachytit a zasmál se: „To ano, ale po boku Chainorovy matky jsem v mládí bojoval daleko na severu a mohu přísahat, že je to královna se vším všudy.“
„jistě je to schopná žena,“ přitakal dlouhán a poprvé se přímo obrátil na Chainora. „To ale u vás lesních elfů nevelí vojskům muži místo žen?“ Proč se tak ptá? Snaží se mě zesměšnit nebo snad ranit?
„Ne, můj otec není král lesních elfů, je to temný elf.“
Jakmile to dořekl, uvědomil si, že udělal pravdivým prohlášením velkou chybu. I přes dobře drženou masku se výraz vznešeného elfa na úder srdce scvrkl do znechucené grimasy a z jeho očí sršela již jen surová nenávist. Tak intenzivní, že Chainora donutila podvědomě o krok ustoupit.
Atmosféra v tom okamžiku zhoustla natolik, že nikdo z přítomných nevěděl, co říct. Ačkoliv se Varmaril okamžitě ovládl, nikomu jeho pohnutí neuniklo.
Situaci vyřešil až Leron, když mírně postoupil před svého přítele a řekl: „Jestli nás omluvíte, pánové, potřebujeme ještě s vyslancem něco probrat, přeji vám pěkný večer.“ S těmi slovy popadnul omámeného Chainora za paži a vlekl ho pryč od vévody, jeho syna a Varmarila. Tialaina se za nimi ustaraně dívala, vypadala, že by je nejraděj následovala.
Leron mířil skrze místnost až k její zadní stěně, o kterou se mladý elf následně unaveně opřel. S konečnou platností si nešťastně uvědomil, že vínu mu stouplo do hlavy víc, než by chtěl. Možná právě z toho mu začalo být takové horko. Anebo z toho spalujícího pohledu vznešeného elfa. Proč ta nenávist? Nic jsem mu neudělal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Leron.
Elfský princ přikývl a dále mlčel.
„Sice nevím, o co jde, ale ten zlatovlásek tě moc nemá rád.“
Chainor se nad přítelovým postřehem musel pousmát. „Já ale také nevím, proč.“
„Možná to bude tím, že se přátelí s tím Eduosem, ten na nás taky nevrhal zrovna zamilované pohledy,“ napadlo lidského obchodníka. Spojitost to jistě má, ale tím to není, pomyslel si elf. Co je tohle za den? Děje se toho až příliš mnoho...
Leron se také opřel o zeď a oba tam jen tak chvíli stáli a nezúčastněně sledovali dění v sále. Po nějaké chvíli se z davu vynořila drobná ženská postava a zamířila k nim. Chainor vzhlédl a viděl blížící se Tialainu se zachmuřenou tváří. Elfovi však věnovala povzbudivý úsměv.
„Vévoda vás pustil?“ zeptal se mladík.
„Ne, utekla jsem, vždyť říkal, že se mám věnovat vám,“ odvětila a další slova pronesla s vypočítavým výrazem: „Přece nebudu porušovat jeho přání.“
Chainor se usmál Tialaina se zeptala: „A kdo vlastně byl ten elf? Nevěděla jsem, že existuje ještě jiné království elfů.“
„Spíš jiný druh,“ odtušil Chainor. „Je to asi vznešený elf, ti odešli z Yveninu před dávnými časy.“
„Nebo byli vyhnáni?“ zeptal se podezřívavě Leron.
Mladý elf pokrčil rameny. „Netuším, přiznám se, že o tom moc nevím, je tu už vážně moc dávno.“
„Na tom teď nezáleží,“ řekla Tialiaina. „Nevypadáte moc dobře, vyslanče, měl byste si jít odpočinout.“
Chainor mávnul rukou a odvětil: „Jen jsem vypil trošku moc dielorského vína a bolí mě hlava. Jen se trošku nadýchám…“
„A už se vám to někdy stalo?“ zeptala se rudoočka.
„Ne, ještě ne,“ přiznal Chainor.
„Tak to by bylo nejlepší, aby vám nebylo ještě hůř. Pojďte se mnou, udělám vám čaj s bylinami, které utlumí tu bolest. A pak si můžete odpočinout“ navrhla žena.
Mladý elf se podíval po svém příteli, ale ten jen s úsměvem řekl: „Jen jdi, tady se stejně už nic zajímavějšího nestane. Aspoň myslím…“ Ne, vážně nechci, aby se stalo ještě něco ‚zajímavějšího,‘ než co jsem prožil dnes, pomyslel si Chainor.
Přikývl tedy, odlepil se od zdi a vydal se k hlavním dveří. Tialaina se mu bez ptaní zavěsila pod paží, jakoby měla strach že upadne.
Trošku zamračeně se na ní podíval, ale na druhou stranu mu její blízkost byla příjemná.
„Co se děje, proč se všichni tváří, jako bych byl nemocný? Vždyť mi nic není,“ řekl elfský princ ve snaze hájit svou důstojnost.
„To ten druhý princ…Měla jsem o vás strach.“
Chainorův výraz se změnil na udivený. „Strach? Ale proč, vždyť se vlastně nic nestalo…“
„Kdybyste se viděl, jak jste se tvářil, když na vás upřel ty zlostné oči, tak byste o sebe měl taky strach,“ odpověděla rudoočka. Tak. Že by mě to vážně rozhodilo víc, než si připouštím? Nejsem jenom zvyklý na to, že mě někdo nenávidí bezdůvodně, to je všechno. Nebo ne?
Jeho myšlenky přerušila další slova Tialainy. „Alespoň budu mít možnost vám vysvětlit vše, jak jsem slíbila.“
Elfský princ se na drobnou ženu usmál a řekl: „Hlavně žádná velká překvapení, prosím, doufám, že jejich zásobu jsem už dnes vyčerpal.“ Ale jeden nikdy neví…
„Nic takového, vážně,“ slíbila vévodova služebná. „Pokud tedy pravda nebude tak překvapivá.“
Chainor z celého srdce doufal, že opravdu nebude.
