|
Ve snu mě Ďábel
odsoudil k zatracení,
ač dřív jsem byl Ábel –
už dávno ho ve mně není.
Ztrácím svou svatozář,
z mých křídel se sype peří,
k zemi jsem obrátil svou tvář
a v duši se mi šeří.
Ztrácím se v mlze,
co brání Slunce svitu
a tvojí hořké slze
už nedám kouska citu.
Oddám se temnot hlasu,
jenž zle mi našeptává,
a lapen v mrazivém třasu
tvé opory se vzdávám.
Vyjdu vstříc stínu!
Skrz žal a utrpení
v tu nejstrašnější vinu
se čistota má mění.
Až má duše zcela zčerná,
ze srdce kámen až se stane,
tak uvnitř říše temna
ať hranice mi vzplane.
Sám já na ní budu stát,
hrdě, se vztyčenou šíjí.
Satanův trest přijmu rád
za nezřejmé provinění.
|
