Havran usilovným máváním ebenově černých perutí, nabral výšku a pak s již nehybně napnutými křídly, v širokých obloucích prozkoumával své okolí. Oranžové oči neklidně těkaly ze strany na stranu, jak se snažily zahlédnout nějakou mrtvolu, na které by jejich majitel ukojil nevyslovitelný hlad, sžírající jeho útroby. Tiché hřmění válečných bubnů a slabé řinčení, narážejícího kovu na kov, upoutalo jeho pozornost. Perutě se daly do pohybu a černá smrt, jak mu říkali lidé, změnila směr k tomu vábivému zvuku. Po čase utichly bubny a zanedlouho i všechny ostatní zvuky, ale havran nedbaje v to, nechal se silnými údery křídel, nést prvotním směrem. Ze zobáku mu uniklo vítězoslavné zakrákorání, když uviděl tu hostinu rozprostírající se pod ním. Všude kam až dohlédl, ležely mrtvoly mužů a orků, propleteny v koberec, tu a tam narušen šarlatově červenými skvrnami jezírek krve. S tichým zapleskáním, přistál na jedné z mrtvol. Houpavým krokem přešel po lesklém pancíři zbrázděném širokými škrábanci až k hlavě. Oči mrtvého bojovníka, potažené šedivou oponou smrti, hleděly do nebes. Havran mírně zaklonil hlavu, aby získal švih k vyklovnutí jeho oblíbené pochoutky, ale pohyb na okraji jeho zorného pole ho vyrušil. Poslední co na tomto světě viděl, byl stříbřitý záblesk, zpívající píseň smrti.
Pomalu jsem došel k ještě škubající se hromádce peří, z jejíhož středu čněla jedna z mých dýk. S mlaskavým zvukem jsem ji vytáhl a přidržel si ji před očima. Malé rubíny odkapávaly z jejího ostří a při dopadu na stříbřitý pancíř, rytíře ležícího mi u nohou, se rozprskly v rudý ohňostroj. Poklekl jsem a švihem ji zabořil do země. Očištěnou jsem ji vrátil do pouzdra na předloktí. Prsty jsem přejel po tváři přítele. Zanechal jsem na ní čtyři krvavé šmouhy, ale aspoň záclony víček skryly vyčítavý pohled, upřený k nebesům.
„Tyhle nedostaneš.“ pronesl jsem rozpraskanými rty, k ebenově zbarvené hromádce peří, s nimiž si pohrával vítr.
„Tenhle už ne, ale brzy přiletí další.“
Bleskurychle jsem se otočil. Nůž mi sám sjel do ruky a teprve v poslední vteřině při zaregistrování toho, kdo stál za mnou, jsem zastavil hod, který by pro něj byl jistou smrtí. Povolil jsem napnuté svaly a narovnal se.
„Měli bychom vyrazit dřív, než se setmí. Mrchožrouti budou mít dnes hody a já bych se jim nerad ocitl na jídelníčku jako zákusek.“ pronesl jsem k zaskočenému bojovníkovi opírajícího se o velký meč, jehož stříbrnou barvu téměř zakryla černá krev. Zasunul jsem nůž spět. Nekomentoval jsem to, jak blízko byl smrti, když udělal tu chybu, že se ke mně přiblížil bez upozornění. Vlastně jsem ani nemusel. Pohled jeho šedých očí, byl víc než výmluvný. Zorničky měl rozšířené strachem, který přehlušil i nasládlý pach krve, rozlézající se všude okolo. Převážná většina lidí si neuvědomuje, jak moc o nich vypovídá pach.
„Kolik nás zbylo?“
Při otázce jsem se k němu obrátil zády a pohledem přejel obzor. Vítr vířil jemný prach smíchaný s pískem a na chvíli odkryl pohled na temnou masu polorozbořených zdí starobylého města, aby ho vzápětí skryl, jako mámivý přelud.
„Pár desítek, maximálně stovka.“ Pěšák si odplivl, nejspíše proto aby zakryl nervozitu. „ Durlock se je snaží přesvědčit, že bychom se měli vrátit a začíná mít úspěch. Nebýt toho zaříkávače, už by ho nejspíš dávno poslechli a odešli spět.“
„Řekni těm psům, ať se shromáždí a připraví na boj. Za chvíli vyrazíme.“
„Ale..“
Mávnutím ruky jsem ho umlčel. Tiché cinkání zbroje vzdalujícího pěšáka, po chvíli přehlušil kvílející vítr. Ještě chvíli jsem tam stál, tvář obrácenou ke zlu, tryskajícího zpoza clony, tvořenou pískem a prachem. Dusivý oblak strachu řvoucí na obzoru a vrhající před sebe vlnu beznaděje a děsu, jsem cítil dokonce i já.O trpaslících se říká, že jsou imunní na magii. No o trpaslících se vykládá spousta hloupostí, pomyslel jsem si s úšklebkem. V jednom mají pověsti pravdu. Vůči magii jsme odolní a to že hodně. I přes svou odolnost jsem to zlo a strach cítil, jako pavučinu lepící se mi na tělo, snažící se mi vetřít do duše a rozetřást ji šílenstvím, až by pukla jako sklenka z křišťálu. To jak se cítí ostatní jsem si mohl jen domýšlet.
