*
Slunce osvětluje paseky všude kolem, ohřívá potůček, který protéká krajinou a mně svítí do očí, až mě začínají pálit. Jemně se zakloním a přitáhnu otěže. Z cvalu přejdu do kroku a poté se úplně zastavím. Ramsess se na mě bokem podívá, a pak mírně zakývá hlavou, jako by mi dával za pravdu. Pobídnu ho a pomalu přejdeme ke zcela čistému potůčku. Sesednu a Ramsess se okamžitě žíznivě napije.
,, Dneska je krásně,“ řeknu mu, jako by mi rozuměl. Ale to on opravdu dokáže. Podívá se na mě, a pak mi mokrými pisky zajede do vlasů.
,, Úááá, nech toho,“ ucuknu před tou slintající tlamou. Natáhnu se do řídkého písku, který se podél potůčku nahřívá pod přívalem červnového slunce.
Najednou uslyším dusot koňských kopyt. Zvednu se ze země jako blesk. Kdo z farmy by tudy jel zrovna teď? Byl tam jenom Tom a ty dvě desetileté holčičky, které učí jezdit na koni!!!Tohle je zásadně moje cesta a nikdo z hřebčína po ní nejezdí. Zvednu se ze země a přidržím hřebcovu uzdu. Je to jediný hřebec na celé farmě. Má oddělený box od všech ostatních. Ačkoliv není můj, starám se o něj velice vzorně. Moje klisna se jmenuje Samy Poulein. Vznešené jméno. Chtěla jsem jí odčinit za všechno utrpení, které kdy prožila. Když se narodila, málem zemřela. Její matka už neměla tolik štěstí.
Dusot se přiblíží a já zřetelně zahlédnu Toma, jak se ke mně bleskově přibližuje na Juditě. Něco se muselo stát, Tom je skvělý a rozvážný stájník, nikdy by nenechal na farmě jenom dvě desetileté holky. A ještě k tomu to, že Juditě chybí sedlo, jak si všimnu, když už je blíž vypovídá o tom, že měl na spěch. Rychle vyskočím na Ramsesse, přejedu silnici a po širokém lánu louky se ženu Tomovi vstříc.
,,Samy Poulain,“ vydechne jedním dechem, ,, kolika !“
Zorničky na mých očích se rozšíří směsicí emocí- ovšem nejvíc převládá strach. Moje oči musí vypadat jako dva pingpongové míčky, když Ramsesse pobízím do zuřivého trysku. Tom má problémy rozjetou Juditu obrátit a poté mě ještě dohonit, protože láska k mé milované klisničce mě dohání k urputnému pobízení. Konečně uvidím první stavby farmy. Nejprve ohradu ve které se volně pohybuje několik ročků a hříbat. Potom stáje pro mladé koně, krytá jízdárna, ohrada s překážkami, stáje pro starší koně, seník a nakonec hlavní centrální budova. Celý komplex budov musím nejprve objet a až potom vjet brankou na betonový plac před stájemi pro starší koně. V rychlém cvalu zní dusot Ramsessových kopyt jako bouřka, ale já nezpomalím, ani když už Samy Poulain vidím. Malá dívenka ji vodí do kolečka, ale na klisničce je vidět, že jí záchvat ovládá. Prudce zabrzdím koně.
,,Samy, co je s tebou?“ Vrhnu se zcela neprofesionálně své klisně kolem krku. Ta jen poklesne v kolenech. Snažím se pomoci jí na nohy.
,,Samy musíš chodit. Choď, sakra. Kde je veterinář?“ Pomalu, ale jistě mě začne přemáhat hysterie.
,,Jana už ho volala.“ Malá holčička, která se mi až do té doby starala o mou koňskou lásku na mě vystrašeně hledí velkýma hnědýma očima.
,,Díky,“ vzmůžu se jenom na to. A už Samy začnu tahat do kola.
,,Pojď, dělej. Musíš chodit. Samy,tak sakra dělej.“ Tom konečně dorazí. Popostrčím malou k Ramsessovi.
,,Umíš ho odsedlat?“ Uraženě na mě pohlédne. ,,To teda jo.“ ,,Tak ho odveď do stáje a udělej to. A Jana ať se jde okamžitě postarat o Juditu. Já tady Toma budu potřebovat.“
Tomáš sesedne a vrhne se ke mně. Hanka odvede oba koně do stáje, kde se i se svou kamarádkou Janou o oba postarají.
,,To bylo o fous. Nevěděl jsem, kde tě mám sehnat.“
,,Dobrý, vypadá to na střední koliku. Snad to nebude životu nebezpečný, když veterinář dorazí včas.“
Samy se drží. Sice jí bolí břicho a je zcela zpocená, ale v každém případě je silná. Veterinář dorazí do čtvrt hodiny, píchne Samy injekci a necháme jí odpočinout ve stáji.
,,Dneska je krásné počasí, jestli chceš, jeď se ještě projet. Chudáku, moc jste si toho neužili,“ navrhne Tom, ačkoliv už předem zná mou odpověď.
,, Ne, Tome, dneska už nikam nepojedu. Radši ti s tím tady pomůžu. Kdyby se Samy něco stalo, tak to už nikdy nechci zažít. Ramsess měl ode mě málem rozbitá kopyta. Jdu je zkontrolovat. Teda- měl štěstí, že je čerstvě okovaný.“
Vběhnu do stáje, zatímco Tom jde trénovat do kryté jízdárny. ,,Jano, Hano. Holky, jestli jste s koněma hotové, běžte jezdit. Tom na vás čeká v kryté jízdárně.“ Holky vyběhnou zpoza rohu a ihned utíkají ven. Jen se za nimi usměju a dál pokračuji k Ramsessovu boxu. Skloním se k jeho kopytům a jedno po druhém si pozorně prohlédnu. Všechna jsou naštěstí v pořádku. Ještě zkontroluji Samy, která už mezitím v klidu odpočívá. Co bych teď mohla dělat? Nejspíš bych měla trénovat na sobotní závody. Dojdu si pro sedlo a udidlo na Aramis a připravím ji k tréninku. Vyvedu ji před stáj. Zamíříme k ohradě s překážkami. Nasednu a nejdříve si dáme krokem kolečko na rozehřátí svalů. I se sedlem cítím, jak je má Aramis ztuhlé. Potom přejdeme do klusu ještě jedno kolečko. Po dnešku už mě z vysedávání bolí stehna, ale musím to vydržet než se dostaneme k cvalu na levou přední. Nízký plůtek- bez jediné chybičky, oxer, diagonála, triplebar, psaníčko a pozor zeď. Aramis se odrazila moc daleko, tvrdě dopadne kopyty na zem a já jí málem přelétnu přes hlavu. Sakra, musím držet stehnový sed. A znovu. Nevšímám si okolí. Plně se soustředím pouze na překážky. Jedu to celé podruhé. Aramis si tentokrát nestaví svou hlavu. Jede jak ji vedu. Hop, bez chyby. Jde nám to skvěle. A pozor znovu ta kamenná šedá zeď. Stisknout lýtka teď, vzhůru do stehnového sedu a … hop- bez chyby. Dosednu do sedla, mírně se zakloním, přitáhnu otěž a přejdu do kroku. Od ohrady se ozve potlesk. Překvapeně se otočím a uvidím tam sedět kluka asi tak o dva roky staršího, tmavovlasého a od pohledu docela pěkného. Pomalým klusem k němu zamířím. U ohrady zastavím a slezu.
,, Co tady děláš?“ rozčílím se, ,, tohle je soukromý pozemek a můj otec…“
,, Jsem nový stájník, tvůj otec mě přijal.“
Překvapeně zamrkám. Proč mi o tom otec neřekl? Vůbec se mi nezamlouvá další člověk na farmě.
,, Umíš aspoň jezdit?“ pohodím hlavou směrem k Aramis.
Kluk viditelně zrozpačití. ,,No vlastně…neumím.“
,,Můj otec to ví?“ ,,Ano,“ přisvědčí.
Znechuceně se zadívám na toho idola dívčích srdcí a jen v duchu zakvílím.
,,Mohla bys mě to naučit?“ směle se zeptá.
Kouknu na něj jako na šílence, co právě přepiloval mříže blázince. ,, Já mám spoustu jiných starostí, než učit jezdit nějakého…“nemohu najít vhodné slovo.
,,Já jsem Marek,“ řekne podle mého zcela nelogicky. Teď bych mu asi měla říct něco dost ostrého, aby ho na farmu přešla chuť.
,,Já jsem Romana,“ řeknu.
