Amatheonské ulice jsou dlouhé a spletité. Někdy jimi procházíte nekonečné hodiny, jindy vás na začátku cesty nenadále zastaví slepá ulička – v takovém případě je nejlepší se otočit a hezky rychle zmizet. A pokud na druhém konci číhá stejné překvapení, raději počkejte další týden, než se město znovu promění. Někdy i déle...
Kráčíte-li s mapou v ruce rozlehlým komplexem amatheonského labyrintu, kde dům chudáka stojí vedle domu boháče a plánek města vám radí zahnout doleva, abyste se dostali k vyhlášenému hostinci, kde se podávají ty nejlepší pokrmy a lahůdky, na jaké si jen dokážete vzpomenout, je lepší nejdříve najít toho podvodníka, který vám mapu prodal a zavolat na něj městskou stráž. Než ho najdou, musíte si počkat dva, tři měsíce. Někdy i déle...
V Amatheonu totiž žádné mapy města nejsou. A koneckonců ani vyhlášené hostince.
Jeden den se město zlatem skví, druhý zase v bahně utápí... Jinými slovy, dnes už nenajdete cestu do toho pajzlu, kde vás včera hostinský s úspěchem obral o celoživotní úspory. Má to svoje výhody, ale pro vás určitě ne. Vaším jediným štěstím je, že Amatheon leží tak daleko – až na nejjižnějším výběžku Syderie, hned vedle Kyrgylské pouště. Má to svoje výhody a tentokrát snad hrají i pro vás.
Říká se, že se poušť kdysi začala rozpínat od neznámých jižních zemí a postupovala stále na sever, dokud se jednoho dne nezastavila a na tom místě vybudovali první syderští obyvatelé Amatheon. Omyl. Poušť se zastavila před Amatheonem.
* * *
Zaprášenými ulicemi Amatheonu prosvištěl vítr a zalomcoval vývěsním štítem hospody U Vydutého kotle. Lucerna pod ním, která svým mlhavým světlem až doposud prorážela nehybný plášť šera, znaveně zablikotala. Kolem se mihl tmavý stín shrbené postavy a pokradmu se prosmýkl kolem dveří, jako by nechtěl být zpozorován nikým zevnitř. O chvíli později spadla z nebe první kapka. Spící strážný klimbající u vchodu sjel pod tíhou své zbroje s hlasitým hlomozem na kamenné dláždění.
Ark Nomungur leknutím na židli povyskočil. Zamyšleně si poškrábal svou holou hlavu a starostlivě konstatoval: „Bouře začíná. Artriy seslal pohromu na toto hříšné město.“
V hospodě U Vydutého kotle se rozhostilo naprosté ticho. Všechny zraky se upřely na mladého mnicha v lehkém hávu, jenž svými slovy upoutal všechny pijany a výstřední návštěvníky, kteří v tuto noční hodinu toužili po klidu a nerušenosti pro své vlastní plány. Oheň v krbu napjatě zapraskal.
Ark Nomungur nevěřícně otevřel ústa. Jeho srdce štěstím poskočilo. Přišla jeho chvíle. Teatrálně pozvedl hlavu, vstal ze židle a napřáhl ruce ke svým posluchačům. „Přátelé! Copak nevelebíte svého Stvořitele dost na to, aby vám požehnal nespočtem dnů plných slunce ve vašich duších? Zamyslete se, co nám chce Stvořitel sdělit pomocí hromů a blesků! Kdyby...“
„Pivo došlo!“
Štamgasti rázem propukli v nespokojený řev. Několik hostů vstalo ze židle a začali pátrat po majiteli onoho hlasu a ještě děsuplnější poznámky.
„Kdo to řek´?“ zařval hostinský a bouchl svou tučnou pěstí do pultu, až půllitry vyděšeně poskočily. „Sakra, hoši, copak takovýmu žvástu budete věřit?“
Mezi hosty to zašumělo. Sem tam se ozvaly rozhádané hlasy, sem tam padla nějaká ta rána, ale sečteno podtrženo, každý se vrátil ke svým piklím, které kul před Ark Nomungurovým politováníhodným výstupem.
Mnich se zdrceně sesul na stoličku a vrhl nepěkný pohled na muže sedícího u stejného stolu. „Proč jsi to musel udělat?“ obrátil se zoufale ke svému příteli. „Měl jsem skvělou příležitost, abych šířil osvětu mezi...“
„Měl jsi skvělou příležitost, aby jsi skončil s hlavou mezi palci u nohou,“ doplnil ho trefně Walhar, jeho společník. Byl to muž, jehož věk by bylo zatěžko hádat (navíc v Amatheonu by se vám podobný tip nemusel vyplatit), za což mohla široká, černými vousy a vlasy zarostlá tvář, která mu dodávala divý vzhled, na zdejší poměry však ne dost zastrašující na to, aby svým zjevem vzbuzoval respekt – což by se mu v jeho práci u městské stráže docela hodilo. Více méně to však byl člověk hromotluckého rázu, na rozdíl od vychrtlého Ark Nomungura, jehož vystouplé lícní kosti a vpadlé tváře hrubě kontrastovaly s postavou jeho společníka.
Mnich zajel rukama pod svůj hábit a vyčítavě pokračoval k Walharovi: „Přerušit svatá slova, která mi do úst vnukl sám Artriy Stvořitel – navíc ještě tak povrchní a hnusnou poznámkou – je těžké rouhání! Zda-li pak jsi už tento měsíc přinesl oběť do chrámu, příteli?“
Walhar sjel rukou k jílci svého meče, aby v tom letmém dotyku našel oporu proti vtíravému pohledu Ark Nomungura. Rozhlédl se po lokále. Kamenné zdi na něj chladně civěly ze všech stran a stísněný pocit nezmírňoval ani oheň planoucí v krbu opodál, u nějž se rozvalovalo podivné stvoření. Podle Walharova prvního dojmu leželo na břiše, mužovo obočí se však významně pozvedlo, když tvor po chvíli zakroutil ve vzduchu končetinami vyrůstajícími z domnělých zad, které neslyšně dopadly desítkami drobných prstů na zem a přenesly svého majitele dlouhými skoky kamsi do stínu.