„Durlock, takže Durlock.“ Dlaní, pokrytou mozoly, od neustálého ohánění se obrovskou válečnou sekerou, jsem si přejel po nízkém kohoutovi na jinak holé lebce. Ještě jednou mé oči zaletěly k obzoru a daly šanci oceánu šílenství, nechat mě zalít několika dalšími vlnami strachu. Pak jsem se obrátil a kličkováním, jak jsem se vyhýbal mrtvolám a větším kalužím krve, pomalu se vpíjející do nenasytných úst země, se vydal ke skupině vysokých chlapů, shromažďujících se na kraji bitevního pole. Jak jsem se blížil, hádka mezi dvěmi postavami se začala přiostřovat. Durlockovi nejspíš došli argumenty, protože držel Treála pod krkem. Od úst mu šla pěna, žíly na krku mu vystoupily a obrovskýma rukama třásl nebohým čarodějem ze strany na stranu, až se mu hubené nožky klimbali jak hadrové panence. No s tím nebohým jsem to přehnal. Za normálních okolností bych se zájmem sledoval, jak z něj pomalu odchází duše, nebo s radostí mu ten jeho zpuchřelý krček zlomil sám, ale teď s jistou dávkou nelibosti mu musel být nápomocen.
„Asi by jsi ho měl pustit. Potřebuji ho živého.“ V mém hlase se líně převalovala hrozba.
Obr se otočil. Zlobu v jeho očích vystřídal strach. Divoce se rozhlédl po mužích okolo sebe. Přivítaly ho vyhýbavé pohledy, nebo sklopené hlavy. Byl v tom sám. Zadunění těla o zem, ani sípavé nadechování, nikdo z nás nezaregistroval. Durlock si přejel jazykem po vyprahlých rtech. Na spáncích mu vyrašily krůpěje potu. Pohnul sem svaly mezi lopatkami. Jemné cvaknutí mechanismu, držící moji sekyru na zádech, zaznělo tichem jako výstřel z děla. Krůpěje na obrově čele se změnily v potok, smáčející jeho dlouhé vlasy. Pravačka se mu rychlostí blesku mihla k pravému boku. Svaly na předloktí se mu pod tenkou, do bronzova opálenou kůží zavlnily, jak se mu ruka sevřela na rukojeti meče. Ztěžklý vzduch naplnil svištivý hvízdot, vytahované zbraně. Pohnul jsem se. Dvojbřitá sekera mě vklouzla do dlaní. Opalizující záblesk se mihl ve vysokém oblouku. Po cestě přeťal šlachy i kosti a k nebi, zakrytém zlobou pouště, se vznesl vějíř krve. Pohyb jsem dokončil zády k Durlockovu tělu, oči zavřené a v pravačce ostří, na němž se přelévalo temně rudé světlo, pomalu přeskakující po runách, vyleptaných do jeho povrchu. Slabé zadunění dopadnuvší Durlockovi hlavy, porušilo hrobové ticho. Nevěřícně roztažené zorničky, pomalu se potahující oponou smrti, se upíraly někam do dálky. Jeho tělo, svírající napůl vytažený meč z pochvy, ji o chvíli později následovalo.
„Připravte se na pochod psi.“
Otevřel jsem oči a otočil se čelem k té smečce. Přejížděl jsem pohledem po jednotlivých zachmuřených tváří. Jakmile se setkali s mým pohledem, odvraceli zrak. V očích mi zářila stejná rudá záře jako ta, co přeskakovala po runách mé zbraně. Dal jsem ji zpět do pouzdra na zádech. Tiché cvaknutí mechanismu, se ztratilo, v cinkání zbroje vojáků, připravujících se na odchod.
„Děkuji. To velké prase by mě rozmáčklo jako veš, kdyby jsi nepřišel.“ Hubený mužík si oprašoval hábit, v kterém byl zahalen až k prořídlým vlasům, spadajících mu na kostnatá ramena. Při jednotlivých pohybech na něm chřestily desítky amuletů a talismanů.
„Potřebuji nějakou ochranu před tím strachem, jinak se chlapy rozutečou.“ S pobavením jsem sledoval marné počínání čaroděje.