Bože. Já nejsem Romana. Já jsem úplnej magor. Teď, právě teď jsem si na krk uvázala jednoho ňoumu, co neumí jezdit a já místo toho, abych trénovala na závody ho to budu učit. Aúúúú.
,, Tak já už toho zřejmě dneska moc nestihnu. Víš co? Takže já se přesvědčím kolik toho umíš s koňmi a pak budeme jezdit, jasný?“
,,Ehm. No já vlastně…“
,,Doufám, že mi tím nechceš naznačit, že neumíš ani čistit, sedlat a odsedlat,“ zakvílím srdceryvně.
,,Naučíš mě to?“ Ten jeho naivní pohled mě vážně dokáže vytočit na nejvyšší míru.
,,Hmmm,“ brouknu už zcela odkázaně na svůj osud.
Otevřu ohradu a vyjdu i s Aramis ven. ,,Tohle je Aramis. Můj otec tě nejspíš chtěl pro mě, až budu jezdit na závody. Dobře. Takže jako první tě naučím sedlat a odsedlávat. Na prvních pár závodů s námi bude jezdit Tomáš, náš druhý stájník a ty se od něho budeš zaučovat. Takže Aramis už znáš- je to můj závodní kůň.Pojď ukážu ti další.“
Vejdeme do stáje. Marek je jako malé dítě, všude se rozhlíží. Představím mu všechny koně, ovšem stejně si z nich pamatuje pouze Aramis, Ramsesse, Samy Poulain a Héru, která ho sice jen ze škádlení, ale dost bolestivě kousne do prstu u ruky. Naučím ho odsedlat Aramis, ukážu mu sedlovnu ve stáji, předvedu mu co k čemu slouží a pak už toho mám plné zuby. Místo sedlání pro jízdu ho provedu po celém areálu farmy, vysvětlím mu koňské nemoci i to, co jsem před chvilkou zažila se Samy. Marek je z toho vykulený, ale musím říct, že si toho opravdu zapamatoval hodně. Nakonec mu tedy přeci jenom předvedu, jak se sedlá kůň a to na Juditě, která už si odpočala po namáhavém trysku dnes odpoledne.
Pro jistotu si s sebou vezmu i lonž a lonžovací bičík. Nejhorší ze všeho je naučit Marka nasedat a sesedat. Když se mu to asi na podesáté konečně povedlo, Judita si bujně vyhodila a Marek spadl jako zralá hruška.
,, Víš, musíš se držet stehnama sedla,“ vysvětlím mu polopaticky. Pak se konečně s Juditou udobří a já si ji za kroužek u udidla chytnu lonžkou.
,,Jak se říká tomuhle dlouhému vodítku?“ zeptá se nevinně.
Vybuchnu smíchy, div se nesklátím k zemi. ,, To je lonž. Připne se koni sem k udidlu a s tím se učí jezdec jezdit. Takže jako první budeme jenom chodit. Budu tě navigovat, jak se máš chovat.
Zamlaskám. ,,Judita- krok. Jdeme- krok, Judita. Prošlápni si paty, Marku. Narovnej se. Nechoď tolik dopředu, lehce se zakloň. Ty paty. Nezapomínej na ně.“
Je to pekelně těžké. S Markem strávím jednu celou hodinu kroku na lonži. Potom ho ještě naučit pobízení koně a jsem zcela hotová.
,, Tak to by mohlo pro dnešek stačit. Prosím tě sesedni tak, aby si jí nedupl na nohu.“
Marek ale seskočí bravurně, takže nemusím mít strach.
,, To musí pro dnešek stačit, protože navíc už nemám síly. No, co se týče starání o koně, už jsem tě asi naučila všechno, ne? Vlastně ještě čištění. Pojď, odsedláš Juditu,“ nabídnu mu velkoryse.
Vejdeme do stáje. Marek vede Juditu sám. Odvede ji až do boxu a tam jí postupně odepne podbřišník, sundá sedlo a odloží ho na ohradu, jak jsem ho to učila. Potom sundá uzdečku a nakonec jí profesionálně nandá stájovku. Všechno odnese do sedlovny a přinese si z ní čištění pro Juditu. Přesně jak jsem ho to učila. Stojím tu a sleduji ho a přitom přemýšlím nad tím, co vedlo tohohle lamače dívčích srdcí k tomu, aby se dal ke koním. Marek mezitím Juditu vyhřebelcuje, rozčeše jí hřívu i ocas a kobylka je hotová. Pak ale zaváhá.
,, Co je?“ vrhnu po něm naštvaný pohled.
,, Já se bojím vyčistit jí kopyta,“ vrhne na mě vystrašený kukuč.
,, Panebože, čeho se na tom bojíš? Vždyť je to tak snadný.“
Popadnu do ruky hák, poklepu Juditě na kotník a řeknu jí: ,,Noha.“ Dobrovolně mi nastaví svou nohu, ohne jí tak, abych mohla v klidu vyčistit zadní nohy. Přední přenechám Markovi. Těch už by se relativně neměl bát.Ovšem o relativitě nemá Marek ani ponětí.Po dlouhém přemlouvání mu nakonec Judita svou nohu vydá a on s roztřesenými koleny obě nohy vyčistí.
,, No vidíš, ani to nebolelo,“ usměju se na něj poprvé.
,, No jo,“ broukne ještě nevzpamatovaje se z toho šoku, že musí čistit kopyta.
,,Koně jsou hotoví,“ kouknu krátce na hodinky, ,,Tom se svými žačkami bude končit, tak vás seznámím. Pojď, zrovna pracuje v kryté jízdárně. “
Marek mě následuje jako poslušná ovečka. Když dojdeme ke krytým jízdárnám, zpozoruji,že je nervózní. Pomyslím si jak je možné, že tak sebevědomý kluk může být nervózní.
Vejdeme dovnitř a Marek se opět začne rozhlížet po celém sále kryté jízdárny. Je to opravdu obrovská místnost. Na jedné straně je volný prostor, na straně druhé jsou rozestavěny překážky.
,,Ne, ne!!! Kolikrát ti mám říkat, že se musíš postavit do stehnového sedu. Stiskni to stehno. Sakra, Jano, ty nemehlo,“ ozve se jízdárnou Tomášův křik. Teprve teď si nás všimne. Podezíravě si Marka změří. Přijde blíž.
,, To je Tomáš, náš stájník a instruktor. To je Marek- je tu nový a bude nám vypomáhat.“
Prohlédnu si oba dva, jak si stisknou ruce. V Tomášových očích postřehnu špetku nechuti, z těch Markových se nedá vyčíst nic. Tom se znovu otočí ke mně.
,, Romano, prosím tě.Nemohla by si jim předvést, jak mají skákat? Nevím jestli nechtějí, ale nechápou to.“
Malá Jana sesedne z Desdemody, ale já jen rázně zavrtím hlavou. Raději si vezmu Draca, na kterém sedí Hanka. Vyskočím na něj a dám si s ním zahřívací kolečko klusem. Pak přejdeme do prodlouženého klusu a nakonec do zkráceného cvalu, odkud se vrhneme na první překážku. Nevnímám okolí, jenom skáču. Stisknout lýtka, stehnový sed a skok. Super, překážky si dám dvakrát, protože jsou pro mě docela malé. Já skáču parkury v stupni ,,L“, což je mnohem výš. Zastavím. Sesednu a nabídnu Tomovi, že si ty malé uličnice vemzu na starost. Tom tedy na chvíli odejde z jízdárny. Možná si jde zarajtovat. Nevím. Ale podvědomě cítím, že je mi vděčný zato, že nemusí být s Markem v jedné místnosti, pokud se tak jízdárně dá říkat.
,, Nejdříve pojede Jana. Nasedni na koně a udělej si na rozehřátí kolečko klusem. Nesmíš vyjít ze cviku. Jeď. Trošičku víc se narovnej. Prošlápni paty. Tak je to dobrý. Zkrať si otěž- zkrácený cval. Dobře. Skvěle. A překážka. Stisknout lýtka teď! Ne, pozdě. Zastav. Rozjeď se cvalem k první překážce. Jeď. Ježíši pozor. Ty si trdlo. Znova. Jeď. Dobře. Lýtka, sed! Dělej! Dobře. První skok v pořádku. Dívej se střídavě dopředu, střídavě na pravou vnější. Lýtka, sed. Bezva. Fajn. Už ti to jde. Pobídka, paty. Pobídni, lýtka, zasedni si, zvedej…jo, super. Výtečně. Hop. Ještě jednou. A naposledy. No fajn. Vidíš jak ti to jde. Nemáš si co zoufat. Teď Hanka.“ Mám málem vykřičené hlasivky, ale musím uznat, že holky slaví úspěchy.