Walhar se raději odvrátil. V té chvíli se jeho oči setkaly s pohledem zrzavého muže, který světu ukazoval své neskutečně chlupaté ruce vykukující zpod rukávů. Neznámý pochopil Walharův údiv a potutelně se pousmál.
„Ehm, ehm?“ vytrhl ho z jeho soustředění Ark Nomungur, který si důležitě odkašlal, aby upoutal pozornost svého přítele a upřel na něj svůj léty procvičený soucitný pohled trpitele.
„Co je, Nome?“
Mnich se pousmál a dotkl se bojovníkovy ruky. „Na to jsem se chtěl zeptat já tebe, příteli. Copak ses snad se mnou ty nechtěl setkat na tomto bohem zapomenutém místě?“
Walharova tvář se děsivě zkřivila, z čehož Ark Nomungur usoudil, že přemýšlí. Mnich se snažil zachovat trpělivost, ačkoli ho trapné chvíle ticha způsobené podprůměrnou hladinou mužova intelektu dováděly k potlačovanému šílenství, které se mu dařilo jen těžko skrývat.
„Chtěl jsi se mnou přece hovořit o něčem důležitém, ne?“ pokusil se Ark Nomungur nesměle, stále si tiše pohrávající s myšlenkou předčasného úniku ze sevření Walharovými myšlenkovými pochody.
„Jo, ty myslíš toto!“ luskl muž prsty a vítězoslavně se zhoupl na židli. „Náš velitel se tě chtěl zeptat, jestli by ses v chrámu nepřimluvil za jeho dceru, bude se totiž vdávat. Sakra, proč jsem si na to hned nevzpomněl?“
Ark Nomungur zaťal čelist potlačovaným výkřikem. „A to je vše? Proto jsi mě tahal sem?“
Walhar si zhluboka přihnul z půllitru, který se nacházel na stole před ním. „Neznám lepší místo,“ mlaskl slastně a strčil si palce za opasek.
Ark Nomungur bolestně přivřel víčka. Koneckonců, byl to svatý muž a nemohl si tedy dovolit dát najevo své rozčilení a už vůbec ne takto na veřejnosti. Zvedl se a pokynul Walharovi, aby zůstal sedět. „Přimluvím se tedy u Armeniel – bohyně lásky – za štěstí té mladé dívky, ale také u Elifer, aby prodloužila její život.“
Bojovník pozvedl téměř vyprázdněný půllitr do vzduchu a zvolal: „Nezapomeň ani na sebe, Nome! Vzkaž bohům, že jim věnuju motlitbu za tebe.“
Ark Nomungur zatlačil do dveří. Ve vteřině ho objal ledový vzduch, který mu pronikal pod lehký háv a mrazil ho po celém těle. „Pokud existuje bůh mnichů, pro které nikdo nenajde pochopení, budu se u něj modlit,“ procedil tiše mezi zuby.
Dveře se zabouchly a Walhar zůstal u stolu sám. Vyklopil do sebe poslední zbytek piva, rozmrzele jím třískl o stůl a rozhlédl se kolem. Téměř v té samé chvíli se jeho oči opět setkaly s tím zvláštním zrzounem, který z něj nejspíš za celou dobu nespustil zrak. To Walhara znervózňovalo. Neměl rád hádanky, které se nedají vyřešit několika ranami pěstí a tenhle neznámý k podobným hlavolamům nejspíš patřil.
Náhle, aniž by Walhar řekl jediné slovo, zrzoun vstal a přisedl si vedle něj.
„Máš problém?“ zabručel bojovník a podezřele si neznámého změřil. Nemohl si nevšimnout půlnoční barvy jeho očí, v nichž se čočka a duhovka nedaly od sebe navzájem rozeznat, a stejně tak mu neušla ani nezvykle napuchlá a zarudlá víčka, která jeho zraku dodávala pitoreskní ráz.
„Já ne,“ odpověděl zrzoun, „ale ty ho možná budeš mít.“
Walhar nedůvěřivě pozvedl obočí.
Muž se jeho výrazu zasmál. Ten zvuk spíše připomínal vrzání pily než něco, co vycházelo z lidských úst. Luskl prsty na hostinského a ten úslužně přichvátal s dvěma korbely piva.
Walhar spokojeně mlaskl. Teď už nebylo pochyby o tom, že neznámý je jeho přítel.
Zrzoun vytáhl z rukávu balíček karet a zkušeně přejel po jejich hřbetu prstem. „Hraješ?“ mrkl na svého společníka a bez další výzvy je začal míchat. Jeho prsty se míhaly rychleji než blesk.
„Páni...“ zahučel Walhar a sledoval jeho počínání. „Jak to, krucinál, děláš?“
„To je jen jedna z mnoha výhod mého... stavu,“ pohodil zrzoun hlavou a začal vykládat na stůl.
„Jakej stav máš na mysli?“
Zrzoun vzal karty do ruky a zamyslel se. „No, je to trochu zvláštní záležitost, o které se ne každému svěřuji. Mám totiž to štěstí, že jsem se stal jakýmsi nadčlověkem, nebo jak bych to nazval.“ Vyhodil kartu a čekal na Walharův krok.
„Povídej dál,“ vyzval ho a položil na stůl sedmičku.
Zrzoun odvrátil zrak a tlumeně sykl. „Jenom tohle je mé prokletí – všechny tyhle sedmičky...“ Přikryl kartu jednou svou náhodně vybranou. Potom se opět obrátil k Walharovi a potutelně se na něj pousmál. „Tohle je však jen malý zádrhel, který všechny mé ostatní vlastnosti s přehledem převáží. Kdo by snad netoužil po božské síle nebo rychlosti, kdo by nechtěl chodit neviděn? Tohle všechno já dokážu.“
Jeho slova zaujala Walhara natolik, že přestal hrát. Dokonce ani svého korbelu už si tolik nevšímal. „Kecáš! Jak bys mohl něco takovýho dokázat?“ Míra vzrušení se začala projevovat i na jeho mluvě, která přešla z profesionální na naprosto neodbornou, až zcela nekontrolovatelně hovorovou.