„Jistě, jistě. Chtěl jsem to zrovna udělat, ale přerušila to ta bitva a pak jsem se snažil přesvědčit ostatní, aby se nevraceli. Ale ten, no ten, jak se jen jmenuje.“
„Durlock.“ Zkusil jsem mu napovědět.
„Jo, tak ten Durlock se začal hádat a pak se mě snažil uškrtit. Držel mě ruce přitisknuté k tělu, takže jsem nemohl seslat ani to nejmenší zaklínadlo.“ Rozhořčením mu zrudly tváře. Přestal s marným oprašováním a jal se sbírat úlomky kostí a jiné roztodivnosti, vypadnuvší mu při potyčce. Po cestě občas s nadávkou kopl do bezhlavého těla.
Sice by mě v celku zajímalo, jak ho mohl škrtit a přitom držet za ruce, ale nesnažil jsem se mu odporovat. Zatímco sbíral své sarapatičky, pozoroval jsem vinoucího hada bojovníků, ztrácejících se v letícím písku pouště, směrem k číhajícímu zlu. Zástup mrtvol, kteří nevědí o svém osudu.
II
Paprsky vycházejícího slunce se odrazily od chřestících amuletů poskakujícího čaroděje. Podobné, byť v mnohem jednodušším provedení, se nacházeli pod zbrojí každého bojovníka, mlčky přihlížejících jeho počínání. Prsty jsem přejel po drobných kůstkách, na nichž ještě byly zbytky masa a šlach. Čaroděj musel na talismanech pracovat celou noc, aby je stihl. Pokud tomu tak bylo, na jeho pohybech nebyla znát ani ta nejmenší známka únavy. Občas vyskočil do vzduchu a při dopadu okolo sebe rozhodil kůstky, na nichž byly vyřezány roztodivné znaky. Chvíli je zkoumal a pak se to celé opakovalo, společně s tichým mručením vycházejícím z hlubin jeho propadlého hrudníku. Okolo kožených sandálí se mu zvedala oblaka šedivého prachu. Vinuli se mu okolo nohou jako hadi a v nastalém bezvětří se plazili směrem k nám. Na opačné straně, směrem ke zdem pochmurně se tyčících k blankytně modrému nebi, se zastavily, jakoby narazili na neviditelnou překážku. Což byla nakonec pravda. Kouzlo bylo neviditelnou poklicí, bránicí nám v cestě dál.
Treál se najednou zastavil. Ruce rozpažené, hlava zvrácená dozadu s otevřenými ústy v němém výkřiku a s prsty roztaženými co nejdál od sebe, až připomínaly brka na konci křídel. Socha sbírající moc, zakletá v okamžiku vypětí. Kůstky se zdvihli z prachu země a nejdříve pomalu, ale s každou obrátkou čím dál rychleji, začali kroužit okolo čarodějova těla. Zanedlouho se z nich staly šmouhy. Země pod našima nohama začala vibrovat. Olízl jsem si rty a pro jistotu si připravil nože. Jeden nikdy neví, co může od čaroděje očekávat.
Se zamumláním v řeči tak cizí, že mě po zádech přejel mráz, se předklonil s rukama napřaženýma před sebe, jakoby něco tlačil. Šmouhy se proměnily v blesky, které se zaburácením narazily na neviditelnou překážku. Vzduch před námi se zatetelil a rozvlnil se podobně, jako když na hladinu rybníka hodíte kamínek. Vlnky se šířili dál, takže bylo vidět, že neviditelný štít obklopuje celé město, jako příkrov bránící vetřelcům před vstupem.
Stejně jako se zanedlouho uklidní hladina rybníku, zklidnila se i bariéra. Nic nenasvědčovalo tomu, že kouzlo seslané Treálem, bylo úspěšné. Ani já, ani bojovníci rozestoupeni do půlkruhu okolo čaroděje, jsme se nepohnuli a fascinovaně sledovali poslední kůstku vznášející se před obličejem mága. Ta se pomalu otáčela a sluneční paprsky se na jejích vyleštěných ploškách, narušených vyrytými znaky, odráželi a vytvářeli malou duhu, jež ji obklopovala. Treál se po ní natáhl a ona mu sama vklouzla do dlaně. Uchopil ji do dvou prstů a jako brkem s ní přejel po bariéře. Tam kde se jí dotkla, zůstala zářící čára. Čaroděj s ní opsal ovál a pak poodstoupil. Tleskl rukama a vnitřek se sesypal na zem, se zvukem tříštícího se skla.
„ Můžete projít, ale opatrně, ať neporušíte kouzlo.“ Pronesl hlasem, z něhož čišela neskutečná únava.