,, Hani- to samé. Víc si sedni do toho sedla. Jsi stále moc připravená na ten stehnový sed. Je to dobře, jako lepší než- li jít pozdě, ale porota bude hodnotit nejenom rychlost a čas, ale i způsob jízdy. Takže zasedni. Rozehřívací kolečko. No vidíš, jde ti to vítečně. Moment ještě, dej si klus ať vidím tvoje vysedávání. Hele, nejdeš moc do rytmu.“
Sleduji chudáka holku, jak se plahočí na koni. A to mají jet v sobotu na závody se mnou. Pojedou stupeň obtížnosti ,,A“ v jejich kategorii.
,, Teď.Teď. Teď. Trochu zrychli. Tak je to dobrý a drž. Ještě dvě kolečka. Správně.“
Malá holčička se na tom opravdu potí strachy. A to jí to ze začátku šlo lépe než její sousedce. Vypůjčím si od Jany Desdemodu a jedu klusem naproti Hance tak, abychom jeli vedle sebe. ,, A nahoru. Teď.Teď.Dobře. Cval. Jeď.“
Zastavím Desdemodu a sesednu. Hance jde najednou všechno lépe. Sleduji její dobré skoky. No jo, vždyť je vážně talent. Tiskne lýtka rychle, správně a takticky. Kůň najíždí na překážky ve výborných intervalech a ona jde do stehnového sedu rychle a přesně. Ani jednou jí nemusím přerušit. Je vítečná. Připomíná mi mě v jejím věku. Teprve po dvou kolech se zastaví.
,, Holky byly jste skvělé,“ kouknu na hodinky. ,,Sice jste měly končit už před půl hodinou, ale naučily jste se toho dneska hodně. Už asi nestihnete očistit koně, za chvíli vám pojede autobus. Tak se mějte, ahoj. Zítra přijďte určitě, máme ještě co pilovat.“
,,Ahoj,“ rozloučí se semnou a s Markem obě zároveň. Pak vyběhnou a už je nevidíme.
,, Tak co, pořád ještě se ti do toho chce? Vidíš, co všechno to obnáší?“
Marek pomalu přikývl. Pak se zamyslel a namítl: ,, Stejně je to ale krásný, ne? Nemohli bychom se učit ještě dneska? Máme tu koně.“
Mateřsky jsem se usmála. Vzala jsem Desdemodu a uvázala jsem jí k lavičce. Sama jsem pak vylezla na Draca a nabídla Markovi místo za sebou. Ten se na mě jenom překvapeně zahleděl, ale pozvání neodmítl. Patrně pochopil, co zamýšlím. Sice ztěžka, ale nasedl za mě. Pevně se mě chytil v pase a já se rozjela. Nejprve jen tak krokem, abychom si zvykli na nezvyklé. A potom se dáme do klusu. Marek tomu nejdříve nemůže uvěřit, ale potom se už přizpůsobí koňskému pohybu. A nakonec si i na kratičkou dobu zacváláme. Marek je z toho tak vyděšený, že se mě drží kolem pasu a já téměř nemohu dýchat. V tom se otevřou vrata a dovnitř vejde Tomáš. Jakmile nás uvidí, pátravě se na nás zahledí a pak se ušklíbne. Dřív než stačím cokoliv namítnout, vyběhne z jízdárny a pořádně za sebou bouchne. Zastavím koně a nechám Marka slézt. Poté slezu i já a dám mu Draca do ruky. Sama vezmu Desdemodu a kráčíme za sebou do stájí. Už začíná zapadat slunce. Noří se do hedvábných červánků.Na chvíli se musím zastavit a nadechnout se toho krásného vzduchu. Miluji tyhle předvečery. Vejdeme do stáje a odvedeme koně do jejich boxů. Potom je odsedláme, vyčistíme a až nakonec můžeme jet domů.
Marek jede autobusem. Já a Tomáš jedeme na kolech. Jedeme spolu jenom jeden kilometr, poté se Tomáš odpojí. Všimnu si, že za celou dobu se mnou nepromluví jediné slovo. To jindy nedělá. Jindy se mnou hovoří zcela normálně. Ale dnes je jako by naštvaný. Já to také nemám k jízdárně daleko. Po jednom společném kilometru cesty s Tomem mi už zbývá jenom kilometr domů.
*
Ráno jsem jako zmlácená. Panebože, vždyť jsem v noci vůbec nespala. Celou noc jsem musela myslet na to, proč Tomáš nenávidí Marka. A na něj samotného jsem taky myslela. Je docela milý, ale štve mě, že pokládá za samozřejmost, že ho budu učit jezdit. No, budu. Ale nesmí mi to vadit. Vlastně ani nevadí. Teda jo, vadí. Nebo nevadí? Vadí a basta.
Právě o sobě zjišťuji, že jsem trhlá. Rychle nebo propásnu školu. Nemohu se nějak rozhýbat, ale jakmile pro mě přijde mamka a silně a nešetrně se mnou zatřese, vstanu dobrovolně. Zamířím rovnou do koupelny, kde si prohlédnu svůj podle mého děsný obličej, své vychrtlé tělo a kruhy pod očima a mám dost. Obleču si džíny a triko, navrch přehodím červenobílí svetřík a jdu se nasnídat celozrnného chleba, mléka a jablka.
Nakonec stihnu školu tak tak. Matikář se na mě zamračí, ostatně jako pokaždé. Zasedl si na mě, protože mi matika nejde a popravdě se o ni ani nezajímám. Už ve svých patnácti vím, že jí nebudu potřebovat, protože mým povoláním bude buď učitelka jezdectví a nebo budu profesionální jezdkyně. O tom jsem se ještě nerozhodla. Nebo taky možná obojí.
,, Berková, tak za svůj pozdní příchod hned budeš zkoušená a můžeš nám předvést, jak ses na dnešek připravovala,“ zašklebí se zlomyslně učitel.
,, Ale já nepřišla pozdě. Vždyť jsem vešla zároveň s vámi,“ namítnu chabě, ale už teď vidím jeho popud.
,, Takže- zkoušená nebudeš.“ Hlasitě si oddechnu. ,,Místo toho mi dáš žákovskou knížku a já tvou maminku a tatínka upozorním na tvé chování vůči učiteli. Zítra v ní budou podpisy obou.“
,,Ale to nejde, protože tatínek je v Německu a jede tam dostih,“ oznámím mu hrdá na svého otce a částečně také na to, že jsem učiteli diplomaticky odsekla a on mě zato nemůže pokárat.
,, No tak jenom matka. Takže ať se moc nezdržujeme, strana 56 a několik sešitů si vyberu, na konci hodiny oznámkuji.“
Samozřejmě jsem mezi ,,šťastnými“, kterým vypracované příklady vybere. Dostanu 3-4. To je pro mě celkem osobní výkon. Tři příklady mám holt blbě. S tím se nedá nic dělat. No jo, ale jinak celý zbytek dne proběhne v celkové pohodě. Hned po škole si dojdu pro kolo a vyrazím na jízdárnu. Marek už tam na mě čeká.
,,Ahoj, je tu už Tomáš?“ zeptám se aniž bych se na něj podívala a vezu kolo do kůlny.
,,Ne, ještě ne.“ Teď teprve se na něj udiveně zadívám. Jenom nevědoucně zvedne ramena. Zakroutím hlavou. Tomáš ještě nikdy nepřišel později než já.
,,Dobře, dneska tady bude rušno. Naučím tě lonžovat koně, na kterých sedí lidé. Budeš tak vozit malé holčičky. Jdi osedlat Juditu. Já si vezmu na starost Aramis,“ poručím mu a už se ženu do stáje s Markem v patách. V rychlosti si osedlám koně. Vyjdu s ním ven a pomalu ho začnu rozjíždět. Aramis má dnes skvělou náladu, kluše bujně a radostně. Téměř nestíhám vysedávat.