Zrzoun mlčky chytil opěradlo židle pravou rukou a zmáčkl. Walhar vyvalil oči. Ve dřevě zůstaly naprosto zřetelné otisky mužovy ruky, narušované dlouhou řadou třísek, které divoce trčely na všechny strany.
Walhar se zhluboka napil. „Tak to je síla,“ vydechl ohromeně. „Jak to, u všech proklatejch, děláš?“
Zrzoun se zazubil. „Je to snadné. Mé tajemství se nazývá... lykantropie,“ řekl tajuplně.
Na několik vteřin se rozhostilo naprosté ticho.
„A to má být jako co?“ zeptal se Walhar tupě a stejně tak na něj pohlédl.
Zrzoun se zdál být jeho otázkou vyvedený z míry. „Je to takové... no, jak bych to řekl?“ hledal správná slova. „Představ si třeba... žížalu, jasné? Normální, obyčejná žížala. A teď si představ, že žije mezi tisícem jiných žížal, které jsou stejně nemotorné jako ona sama. Jednoho dne se ale ta žížala přemění ve zmiji, chápeš? Tak já jsem ta žížala přeměněná ve zmiji!“
Walhar se poškrábal na hlavě a pohlédl na něj tak, jako by se zrzoun dočista zbláznil. „Ty že seš žížala?“
Muž naprázdno polkl. Setřel si pot z čela a pokusil se nasadit si opět svou sebejistou masku. „Ano, já jsem vlastně taková žížala. A když bude někdo chtít, můžu ho proměnit v tu zmiji. Ne ale doslova! Chápeš? Můžu jiným lidem dát stejné vlastnosti jako mám já, ale pouze s jejich vědomím a souhlasem. Tím, že jim ty schopnosti předám, se ze mne stane zase normální člověk. Jasné?“
„Proč bys to potom chtěl někomu dávat, když ti to ten člověk vezme?“
Zrzoun nonšalantně pohodil rukou. „Už jsem z toho unavený. To je další výhoda lykantropie – když už nebudeš své schopnosti chtít, předáš je dalšímu.“ Potom o něco tišeji dodal, jako by jen pro sebe: „Navíc je dneska úplněk a já už jsem šestý.“
Walhar odhodil karty na stůl a už značně podnapilý se zvedl ze židle. „Tak to kdyby se někdo jako ty chtěl zbavit svejch schopností, klidně ho pošli ke mně, páč já nejsem tupej jako ti, který chtěj bejt celej život zalezlý ve svý noře. Já ´sem voják městský hlídky, kámo, jasný? Se mnou si nikdo zahrávat nebude!“
Zrzoun se tajemně pousmál. „No, kdybys chtěl... je tu možnost, že se staneš nejslavnějším ze všech, kteří kdy u městské hlídky sloužili.“
Walhar se natáhl po svém půllitru a ve vteřině ho vyprázdnil. „Jasně, že jo! Já budu ten nejlepší ze všech! ´Sem totiž chytrej a nezahazuju takový příležitosti jako ostatní!“
„Takže mou nabídku přijímáte?“ zeptal se zrzoun dychtivě.
„Jako že se Walhar menuju!“ uhodil pěstí do stolu.
„Hele, vy tam!“ ozval se náhle hostinský. „Přestaňte mi tu laskavě dělat bordel, zaplaťte a vytraťte se! Aspoň jeden večer mi dejte pokoj od všech těch rvaček!“
„Ale ovšem!“ zvolal zrzoun. Vstal od stolu a ochotně vysázel na pult několik stříbrňáků. Hostinský na mince vyvalil oči.
„Pojď, kamaráde, jdeme odsud pryč,“ řekl potom muž k Walharovi a vyvedl ho ze dveří.
Venku svištěl vítr a proháněl drobné dešťové kapky, které se zimomřivě třepotaly ve vzduchu. Lucerna nade dveřmi nesvítila. Ulici ovládla všudypřítomná temnota, narušovaná matnými záblesky světla zevnitř hospody a stříbřitými paprsky měsíce, který se vznášel v úplňku nad městem.
Walhar k němu podrážděně vzhlédl. V té chvíli ucítil ve svém rameni ostrou, palčivou bolest.
„Jau!“ Ohnal se rukou za původcem oné bolesti a nepříčetný vzteky se otočil.
Nikde nikdo.
Walhar se opatrně dotkl bolestivého místa. Na prstech mu ulpěla krev. Překvapeně sykl a snažil se otočil hlavu tak, aby viděl své poranění.
Náhle se ho zmocnily mrákoty. Odpotácel se několik kroků dopředu, kde se opřel o zeď domu. Zaklel. Hlava se mu začala točit, polil ho studený pot a jeho žaludek jako by se měl obrátit naruby. Upadl.
Omdlel...
* * *
Walhar se ztuhle vyškrábal na nohy. Celé tělo ho pálilo a brnělo, jako by jím před chvílí vymetali krb. Pořád ještě byla noc a zdálo se, že se ani za tu dobu nehnul ze svého původního místa před dveřmi hostince. Uvnitř se stále ještě svítilo a podle zpěvu usoudil, že musí být něco kolem půl jedné.
Každý krok ho bolel, ale i přesto se snažil došourat domů, kde by se z té opice mohl vyspat. Pouhé pomyšlení na to, jak se bude zítra ve službě cítit, ho děsilo.
Vlekl se prázdnými ulicemi, jimiž se proháněl vítr a prach Amatheonu.
Náhle ulice vyústila v kruhové náměstíčko. Pod lucernou se míhalo několik postav a už zdálky bylo Walharovi jasné, že to jsou příslušníci městské stráže. Byli to nejspíš nějací zelenáči, protože se po něm vůbec neohlédli a navíc se zdálo, že dokonce poklimbávají přímo ve světle lampy.
Pitomci, pomyslel si a zrovna v té vteřině se mu hlavou mihla škodolibá myšlenka. Neslyšně kráčel přímo k lucerně, kde se tři postavy bezvládně opíraly o sebe a tiše pochrupovaly.
Walhar se pomalu přikradl až k nim. Náhle chytil jednoho muže za rameno a zatřásl s ním, až dotyčný svým vyděšeným výkřikem probudil všechny zbylé kumpány.
