Všechno začalo nevinným nápadem. Vyměnili mi moji židli, na které jsem sedával, za velmi pohodlné křesílko. Je vážně báječné a příběh, který se nám udál a který vám chci vypovědět je právě o tomto křesílku v rohu psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích.
Někteří spoluchovanci nedokázali skousnout fakt, že jsem dostal to nové pohodlné křesílko a tudíž jsem nakonec vyhlásil soutěž o tento příjemný a velmi roztomilý kousek nábytku. Podmínky byly vskutku drsné, drsnější jak rumunský toaletní papír a troufám si tvrdit že drsnější než pracovní doba v Pákistánu. Mělo se jednat o souboj důvtipu a elegance, přeci jen ti nejchytřejší mají právo na nejluxusnější křeslo v okolí pavilonu číslo čtrnáct. Pohodlnější už má jen pan doktor Švanda, ale ten si ho zaslouží, protože kdybych já pracoval jako cvokař s psychopaty v Bohnicích, asi bych zešílel. Jak kuriózní co?
Ale zpátky k té velké soutěží, která měla svému vítězi přinést nehynoucí slávu a prestiž mezi blázny v Bohnickém areálu. Jedinným výherním kritériem a podmínkou výhry byl ten nejlepší vtip. A nemyslete si, že vtip typu: „Šli dva a prostřední upad.“ I když tenhle vtip dostává ve cvokárně úplně nový rozměr. Vtip potřebný k výhře luxusního křesílka byl jiného ražení.
Nikdy jsem neměl rád kanadské vtípky, jednou mi vytlačili na vlasy zubní pastu a ta nešla dolu, vtipné to nebylo a moc to bolelo. Náš Vtip spočíval ve velice delikátních záležitostech. Mářa sebral konspirační papír a razítko s pandou. Já vzal velkou barevnou pastelku a napsal pravidla:
1. Kromě vraždy a slupek od banánů je povoleno úplně cokoli.
2. Vyhraje ten, kdo během týdne spáchá na personálu nejlepší atentát.
Akce měla začít zítřejším dnem o půlnoci a skončit přesně za týden posledním úderem hodin na věži areálu Psychyatrické léčebny Praha-Bohnice. Napětí bylo drásající. Jeník začal být náměsíčný z toho jak se nemohl dočkat dalšího dne.
Celý den každý strávil sám a potichu. Myslím, že tehdy sestřička Jahelová začala něco tušit. Přeci jen i můj spolužák, který ustavičně visel na mřížích a křičel byl potichu v rohu na zemi a rozhlížel se po místnosti. Já to ani tak nebral moc vážně, přeci jen, jsou to cvoci, konkurence to nebude.
Ten den jsme nějak přežili bez větší psychické újmy, což je ve cvokárně, řekl bych, úspěch a nakonec jsem nezadržitelně vpluli do týdne , který měl znamenat největší souboj duševně chorých myslí.
Mářa, vzpomínám si, skóroval jako první. Tehdy jsme právě měli další pravidelné dvoutýdenní kontroly u pana doktora Švandy. Štrádoval jsem si to po chodbě která smrděla savem až jsem došel ke kýženému šmajlchkabinetu. Na dveřích byla klasická cedulka: MUDr. Jiří Švanda, pod kterou někdo připsal: „Budete se smát, až se budete za mříže blázince popadat.“ Zahřívací kolo pomyslel jsem si. Rutinní prohlídka mě asi po pěti minutách přestala bavit a když jsem začal panu doktorovi slintat na stůl pustil mě zpět na oddělení. Stihl jsem si dokonce i půjčit českofrancouzský slovník cizích slov.
Oddělení bylo vzhůru nohama. Což byl přesný a někde i dosti výstižný popis situace. Mářa zmizel, ale to nebylo to hlavní. Jeník strašlivě křičel něco o tom, že je moucha a visel na stropě. Sestřička Jahelová se ho snažila ze stropu sundat Thorazinem, ovšem divili byste se jak je těžké trefit se do člověka, co visí na stropě, injekční stříkačkou. Asi po pěti minutách to vzdala a se slovy „Ať visí!“ odešla dát si rum s čajem.