Celý den proběhne celkem v pořádku, naučím Marka klusat, alespoň prozatímně. Začne lonžovat koně s jezdcem, projíždí malé holčičky, co se sem přijdou povozit a nakonec si stihneme zajezdit i my dva spolu. Oba vedle sebe klušeme a já už proti němu nejsem tak zaujatá jako poprvé. Tomáš se za celý den neobjeví. Večer si jdu lehnout brzo a brzo dokonce i usnu. Dneska to potřebuji, protože zítra je poslední den na trénink na závody…
*
Marek je nervóznější než já. Nejprve je tak vyklepaný, že ani nemůže dostat Aramis do přívěsu, pak zapomene sedlo. Musíme se pro něj vracet. Ještě že s námi jede i Tomáš. Tohle jsou první závody, co Marek absolvuje jako stájník. Přijedeme téměř na čas. Okamžitě se dojdu zapsat. Aramis má ocas spletený do copu a několikrát přehnutý, hřívu do drobných copánku, ze kterých se na hřbetě vytvořili drobné bobečky. Zaplétala je Kristýna, což je otcova zaměstnankyně, jezdí s ním na závody, ale do Německa si s sebou vzal radši Alenu, která se potřebuje zaučit. Tak jela Kristýna se mnou, s Markem a s Tomášem. Je nás tu hodně, nechápu na co, tolik opory nepotřebuji, ale na druhou stranu jsem ráda, že je tu se mnou někdo dospělý, jako je Krista. Tomáše potřebuji jako morální oporu a také aby se mi postaral o nakládání a vykládání Aramis. No a Marek se musí od Tomáše zaučovat.
Aspoň, že Hanu a Janu sem vzali rodiče autem, protože k nám už by se vešli jen stěží. Jsem zvědavá, jak dopadnou. Včera při posledním tréninku jim to šlo celkem dobře. Teda Janě. Ale Hana jela výtečně. No, to je slabé slovo. Takže dnes by mohla mít alespoň druhé místo.
U zápisu mi dají číslo 12. Celkový počet závodníků je 18. Mám malou šanci. Z kategorie 10-15 se tu sešli samé elity. Ale můžu se těšit na 30. července, což je mimochodem za dva týdny. Budu mít šestnáctiny a konečně budu startovat v dospělácké kategorii. Tedy… téměř dospělácké. Ale to je snad jedno. Otec mi věří, chce abych byla v jízdě na koni tak dobrá jako on. A já to chci také.
Tenhle závod Jana a Hana nejedou. Skoková soutěž ,,L“ je na ně těžká. Teda na Janu. Hana by jí zvládla. Jenomže je nechci rozdělovat, Jana by na svou úspěšnou kamarádku mohla žárlit. A Hanku by to mrzelo.
,, Číslo 9, na startovní plochu, připraví se číslo 10,“ ozve se z reproduktorů. Za chvíli už půjdu. Jdu rozjezdit Aramis. Krok, jedno malé kolečko, prodlouženým klusem druhé a pak dvě cvalem. Potom si dám ještě trochu klusu a jdu se připravit ke kolbišti, protože dozajista už budu na řadě.
Z davu diváků se ozvou poděšené výkřiky. Akorát přijedu, takže se můžu podívat na ošklivý pád mé staré známé, v jezdectví největší sokyně, ale přitom skvělé kamarádky Lucky. Její klisna je známá svou tvrdohlavou povahou. Skáče si jak chce. Aramis má bohužel tyto dni někdy také. Jen doufám, že si zrovna dnes nepostaví svou hlavu. Bohužel na parkur se bičík brát nesmí. Ne že by mě těšilo mlátit koně, ale spíš si vzbuzuji autoritu. Aramis si nemůže dovolit neposlechnout příkaz jezdce.
,,Číslo dvanáct, připraví se číslo 13,“ na tento moment jsem čekala. Poplácám Aramis po plecích a klusem vjedu na kolbiště.
,,Číslo 12, Romana Berková s klisnou Aramis.“ Zastavím se před tribunou s porotou, lehce se ukloním a pak jen čekám na odstartování. Vyrazím zkráceným cvalem na první překážku. V této soutěži jde především o čas a styl jezdce. Aramis zatím jede dobře. Teprve když dorazíme k polovině trati, cítím, jak Aramis viditelně polevuje, jak se začíná stavět na odpor. Podívám se na překážku před sebe. Ale ne. Dvojitý oxer. Je mi jasné, že klisnička se začne vzpírat. Tuhle překážku nemá ráda. Musí skočit první oxer, nemá místo na rozeběhnutí. Jen co dopadnou zadní kopyta, musí vyskočit předními. Už jsme před překážkou. Stisknu lýtka, cítím,že Aramis se chystá ke skoku. Je to dobré. Zvednu se v stehnový sed právě včas, abych vyletěla vysoko nad překážku. Panebože. Aramis se moc rozpřáhla. Chtěla snad přeskočit obě překážky za sebou? Není čas na nějaké přemýšlení. Musím jednat. Klisna přeci neskočí, když bude takhle hloupě rozjetá. Těsně před druhým oxerem po skoku jí prudce zastavím a znovu stisknu lýtka a klisna skočí i druhý oxer. Mám to za sebou. Nejhorší překážku celého dne. Uf. Ještě že mě napadl ten spásný nápad se zastavením, jinak bychom sice skočili, ale klisna by si mohla zlomit nohu. Vím, že sympatie rozhodčích si tím nepřidám, ale stejně tak bych mohla ztratit 4 body jako Lucka, nebo by mi překážka spadla a nebo by si Aramis něco udělala. Kdyby se jí totiž něco stalo, tak nevím, co bych dělala. Je to můj oblíbený závodní kůň. Na Samy Poulain nemůžu jezdit, protože je ještě mladá a navíc nemá takový skokový talent. Samy bude ale velice dobrá na dostihy. Poslední překážku skočím bez obtíží. Zastavím se, ukloním a potom odjedu.
,, Co si myslíš? Myslíš si, že to bylo od tebe bůhví jak chytrý,ne? Když si se zastavila a pak skočila,“ přivítá mě plno nadávek z Tomášových úst.
,,Tak si to zajeď sám, když si tak chytrej. Aramis mi stávkovala těsně před prvním oxerem a pak se moc odrazila. Kvůli tobě si přeci nenechám zabít koně,ne?“
,,Nepřeháněj,“ usadí mě, ,,radši si připrav, jak to vysvětlíš svému otci!“
,, Úplně stejně jako tobě,“ štěknu naštvaně.
,,Ale tak neblbni,“ vmísí se do rozhovoru Marek. ,, Romana jela dobře. Třeba se ani tak moc nestalo.“
,,Ty tomu tak rozumíš,“ křikl na něj Tomáš a uraženě si odešel pro pivo!
Tak krásný slunečný horký den a Tomáš mi ho musí zkazit. Od té doby, co je tu Marek, tak se semnou Tom nebaví. Alespoň ne normálně. Kristýna tomu nebyla přítomna. Přece jenom už je jí 30 a koním rozumí víc než Tom. Dala by mi za pravdu. A tak se ještě krátce před vyhlášením přihlásím do štafety. Jedna ze skokových soutěží. Pak si sednu na Aramis a jedu na vyhlášení.
,,Ahoj,“ pozdravím se s Luckou.
,,Čau, jela si skvěle. Myslím, že by si mohla mít nějakou cenu.“
,, Asi ne, Aramis plašila. Ale škoda. Ještě dneska jdu na štafetu,“ řeknu jí.
,,Tak to ti budu fandit,“ usměje se na mě. Pak už ale není čas na nějaké vybavování.
,, Na prvním místě se umístil Radek Smutný se svým hřebcem Tempem,“ vyhlásí hlavní rozhodčí. Radek Smutný je teď veselý, tak mu zatleskám. Má krásného bílého hřebečka a ten má zase krásné jméno!!!
,,Druhé místo obsadila Silvie Atová s hřebečkem Tomem,“ zahalasí znovu reproduktor.
I těm zatleskám jak nejvíc můžu. Líbí se mi jméno hřebečka. Jmenuje se jako náš stájník. Nebo, že by byl Tom takový hřebec? Zasměji se svému vtipu a pak se už jenom soustředím na třetí místo.
,, A bronzová je tentokrát opět jezdkyně, ale s klisnou…,“ řekne a já téměř nedýchám. Že by se nade mnou slitovali? ,, Martina Nebecká s klisničkou Tiniti.“ Smutně jsem se zadívala na Lucku. Obě jsme tak trochu doufali. No nic. Tak jsme se rozjeli zpátky. Na tabulce vítězů jsem si přečetla své jméno až na pátém místě. Sakra. Kvůli tomu děsnýmu učení Marka jsem nemohla trénovat. Hrozně mě to mrzí. Ale nemůžu si zoufat. Ještě , že jsem se do štafety přihlásila.
Tentokrát jsou pravidla trochu jiná. Všichni závodníci jsou připraveni na startu podle pořadí výjezdu. Vyjede první. Jakmile přeskáče všechny překážky vyjede druhý. A tak to pokračuje. Jakmile doskáče čtvrtý, vyjedu já. Aramis se nechá vést. Nezmatkuje, není tu dvojitý oxer. Po skončení závodu se dozvím, že jsem druhá. Jupííí. Aspoň jedno vítězství. Měli bychom na farmě postavit něco, co by se podobalo dvojitému oxeru, abych mohla trénovat.