„Co to má sakra znamenat?“ zaburácel Walhar a přejel všechny tři přísným pohledem, který nevěstil nic dobrého. Na příslušníky městské stráže měl však tak silný účinek, že se ve vteřině dali do hrůzyplného křiku.
To už bylo na Walhara moc. „Tak hele, vy třasořitky! Koukejte vstát do pozoru nebo se vážně neudržím a jednu vám vrazím!“
Vojáci opravdu vstali...
...ale jen proto, aby se o vteřinu později mohli dát na zběsilý úprk.
Walhar rozzuřeně vykřikl. „Tak vy si říkáte chlapi?“ Rozběhl se v jejich stopách plný hněvu a zběsilosti. Jeho nohy ho unášely neskutečnou rychlostí, až se tomu sám podivil, v té chvíli si to však odůvodňoval vyšší hladinou alkoholu v těle a zázračným zásahem bohyně spravedlnosti.
Každou vteřinou se blížil k prvnímu z mužů. Popadl ho za šos a k vlastnímu překvapení zvedl chlapíka do vzduchu, jako by byl z pergamenu. Voják nebyl leknutím schopen se bránit. Upřel na Walhara poslední pohled plný hrůzy a zhroutil se bezvládně v jeho rukou.
Walhar ho upustil na zem. Udiveně se poškrábal na hlavě.
Trvalo mu pár minut, než se konečně rozmyslel najít zbylé dva uprchlíky, ale s uskutečněním svého plánu neváhal. Skoro ho až děsilo, jak lehce ho jakýsi záhadný instinkt vede ulicemi a radí mu, kudy se má vydat.
Po chvíli spatřil obě prchající postavy před sebou. Nacházel se teď poblíž dalšího, mnohem většího náměstí, které se i přes tuto časně ranní hodinu hemžilo lidmi. Naneštěstí pro Walhara – oba muži ho zahlédli také.
Vojáci se vyděšeně ohlédli jeho směrem a jejich ústa se začala otevírat a zavírat v němém zděšení. I někteří lidé si toho všimli a ohlíželi se po příčině jejich hrůzy. Jakmile jejich pohledy vypátraly Walhara, začali kupodivu reagovat velmi podobně... až nepříjemně podobně...
Náměstím se začal rozléhat křik a jekot. Lidé prchali všemi směry, jako by viděli ducha. Walhar se na to nepřítomně díval a škrábal se na nose.
„Netvor! Utíkejte! Je tu zrůda!“
Walhar začínal dostávat podezření, že tu něco není v pořádku. Pomalým krokem se přesunul doprostřed náměstí a snažil se přijít na příčinu jejich zděšení. Všechno se ale zdálo být normální.
Náhle přišel na hrůzyplné zjištění: Pokud tu nějaká zrůda je, říkal si, asi bych neměl stát ve světle lampy, aby mě nedostala.
Popošel dál.
Náhle před sebou spatřil vetchého stařečka, jak si to se svou hůlkou šine rychlostí tuhnoucího karamelu z náměstí pryč. Walhar ho dostihl a obrátil čelem k sobě. Starcova tvář zbledla.
Walhar sledoval jeho pohled a bleskově se obrátil za sebe, aby zjistil, co ho tak rozrušilo. Nakrčil čelo. Něco tady smrdí... říkal si. Ohlédl se ještě jednou za sebe a pak znovu na starce.
A pak mu to došlo!
S nevyslovitelnou hrůzou začal couvat od muže. Otočil se a zběsile pádil pryč z náměstí. Když všechno zklame, vždycky je tu ještě Nom...
* * *
Cesta ke chrámu nebyla nikterak složitá – navíc ji znal téměř nazpaměť, neboť tam často chodil k Ark Nomungurovi na přátelskou návštěvu. Z nepochopitelných důvodů ho tam však jen málokdy zastihl, ačkoli neměl tušení, kde jinde by se mohl tak často nacházet a proto doufal, že tam dnes bude přítomen.
Amatheonský chrám byl rozlehlá, dominantní stavba s mnoha do výše se ježícími věžemi, seřazenými v průčelí do jakéhosi obloukovitého hřebenu, který vypadal jako nějaká koruna. Hlavní vchod tvořila vysoká, železem pobitá brána, za kterou by se nemusela stydět nejedna pevnost a Walhar věděl dobře, že nemělo smysl snažit se ji v tuto pozdní hodinu dobývat. Obešel tudíž celý komplex z východní strany a vešel dovnitř brankou, která vedla ke hřbitovu a nikdy se nezavírala. Poté zaklepal na boční dveře, které sloužily jako vchod pro mnichy.
Okénko ve dveřích se rozčileně odsunulo. „Kdo je?“ zaskřehotal hlas zevnitř.
„Já, Walhar,“ odpověděl. „Jdu za Nomem... teda za mnichem Nomungurem.“
Záklopka se odsunula. Na pár vteřin bylo slyšet rachocení klíčů v zámku a potom vykoukla ven vrásčitá pohublá tvář.
Walhar chytil dveře za okraj a rozevřel je dokořán. Koutkem oka si všiml, jak vrátný zesinal hrůzou, když vcházel dovnitř, ale nevěnoval tomu žádnou větší pozornost.
Prošel úzkým koridorem a potom po schodišti nahoru do cel, kde mniši žili. Stál teď uprostřed chodby a snažil se rozpomenout, kde Nom přebýval. Nebyl ale zvyklý zdržovat se zbytečným rozvažováním a proto se rozhodl jednat.
Přistoupil ke dveřím, které byly nejblíže a rázně na ně zabušil, až se mu zdálo, že se pod jeho ránou nepatrně prohnuly. Ozvalo se rachocení klíčů a potom se objevil nerudný obličej, který si ho měřil od hlavy k patě.
„Ty nejsi Nom, že ne?“ zavrhl Walhar tuto možnost, když si mnicha prohlédl.
Muž bezhlesně zakroutil hlavou s ústy rozevřenými jako sopečný kráter.
Walhar opakoval stejný postup u zbylých pokojů a bylo mu velmi nepříjemné, když jediným výsledkem jeho snažení byly přitrouble protáhlé obličeje a nelidský jekot, který se rozléhal chodbou s nemilou ozvěnou.
