Kdybych měla zhodnotit svůj život a dát ho do kostky, vznikla by koule, ne rovnoměrná – měla by hrany a byla by ostrá...takže něco mezi. Byla by celá ze skla.
Za skleněnou stěnou by se na mě koukal cizí obličej. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale byl mi povědomý. Černé oči bez bělma by mě pozorovali, vyhladovělé, plné nenávisti, kterou by jeden člověk nedokázal unést. A němá ústa by vyslovovala slova, které nikdy neuslyším a nikdy jim neporozumím. Přesto, že bych se dívala pořádně, nepoznala bych kolik je té osobě na druhé straně, mladé přesto s moudrostí oceánů,nerozeznala bych jedinou myšlenku, která by přeběhla přes bledou sochu.
Co jiného by to mohlo být?
Seděla bych dlouho před velkou skleněnou zdí s obličejem a vnímala bych pohled, s každou minutou přibývající vrásky i vítr na druhé straně, který dokonale pročesával vlasy s barvou, kterou žije příroda. Byl by to krásný obličej. Čím déle bych se do něj dívala, připadala bych si jako bych byla sama v té krychli s kulatými stěnami, která se stále stahovala do sebe a mě uzavírala mezi jejími stěnami, až by se můj obličej stal zdí, bez pocitů i síly. Nic.
Očima bych se dívala do očí osoby, která by obcházela mě, nebo pouhou sochu uvězněnou v rámu obrazu, bez odtrhnutí pohledu.
Pak by se krátce usmála a sfoukla navždy svíčku, přetrhla nit, spojující mě se světem. Skleněné zdi by se rozletěli na milióny kousku, proletěli mnou. V očích by se mi objevila nechápavá slza poznání. A pak bych se ocitla na druhé straně.