Vykrokuji Aramis a pak se vydám k přívěsu. Marek už tam na mě čeká.
,,Kde si byla?“ zeptá se zvědavě, pohlížeje na zpoceného koně.
Ukážu na modrou stužku připnutou na klopě jezdeckého saka. ,,Jsem druhá ve štafetě.“
,, Blahopřeju,“ usměje se Marek a zavede Aramis odpočinout si. Vyhledám Kristýnu a pochlubím se jí se svým úspěchem. ,,Dobrý,“ pochválí mě za úspěch a přidá vřelí úsměv.
Cestou pro pití potkám Hanku a Janu. Ve své skokové soutěži Hanka vyhrála druhé místo, Jana byla diskvalifikovaná. Rozepla se jí helma a spadla na zem. Jana se pro ní musela vracet, ale stejně už nemohla jet. Je mi jí líto. Ale lépe pro ní, že nevidí, že Hanďa je lepší. To by jí snad mrzelo ještě víc. Znám to. Kvůli tomu jsem ztratila kamarádku Adélu.
Tomášovi o výhře nic neřeknu. Jakmile se vydáme domů, usnu jako medvěd. Když se probudím, akorát vjíždíme na příjezdovou cestu k centrální budově. Otevřu oči a přistihnu Tomáše, jak hypnoticky sleduje mou stužku připnutou na klopě! Jakmile se na něj ale podívám, přistiženě uhne očima.
Když se všichni vysoukáme z auta a vyvedeme klisnu, uvidíme přívěs. Otcův přívěs!!! Nechám Aramis Markovi na starost a radostně se rozeběhnu do centrální budovy. Cestou vrazím do Aleny, která právě z otcovi kanceláře vynáší štusy papírů. Široce se na mě usměje.
,, Tak co jezdkyně, jak jsme dopadli?“
,,Druhá ve štafetě,“ houknu a už se řítím do otcovi kukaně. Radostně mu skočím kolem krku.
,,Achojky, taťulínku, jak ses měl?“
,, Výtečně a jakpak se mělo moje srdíčko?“
,, Jo, ušlo to,“ stáhnu se mu z krku. ,, Proč si mi neřekl, že tu bude pracovat Marek?“
,, Nelíbí se ti snad?“ zeptá se s úsměvem tatík. Ví, čím mě dostane do rozpaků.
,, No, neumí jezdit. Musela jsem ho trošku naučit. A ještě ani neuměl pečovat o koně,“ stěžuji si oprávněně. Kvůli tomu jsem se přeci neumístila ve skokové soutěži.
,,Ale no tak, holubičko moje. Právě proto jsem ho přijal,ne? Aby se to naučil.“
,,Jenomže já kvůli tomu prohrála.“
,,A co je tohle?“ ukáže na stužku na mém jezdeckém saku.
,,Druhé místo ze štafety,“ zamračím se. ,,Ale mohla jsem mít nějaké umístění ještě z první soutěže.“
,,Každou soutěž přeci nemůže vyhrát jeden jediný jezdec. A už vůbec ne patnáctiletá žába. Stejně teď začneš než na koně myslet na kluky. Jsi v těch telecích letech…“
,,Na žádný kluky myslet nebudu. Koně jsou pro mě důležitější.“
Taťka se jen vědoucně usmál. ,,Chtěla jsem tě poprosit, jestli bychom tu nemohli přidělat jednu překážku navíc,“ řeknu ještě.
,,Jaká by to měla být?“ otáže se překvapeně taťka. ,,Dvojitý oxer,“ zamrkám. ,,Prosím, prosím, taťuldo.“
,,No jistě, když to bude pro tvoje skokové dobro,“ zasměje se. Vezme telefon. ,,Zavolám do truhlářství. Jeď se dneska projet. Je krásně a to je teprve jedna hodina. Dost brzo na promarnění dne,ne? Vezmi na projížďku Samy Poulain. Slyšel jsem o té kolice. Tak jí trochu projeď. A vezmi s sebou i toho nového stájníka.“
,, Od koho si slyšel o té kolice?“ zeptám se mírně překvapená. ,, Od Toma. A už jeďte.“
,, No vlastně- Marek ještě neumí cválat. Zatím jenom klusat. A nejsem si jistá, jestli by to zvládl. Jé, promiň. Ani jsem se tě nezeptala jak bylo na závodech.“
,, Třetí z 26 závodníků,“ řekne jako by nic.
,,Páni, tatí!!!To je super. Takže další pohár do sbírky. To snad není možné. To je super!“ křičím jako pominutá a přitom se směju. Je skvělé mít otce vítečného rajťáka.
Vyběhnu ven a jsem šťastná jako blecha. Místo vyjížďky Markovi nabídnu, že mu budu dávat další lekce jízdy na koni. Ten ale s úsměvem odmítne.
,,Proč? Myslela jsem, že se mnou budeš chtít jet na vyjížďku, a tak.“
Pokrčí rameny a zmizí ve stáji. Bezradně tam stojím a koukám se na Kristýnu, jak rajtuje Héru. Tom za ní jede na Desdemodě. Pak ještě pár stálých návštěvníků se zaučuje na ostatních koních. Sednu si na ohradu a všechny je sleduju. Stájnic a stájníků tu máme hodně. Tatínek najal hodně zaměstnanců, protože tu máme i dost koní. Kromě asi 10 ročků a 7 hříbat jsou tu dospělý koně. Aramis, Draco, Líza a Hop hop jsou závodní koně. S Hop hopem byl otec na dostizích. Ramsess, Héra, Desdemoda, Samy Poulain a Judita jsou vyjížďkový koně. Pak na učení jezdců jsou tu Viktor, Lacata, Smeralda a nakonec máme i vysloužilé dostihové koně, které používáme většinou k rozmnožování naší koňské sbírky. Je tu například slavná Causy, velká skoková hvězda, od které tu už máme nynější dva ročky. Jeden je klisnička- Cesmína, druhý se jmenuje Cyril. Takhle praštěný jména jsou tu na všech koních. Jediná, která se mi líbí jsou Samy Poulain, které jsem vybírala já a Lacata, které vybíral můj otec.
Seskočím z ohrady, na které jsem až do teď seděla a přemýšlela. Chci si jít osedlat koně, když tu vyjde Marek a vede mi naproti Samy Poulain už osedlanou.
,, Díky,“ řeknu mu překvapeně. ,,Co se stalo?“
,,Coby, měla by ses projet, když je tak nádherný počasí. Jel bych s tebou, ale neumím to. A nechci, aby sis kvůli mně zkazila tenhle den.“ Strčí mi Samy Poulain do ruky a aniž by čekal, co mu na to řeknu, jde se postarat o právě přijeté návštěvníky. Přestanu na to myslet. Nasednu na koně a vyjedu si ven. Jedu klusem svou oblíbenou trasu. Jsem spokojená. Život je přeci krásný!!!!!
*
Dneska právě dneska je ten krásný den. Mé šestnácté narozeniny. Jakmile dojedu na farmu, čeká tam na mě veliké překvapení. Je tam spoustu lidí, zaměstnanci a i lidé, kteří se přijeli jenom povozit. Venku stojí dva osedlaní přivázaní koně- Ramsess a Judita. Nemám ponětí, kdo na nich pojede. Přivítá mě můj otec. Záměrně mi nedal dárek doma. Chtěl mi ho dát až tady, mezi mými přáteli. Tomáš je na mě milý. Po dlouhé době se na mě usměje. Nechce mě pustit do stáje, prý tam na mě čeká až moc překvapení. Čekám jak nejvíc můžu. Teď vyjde tatínek a nese tři krabice. Zajásám, chtěla bych se k němu vrhnout, ale Tomáš mě drží za ruku. Stále se usmívá. Táta si stoupne na stranu a hvízdne. Objeví se Marek… a za ním…kůň. Nejkrásnější kůň, jakého jsem kdy viděla. Je to hřebec. Teď mě teprve Tomáš pustí a já se rozeběhnu ke koni. Pohladím ho po lysině, popleskám po plecích. Jeho věk odhaduji tak na tři roky. Přes sebe má stájovou deku, ale jinak ho Marek vede za uzdu.
,,Tatí, ten je krásný. Čí je?“
,,Teď už tvůj,“ usměje se otec a pohladí mě po vlasech.
Kůň je černý jako noc, vysoký, má nádherné štíhlé nohy a tělo, bílou hřívu a ocas, hnědé velké oči a já jsem si jistá, že tak krásného koně nemá nikdo.