Walhar se dovtípil, že by mohl Noma najít zahrabaného v knihovně jako obvykle. Proběhl tedy chodbou a zabočil doprava a potom po schodech dolů. Neobtěžoval se s klepáním, prostě jen rozevřel dveře a doufal, že tím nezpůsobí další vlnu paniky.
Knihovna byla prostorná místnost zaplněná odshora až dolů policemi se svitky a knihami, kolem nichž postávaly malé stolky, sem tam nějaká ta socha, svícen a bohové ví, co ještě. Walhar vešel bez okolků dovnitř. Na první pohled se zdálo, že je knihovna prázdná, když však nahlédl za roh, uviděl hlouček postav, které při střetu s jeho pohledem začaly nezdravě blednout.
„Nome, seš tu?“ zařval Walhar na celé kolo, aby se už přestal zdržovat. „Ark Nomungure? Kde jsi?“
Lysá hlava vyhlédla zpoza polic. Když Ark Nomungur spatřil Walhara, jeho ruce upustily na zem svitky, které ještě před chvílí držel v náručí.
„Nome! Sakra, kamaráde, tento večer je čím dál otravnější!“ zvolal Walhar, když svého přítele spatřil.
Ark Nomungur bezhlesně těkal očima po Walharovi, jako by ho nemohl poznat.
„No, ještě ty začínej, Nome,“ nakrčil Walhar nos. „Ani si nedovedeš představit, co se mi všecko za tu dobu, co jsme se neviděli, stalo!“
„Netvor! Utíkejte!“ Skupina, která ještě před okamžikem postávala za rohem se nyní vzpamatovala a bez meškání se dala na bezhlavý útěk z knihovny za doprovodu kakofonie výkřiků a skřeků. Walhar po nich pohrdavě hodil očkem.
„Wa-Walhare?“ vydechl Ark Nomungur.
„No konečně!“ zvolal Walhar rozradostněně a plácl mnicha přátelsky po rameni, až muž nárazem zavrávoral.
„Co... co... co... ?“ snažil se Ark Nomungur sestrojit smysluplnou větu. Bohužel, neúspěšně. Jeho výraz nesl známky nepopsatelného šoku smíšeného z děsem, který jeho tvář protáhl do groteskních tvarů.
„Co je, Nome? Stalo se něco?“ strachoval se Walhar a starostlivě se k němu obličejem naklonil.
„Cotostebouje?“ vyhrkl mnich a chytil se za srdce.
„Eh?“ podivil se Walhar a nakrčil obličej.
„Coto-stebou-je?“
Walhar si povzdechl. „Nome, tomu bys nevěřil! Kudy jdu, tam se dějí divné věci! Není dnes nějaký zvláštní den? Možná, že si bohové něco mezi sebou vymysleli, aby nás obyčejný smrtelníky potrápili, ale vážně o ničem nevím...“ řekl a opřel se loktem o polici s knihami. Ta se zničehonic se skřípotem prohnula a s děsivým hlomozem se složila na zem jako domeček z karet. Velký hřib prachu se vznesl do vzduchu jako po výbuchu.
Walhar udiveně sklopil svůj zrak. A vtom si toho všiml.
Pohlédl na své ruce a obracel je ve světle svící, jako by nemohl věřit vlastním očím. Celé jeho paže připomínaly jakési opuchlé klády, jejichž povrch kryl hustý koberec tmavých chlupů, zamazaných od bláta a slepeného prachu.
Ark Nomungur začal divoce gestikulovat. Walhar si toho všiml a došlo mu, že na něco ukazuje. Obrátil se tedy čelem k té věci. Náhlý děs se mu vydral z hrdla jako medvědí řev.
Na protější stěně stálo zrcadlo. Walhar si prohlížel své tělo s patrnými známkami hrůzného překvapení ve tváři. Jeho tělo se nějakým zvláštním působením roztáhlo a nabylo, ramena s hrudníkem se mu rozšířila a hlava s krkem byla nakloněná dopředu víc než kdy jindy. Celá jeho postava byl sbírkou svalů, překrývaných hustou srstí, čímž by se dal s úspěchem přirovnat k jakémusi prapodivnému medvědovi, kterého chudá cirkusová společnost navlékla do posledních zbytků potrhaných hadrů a špinavého šatstva.
Náhle Ark Nomungur za jeho zády vyjeknul. Walhar pootočil hlavu za rameno a v tu ránu mu brada poklesla.
Přímo z lopatky na něj zíralo ošklivé zranění, lemované stopami zaschlé krve, připomínající ze všeho nejvíc snad kousnutí, nedokázal se však domyslet, jaké zvíře by bylo něčeho takového schopné.
„Ty jsi... vlko-vklo...“ začal Ark Nomungur roztřeseným hlasem, svou větu však nebyl schopný dokončit.
„Vlkodlak?“ dovtípil se Walhar. Náhle mu bleskla hlavou děsivá myšlenka. „Co když za to může ten chlápek z hostince?“ vyslovil ji nahlas. „Vtom případě ale nemůžu být vlkodlak! Říkal tomu nějak jinak, říkal tomu... lykanofobie. Ne, nějak jinak – lykmotronie. Ne... sakra! Lykanro – lykantro...“
„Lykantropie?“ zaúpěl Ark Nomungur a zezelenal.
„Jo, nějak tak,“ přisvědčil Walhar. „Takže to neznamená, že jsem vlkodlak, ale že jsem lykamotrop. Ne, lykantrotrot... eh...“
„Lykantrop,“ doplnil ho mnich. „Ty hlupáku, víš, co to znamená? Lykantrop, je vlkodlak!“
Walhar se odmlčel. „A on říkal něco o žížalách...“
„Kdo? S kým jsi mluvil? Jak vypadal?“ vyzvídal Ark Nomungur zoufalým hlasem.
Walhar se poškrábal na hlavě. „No... byl to takovej zrzoun. Dost chlupatej, asi jako...“ Zamračil se. „To byly nějaký sliby, hned mi říkal, že ze mě bude zmije a zatím tohle...“
Ark Nomungur se chytil police a začal přemýšlet. „Musíme s tím něco udělat. Ne, takhle nemůžeš zůstat. Počkej, něco najdu...“ Mnich se mihl kolem svícnu, až se plameny svíček zachvěly. Walhar si dál prohlížel své nové já se vzrůstajícím znepokojením.