„ Průchodu se nejspíš nic nestane, ale vás by to mohlo spálit na popel.“
Dav valící se k vytvořené bráně se zastavil a bojovníci nervózně těkaly očima z čaroděje na bránu a spět. Treál se ušklíbl a s vyhrnutým hábitem hbitě proskočil otvorem. Kůstky na jeho náhrdelnících jako by se vysmívaly naší bojácnosti.
Se zavrčením jsem následoval kouzelníka otvorem. Jen jsem se kvůli své nadměrné šíři ramen, musel pootočit a projít bokem, abych jím vůbec prolezl. Moc bych za to nedal, že ho udělal schválně menším, aby všichni krom něho měli s projitím problémy. Slova o spálení mě v mé teorii jen utvrzovala. Do svého duševního seznamu mi přibyla další položka, do kolonky, nenávidím čaroděje.
Jak jsem se opatrně soukal skrz otvor, okraje vyříznuté do prázdna, hrozivě pulzovaly nazlátlou září. Druhá strana mě přivítala omračujícím tichem. Tak nějak jsem si již zvykl na neutichající vítr, nesoucí ve své náruči mračna písku, s nímž si neustále ševelil. Druhá strana byla prosta jakýchkoliv zvuků, jakoby na všem ležela neviditelná mlha , která vše tlumila. V obličejích mužů, následujících nás otvorem, se zračila bázeň. Vzájemnými urážkami a přisprostlými vtípky si dodávaly odvahu. Po chvíli zmlkly a všichni jako na povel si začaly kontrolovat výstroj.
Sám jsem se přistihl, že si utahuji řemínky kolem zápěstí. Podrážděně jsem si odfrkl a pohled jsem zabořil do hradeb tyčících se nad námi. Na to, že zde nevanul žádný vítr, byly obrovské bloky kamene, z kterých byly postaveny, řádně obroušeny a na některých místech se úplně vyvalily.
„Vypadá to, jakoby zde stály celou věčnost.“ Ozvalo se vedle mě. Treál si prohlížel jednu z malých jeskyní po vypadnutém bloku a kostnatými prsty si přejížděl po vousech.
„Možná tohle město postavily Titáni pro některého z bohů. A nebo,“ namířil prst do nebe a po obličeji se mu rozlila vlna uspokojení nad vlastní chytrostí „ho vybudoval některý z Temných, což by vysvětlovalo proč ho bránily orkové.“
Při zmínce o Temných se mi rozbušilo srdce a prsty se mi sami od sebe sevřely okolo topůrka sekery.
„Možná tady některý zůstal.“ Pronesl jsem do nastalého ticha s nadějí v hlase. Nevšímal jsem si sinalých tváří okolo sebe a vyrazil podél stěny z kamene. Po pár krocích jsem se zastavil.
„Kemale! Vezmi chlapy a dejte se na sever. Pokud narazíš na vchod tak se tam utáboř, ale za nic na světě nelez dovnitř a zapal oheň. Pokud narazíme s čarodějem na vchod první my, uděláme to samý. Takhle najdeme vstup do toho brlohu Temného dřív.“
„A Kemale!“ Zarazil jsem obrovského válečníka v černé kroužkové zbroji v půlce pohybu. „Nelez dovnitř a počkej na mě, ať neskončíš jako Trenaal.“
Zkusil jsem dát do svých slov co nejvíc důrazu. Nerad bych přišel o dalšího přítele. Naše pohledy se setkaly a já v nich vyčetl podobnou starost. Černý kolos úsečně přikývl a následován tlupou bojovníků, se vydal podél hradeb. Chvíli jsem je sledoval, dokud mi nezmizely za zakřivením hradeb.
Na okamžik jsem uviděl zprohýbaný pancíř posetý škrábanci, jak po něm pochoduje „černá smrt“ a natáčí hlavu ze strany na stranu, aby si vybrala to nejlepší sousto. Znovu jsem viděl ten vyčítavý pohled upřený k nebesům. Ale když jsem chtěl zakrýt ty studny do duše, prázdné smrtí s oblázkem na dně s nápisem proč, tvář se změnila a místo Trenaala v tratolišti krve leželo tělo Kemala.
Zatřásl jsem hlavou, jako bych chtěl tu myšlenku dostat pryč z mé hlavy. Čaroděj se na mě díval s podivným leskem v oku. Když se naše pohledy střetly, rychle očima uhnul a horlivě si začal prohlížet hradby, jako by je viděl poprvé. Nevšímal jsem si ho a rázným krokem jsem se vydal na jih. Slabé chřestění talismanů, mě utvrzovalo v tom, že mě zaklínač následuje.