,,Je nádherný. Je to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla,“ šeptám. Zabořím nos do koňské hřívy a mazlím se s ním. Je můj. Páni. Tenhle krásný koníček je můj. Nemůžu tomu uvěřit!!!
,, A teď ho Marku odveď do stáje. Tak co, líbí se ti narozeninový dárek ode mě?“ zeptá se otec.
,,A jak,“ zahuhlám dojatě.
Marek je hned tady, patrně ho jenom předal ukryté Kristýně a hned přiběhl. Další dárek je od Toma. Kouknu na něj a pomalu otvírám krabici.
,, Páni, nový bičík!!!Ten můj už byl zničený. Děkuji Tomáši,“ lípnu mu pusu na tvář. Pak dostanu dárek od Marka. Předá mi novou jezdeckou čepici.
,,Díky, dík moc. Je krásná.“ Potom uvidím, jak se ke mně znovu přiblíží otec s maličkým balíčkem. ,,Co v něm je?“ zeptám se zvědavě a zaklepu si s ním u ucha.
,,Jen to rozbal,“ zasměje se otec. Zvědavě rozbalím balící papír a v něm objevím dopis. Rozdělám ho a čtu:
Vážená slečno Berková,
Tímto dopisem vás i vaši klisnu Aramis oficiálně zveme na třídenní parkurovou soutěž všestrannosti -Zlaté sedlo. Srdečně doufáme, že naše pozvání s radostí přijmete. Závod se koná 5.7. 2001.
Děkujeme za vaši účast- pořadatelé skokové soutěže Zlaté sedlo.
,,Teda tati, to je skvělé! Já pojedu na soutěž? Na tuhle soutěž? Páni, to je super! Dneska už snad nemůžu mít víc překvapení!“ vzkřiknu radostí.
,,Ale ano, ještě jedno tu pro tebe máme,“ ozval se konečně Tomáš!
,,Jaký?“ kouknu na něj s rozšířenými zorničkami, protože žádný dárek už nevidím a tolik fantasie, abych věděla o dalším překvápku nemám.
,,Nasedej,“ pobídne mě Tomáš a přistrčí mě k Ramsessovi, kterého mezitím odváže a otěže mi přehodí do ruky. Zaváže mi oči a pak mi poslepu pomůže do sedla. Pak už nic nevidím, jenom slyším, jak někdo vylezl na Juditu, patrně právě sám Tom, vzal otěže její i Ramsessovi a pomalu mě vezl kamsi. Zasedla jsem zhluboka do sedla a jenom se přidržovala posedlí. Najednou se dá kůň do klusu. Okamžitě musím začít vysedávat, než mě setřese. A nakonec ucítím jak jedeme po měkké půdě, patrně nějaké louce. Dáme se do cvalu. Přizpůsobím se koňskému pohybu.
,,Tome, kam mě to vezeš?“
Žádná odpověď. Najednou začneme zpomalovat, přejdeme do klusu. Slyším potůček, už zastavujeme. Tomáš sesedne z Judity jak poznám podle sluchu, pak mě uchopí v pase.Pochopím a vyháknu nohy ze třmenů Když stojím pevně na zemi, Tomáš mě obejde zezadu a uvolní mi šátek na očích. Rozhlédnu se po krajině. Vůbec to tu neznám!!! Zmateně koukám na nádherné rozlehlé pláně luk, nekonečné lesy kolem nich i na bublající ne potůček, ale potok. Otočím se na Tomáše, protože se ho chci zeptat na to překvapení a na to, kde jsme, ale jaké je to překvapení, když místo na Tomáše koukám z velké blízkosti do Markovi tváře.
,,Marku, co ty tady děláš?“ zeptám se a překvapením se mi zamotá hlava.
,,Stojím a koukám na tebe,“ zavtipkuje.
,,Ne, vážně, ty umíš jezdit na koni?“ zeptám se a než mi odpoví okamžitě se do něj obuju: ,,Já tě učila něco, co dávno umíš?Kvůli tomu jsem promeškala soutěž. Sakra! Tomu říkáš narozeninové překvapení? To si mě teda naštval.“
Ručním gestem mi naznačí ať chvilku mlčím. ,,Nech si to vysvětlit.“
Pohodím hlavou v odmítavém gestu, Marek mě ale rukou jemně chytí za bradu a z minimální blízkosti mi zašeptá: ,, Tomáš mě učil místo tebe! Chtěl jsem ti přichystat překvapení.“
,,Já myslela, že jste s Tomem zapřísáhlí nepřátelé!“ zamračím se na něj.
,,Nebo dobří herci,“ usměje se na mě. Musím se přestat mračit. Je tak roztomilý, když se na mě usmívá. Okamžitě tu myšlenku ale zaženu.
,,Ale proč?“ zeptám se naposled. ,, Protože hned jak jsem tě viděl,tak ses mi líbila a…“ snaží se mi neobratně vysvětlit. Je mi sice jasné, co mi chce říct, ale v nejmenším mu v tom nehodlám pomáhat. Ať se činí chlapec, tuhle situaci si zařídil sám. ,,Nevíš jak dál, viď, hošane?“ řeknu si v duchu. V tom se ale mílím. Marek ví přesně jak dál. Stojíme u sebe tak blízko, že se ani moc nemusí namáhat. Přitáhne si mě k sobě jak nejvíc to jde a políbí mě. A potom už jenom cítím jeho teplo. Nic ostatního pro mě není. Kolena se mi podlamují, když jsme do sebe vpiti.
Když mě konečně pustí, málem spadnu na zem. Musím se o něj opřít. Opět se na mě usměje tím skvělým úsměvem. Nebráním se. Prvnímu nutkání vrazit mu pár facek odolám.
,,Už se nezlobíš?“ ,,Ne,“ zavrtím hlavou.
Pomalu si sedneme do trávy k potůčku, smějeme se, povídáme si, občas se políbíme a vůbec si celý den užíváme plnými doušky. Vrátíme se teprve, když zapadá slunce. Oba jsme šťastní. Mám pocit, že na nás musí hned každý poznat, co jsme celý den dělali.
Spát jdu vesele a šťastně s pocitem ,,dobře vykonané práce“. Té myšlence se musím celý večer smát. Pak usnu a zdá se mi o jediném člověku na světě. O člověku, kterého momentálně miluji nejvíc. A že to jsou sny!!!
*
Celý týden jsem pilně pilovala jak svou jízdu na Aramis, tak i Markovu jízdu na koni. Dneška se nemohu dočkat. Konečně jedu na závod! Na můj první pořádný závod! Tomáš se mnou jede ačkoliv Marek už je natolik zaučený, že by to jistě obstaral sám. Jedou oba. Škoda, že se mnou nejel tatík. Ale zase není doma, když ho potřebuji. Ovšem já to se dvěma osmnáctiletýma klukama zvládnu. I když je budu muset hlídat.
Pohár Zlaté sedlo- to se mi snad ani nezdálo. Nedávno mi z truhlárny dovezli zcela novou překážku. Dvojitý oxer. Pilovala jsem na ní pilně, i když v něm bude potřebná jen minimálně. Vyloďuji Aramis ven, chci jí z přepravného boxu trochu rozhýbat. Teprve poté jí odvedu do stájí, kde mají koně prozatímní ubytování po celou dobu soutěže. Slunce znovu krásně svítí. Aramis se nadšeně prochází po trávníků. Do stájí se jí ani moc nechce. Marek jde vedle mě. Zamyšleně sleduji jeho profil. Přemýšlím o tom, jestli by dokázal jet nějakou soutěž. Možná jo. Zítra se jede první den soutěže. Drezurní část.
Celý den prožiju pouze tím, že obhlížím drezurní plán. Potom ještě chvilku trénuju a nakonec znavená slunečným dnem ulehnu v ubytovně pro jezdce a jejich rodiče.
Ráno mě probudí Marek. Sedí u mě na posteli a hladí mě po vlasech.
,,Romi, vstávej. Dneska je soutěž. Měli bychom rozjezdit Aramis.“
Ospale se na něj zadívám. Musím vypadat hrozně, takhle po ránu. Je mi to trapné- před Markem. Jemu je to naštěstí jedno. Když uvidí, že jsem vzhůru, zvedne se k odchodu.
,,Uvidíme se na place,“ usměje se neodolatelně a tiše vymizí z pokoje. Obleču se do pracovního oblečení, z dlouhých hnědých vlasů vyčešu culík a vyčistím si zuby. Potom vyběhnu do slunečného rána. Lepší než aby pršelo. I když bude na drezurní soutěž horko jak blázen.
Vběhnu do stájí, ale Aramisin box je prázdný. Když vyhlédnu ven, všimnu si Marka a Tomáše, jak Aramis trénují. Pomalu k nim dojdu.