Ark Nomungur se přehraboval v policích až svitky létaly vzduchem. Náhle vítězoslavně zavýskl a vytáhl na světlo zaprášený svazek v namodralé kůži. „Tohle jsem hledal. Nemoci a poruchy aneb Boží trest.“
Walhar pozvedl obočí. „To myslíš vážně?“
Mnich na jeho poznámku nedbal. Spěšně položil knihu na podstavec a začal v ní listovat. „Labilita... lenost... lhaní... lordóza... lykantropie!“ zvolal triumfálně. „Mám to! Lykantropie je nemoc přenášená z nakažené osoby na člověka, jejíž přenos podléhá několika přísným pravidlům. Zaprvé: K nakažení může dojít pouze za úplňku.“ Ark Nomungur vzhlédl. „To sedí. Dále: Zadruhé: Nenakažený člověk musí dát k přenosu svolení... No, neříkej mi, že jsi takový pitomec, aby jsi...“ pravil se smíchem a pohlédl Walharovi do očí. Náhle jeho výraz ztvrdl a zanořil se opět zrakem mezi řádky. „Lykantropie je však naštěstí pevně stanovená několika zásadami a nemůže tedy dojít k nekontrolovatelnému šíření lykantropů. První pravidlo zní: K přenosu nákazy může dojít pouze kousnutím za úplňku s plným souhlas oběti. Zadruhé: Jakmile vlkodlak svou nákazu předá dalšímu, stane se z něj opět obyčejný člověk. Předtím však musí lykantrop sníst bylinu, zvanou...“ Mnich náhle ztichl.
„No tak, čti dál!“ pobídl ho Walhar. „Co mám sežrat? Udělám všechno, aby ze mě byl zase normální člověk!“
Ark Nomungur bezmocně těkal očima po stránce. „Někdo to něčím zacákal! Několik dalších vět nejde přečíst! Proboha, co teď... ?“
Ze schodiště se náhle začaly ozývat něčí hlasy. „Je tam! Pojďte! Ještě před chvílí tam byl!“
Ark Nomungur na Walhara bezradně pohlédl. „Musíme pryč! Jaké já z toho budu mít problémy! Ale co? Mnich, který pomohl vyléčit vlkodlaka se bude jistě těšit přízni bohů!“ Chytil Walhara za paži a důrazně ho pobídl do běhu. Zmizeli za rohem knihovny a vystoupali vzhůru po jiném schodišti, které bylo mnohem užší a tedy činilo Walharovi velké problémy se dostat až nahoru a navěky v něm neuvíznout.
Schody končily před nízkými, širokými dveřmi. Ark Nomungur se zastavil a obrátil se na Walhara. „Tak dobře. Gastroláb je naše poslední možnost. Pokud se jedná o jídlo, on nám určitě pomůže. Snaž se ho ale, prosím tě, nerozzlobit,“ řekl důrazně. „Má dost ostrá... kolečka...“
Walhar udiveně pozvedl obočí. Mlčky sledoval Noma, jak táhne za kliku a pomalu otvírá dveře. Mnich rychle vklouzl dovnitř a naznačil Walharovi, aby ho následoval. Muž se musel hodně shýbnout, aby dokázal vůbec projít, ale po nějaké době úpění a hekání se mu přece jen podařilo probořit rám a dostat se tak dovnitř.
Octli se v kruhové místnosti, podél zdi lemované nějakými obrazy nebo možná zrcadly, z nichž všechny byly zakryté těžkými závěsy. Přesně uprostřed se nacházel kamenný podstavec, do něhož byly vytesány jakési prazvláštní znaky a přímo na něm byl usazen ještě divnější stroj plný ozubených kol a ručiček, disků se značkami a kdo ví čeho všeho. Jeho tvar se nedal přirovnat k ničemu existujícímu, trochu vzdáleně však připomínal mísu s nakynutým těstem, zkříženou s vyřezávanou dýní, do níž někdo nabodal spoustu různě kroucených drátů a rozšlapaných kovových kroužků. Srozumitelnější by možná bylo přirovnání k vypouklé rytířské helmě poznamenané mnoha urputnými boji, z jejíchž otvorů ještě stále trčely šípy a kusy kopí. A podle zápachu v ní stále ještě vězela hlava jejího bývalého majitele.
„Ó, velký Gastrolábe!“ začal Ark Nomungur s pompou. „Tvůj ponížený služebník Ark Nomungur tě prosí o radu pro svého nejponíženějšího přítele Walhara!“
Ticho. Žádné odpovědi se mu nedostalo.
„Víš určitě, že je to to, co jsi hledal?“ zeptal se Walhar pochybovačně a přistoupil o krok blíž.
Mnich mu zastoupil cestu. „Neurážej skvělý Gastroláb, nešťastníku!“
Walhar se pochybovačně ohlédl na plechovou krabici, postižené četnými ranami přímo mezi ozubená kola, která právě potichu cvakala a vydávala přitom jakýsi podivný, hluboký zvuk. „Tohle?“ řekl odpudivě.
Ark Nomungur polkl. „Nedráždi spící Gastroláb, nebo toho budeš litovat!“ zašeptal. „Počkáme, až se vzbudí.“ Mezitím uchopil do ruky knihu, kterou vzal prozíravě s sebou a začal v ní číst.
„To by mě zajímalo,“ řekl Walhar zadumaně. „proč ten chlápek v hostinci nevypadal tak, jako já...“
„To je jasné,“ řekl mnich a poklepal prstem na stránku. „Třetí pravidlo zní: Na první pohled není lykantrop téměř od lidí k rozlišení, pouze v noci se ukáže jeho skutečná podoba a také se plně projevují jeho schopnosti, které jsou jindy spíše potlačené. Schopnosti některých lykantropů jsou však natolik rozvinuté, že dokáží svou proměnu pozdržet ještě mnoho hodin po západu slunce.“ Na chvíli se odmlčel. „Ale čtvrtá zásada je zajímavá: Po nějaké době se u nakaženého začnou projevovat nadprůměrně vyvinuté schopnosti, např. síla, rychlost, intelekt. Čím více se rozvíjí, tím těžší je potom ovládnout lykantropovu chuť po krvi.“ Ark Nomungur polkl. „Kolik je pět a tři?“
Walhar zkřivil tvář.