Občas někteří chovanci pomáhají kuchařkám vařit jídlo. Vcelku o moc nejde, blázny ani moc krmit nemusíte. Kuchařky mají tendenci v kuchyni pít, hlavně když to pan ředitel nevidí. Dnešek tomu nebyl vyjímkou. Karel (pravděpodobně ve spolupráci se Stalinem a Hitlerem, když má člověk rozstěp osobnosti tak je bojový komando samo o sobě) nasypal něco ze svých medikamentů kuchařkám do lihovin.
Musel jsem uznat, že to byl zajímavý nápad. Ta kuchařka, která byla tlustá jak dobře krmené prase bradavičnaté, si začala myslet že může létat a běžela své najednou nabyté schopnosti vyzkoušet na nejbližší panelový dům. Poslala do kolen tři ochránce pořádku a perfektním kopem srazila k zemi středně velkého dobrmana než se ji podařilo zastavit dobře mířenou dávkou Thorazinu sestřičky Jahelové . Ta prohodila něco o pigmejích, zastrčila bojovou foukačku, a jala se hledat ztraceného Mářu. Proklatě nízko u pasu měla svoji bandasku s rumem a dvě dávky Thorazinu po 1 mg.
Jakmile se přivolaným hasičům podařilo Jeníka ze stropu sundat začala se situace vracet k normálnímu stavu. Musím uznat, že můj spolužák měl zajímavou ideu se kterou chtěl získat získat moje křesílko. Ale o tom později.
Pan doktor Švanda našel Mářu v ledničce na sesterně. Těžko říci co pan doktor potřeboval v ledničce na sesterně, ale další tři dny se s ním sestřička Jahelová nebavila, neboť jí ze sesterny zmizelo všechno záložní spodní prádlo. A já dostal od Mářy k blížícím se Vánočním svátkům dvoje tanga a podprsenku velikosti 80c. Ten dárek mne velmi potěšil.
Dalšího dne, do kterého jsem se bál probudit, přišel ten můj spolužák k sestřičce Jahelové a řekl jí, že potřebuje na záchod. Sestřička Jahelová ho samozřejmně odeslala do příslušných částí s dobře mířenou radou o použití toaletního papíru. Když pak můj spolužák použil ke své potřebě roh společenské místnosti, bylo mi na zvracení. Podal jsem mu ten českofrancouzský slovník a s velmi podobnou frází, jako použila sestřička Jahelová, jsem mu poradil aby tento slovník použil.
Když to Jahelová viděla chytly ji mrákoty. Od té doby už vím jak vypadá člověk, který bude vraždit. Naštěstí sestřička Jahelová není agent s povolením zabíjet a tudíž to musela uklidit. Doufám, že vám nemusím připomínat, že asi i měsíc poté na nás byla obzvláště krutá a naštvaná. Ale ten její obličej za to stál, když se dozvěděla o Záchodovém Démonu, který znemožňuje jakkoli použít sanitární techniku.
Další den jsme museli na přání mého spolužáka nastoupit před společné toalety a účastnit se vymítaná Záchodového Démona. Tento exorcistický obřad se sestával z neustálého bušení do záchodových prkének a tančení kolem pisoárů se spodním prádlem na hlavě. V životě mě nikdo tak neponížil. Tedy, vlastně ano. Psali jsme písemku z chemie, poradil jsem mému spolužákovi celou písemku a stejně dostanu o dva a půl stupně horší známku než on. Nikdo mě už nikdy víc neponížil.
Nyní však situace byla nadmíru kritická, říkal jsem si, neboť jsem opravdu nevěděl čím mám přebít atentáty svých spoluchovanců. Záchodové vymítání mělo nebývalý úspěch a proto jsem se rozhodl k sebevražednému kroku.
Byl pěkný slunečný den a já jsem si ze slovníku vytrhl náhodně vybranou stránku. Sehnal jsem pak i z ukradených brýlí soustavu spojných čoček a chystal se k nejhoršímu činu mého života. A také nejdelšímu. Po dvou hodinách usilovné snahy se mi povedlo zapálit heslo Affirmer, od čehož následně chytlo i to pohodlné křesílko. Křeslíko hořelo a já spokojeně odcházel. Jen ten můj spolužák propadl v pláč, neboť se mu to křeslo velmi zamlouvalo, ale jak se tady říká: „Nevybereš si...“