,,Ahoj, dneska makáte za mě?“
,,Jasně, musíš se šetřit, aby si to zajela na jedničku,“ zazubí se na mě Tom sedící na ohradě a sledující Marka cválajícího na Aramis.
Sladce se na něj usměju. ,,Tak běž do stájí, Aramis se ti tam odměnila za to, že si jí dal včera napapat.“
Tomáš zakroutí hlavou a škádlivě mě pleskne přes tvář. ,,Ty…“ oženu se po něm rozesmátě. Tomáš uteče do stáje. Neženu se za ním. Marek sesedne.
,,Ahojky, jak ses vyspala?“ zeptá se mě a rovnou mě hladově políbí, ačkoliv kolem nás chodí spoustu lidí, kteří se také rozhodli ,,vyvenčit“ své koně.
,, Skvěle, myslím, ale rána jsou hezčí.“
,,Je mi to jasné. Svádíš mě, abych za tebe makal, co?Nic nebude, teď si zase zamakáš ty, “ vystrčí naoko bojovně bradu.
,,Prokoukl si mě, ale nejdříve by bodla snídaně, co myslíš?“ šťouchnu do něj. ,,Doběhnu pro Tomáše a ty zatím někde uvaž Aramis.“
Dojdu pro Toma a všichni tři společně se vydáme na snídani. Půl dne strávíme pracováním, trénováním a zapisováním.
Druhou půlku už jenom doufáním.
,, Romana Berková s klisnou Aramis, připraví se…“ Víc neposlouchám. Dojedu ke kolbišti a připravím se k drezúře. Jako první je v programu krok. Aramis přehodí nohy na prodloužený krok. Dělá krásné, dlouhé a elegantní kroky. Zkrátím jí otěže, aby měla skloněnou hlavu, čemuž pomáhá i dvojitý martingal. Po prvním úkolu následuje plynulý přechod z kroku do klusu. Vsadím na své zlaté eso a tím je to, že Aramis na povel dokáže vznosný klus. Je sice pekelně těžké vysedávat, ale štěstí nám přeje a Aramis přejde plynule a měkce, elegantně a jemně, že mi okamžitě stoupne sebevědomí. Třetím postupem je cval na levou přední. Rozjedu se- sakra, malá chyba, Aramis klopýtne. Sice je to téměř nepostřehnutelné, ale možná si toho někdo všiml.To je nepříjemné. Dál už ale celý drezurní program zvládneme skvěle. Známky dostanu vysoké, můžu být zcela spokojená.
Když sesednu, Tomáš mě okamžitě obejme a poblahopřeje mi. Marek blahopřeje sladčeji, políbí mě a ve svém obětí mě drží dost dlouho na to, abych se málem udusila.
Usměji se na něj a jdu za Tomem, který se raději rozhodl uklidit Aramis.
Celý den je báječný, ostatně co také čekat od července. Červenec je úžasně slunečný, stejně tak vyhlíží i zítřejší den. Marek se semnou večer prochází u blízkého rybníka. Držíme se za ruce a povídáme si o všem možném i nemožném. A já…se nemohu dočkat zítřku.
*
,,Parkur. Ten zvládneš, Romano. Jenom si jdi pořádně prohlédnout, jak jdou za sebou překážky,“ poradí mi Tomáš. Rozhodnu se ho poslechnout. Nechci být diskvalifikovaná jenom proto, že bych snad zabloudila.
Za chvíli startuji. Nervozita ve mně pomalu stoupá. Když si představím, že to jde od nejlehčího programu k nejtěžšímu, znamená to, že dnešek bude těžší, ale zítřek, jízda terénem- to bude má smrt.
Prohlédnu si pořádně pořadí překážek. Startuji první. Je to podle celkového umístění ze včerejška. Znamená to, že v drezúře jsem nejlepší.
Nasednu na Aramis, a přesunu se na začátek tratě. Zvukový signál začátku a já mohu vyrazit. Překážky se zdají jednoduché. Na pomoc jsem si vzala lepší gumovou otěž, Aramis na ní lépe poslouchá. Skáče jako by uměla létat, na zem dopadá měkce a já si poprvé pomyslím, jaký je to úžasný kůň. Možná vycítila, že začnu jezdit na novém koni, a tak mi chce předvést svou nejlepší formu. Dokáže to i tím, že bezchybně skočí dvojitý oxer a šedou zeď.
Známky dostanu skvělé, z celkové reprezentace jsem pátá, měla jsem horší čas, ale i tak, tohle umístění potěší. V této těžké skokové soutěži ve věku 16-20 je to úspěch!!!
Znovu se dočkám skvělého uvítání. Protože se závod konal dopoledne, odpoledne vyrazíme Tom, já a Marek ke krásnému rybníku. Popravdě už je z něj spíš přírodní koupaliště, lidí jsou tu stovky, všude stany a karavany, ale svou romantiku to má.
Čvachtáme se až do pozdního večera, nadopujeme se pizzou a langoši, zapijeme to vychlazenou Fantou a unavíme se hraním badmintonu. Tom si totiž sežene u stánku se zmrzlinou hráčku ke svému boku. Vyhrají nade mnou a Markem,ale mi je zato ztrestáme ledovou vodou. No prostě si užijeme pravé léto. Den je neopakovatelný.
Teprve když se k večeru vrátíme, vzpomenu si na to, že jsem si měla obhlédnout trasu. Marek jde tedy se mnou. Touláme se večerem, složitě přelézáme různé překážky a snažíme si zapamatovat celou trasu. Párkrát málem omdlím při představě, že bych něco takového měla skákat. Třeba silný kmen položený metr nad zemí o šířce, že by ho neobjali ani dva lidé. Marek mi ale věří, drží mi pěsti a já už jenom doufám, že se mi to opravdu povede.
*
,,Připrav se, ještě pojede ta holka v červeným saku a pak hned ty.“ Nervozitou přímo nadskakuji. Tomáš se snaží tvářit realisticky a klidně, ale i na něm je vidět, jak mu svaly nervózně poskakují ve tváři. Vypadá, jako by mu do hlavy nosní dírkou vnikly Vetřelci.
,,Jo, dobrý, nenervuj se,“ praštím ho do zad.
Ačkoliv chtěl přijít fandit i Marek, ze včerejška dostal zřejmě úpal.
,,Startuješ, jeď.A drž se,“ volá za mnou ještě Tomáš, ale já už ho neposlouchám. Tentokrát by nemělo cenu jet cvalem. Jedu tryskem, nejrychlejším stadiem chodu koně. Překážky nejsou za sebou jako na parkuru, ale nějakých 60 metrů od sebe, někdy i víc, někdy míň. Závod je dlouhý 3 kilometry. Mám malý strach, jestli to Aramis kondičně vydrží. Ta se ale celkem obstojně drží. Ze začátku žádné kolapsy. Pak přijde na řadu ta hloupá kláda. K smrti mě vyděsí, jak to klisna zvládne. Aramis se odpíchne od země a letí jako pták. Dopad se moc nepovede, každopádně nespadneme. Asi sto metrů před sebou zahlédnu další jezdkyni, která právě skáče přes vodní příkop. Když se dostanu k vodnímu příkopu i já, za mnou se ozvou vyděšené výkřiky. Ztěžka otočím hlavu, abych zaregistrovala, jak na zemi leží kůň a jezdec se kolem něj pohybuje a svolává pomoc, ale vypadá to zbytečně, protože kůň se opravdu ani nehne. Hlavu dám zpátky, snažím se na to nemyslet, protože cítím, že bych se asi jinak rozbrečela. Skok, nedávám pozor, málem spadnu. Tato soutěž není naštěstí na styl jezdce, ale na rychlost. Rychlost mám dobrou, už mi zbývají jenom tři překážky. Nejprve plůtek. Ten Aramis skočí ráda. Potom velkou lavici, tam už se trochu vzpírá, protože se bojí o své nožky a poslední oddychová překážka je zahrádka. Pak už jenom sto metrů do cíle. Pobídnu již unavenou Aramis ještě k většímu výkonu. Pomalu doháním jezdkyni před sebou. Ačkoliv je jasné, že v cíli bude dřív než já, čas mohu mít lepší.
A taky že ano. V celkovém zastoupení se v třetím programu umístím jako třetí a když pořadatelé vyhlásí absolutní vítěze pohárů, mohu se radovat opět ze třetího místa. Přivezu domů bronz!!! Jupí.
Tomáš i Marek jsou štěstím bez sebe. Oba mi to přejí a i já jsem šťastná jako blecha. Když mi pořadatelé blahopřejí, tak mě automaticky pozvou na další závod. Ten se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu. Nadšeně přikývnu a svou účast přislíbím.