Mnich si oddechl.
„Kdopak mi to tady loupá perníček?“
Oba muži se překvapeně ohlédli ke Gastrolábu. Kolečka stroje se začala divoce točit a disky otáčet, až to vypadalo, že mechanismus takovou rychlost nezvládne a vyletí do povětří.
„Ó, velký Gastrolábe!“ zvolal Ark Nomungur a uklonil se až k zemi, div že jazykem nevymetl podlahu. „Tvůj služebník Ark Nomungur tě prosí o radu, pro svého přítele.“
„A kdy bude večeře?“ zajímal se Gastroláb svým charakteristickým, chřestivým hlasem.
„Už je skoro ráno, ó veliký! Brzy už jídlo přinesou.“
Gastroláb rozmrzele zavrzal kolečky. „Co teda chcete?“
Mnich se ještě jednou uklonil, než začal mluvit. „Mému příteli, Walharovi, se stala ošklivá nehoda. Tento večer se jakýmsi krutým omylem změnil v lykantropa a nutně se potřebuje přeměnit zpět na člověka. V knize chybí odpověď na naši otázku – co má sníst?“
Gastroláb na chvíli přestal chřestit, jako by přemýšlel. Náhle se disky v něm rozjely plnou rychlostí a míjely se s ozubenými kolečky jako divé. „Ať si dá pořádný kus masa – hodně krvavý. Posyp mu to trochou majoránky, ať si neremcá.“
„A potom už skutečně stačí jen přenést na někoho svou nemoc?“
„Ne,“ odpověděl Gastroláb. „Musí sníst jednu bylinu, která mu pomůže.“
„Ale na to jsme se tě, sakra, ptali!“ zařval Walhar rozčileně.
Gastroláb výhrůžně zachřestil kolečky. „Chceš mě snad urážet? Na poli gastronomie jsem pečený, vařený, tak se mě nesnaž poučovat! Ptali jste se mě, co by jsi měl sníst, ne na to, co by jsi měl sníst, aby jsi se přeměnil v člověka!“
Ark Nomungur polkl. „Co má tedy sníst, aby se přeměnil v člověka?“
Gastroláb potěšeně zavrněl. „Ať schroustá pár snítek vlčího moru, pak se z něj stane vzhledem člověk. Svou duší bude však stále vlkodlak a jeho pudy ho budou pořád táhnout k pořádné porci bifteku!“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho.
„Vlčí mor je v pracovně našeho opata,“ řekl Ark Nomungur tiše. „Ó, děkujeme ti, velectěný, za tvou radu!“
„Za málo,“ pohodil Gastroláb ozubeným kolečkem a zdálo se, že se jeho disky nepatrně začervenaly. „A pošlete sem ty prďoly se snídaní. Mám hlad jako vlkodlak.“
Ark Nomungur se ještě naposledy úslužně uklonil a odcouval s Walharem z místnosti ven. Beze slov se vydali dolů po schodech do knihovny a snažili se přitom tropit co nejméně hluku. Mnich se odhodlal promluvit až když byli dostatečně vzdáleni od Gastrolábu:
„Tak, teď se musíme vloupat do pracovny našeho nejvyššího. Ó Stvořiteli, odpusť mi to! Ty víš, že to dělám pro tvou slávu!“
Walhar měl opět problémy projít po úzkém schodišti. „Co píšou v té knize dál? Jaké jsou další zásady lykantropie?“
Ark Nomungur nalistoval stránku. „Páté pravidlo: Lykantrop nemůže své schopnosti nikdy potlačit úplně, pouze usilovným cvičením může dosáhnout zpomalení své proměny ve vlkodlaka po západu slunce.“
Stanuli před vchodem do knihovny, a proto mnich ztichl. Zevnitř se ozývaly rozrušené hlasy a ve světle svící se míhaly obrysy postav v mnišských hávech.
„Kde je ta pracovna?“ zašeptal Walhar.
„Musíme projít na opačnou stranu knihovny, potom na chodbu, zahnout doleva a na jejím konci už jsme u cíle.“
Walhar přikývl. „Tak jdeme.“
Bez jakéhokoli varování se vyřítil do knihovny mezi rozrušeně rozmlouvající mnichy, kteří, jakmile ho spatřili, začali silně blednout, někteří se dokonce zmohli ke křiku. Ark Nomungur zavolal na Walhara, aby se vrátil zpět, teď už to však nebylo nic platné. Veškeré šance na nepozorovaný únik se rázem rozplynuly.
Mnich vyběhl za Walharem, ačkoli mu sotva stačil. Dostali se na druhý konec knihovny a z ní přímo na chodbu. To už se však za jejich zády rozléhal zvuk kroků, které je pronásledovaly. Ark Nomungur zděšeně sledoval, jak Walhar zahýbá doleva a řítí se proti dveřím, které se podle všeho neobtěžoval otvírat.
Třesk!
Dveře se rozletěly jako karty, do kterých foukne vítr. Třísky létaly vzduchem spolu s většími prkny a kusy kovu, kterými byly původně pobité. Ark Nomungur nevěřil vlastním očím. Chtěl na Walhara něco vykřiknout, když vtom zřetelně zaslechl rozčilené hlasy za svými zády. Přidal do kroku. Slyšel tlukot svého srdce, jako by mu náhle odcestovalo přímo vedle jeho ucha.
Ke své hrůze pozoroval mohutnou postavu za otvorem ve dveřích, jak k němu pomalu sune barikádu z masivní skříně. Mnich přidal až na pokraj svých sil. Vyděšeně zamával rukama k Walharovi, ten však ve svém počínání neustával.
Ark Nomungura už dělilo od pracovny jen pár metrů. Chytil spodní část svého roucha. Zavřel oči. Jediným dlouhým skokem se vrhl proti zužujícímu se otvoru. Připravil se na náraz.
Jeho nohy tvrdě dopadly na kluzkou podlahu a kolena mu podjela několik metrů, než se zastavil čelem o dubový stůl. Ark Nomungur bezvládně ležel na zemi a nad jeho hlavou se vznášeli andělíčci. „Už jdu...“ hlesl jako v posledním smrtelném zachroptění.
Náhle ho cosi silného chytilo za šos a vyzdvihlo ho to do vzduchu. Kniha mu spadla z klína. Snažil se tomu vytrhnout, ale čím víc se bránil, tím marnější jeho boj byl.
„Tak už toho sakra nech!“ zahuhlal Walhar a položil ho nakvašeně na hranu stolu.
Mnichova hlava se zatočila, až si myslel, že spadne. Seděl na psacím stole uprostřed kruhové místnosti, v jejímž středu se nacházel vysoký podstavec na knihy, pod nímž ležel hustý koberec, ve kterém se musely nohy bořit až po kotníky. Kolem stěn stály vysoké police s knihami a v jednom místě byl do stěny vsazen kamenný krb, zdobený kovanou železnou mříží s motivy květů růže a listy veryaly, oblíbené tehdy u Vznešeného národa. Celkově vzato vypadala pracovna tak snobsky a okázale, až hanba.
„Otevřete! Vy nevěrci!“
Tlumený hluk z chodby přilákal Ark Nomungurovu pozornost. Vyskočil jako jiskra z ohně a začal v panice házet hlavou na všechny strany.
„Kde je ten vlčí mor?“ zařval Walhar na mnicha, aby ho přivedl zpět do reality. „Přišli jsme tu pro tu kytku, tak ji hledej!“
Ark Nomungur začal zběsile pokyvovat hlavou. Vrhl se ke skříni a zacloumal s ní, aby ji otevřel. Zámek však držel pevně. Walhar k ní přistoupil a trhnutím vyrval dvířka z pantů, díky čemuž polovina jejího obsahu vyletěla do vzduchu a zaplavila podlahu jako přílivová vlna. Mnich se jal zběsile rozhrabovat ve znesvěcených artefaktech.
Bušení na dveře se ozývalo stále zlověstněji. Walhar uchopil knihu Nemoci a poruchy aneb Boží trest a snažil se najít stránku, kde se psalo o lykantropii. Zápolil s tlustým svazkem tak urputně, až několik jeho stránek za chvíli polehávalo na zemi s četnými známkami několikanásobného potrhání.
Konečně vyšel Walhar z ukrutného boje vítězně. Přestal si všímat stále sílících zvuků z chodby a začal trhaně číst:
„Šestá zásada: Pudy každého lykantropa jsou nejintenzivnější po západu slunce, kdy každý z nich baží po krvi a čerstvém mase. Potlačit tuto touhu je téměř nemožné, pouze při dlouhém a intenzivním cvičení ji lze zmírnit, za takovou dobu však vlkodlak své schopnosti často předá na někoho dalšího.“
Walhar odtrhl oči od knihy. Náhle jeho zrak zavadil o Ark Nomungura. Jen Artriy ví, zda-li za to mohly řádky, které přečetl, nebo se v něm začala probouzet jeho vlkodlačí přirozenost, jisté však je, že při pohledu na mnicha jeho slinné žlázy začaly pracovat mnohem intenzivněji než kdy dřív. Téměř už cítil chuť krvavého masa, jeho vůni a horkost. Přistoupil o krok blíž.
„Mám to!“ zvolal Ark Nomungur vítězoslavně a zvedl do vzduchu něco šustivého a pokrouceného jako uschlé listí. „Teď už se nemusíme bát těch hlupáků!“ pohodil rukou ke skříni, jejíž zadní strana znemožňovala vstup dovnitř. „Artriy mě bohatě odmění za mé služby, až se z tebe stane obyčejný člověk! Na, sněz to!“
Walhar pohlédl na sušenou bylinu v jeho rukou. Potom však jeho zrak nechtěně sjel na Ark Nomungurovu paži... na tu chutnou, šťavnatou pažičku...
Mnich zachytil jeho pohled a vyděšeně poodstoupil. „Ne...“
Náhle se ozval hlasitý náraz. Skříň se zakymácela a s úpěnlivým vrzáním se převrátila na podlahu pokoje, kde se s hlasitým třeskotem rozletěla na několik kusů. Dovnitř vpadli mniši. Téměř dvě desítky rozhořčených tváří se tlačily kolem vchodu, div že necenily zuby.
Ark Nomungur k nim prosebně vztáhl ruce. „Zadržte bratři! Já vím, jakého rouhačství jsem se dopustil, leč vyslyšte má slova! Tento muž byl přeměněn v lykantropa a jen s naší pomocí se z něj může opět stál člověk. Copak to nebude dostatečná služba našemu Pánu?“
„Jen jestli nelžeš, Nomungure!“ ozývalo se z davu. „Dokaž nám to!“
Mnich se obrátil k Walharovi. „Sněz to.“ A podal mu sušené listy.
Walhar se na to drobné cosi ve svých rukou dost nedůvěřivě zadíval.
„Prosím,“ hlesl Ark Nomungur tak slabě, aby ho mohl slyšet jen on.
Walhar k bylině odpudivě přičichl. Pohlédl na mnicha a potom do sebe rychle hodil sušené lístky. Začal je žvýkat.
Všechny zraky v místnosti se upíraly na něj. Walhar pomalu přežvykoval a jeho tvář bledla každým okamžikem. Polkl. Obrátil se znechuceně k Ark Nomungurovi. „Co mám dělat teď?“
Mnicha polil studený pot. Uchopil knihu do ruky a začal v ní číst: „Zásada sedmá: Číslo sedm působí na lykantropa velmi nepříjemně. Navíc každý sedmý nakažený v řadě není schopen svou nemoc dál přenášet a je odsouzen k věčnému zatracení.“ Ark Nomungur zaklapl knihu a úkosem pohlédl na Walhara: „Co všechno ti ten muž v té hospodě říkal? Walhare, vzpomeň si! Nezmiňoval se o číslu sedm?“
Walhar se poškrábal na hlavě. „No... jo... Říkal, že sedmička je jeho prokletí... že je šestej nebo tak...“
Mnich se obrátil k rozvášněnému davu mnichů. Vyděšeně polkl.