Na večer, když si Aramis trochu vydechne, jedeme domů. Tomáš řídí a já usnu Markovi v náručí. Když dojedeme domů, už je noc a obloha je posetá hvězdami. Vystoupím, Tom se postará o Aramis a já a Marek se ještě projdeme. Sedneme si na pastvině pro ročky do trávy a sledujeme ruku v ruce oblohu.
,,Někde jsem četla, že ačkoliv to vypadá, že je na obloze milión hvězd, není to pravda. Je jich tam kolem dvou tisíc. Jenom dva tisíce. Víš co to je? To je nic,“ zafilozofuji.
Marek se jen vědoucně usměje. ,,Jo, to je. Ale víš co je v přepočtu lidí, co sedí v trávě,drží se za ruce a sledují oblohu?“
,, Kolik?“ zeptám se zvědavě.
,,Teď určitě minimálně patnáct párů,“ odpoví s úsměvem. ,,A víš kolik lidí se baví o takových blbostech a nedělá něco příjemnějšího? Jenom my dva.“
Zasměju se a líbnu ho na nos. ,,Tak to teda nesmíme zůstávat pozadu.“ Marek souhlasně přikyvuje, pak mě položí do trávy. Celé věky se líbáme. Díky němu poznávám, jak je život krásný!!!
*
Lucka, která se pro mě staví, mě pozve k rybníku. Souhlasím, protože dnešní teplotní výšky lámou rekordy.
,,Fuj, dneska je pařák,“ vydechne a svalí se i s ručníkem do trávy. Udělám to samé, ale dlouho tak nevydržíme. Za chvilku se vrhneme po hlavě do rybníka. Trochu lituji, že Marek neměl čas, ale na druhou stranu s ním nemůžu být pořád.
,,Ta voda je skvělá,“ vypísknu nad osvěžením, jaké nám poskytuje.
Vyblbneme se dosyta. Mám skvělý pocit, že dnešní den jen tak nepromarňuji, ale upevňuji své přátelství s výtečnou jezdkyní. Vyprávíme si o našich úspěších i prohrách. Vyprávím jí o vítězství v soutěži Zlaté sedlo. Je nadšená. Na oplátku mi zase vypráví o tom, že bude mít nového závodního koně, než-li vzpurnou Viki. Řeknu jí o mém novém hřebci White night.
,,To je skvělé jméno, Bílá noc. Takové- čistokrevné,“ zajásá Lucka.
,,Taky že je čistokrevný. Víš, Lucko, možná bychom si spolu někdy měli vyjet na koních na výlet. No nebylo by to skvělé?“
,,Fajn, to by bylo super,“ zajásá kamarádka.
Společně si dojdeme koupit zmrzlinu. ,,Podívej, to je ale hezkej kluk. Škoda, že je zadanej,“ posteskne si Lucka.
Kouknu se směrem,kterým ukazuje a ustrnu v půlce pohybu. U jednoho stolu pod deštníkem sedí Marek s nějakou holkou a líbá jí n krk. Málem sebou seknu o zem. Podívám se ještě jednou. Ano, je to on.
,,Promiň, Luci, je mi špatně.Skočím si na záchod, ano?“ řeknu a utíkám na nejbližší toalety. Sednu si do kabinky a rozpláču se. Jak mi to mohl udělat.
Zbytek dne už jen posmutním. Lucce řeknu, že to je přemírou zmrzliny. Jakmile se vrátím domů, lehnu si a usnu. Druhý den mám kruhy pod očima a celou tvář červenou. Přesto se ale rozhodnu jít za koňmi. Dnes mám jet poprvé na White nightovi, to si nenechám ujít kvůli jednomu blbci.
Dojdu na jízdárnu. Pozdravím Toma, ale pro jistotu skloním obličej, aby nic nepoznal. I tak cítím jak se za mnou ustaraně kouká. Jsme jako bratr a sestra. Když vejdu do stáje, na prvním kroku se srazím s Markem. Natáhne se po mně a chce mi dát pusu, ale já se mu vysmeknu a zavřu se v boxu u White nighta. Začnu ho rychle uzdit. Prozatím na něm budu cvičit bez sedla.
,, Ahoj, lásko, co se stalo?“ zeptá se udiveně. Neodpovím. Otevřu box a vyvedu koně ven. Jdu kolem něj a dávám si dobrý pozor, abych se na něj ani nepodívala.
,,Tak co se stalo,“ zeptá se znovu. Mlčím. Zaklepe se mnou, až kůň vyhodí. ,,Můžeš mi vysvětlit co se stalo?“
,,Jediný, kdo by tu měl co vysvětlovat si ty. Ale já už ani nechci nic slyšet. Včera jsem byla na koupališti a viděla jsem tě tam s tou tvou dvojkou. S tvou náhradní holkou. Už nikdy, nikdy na mě nemluv.“ Zakřičím. Vyběhnu s koněm ven. Slyším, jak za mnou utíká. Stoupnu si na šprincli od ohrady a vyhoupnu se koni na hřbet.
,,Počkej, to je nedorozumění. Já ti to vysvětlím,“ řekne a chytí koně za uzdu. Kopnu mu do ruky na důkaz, že to myslím vážně, přitáhnu si otěže a pobídnu koně do cvalu. ,,Nic mi nevysvětluj, nezajímá mě to,“řeknu ještě a rozjedu se. Přestanu na něj myslet hned jak pocítím krásu pohybu tohohle koně. Ta ladnost. Jakmile jsem v dostatečné vzdálenosti od Marka, přejdu do klusu. Tak vznosný klus jsem ještě neviděla. Kůň je špičkový, dokonale asijsky šlechtěný. S tím se to bude vyhrávat. Trénuji na koni celý zbytek dne. Počkám si až Marek odjede domů, pak teprve koně uklidím. Snad ani neumí být unavený. Sundám mu uzdu a navleču stájovku. Uslyším za sebou kroky.
,,Si na něj naštvaná neprávem,“oznámí mi Tomáš úplnou jobovku.
,,Jo, jasně. Takže já teď půjdu, s někým se vyspím a on na mě taky vlastně nemusí být naštvaný, že?“ zaironizuji.
,,Proč si to nenecháš vysvětlit, sakra?“ obejme mě bratrsky kolem ramen.
,,Nic k vysvětlování na tom není. Sbohem.“ Třísknu dveřmi boxu a skočím na kolo. Odjedu a ani se neobtěžuji Tomášovi pomoci s uzavřením stájí. Však jsou tam i jiní pracovníci.
Doma si zase zapláču, ale každé neštěstí jednou přebolí…
*
Když přijedu do stájí, překvapením se nemůžu ani hnout. U ohrady s překážkami stojí Marek a ta holka. Marek jí drží v pase a ona se k němu láskyplně tulí. Do očí mi vyhrknou slzy. Snažím se je zahnat mrkáním. Hrdě se vztyčenou hlavou kolem nich projdu. Ani si mě nevšimnou. Chci vejít do stáje, když vyjde…druhý Marek. Vykulím nateklé oči a musím se ještě jednou přesvědčit. Oni jsou dva.
,,Ale,“ zakuňkám.
Marek- ten co je sám se ke mně přiblíží a řekne: ,,Kdyby sis to nechala vysvětlit, mohla sis toho hodně ušetřit.“
Teprve teď si nás Marek 2 a jeho holka všimnou.
,,To je Michal a Eva,“ představí mi Marek 1 Marka 2 .
Zmateně se na něj podívám. ,,A vy jste jako dvojčata?“
Všichni tři vybuchnou smíchy a za chvilku se k nim přidá i Tomáš, který ,, zaparkuje“ Ramsesse u ohrady.
,,Ano,lásko, postřeh,“ zakňučí Marek mezi návaly smíchu.
Brzo se k jejich veselí musím přidat. Úplně Markovi odpustím. A potom,když se Tomáš blýskne se svým novým holčičím objevem, který začne zaučovat jízdě na koni, jsem šťastná jako blecha. Michal i Eva se brzy vytratí, Tomáš a Marcela, jak se přesvědčíme o jejím jméně, jdou trénovat a já a Marek se jdeme projít do lesa.
Povídáme si zase a znovu o tom, co už víme. Když jsem si četla románky pro dívky, kde popisovali první lásku, nevěřila jsem. Ale teď jí prožívám.Prožívám jí naplno a cítím, že na první lásku se nezapomíná. A navíc, když je vaše láska propojená ještě s jinou láskou, jakou jsou pro mě koně, je to láska navěky. Je to navždy!!!
